pá., 26. duben 2013 10:26

Zákulisí divadla

Samostatný projekt kulturní/fotožurnalistika

 

 

 


1. Cíl projektu
Přestože divadlo patří mezi nejvyhledávanější formy zábavy již od pradávna, i v dnešní době se této instituci stále daří uchovat si své kouzlo. Když divák vstoupí do královskou červení potaženého hlediště a nad hlavou spatří honosný křišťálový lustr, okamžitě ho zaplaví pocit, že se ocitl na výjimečném místě, na něž jen tak nezapomene. Kulisy rozmístěné na jevišti jsou zahaleny krvavě rudou oponou a vzbuzují otázku, co se za těžkou látkou asi skrývá. Jakmile zazní zvukové znamení a světla potemní, představení může začít. Ale co všechno přechází chvíli, než mohou herci, zpěváci či tanečníci vstoupit na prkna, co znamenají svět, aby publiku ukázali své umění?
Cílem mého projektu je připomenout, že představení netvoří pouze daný výstup, který se odehrává před očima diváků, ale že se za ním skrývá také spousta práce, jež není na první pohled vidět, avšak bez ní by žádné divadelní vystoupení vzniknout nemohlo.
Prostřednictvím série fotografií ze zákulisí Moravského divadla Olomouc (MDO) se pokusím přiblížit, které procesy jsou pro vznik představení nezbytné, a poukázat na to, že divadlo nejsou pouze umělci, jež vídáme na jevišti, ale také kostymérky, vlásenkářky, hudebníci, nápověda a mnozí další, jejichž tváře zůstávají před diváky utajeny.
Důvodem, proč jsem si vybrala právě Moravské divadlo Olomouc, je fakt, že v této hanácké metropoli žiji od narození a zmíněné divadlo jsem v minulosti navštívila jako divačka nesčetněkrát. Jelikož se jedná o největší místní kulturní instituci tohohle typu, dala jsem jí přednost před ostatními olomouckými divadly, jako jsou např. Divadlo Tramtárie nebo Divadlo Konvikt (Divadlo K3).

2. Zdůvodnění volby tématu
Fotografie mě fascinovaly již od raného dětství. Možnost uchovat si vzpomínky ve hmatatelné podobě, abychom si prožité chvíle mohli stále připomínat. Na krátký okamžik zastavit čas a pokusit se zachytit to, co vidí naše oči, ať už je to tvář milovaného člověka, rodný kraj nebo událost, na kterou nikdy nechceme zapomenout. Právě z tohoto důvodu jsem si bez váhání zvolila jako svou profesní profilaci fotožurnalistiku. V kombinaci s kulturní specializací mi umožnila splnit si jeden z mých fotografických snů, a to vytvořit sérii snímků z divadelního prostředí.
Když mě má babička vzala poprvé do divadla, byla jsem ještě dítě. Přesto si velmi živě pamatuji, jak moc mě toto vznešené, uměním nabité prostředí uchvátilo. Stejně jako má babička jsem si i já tuto formu zábavy oblíbila, a přestože dnes nemám moc času divadlo pravidelně navštěvovat, moc ráda si alespoň občas na nějakou činohru nebo balet zajdu. Nápad udělat soubor fotografií ze zákulisí divadla se v mé hlavě zrodil již před několika lety, když jsem se zúčastnila prohlídky Moravského divadla Olomouc během Dnů evropského dědictví. Ale až práce na samostatném projektu mi umožní tuto myšlenku zrealizovat.
Dostat se do zákulisí divadla ve chvíli, když jsou přípravy na představení v plném proudu, není vůbec snadné. Kromě nutné domluvy s vedením divadla je zapotřebí hlavně správné načasování. Jak upozorňuje Michael Freeman ve své knize Dobrá fotografie: „Rozhodující váha je přisuzována schopnosti fotografa „přečíst“ situaci, a to jak fyzicky, tak vizuálně, a mít schopnost předvídat, dokázat komponovat a být dostatečně rychlý, aby v onom nejsprávnějším okamžiku exponoval.“
Jelikož je tohle téma tak trochu záhadné a nevšední, vzniklé snímky mohou být pro příjemce dostatečně atraktivní.
Tyto fotografie by se mohly objevit v kulturní rubrice v některém z všeobecně zaměřených deníků, týdeníků nebo specializovaných magazínů, ať už v tištěné nebo elektronické podobě. Mezi taková média lze zařadit i webové stránky www.divadlo.cz, scena.cz nebo například dvouměsíčník Svět a divadlo. Snímky by mohly posloužit také Moravskému divadlu Olomouc k propagačním účelům.

3. Zdroje a stav problematiky
Z českých předních fotografů se tématu divadelního zákulisí věnoval Jindřich Štreit v rámci své závěrečné práce na Škole výtvarné fotografie, jež studoval v letech 1974–1977. K takto zaměřeným fotografiím se Štreit vrátil ještě v roce 2011, kdy byl požádán, aby svým objektivem zachytil brněnský festival Divadelní svět.
Ze zahraničních fotografů se snímky divadelního zákulisí zabývá např. Simon Annand, který své fotografie vydal v roce 2010 v publikaci The Half: Photographs of Actors Preparing for the Stage. Jak název knihy napovídá, Annand snímky nafotografoval v šatnách herců během tzv. „the half“, tedy poslední půl hodiny, než se zvedne opona a začne představení. Během více než třicet let dlouhé kariéry se mu podařilo zvěčnit takové herecké osobnosti, jako jsou Anthony Hopkins, Cate Blanchett, Jeremy Irons, Maggie Smith, Jude Law, Vanessa Redgrave nebo Judi Dench.
Zatímco snímky zachycující některé výjevy z divadelních představení se v médiích objevují v hojném množství, fotografie ze zákulisí se na stránkách novin a časopisů vyskytují spíše ojediněle. Větší rozmanitost nabízí internet, kde jsou takto zaměřené snímky používány jako doprovodný materiál k článkům nebo na různých serverech jako je například weheartit.com nebo www.tumblr.com, kde mohou jak profesionální, tak i amatérští fotografové umísťovat svá díla.

4. Ideový plán

4.1 Rozpracování cíle práce
Můj projekt se nesnaží do posledního detailu zmapovat zákulisí Moravského divadla Olomouc ani zachytit vývoj jedné inscenace, baletu nebo hudebního scénického díla od prvotního nápadu až po premiéru. Mým cílem je prostřednictvím fotografií ukázat, co se skrývá za oponou a bez kterých fází by se žádné představení neobešlo. Kromě umělců, se kterými se běžně setkáváme na jevišti, se pokusím také zachytit tváře lidí, jež bychom si na ulici s divadlem nespojili. Mezi ně patří například maskérky a vlásenkářky, kostymérky, korepetitorka nebo inspicientka.
Nesoustředím se však pouze na zaměstnance divadla, ale také na prostory, kde se přípravy odehrávají. Ráda bych čtenáři přiblížila kupříkladu sklad kulis, jenž se nachází hned vedle jeviště a který nabízí možnost vyfotit zajímavé snímky. Ve výsledném setu uvedu také snímky pořízené z generálky Labutího jezera, jež symbolizují završení všech přípravných fází.
Mým záměrem je tedy vytvořit ucelenou kolekci dvaceti fotografií s výpovědní hodnotou a v co nejlepší technické kvalitě. Finální úpravy snímků provedu pomocí softwaru Adobe Photoshop 7.0.
Jelikož všechny fotografie zachycují výhradně zákulisí Moravského divadla Olomouc, považuji za nutné tuto významnou kulturní instituci v následující části čtenáři stručně přiblížit. Jako hlavní zdroj informací o historii tohoto olomouckého divadla a jeho dnešní podobě mi posloužily oficiální stránky MDO www.moravskedivadlo.cz a almanach Moravské divadlo Olomouc 1920–2000.

4.2 Moravské divadlo Olomouc
Moravské divadlo Olomouc patří mezi kulturní skvosty této hanácké metropole již od roku 1920, kdy navázalo na devadesátiletou tradici Königliches städtisches Theater. Dodnes divadlo sídlí v klasicistní budově, jež byla postavena stavitelem Karlem Biefeldem už v roce 1830 podle návrhu vídeňského dvorního architekta Josefa Kornhäusela. O rok později, tedy v roce 1831, byl zprovozněn také společenský sál Reduta, který je v dnešní době využíván převážně jako koncertní síň Moravské filharmonie nebo k občasným divadelním představením.
Významnějších změn se Moravské divadlo Olomouc dočkalo v letech 1940 – 1941, kdy došlo k úpravě hlediště a fasády divadla, o což se postaral architekt Karel Fischer. Mezi další dominanty budovy patří tympanon s typickou dvojící masek představujících tragédii a komedii. Jeho autorem je olomoucký rodák, sochař Vojtěch Hořínek.
Jak uvádějí oficiální webové stránky divadla: „Moravské divadlo Olomouc je jediné divadlo se třemi uměleckými soubory na střední a východní Moravě. Do budovy divadla se chodí především na balety, opery, klasické operety, muzikály, činohry a pohádky, případně do přilehlého sálu Reduta na koncerty Moravské filharmonie.“ Právě tato žánrová pestrost oslovuje diváky napříč všemi generacemi.
Mezi nejoblíbenější inscenace ze současného repertoáru divadla lze zařadit opery Prodaná nevěsta, Polská krev a Carmen, divácky úspěšnými se staly také komedie Když se zhasne a Černá komedie. V kategorii muzikálů patří mezi nejúspěšnější inscenace Sugar, baletu vévodí trojice představení – The Beatles & Queen, Frida a Sen noci svatojánské. Své publikum si našel také taneční muzikál Edith – vrabčák z předměstí.
Od roku 2008 se objevují různé inscenace také v komornějších prostorách, jež spadají pod Moravské divadlo Olomouc. Mezi nejznámější z nich patří adaptace slavné filmové novely Ucho od Jana Procházky. Divadlo také čím dál více prohlubuje spolupráci s občanským sdružením Baletní studio při MDO.
S touto kulturní institucí se pojí i Divadelní Flora, jeden z předních mezinárodních divadelních festivalů v celé České republice, jež se koná každoročně v květnu.
Za dlouhou dobu své působnosti se v Moravském divadle Olomouc vystřídalo mnoho osobností, mezi ty nejvýznamnější patří Oldřich Stibor, Gustav Mahler, Beno Blachut, Josef Bek, Eduard Haken nebo například František Řehák.

5. Postup práce
Na realizaci projektu jsem začala pracovat v průběhu října loňského roku, poslední úpravy fotografií jsem dokončila letos v dubnu.
V první fázi bylo zapotřebí si zajistit přístup do zákulisí Moravského divadla Olomouc. S tím mi pomohl vedoucí oddělení komunikace, Mgr. David Kresta, jenž na naší katedře vyučuje předmět Žurnalistická specializace – kulturní. Pan Kresta byl tak laskav a pomohl mi povolení k realizaci mého samostatného projektu v prostorách divadla od ředitele Moravského divadla, pana Dr. Mgr. Josefa Podstaty získat. Pan ředitel mi vstup do zákulisí a jeho fotografování dovolil s tím, že mě musí během doby, kdy se budu pohybovat po budově, doprovázet někdo z MDO a že po dokončení práce divadlu poskytnu výstup z toho, co jsem dělala. Tímto bych chtěla oběma zmíněným pánům poděkovat.
Následně jsme se s panem Krestou, jenž se nabídl, že mě bude doprovázet, domluvili na termínu prvního focení. Jelikož jsem chtěla udělat několik snímků, které budou zachycovat balet, pan Kresta mi umožnil jít na generálku Labutího jezera, jež proběhla 30. října loňského roku.
Fotografování představení bylo z důvodu horších světelných podmínek poměrně náročné. Na fotoaparátu Finepix HS20EXR, který jsem k realizaci projektu používala, jsem v manuálním režimu nastavila kratší čas (pro zachycení umělců v pohybu) a širokou clonu, aby měly snímky dostatek světla a nebyly příliš tmavé. Přestože mé možnosti pohybu po sále byly z důvodu generálky značně omezené, snažila jsem se udělat rozmanitější škálu velikosti záběrů od celku až po detail.
Z hlediska kompozice jsem se většinou pokusila zasadit hlavní sdělení do obrazu s ohledem na zlatý řez, jak je to například u obr. č. 18, kde je představitelka princezny Odetty, Yui Kyotani, zachycena tak, aby na první pohled upoutala pozornost, zatímco ostatní baletky jsou v pozadí. Odlišně komponovaným snímkem na například obr. č. 20, kde je hlavní motiv tančícího páru umístěn do středu. Dvojice je z obou stran ohraničena představitelkami labutí, jež jsou oproti princezně Odettě s princem Siegfriedem méně osvětleni, čímž je opět pohled naváděn do středu na ústřední pár.
Velmi nápadným rysem fotografií, které vznikly z generálky Labutího jezera, je opakující se motiv. Ten nalezneme u obr. č. 16, 18, 19 a 20. Samotná choreografie představení, jež je dílem bývalé primabaleríny pražského Národního divadla Hany Vláčilové, je plná synchronizovaných pohybů, což přímo vybízelo, abych tohoto jevu ve svých fotografiích využila.
Při následujícím upravování snímků v programu Adobe Photoshop 7.0 jsem se soustředila převážně na barevnou stránku fotografií a na jejich ořez. Když jsem přemýšlela jak vybrané téma zákulisí divadla zpracovat, hned od začátku jsem uvažovala o černobílých fotografiích. Je nutné si uvědomit, že „ne všechny scény se pro černobílé provedení hodí“ . To by však neměl být případ mnou zvoleného tématu. Dle mého názoru různé stupně šedi snímaným objektům pomohly více vyniknout a dodat jim jisté kouzlo.
Fotografie jsem ve zmíněném softwaru nejprve odbarvila a zvýšila jejich kontrast, dále jsem snímky podle potřeb zesvětlovala nebo stínovala, tak, abych podtrhla fotografované objekty. Některé fotografie jsem také ořízla, abych scénu zbavila rušivých prvků a zdůraznila kompozici. Z toho důvodu mají například obr. č. 6, 17 nebo 20 atypický formát.
Do výsledného setu jsem z prvního focení zařadila celkem pět fotografií. První z nich, č. 16 patří k mým nejoblíbenějším. Když jsem ji fotografovala, blesklo mi hlavou, že místo klasického zarámování mohu snímek zakomponovat tak, aby byl důraz kladem na opakující se motivy, jimiž jsou propnuté špičky baletek a sukně tutu.
Obr. č. 17 zachycuje Yui Kyotani v roli černé labutě Odilie, dcery čaroděje Rudovouse. Tento snímek byl komponován tak, aby vynikla baletčina póza a všechny ostatní rušivé prvky, jako jsou například lidé v pozadí fotografie, byly potlačeny.
Následující snímek č. 18 zachycuje hlavní představitelku opět v roli Odetty. Stejně jako u předchozí fotografie je zde důraz kladen na baletku v popředí, zatímco ostatní baletky/labutě tvoří pravidelné pozadí snímku. Rozmazané tělo Yui Kyotani kontrastuje s poměrně statickými pózami ostatních baletek, čímž snímek působí dynamičtěji, než kdyby byly všechny postavy zcela ostré.
Ústředním motivem obr. č. 19 se staly nohy baletek stojících za sebou v jedné řadě. Fotografie zobrazuje jejich ladnou pózu a opět se zde pracuje s opakujícím se prvkem.
Poslední snímek generálky Labutí jezera, který jsem do výsledného setu snímků zařadila, je obr. č. 20. Ten zachycuje prince Siegfrieda s Odettou tančící uprostřed pódia, zatímco ostatní baletky tančí po stranách jeviště a uzavírají tak scénu. Za povšimnutí stojí výraznější nasvícení ústřední dvojice tak, aby oproti labutím, jež jsou vrženy do stínu, vynikla na první pohled.
Po domluvě s panem Krestou jsem dne 5. prosince loňského roku absolvovala druhé fotografování, tentokrát byly snímky zaměřeny na prostory Moravského divadla Olomouc. Nejprve jsem měla možnost prohlédnout si jeviště, jehož součástí je prostor vyhrazený inspicientce a nápovědě. Zde se nachází také přilehlý sklad kulis, kde vznikly obr. č. 1 a 2. Další zastávkou se stala vlásenkárna, v níž jsem pořídila obr. č. 9. Na tomto místě vznikají vlásenky a paruky, jež se používají při představeních. Během prohlídky jsem se dostala do zkušeben, kde trénují operní sólisté a orchestr, do baletního sálu a také do zkušebny, kde cvičí sbor souboru opery a operety. Poslední snímky jsem nafotila v místnosti, kde se soubor činohry připravuje na svá vystoupení.
Díky lepším světelným podmínkám bylo tohle fotografování oproti prvnímu snadnější. Zaměřila jsem se na statické objekty a vyzkoušela jsem nafotit i pár detailů, jež atmosféru divadla skvěle dokreslují. Z této série fotografii jsem do finálního setu zařadila taktéž pět snímků.
První z nich je obr. č. 1, který zachycuje řadu ozdobných židlí umístěných ve skladu kulis. Snímek pracuje s perspektivou a opět jsem zde využila opakující se motiv, jenž prochází celou mou kolekcí fotografií. Obr. č. 2 je taktéž pořízen ve skladu kulis, který se z praktických důvodů nachází hned vedle jeviště. Tato místnost je poměrně rozlehlá, přestože tak možná kvůli velkému množství dekorací nepůsobí.
Obr. č. 4, na němž jsou tři vedle sebe ležící kontrabasy, byl pořízen v hudebním sále. Na fotografii jsou vykresleny jak zaoblené linie tohoto strunného smyčcového nástroje, tak i jeho ostré hrany, což dohromady dle mého názoru vytváří zajímavou strukturu.
Jak uvádí Simon Bond ve své knize Neobyčejné snímky obyčejných scén: „Tvary sice představují důležitý prvek i v barevné fotografii, nicméně v černobílé obrázkům dodávají přímo grafický ráz.“
Při cestě do baletního sálu si nelze nevšimnout staré řady černých a červených křesel, jež jsem zachytila na obr. č. 6. Snímek opět pracuje s prvkem opakujícího se motivu, avšak zde je pravidelnost částečně narušena třetím křeslem zprava, jenž má jako jediné dovnitř sklopené sedadlo.
Poslední fotografií této série, kterou jsem uvedla ve finálním souboru, je obr. č. 9. Snímek, jenž vznikl při fotografování vlásenkárny, zobrazuje několik pracně načesaných a ozdobených paruk. Tato fotografie je focena z podhledu, protože jsem do pozadí chtěla dostat další paruky, jež jsou umístěny v levé horní části snímku.
Třetí a zároveň závěrečné fotografování proběhlo 6. března letošního roku. Tematicky jsem se zaměřila na snímky lidí pracujících v divadle. Během mé poslední návštěvy zákulisí Moravského divadla Olomouc jsem do budovy vstoupila v době, kdy všichni zaměstnanci byli už na svých místech, a to mi umožnilo vytvořit jedinečnou kolekci snímků, z nichž jsem do finálního setu vybrala rovných deset fotografií.
Za dobu asi dvě hodiny dlouhého fotografování jsem měla možnost dostat se do prostorů, jež jsou běžným návštěvníkům divadla nepřístupné, jako jsou například soukromé zkušebny hudebníků, oddělené kostymérny pro dámské a pánské krejčovství nebo prádelna.
Poslední pořizování snímků se od prvních dvou zcela lišilo. Ani u generálky Labutího jezera, ani při fotografování prázdných prostorů jsem nebyla nucena s předměty snímků komunikovat a záleželo zcela na mně, jak fotografie uchopím. Nyní jsem čelila možnosti, že zaměstnanci divadla nebudou s fotografováním souhlasit a já nezískám žádné snímky, jež měly tvořit hlavní část mého samostatného projektu.
Mé obavy se naštěstí nenaplnily. Naopak jsem byla velmi mile překvapena jejich vstřícností. I přes prvotní ostych se až na pár velmi plachých hudebníků nechali všichni oslovení vyfotografovat. Při fotografování ve vlásenkárně jsem dokonce narazila i na jednu dobrovolnici, kterou nebyl nikdo jiný než sympatická herečka Klára Klepáčková.
Při pořizování snímků jsem všechny fotografované upozornila, že si mě nemají všímat a dále pokračovat ve své práci, tak, aby fotografie působily co nejpřirozeněji. Díky tomu se mi dle mého názoru podařilo vyfotit hned několik zajímavých portrétů, jež jsem zařadila do finálního setu.
Prvním z nich je obr. č. 3, který zachycuje korepetitorku při hře na piáno ještě předtím, než přijdou operní sólisté. Do snímku jsem se snažila drobným natočením fotoaparátu přidat trochu dynamiky.
U obr. č. 5, na němž je hudebník hrající na lesní roh, jsem v softwaru Photoshop odstranila ze zdi rušivé prvky, které zbytečně rozptylovaly pozornost. Jednalo se o dva spínače a kus papíru, jenž byl na stěně přilepený.
Vlásenkárnu jsem během třetí vlny focení navštívila hned dvakrát. Napoprvé jsem udělala několik fotografií vlásenkářek, z nichž dvě, obr. č. 7 a 10, jsem zařadila do výsledné série. První ze zmíněných zachycuje přípravu ozdoby do vlasů, druhý snímek zobrazuje paní vlásenkářku při výrobě paruky.
Podruhé jsem se do zmíněné místnosti vrátila z důvodu možnosti vyfotit některého z herců, jak se připravují na představení, což se mi povedlo, a díky tomu vznikl obr. č. 8, na kterém je členka činohry Klára Klepáčková. Opět jsem pro zvětšení dynamiky snímku fotoaparát trochu naklonila.
Obr. č. 11 zachycuje kostymérky při šití dámských kostýmů. U této fotografie jsem k orámování kompozice použila krejčovskou pannu, v levé části snímku je opět použit prvek opakujícího se motivu, tentokrát jde o sklánějící se švadleny nad šicím strojem.
Výrazným jevem, který jsem zakomponovala do obr. č. 12, je zrcadlo, jenž scénu před ním duplikuje. Zajímavým dekoračním dojmem působí také věšák se sukněmi tutu a rám dveří.
Poslední snímky, které jsem během své třetí návštěvy divadla udělala, vznikly v blízkosti jeviště. Obr. č. 13 zachycuje inspicientku ve chvíli, kdy volá herce na scénu. U této fotografie bylo světlo nerovnoměrně rozloženo, proto jsem některé oblasti zesvětlila v programu Photoshop.
U následující fotografie, obr. č. 14, jsem nechala volný střed, jenž jsem orámovala zleva tělem herce Petra Kubese a zprava tělem režiséra Víta Vencla, čímž se vytvořila zajímavá kompozice. Snímek vznikl před začátkem generálky inscenace Rej.
Portrét paní Ivany Zahradníčkové, která v Moravském divadle Olomouc pracuje jako nápověda, je závěrečnou fotografie třetí a zároveň poslední série snímků z divadelního zákulisí. Zde jsem využila prostoru a ženu jsem v obr. č. 15 ukotvila pomocí okýnka, jež vytvořilo zajímavou kompozici.
Při fotografování portrétu v exteriéru je nutné si uvědomit, že „musíte umně vyvážit účinek pozadí s hlavním motivem portrétované osoby,“ jak uvádí ve své knize Kompendium portrétní fotografie Mark Jenkinson. Známý fotograf dále upozorňuje, že „je důležité dostatečně popsat okolní prostředí, abyste fotografované postavě dodali patřičný kontext, ale současně je třeba dát modelu dostatek prostoru, aby fotografie získala emoční náboj.“

6. Sebehodnocení
Mým cílem bylo prostřednictvím série fotografií ukázat, jaké procesy jsou pro vznik představení nezbytné a představit lidi, kteří sice nejsou tolik vidět, jako umělci vystupující na jevišti, zato bez nich by to v divadle fungovat nemohlo.
Domnívám se, že se mi zaměstnance divadla, jež bychom si s touto institucí na první pohled pravděpodobně nespojili, zachytit v jejich přirozeném prostředí podařilo a příjemci tak poodhalit, kdo se za touto prací skrývá.
Nejnáročnější částí práce na projektu bylo fotografování baletu Labutí jezero, a to z důvodu horších světelných podmínek a nemožnosti opakovat významné momenty představení. Naopak velice mile mě překvapilo fotografování zaměstnanců divadla, u nichž hrozil nezájem a nechuť spolupracovat, což by se mohlo negativně promítnout na mé práci.
Kdyby se mi naskytla možnost v tomto projektu pokračovat, i nadále bych se snažila vystihnout atmosféru divadla co nejlépe. V případě, že bych měla více možností se do zákulisí Moravského divadla Olomouc dostat, zajímavým projektem by mohlo být například zmapování vývoje jednotlivých představení od prvotních fází, kdy se inscenace na nadcházející sezónu teprve vybírají až po samotnou premiéru, respektive derniéru.
Nabízí se tu také varianta zachytit nejen zákulisí MDO, ale i jiných českých, popřípadě světových divadel. Získané snímky by mohly vytvořit zajímavou mozaiku, jež by se k této kulturní instituci vázala napříč kulturami po celém světě.

7. Literatura, zdroje

7.1 Použitá literatura
ANNAND, Simon. The Half: Photographs of Actors Preparing for the Stage. London: Faber and Faber, 2010, 320 s. ISBN 978-0-571-2773-9.
BOND, Simon. Neobyčejné snímky obyčejných scén: výjimečná fotografie z kteréhokoli místa. 1. vyd. Brno: Zoner Press, 2012, 159 s. ISBN 978-80-7413-200-1.
DRLÍK, Vojen. Moravské divadlo Olomouc 1920–2000: almanach. Olomouc: Moravské divadlo Olomouc, 2000, 152 s.
FREEMAN, Michael. Dobrá fotografie: objevte tajemství úspěšných snímků. Vyd. 1. Brno: Zoner Press, 2012, 192 s. ISBN 978-80-7413-179-0.
JENKINSON, Mark. Kompendium portrétní fotografie: objevte tajemství úspěšných snímků. Vyd. 1. Brno: Zoner Press, 2011, 223 s. ISBN 978-80-7413-159-2.

7.2 Internetové zdroje
Moravské divadlo Olomouc [online]. [cit. dne 25. 4. 2013]. Dostupné z: http://www.moravskedivadlo.cz/
Simon Annand [online]. [cit. dne 25. 4. 2013]. Dostupné z: http://www.simonannand.com/


II. Realizace
Obr. č. 1: Židle ve skladu kulis
Obr. č. 2: Sklad kulis
Obr. č. 3: Korepetitorka hrající na klavír
Obr. č. 4: Tři kontrabasy
Obr. č. 5: Hudebník hrající na lesní roh
Obr. č. 6: Vyřazená sedadla
Obr. č. 7: Ozdoba do vlasů
Obr. č. 8: Herečka Klára Klepáčková se připravuje na představení
Obr. č. 9: Paruky
Obr. č. 10: Vlásenkářka
Obr. č. 11: Kostymérky
Obr. č. 12: Věšák se sukněmi tutu
Obr. č. 13: Inspicientka
Obr. č. 14: Před generálkou
Obr. č. 15: Nápověda
Obr. č. 16: Labutě
Obr. č. 17: Černá labuť
Obr. č. 18: Odetta
Obr. č. 19: Tanec labutí
Obr. č. 20: Princ a princezna

 

 

Zobrazeno 2984 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:45
Pro psaní komentářů se přihlaste