Slovácké zvyky a tradice

1. Cíl práce
Cílem mého projektu „Zvyky a tradice ze Slovácka“ je hlavně prostřednictvím fotoreportáže reflektovat, jaké zvyky a tradice se na území národopisné oblasti na jihovýchodě Moravy dříve dodržovaly. Chci ukázat jakým způsobem a v jaké roční období tyto tradice v minulosti probíhali, kdo se jich účastnil a jak to vlastně vypadalo. Z povídáních našich babiček na Slovácku se dovídáme mnohé, z fotografií, které nám babičky vždy ukazovaly, ještě více. Proto jsem tedy chtěla tyto události zachytit a přenést je v mém podání dál. Tímto projektem bych chtěla docílit také toho, aby toto naše kulturní bohatství neupadlo v zapomnění. Abychom, i když jisté tradice a zvyky již z našich životů dávno vymizeli, nezapomněli, co dalo naší kultuře a společnosti, tak jak ji známe dnes, pevné základy.

2. Zdůvodnění volby tématu
Národopisná oblast Slovácko je velmi bohatá na lidové zvyky a tradice a je taktéž velmi rozsáhlá „Zahrnuje území od obce Napajedla až k soutoku řek Moravy s Dyjí. Hranice tvoří na jihu s Rakouskem, na východě se Slovenskem a na západě s oblastí Pálavy,“ Kučerová (2011, s. 8). Tato oblast se skládá z 6 etnografických subregionů:
• Dolňácka (uherskohradišťské, uherskobrodské, kyjovské, strážnické)
• Horňácka
• Podluží
• Moravských Kopanic
• Hanáckého Slovácka
• Luhačovického Zálesí

Já osobně pocházím ze subregionu Dolňácka, které zahrnuje oblast mezi Napajedly a Hodonínem u řeky Moravy, přesněji z Dolňácka uherskohradišťského. Proto jsou pro mě tradice a zvyky z této oblasti velmi cenné a díky tomu, že jsem v dětství spoustu z nich, které se ještě dochovaly, prožívala a dodržovala, také velmi blízké. Již od útlého věku jsem navštěvovala folklórní soubory a v 16 letech jsem se oficiálně přidala k chase v obci Březolupy. Chasa je soubor mladých lidí v obci, kteří se podílejí na organizaci folklórních akcí a tradic (např. fašank, Velikonoční obchůzka, hody, dozvuky, Slavnosti vína, Štěpánská obchůzka). V čele chasy stojí stárek se stárkou, což jsou většinou nejstarší členové souboru, kteří mají za cíl chasu vést a rozhodovat za ni.

V oblasti Dolňácka se nosí kroje, které se dělí na 6 základních typů:
• uherskohradišťský (polešovský, velehradsko-spytinovský, staroměstsko-jarošovský, bílovský)
• kunovský
• uherskoostrožský
• veselský
• strážnický
• rohatecký

V Březolupech a přilehlých vesnicích (Bílovice, Částkov, Kněžpole, Komárov, Mistřice, Nedachlebice, Šarovy, Topolná, Včelary) se nosí kroj uherskohradišťský, respektive jeho bílovský obdoba.
Já sama jsem svůj dámský kroj pro svobodnou dívku zdědila po své mamince, která je původem z Komárova. Tento kroj je také jeden z důvodů, proč jsem se folklóru začala věnovat. Jsem totiž už čtvrtou generací, která tento kroj vlastní. Kroj byl původně ušit pro mou prababičku Annu v roce 1935, některé jeho součásti (např. boty – haklíkovky, rukávce, turčák) se bohužel nedochovaly. Většina součástí kroje je však naším rodinným dědictvím, odkazem historie a mají pro naši rodinu nevyčíslitelnou hodnotu.

Dámský kroj pro svobodné ženy se od kroje pro vdané ženy liší zejména zdobením a nabíranými rukávci a spodnicemi (sukněmi). Dříve šlo totiž především o to, aby svobodná dívka udělala co největší dojem na chlapce. Díky bohatému zdobení, které obsahuje spoustu drahých výšivek a ornamentů, dívka ukazovala, že pochází z bohatých poměrů a bude mít tak vysoké věno. Tento typ kroje nosily zatím neprovdané ženy pouze na slavnostní události, jako jsou například hody, protože nachystat kroj a obléct se do něj bylo velmi složité a zdlouhavé. Proto jej oblékaly jen párkrát do roka. Pokud jej oblékly na hody, měli jej takto oblečený pouze na odpolední hodovou obchůzku obcí. Večer již odkládaly turčák (šátek na hlavě) a na zábavu šly již se zapletenými copy.

U mužského kroje je to velmi obdobné. Zde hraje velkou roli nejen bohaté vyšívání na ramenou a na prsou, ale také kapesníček složený v klíně. Ženatý muž totiž kapesníček v klíně nenosí, stejně tak jako nenosí vyšívání. Dává tím najevo, že již ženu doma má a neukazuje na odiv své bohatství a majetek. Motiv vyšívání na ramenou a na prsou, coby symbol svobodného mládence, se také objevuje v mnoha folklórních písních na Slovácku.
V projektu se zaměřím však nejen na dámské a pánské slavnostní kroje ale také na kroje každodenní, které se nosily například ven na pole nebo na mši do kostela. Tyto kroje bývaly častější, byly jednodušší na údržbu a oblékání.

3. Zdroje/stav problematiky
Ve své práci jsem se inspirovala fotografem Václavem Jiráskem, především jeho cyklem fotografií „Mikulášská létání“. Jedná se o fotografie, které zachycují tradice a zvyky na tzv. mikulášské obchůzce na valašské vesnici. Jirásek v cyklu pracuje nejen se samotnými maskami Mikuláše, čertů nebo smrtky, ale jde hlouběji a ukazuje, co se skrývá pod maskami. Nezajímá se o tuto tradici pouze povrchně, ale zkoumá pohnutky lidí, které je vedou tuto tradici udržovat. Tato tradice je mi velmi blízká, protože se s různými obdobami odehrává každý rok i u nás a já často bývám její součástí společně s folklórní chasou, která pořádá tzv. krojovanou mikulášskou obchůzku.

4. Ideový plán
Ve své práci chci především zachytit tradiční slovácké zvyky, které se dříve odehrávaly na vesnici po celý rok a dodnes je s folklórním souborem pravidelně dodržujeme. Těchto tradic je plná řada a dají se rozdělit podle ročního období následně.

Zimní období
Pro toto období je typické především to, že nebylo tolik práce venku a na poli. Lidé tak měli více času a dny trávili se svou rodinou ve svých chalupách. Ženy se často věnovali pletení, háčkování či spravování oděvů. Výjimkou nebylo ani lití vosku. Jednalo se o tradici, která měla hlavně na přelomu nového a starého roku rodině ukázat, co je všechno v budoucnosti čeká. Na kamnech se tak většinou roztopil vosk, který se pak odléval do studené vody v míse. Chvíli se počkalo a pak se odlitek vyjmul z vody. Z odlitku se poté věštila budoucnost.
Pokud se lidé v zimním období vzdálili ze svých domovů, jednalo se většinou o návštěvu kostela, neboť obyvatelé vesnic byli velmi nábožensky založeni. S křesťanstvím se pojí i postava sv. Mikuláše a mikulášská obchůzka, která probíhala vždy 5. prosince večer. V tuto dobu se místní chasa v maskách Mikuláše, čertů, andělů a smrtky vypravila odměnit či potrestat místní děti. Těsně po Vánocích následovala tzv. Štěpánská obchůzka. Ta se uskutečňovala vždy v noci z 25. na 26. prosince. Svobodné dívky se tajně vydali v krojích navštívit každé stavení ve vesnici, ve kterém žil svobodný mládenec. Toho většinou překvapily spícího v posteli a polily ho studenou vodou. Ta ho měla učinit krásným a měla mu dopomoci najít budoucí nevěstu. Typicky se u všech těchto tradic hojně požívala „kořalka“ neboli slivovice, popřípadě víno.

Jarní období
K přelomu jarního a zimního období neodmyslitelně patří fašank neboli masopust. Opět se jedná o křesťanský svátek, kterým začíná postní doba a končí zimní období. Fašank je průvod, ve kterém se zpívá, tančí a veselí a který prochází celou vesnicí a má za úkol ji probudit ze zimního spánku. V průvodu můžeme najít všelijaké masky, například nevěstu a ženicha, smrtku, Žida, koně nebo klasického medvěda. Samotný medvěd je jednou z nejdůležitějších postav fašanku. Symbolizuje totiž hojnou úrodu a plodnost. Traduje se, že žena, která si s medvědem v průvodu zatančí, do roka otěhotní.
Dalším důležitým křesťanským svátkem jsou Velikonoce. Ty brali svobodní mládenci jako odplatu za Štěpánskou obchůzku, a proto vyrazili ihned časně z rána, aby dívky také překvapili ještě spící v posteli. Rozdílem je, že je nepolívali vodou, ale „mrskali“ šlehačkou neboli pomlázkou. Účinek to však mělo mít stejný, dívka měla být ještě krásnější a měla si co nejdříve najít budoucího ženicha.
Ženicha si však svobodné dívky přivolávali i uvitými věnečky z lučního kvítí. Věneček po upletení dívky poslaly po potoce, a věřily v jeho magické schopnosti. Věneček měl doplout k tomu pravému mládenci a ukázat mu cestu k dívce, která ho uvila.

Letní období
K letnímu období se váže hlavně těžká práce na poli. Většina lidí obdělávala svoji úrodu, protože ta pro ně byla to nejcennější, co měli. Byla totiž zdrojem jejich obživy. Kromě práce se však v tomto období sbíraly hojně bylinky. Nejlepší časem pro sběr bylin byla svatojánská noc. Ženy se v noci 26. června odebraly na louky a sbíraly rostlinky. Věřili totiž, že právě bylinky natrhané v tuto dobu mají nejsilnější magické a léčivé účinky. Rostliny pak sušili nebo luhovaly a používaly na různé tinktury, masti nebo čaje.

Podzimní období
V toto období lidé na vesnici oslavovali především úrodu a sklizeň. Lidé se po únavném létu setkali a společně se bavili, tančili, jedli a pili, prostě hodovali. Často jim k poslechu hrála cimbálová muzika a tančili typické tance pro danou oblast. V uherskohradišťském Dolňácku se jedná především o tance bílovské, staroměstské, tanec strání, korytnou, polku či valčík. Typické pro podzim jsou slavnosti vína a hody. Hody jsou pro samotnou chasu v dané obci nejdůležitějším svátkem/tradicí. Většinou se termín hodů stanovuje podle svátku svaté osoby, které je zasvěcen kostel v obci. V Březolupech termín hodů připadá na první půli října. K hodům neodmyslitelně patří i zkoušky, které se konají pravidelně už dva měsíce před hody, Na těchto zkouškách chasa řeší nejen organizační věci, ale cvičí tance, zpívá a stmeluje kolektiv. Hladký průběh nejen zkoušek, ale i samotných hodů mají na starosti stárci. Den hodů připadá většinou na sobotu. Tradiční je průvod obcí, kdy chasa jde nejdřív vyzvednout s muzikou stárka i stárku k nim domů. Následně si jde celý průvod pro povolení hodovat ke starostovi na obecní úřad. Pokud jim starosti povolení udělí, chasa zamíří do místního kostela, aby bylo celé povolení zpečetěno i od Boha. Poté již následuje taneční zábava s cimbálovou muzikou, spousta dobrého jídla i pití a hlavně tance.

Za týden po hodech většinou následují dozvuky. Některé oblasti Slovácka je však slaví následující den po hodech, tudíž v neděli. Dozvuky už nejsou tolik sváteční jako hody, což dokazuje i to, že lidé v chase neoblékají sváteční kroj, který je bohatě zdobený, nýbrž kroj dozvukový, který je notně zjednodušen. Na dozvuky chasa opět vyrazí po vesnici a prodává lístky na večerní dozvukovou zábavu. Lidé je u svých domů hostí jídlem a chasa jim za to zpívá a tančí. Večerní zábava je již uvolněnější, mimo tančení se hrají i různé hry, které k dozvukové zábavě neodmyslitelně patří. Dozvuky se pořádají proto, aby se zakončil týden, kdy se hoduje a veselí. Dřív se takzvaně dojídali zbytky jídla a dopíjeli poslední kapky slivovice.

5. Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování, volby jednotlivých řešení apod.
Kvůli vládním nařízením v rámci světové pandemie onemocnění COVID-19 nebylo možno zrealizovat projekt tak, jak jsem jej původně zamýšlela. Na začátku jsem totiž chtěla zdokumentovat všechny tradice a zvyky, které se u nás na vesnici za normálních okolností konají. Jmenovitě se jedná především o slavnosti vína, hody, dozvuky, dorážky, mikulášskou obchůzku, Štěpánské polévání, fašank a Velikonoce. Žádná z výše zmíněných akcí se však nekonala, neboť se jich pravidelně účastní velký počet lidí.

Byla jsem tedy okolnostmi donucena projekt pojmout trochu jiným způsobem. Oslovila jsem pár svých přátel, kteří jsou taktéž součástí folklórní chasy v Březolupech a ví, jak tyto tradice fungují. V malém množství lidí jsme tedy nasimulovali menší zvyky.

První focení se uskutečnilo začátkem února a cílem bylo především využít čerstvě napadnutého sněhu. Na těchto fotografiích jsem chtěla poukázat především na zimní obdobu kroje, která se výrazně liší od klasické sváteční verze. Dívky tak v těchto krojích vypadají jako „babušky“. Na venkovních zimních fotografiích jsou také často vidět atributy křesťanství v podobě Bible nebo růžence.

Další zimní focení proběhly v druhé půli února a realizovaly se především v dřevěné chatě, kterou nám pro focení poskytla kamarádka Monika, která se na fotografiích často objevuje. Díky tomu jsem tak měla možnost nafotit vázání turčáku (šátku), oblékání, lití vosku nebo klasické popíjení kořalky v příhodných prostorech.

Na jarní focení, které proběhlo na konci března, se k nám již přidali i kluci Petr a Rudolf. Za cíl jsme měli hlavně zachytit Velikonoce jako svátky jara, konkrétně klasickou „šlahačku“ (pomlázku), kdy kluci chtějí „vymrskat“ holky, aby byly zdravé a krásné. Taktéž jsem chtěla zachytit všudypřítomnou lásku, která k jarnímu období neodmyslitelně patři. Focení probíhalo u potoka v Březolupech, který ještě více umocnil jarní tématiku.
Poslední focení se uskutečnilo začátkem měsíce dubna. Jednalo se opět o focení u potoka. Zde bylo mým cílem zachytit především tradici pouštění uvitého věnečku a sbíraní bylinek.

6. „Sebehodnocení“ + okomentování/vyhodnocení vlastní praktické části
Velké problémy shledávám hlavně v omezených možnostech, které jsem k vykonání samotného projektu měla. Kdyby nebylo zavedených opatření, věřím, že by mohl být projekt daleko rozsáhlejší, mohlo se na něm podílet více lidí a mohl by mít větší záběr, neboť by reflektoval vícero událostí a tradic.

I přesto jsem však do něj dala veškeré své úsilí a snažila jsem se vyřešit úskalí, které na mě při jeho tvorbě čekaly. Byla to nejen karanténa nebo vládní opatření, které mi bránili stýkat se s lidmi, se kterými jsem projekt realizovala, ale i počasí. Zimní focení bylo zorganizováno na několikrát, protože nenapadl sníh. A opačně. Při jarním focení jsme měli problémy s větrem a deštěm.

V budoucnu by se dal projekt rozpracovat do větších rozměrů. Plánuji, až to situace dovolí, nafotit všechny zvyky a tradice napříč celým rokem. Od fašanku, Velikonoc, přes slavnosti vína, hody, dozvuky až po Mikuláše a tradice spjaté s koncem roku. Troufám si však říct, že i v takové podobě, v jaké projekt odevzdávám, je velmi obstojný. Reflektuje vše, co jsem chtěla předat dál. Cyklus fotografií ukazuje nejen různé obdoby krojů či krojových součástí, tradice nebo zvyky, ale i přátelství a lásku, která k našemu bytí nejen v minulosti ale i do dnes patří.

Nakonec bych chtěla říct, že realizace projektu mě velmi bavila a naplňovala. Byla jsem neskutečně ráda, že po více jak roce vidím kroje opět oblečené, protože poslední folklórní událost se konala v únoru roku 2020. Jsem vděčná, že mám možnost šířit povědomí o tomto kulturním bohatství dál. Je totiž velmi důležité znát své kořeny, znát to, co dalo naší společnosti pevné základy. Znát to, co naši předkové pokládali za normální. Velmi doufám, že tento odkaz bude žít i nadále. Jsem pyšná na to, že patřím dnes do skupiny lidí, kteří pečují o to, aby tradice neupadly v zapomnění. Je to totiž náš národní poklad. A ačkoliv se jednou možná ze Slovácka odstěhuji a nebudu jíž úplnou součástí chasy, budu se sem vždycky ráda vracet a alespoň z části pomáhat místním spolkům s udržováním tradic, protože chci, aby je zažily i mé děti

7. Literatura, zdroje + „konkurenční“ projekt
Česká fotka: Mezi fotografií a malbou. Česká televize [online]. 2016 [cit. 2021-5-3]. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/10718806805-ceska-fotka/214562260250007-mezi-fotografii-a-malbou/
KUČEROVÁ, Jana. Kořeny lidové kultury a tance Dolňácka - Kunovska. Brno, 2011. Diplomová práce. Janáčkova akademie múzických umění v Brně.