Kateřina Karmazínová
Na soutoku řek vyrostlo divadlo. Hned čtyřikrát
Velké Meziříčí - Jedenáct tisíc obyvatel, dvě řeky, čtyři ochotnická divadla. Tak by se dalo ve zkratce popsat Velké Meziříčí, moravské město v srdci Vysočiny. Právě tady totiž kvete ochotnické divadlo po mnoho generací. První vlastenecké hry zhlédli velkomeziříčští diváci v roce 1846. A ačkoliv se od té doby jistě mnohé změnilo, tradici domácích ochotnických souborů si toto město ponechalo. V současné době se pyšní čtyřmi rozličnými divadelními spolky: STUDNA, A.I.D.S., Ikaros a Špatně namíchaný bublifuk. Ale ne vždy tomu tak bylo.
„V šedesátých letech fungovaly ve městě dva ochotnické soubory, které se později spojily, a všichni tak dělali divadlo pod jednotným klubem,“ vzpomíná učitelka Jiřina Kácalová, která se věnuje vedení ochotnických souborů většinu svého života. Tento divadelní spolek podle ní fungoval až do roku 2004. „Byli tam tenkrát čtyři režiséři, z nichž se každý zaměřoval na něco jiného. Zdeněk Svoboda šel po jednodušších hrách, Jiří Neužil preferoval klasický repertoár – pustil se do Goldoniho, a psal detektivky. Stanislav Tvarůžek dělal vážnější a náročnější činohry, a poslední z režisérů, Ivan Vítek, se zaměřil na operety, což bylo ve městě něco úplně nového. Hrálo se tehdy čtyřikrát do roka,“ doplňuje Kácalová. Ta po Tvarůžkovi převzala také pomyslnou štafetu ve vedení studentských divadel, která tvoří základ současných ochotnických souborů.
Prvním z takových spolků je A.I.D.S., neboli Autorské Invenční Divadlo Studentů. Ačkoliv již v době jeho vzniku Kácalová ve škole nepůsobila, gymnazisté se ji rozhodli sami vyhledat. „V důchodu jsem vedla dramatický kroužek u Domu dětí a mládeže. Když jsem odtud později odešla, děcka došla ke mně domů, ať s nimi ještě dál něco vymýšlím,“ vypráví Kácalová. A jak je ze samotného názvu souboru patrné, vymýšlení se netýkalo pouze sestavování repertoáru, ale i samotného psaní textů a celých her. Právě tím jsou tito divadelníci i jejich mladší nástupci ze spolku STUDNA pod vedením Kácalové typičtí.
Ve stejné době ve městě působilo také Dramatické studio z Domu dětí a mládeže. To se ovšem ubíralo spíše cestou studování klasických divadelních her. Pod taktovkou režisérky Libuše Mílkové ztvárňovali členové souboru postavy ze Sluhy dvou pánů, Malého prince či Romea a Julie. A právě tam později vznikl nápad založit si vlastní divadlo, divadlo Ikaros. „Když jsme v dramaťáku hráli Študáky a kantory, poprvé jsme se setkali s tím, že jsme museli zpívat. To byl ten zlom, kdy jsme si řekli, že bychom mohli založit vlastní soubor, a dělat něco vyloženě muzikálového,“ vysvětluje režisér divadla Ikaros, Tomáš Mrazík.
„Když měl před třemi lety první představení Špatně namíchaný bublifuk, říkalo se, že se dali dohromady znovu ti dospěláci, kteří dříve tvořili to naše hlavní velkomeziříčské ochotnické divadlo,“ vysvětluje Kácalová. A ačkoliv je tento divadelní spolek ve městě zatím nejmladší, využíváním techniky i netradičních prostorů pro představení dosahuje tak vysoké návštěvnosti, že může s hrdostí konkurovat svým zaběhlejším kolegům. Ti však prý ve městě žádnou soupeřivost necítí. „Nemyslím si, že bychom si nějak lezli do zelí. Každé divadlo si to dělá po svém tak, jak chce. Nemá smysl se na ostatní dívat jako na konkurenty,“ hodnotí situaci Mrazík. Ten naopak vnímá velké množství ochotnických souborů jako velkomeziříčské specifikum, které je pro ostatní města záviděníhodné.
Za pravdu mu přitom dává také teatrolog a divadelní kritik Jiří Štefanides z olomoucké katedry divadelních a filmových studií. „V různých dobách tomu bylo různě, situace se liší také v Čechách a na Moravě, ale čtyři divadla v takto malém městě, to už je opravdu hodně,“ přiznává. Ochotnické scény navíc vznikají i v sousedních vesnicích, které tak podporují domácí velkomeziříčskou tvorbu. „Může se jednat třeba i o reakci na nějakou událost, na příklad přehlídku klubové tvorby, která místní inspiruje k zakládání dalších souborů,“ doplňuje Štefanidesova kolegyně Tatjana Lazorčáková.
„Myslím si, že do budoucna postihne Velké Meziříčí odliv mladých lidí. A třeba se pak najde někdo, kdo bude mít chuť nás všechny sjednotit, aby tu zase fungovalo jedno městské divadlo jako dřív,“ rozjímá Kácalová. Naprostá odlišnost způsobu tvorby jednotlivých souborů by ovšem mohla takové slučování poměrně zkomplikovat. Proto, i když ani členové ostatních spolků tuto možnost nevylučují, prozatím nemají zájem stávající situaci měnit. „Dokud budou mít diváci o naše představení zájem, mohou tady vzniknout klidně i další divadla. Čím pestřejší to tady bude, tím lépe,“ uzavírá Mrazík.
REPORTÁŽ:
Typická zkouška divadla Ikaros? Přátelská atmosféra, růžové bačkory i tanec s koštětem
Velké Meziříčí - „A do jaké hospody si večer sedneme?“ pronáší na úvod divadelní zkoušky Petr Jan. Je právě patnáct minut po druhé hodině, tedy patnáct minut po oficiálním začátku zkoušky ochotnického souboru Ikaros. Jejího vedení se pro dnešní den ujala choreografka Alžběta Mikysková, která ještě nedočkavě vyhlíží poslední opozdilce. „Ani jsem nepočítala s tím, že byste všichni přišli včas. Klidně si skočte ještě na cigárko,“ povzbuzuje naoko členy souboru, ačkoliv jde z jejího hlasu cítit lehce výhružný tón. Někteří tak pod tíhou vlastního svědomí začnou s přípravou na zkoušku, a převlékají se do pohodlnějšího oblečení. Jiní se však nenechávají zviklat a s cigaretou v ruce skutečně odcházejí.
Během čtvrt hodiny se už ale celý soubor schází ve vedlejší místnosti, kde má zkoušení probíhat. Dnes si divadelníci zopakují choreografie některých písní z muzikálu Kočky, jejichž reprízu připravují na červen. „Tak v takové špíně se teda po zemi válet nebudu,“ stěžuje si zpěvačka Kateřina Mátlová a hned začíná po místnosti pobíhat s velkým koštětem. Ostatní chvíli pouze s údivem přihlížejí její uklízečské zručnosti a pracovitosti, pak se ale rozhodnou alespoň odnést všechny nepotřebné rekvizity, aby měli na tancování více prostoru. To už ale úkoluje choreografka svou sestru Janu Mikyskovou, aby vedla dnešní rozcvičku. „Kdo zametal, ten se už protahovat nemusí,“ zkouší to na Janu Kateřina, ovšem bezvýsledně. Rozcvičky se účastní všichni, ať už jsou jejich fyzické dispozice jakékoliv. „Teď budeme kroužit rukama v protisměru. Peťa může plavat kraula, aby to zvládl,“ dobírá si Jana Petra, který si jako správný kočičí Vašnosta Brum dělá ze své nemotornosti během rozcvičky legraci.
Zhruba čtyřicet minut po plánovaném začátku je zkouška konečně zahájena. Alžběta nejprve pouští zbylým členům, a zejména těm, kteří jsou v souboru noví, záznam z minulého představení, které Ikaros pořádal na podporu místního hospice. Někteří si tak oživují vzpomínky na dávno zapomenutou choreografii, jiní se snaží ve videu zorientovat tak, aby se později mohli do tance také zapojit. Zatímco zaujatě sledují obrazovku počítače, vybízí je choreografka Alžběta, aby si našli svoje přezůvky, protože ve venkovní obuvi je tancovat nenechá. Poklidné sledování záznamu se tak najednou mění v šílenství. Každý se snaží co nejrychleji ukořistit cvičky nebo alespoň pantofle – ať už svoje nebo cizí – aby nemusel tancovat naboso. Nejzuřivější boj přitom probíhá přímo vedle počítače, kde byly v rohu schované poslední růžové gumové boty. Po ohlušujícím křiku se vítězoslavně vzpřímí nejvyšší člen souboru, Adam Štěpánek, kterému sice tento růžový zázrak sahá jenom do půlky chodidel, ale přesto se tváří více než spokojeně.
Když se všem podaří navléct si něco na nohy, pouští Alžběta hudbu, a ostatní začínají tancovat. Zpočátku se rozpačitě ohlížejí, jestli jednotlivé kroky dělají správně, ale během dalších opakování získávají zpět jistotu, se kterou se divákům představili posledně. Když písnička dohraje, vysvětlují si navzájem ty prvky, které jim během tance nebyly jasné. Někteří jsou však z výpadků své paměti poměrně zoufalí. „Jak jdeme takhle dopředu, za jakou rukou se pak točíte?“ ptá se Petr a ukazuje ostatním krok, kterým si není jistý. Na pomoc mu přiběhne sboristka Adéla Štindlová: „Jo, tohle? Hm. Tak to fakt nevím,“ přiznává. Zatímco si takto opakují choreografii, pobízí Alžběta nové členy, aby se v případě zájmu do tance zapojili. Ačkoliv nakonec některé dotlačí do účinkování v tomto muzikálu téměř násilím, v dalších minutách už poctivě nacvičují všichni.
Po chvíli tancování přestává mladým hercům vadit zima, na kterou si od začátku zkoušky stěžovali, a tak si jdou odpočinout do vedlejší místnosti, kde si připravili něco malého k občerstvení. Některé sledování záznamů z minulého představení zaujalo natolik, že volnou chvíli tráví u počítače, jiní se rozbíhají k balíčkům brambůrek a barevných pendreků. „Komu je ještě zima, ať si dá víno,“ vykřikuje Jitka Mirčevová s lahví v ruce. To už ale svolává Alžběta všechny zpět, aby společně zhlédli záznam další choreografie a poté si ji zopakovali. Rambajz-tágo se ale sleduje zúčastněným o poznání hůře než předcházející videa. Jejich zděšené pohledy tak nováčky k zapojení se příliš nevybízejí. Když ale následně zjišťují, že chybí hodně členů, kteří jsou v této písni potřeba, s viditelnou úlevou rozhodují, že se pustí do zkoušení písniček z dalšího muzikálu, z Pomády.
„Super, Pomáda!“ nadšeně vykřikuje mladičká Kristýna Nováková a okamžitě pouští na počítači podklad první písničky s názvem Pomáda. Nikdo na nic nečeká – ti, kdo choreografii znají, tančí známé kroky a radostně zpívají, ostatní se je pak podle svých schopností snaží doplnit. Během toho, co na ně Alžběta dohlíží, notuje si známá slova s nimi. „Jani, tys teď šla ale špatně!“ opravuje svou sestru při tanci. „Já vím, já jsem jenom zkoušela, jestli si toho všimneš,“ odvětí jí ona s úsměvem. Když pak nováčkům zdatnější jedinci vyjasňují některé kroky, rozhodnou se ostatní, že je čas na další přestávku a občerstvení. „Jen pojďte, moji vojáčci, pojďte,“ ozývá se z už uklizeného rohu, kde hraje Kateřina svou oblíbenou hru na tabletu, zatímco se ve druhé místnosti strhává bitva o poslední zbytky brambůrek. „A co kdybychom už začali něco dělat?“ zoufale přemlouvá Petr mladé herce k aktivitě. Po dlouhé pauze tak znovu odkládají jídlo, pití i tablety a zkoušejí další choreografii z Pomády, Letní lásku.
Jejich taneční nadšení přerušuje o půl páté Olga Pospíšilová, režisérka třetího muzikálu, který se na červnovém představení objeví, Lvího krále. „Přinesla jsem rekvizity na Toužím být brzy král, do kterých zamotáte ptáka Zazu. Vyzkoušíte je se mnou?“ těká očima po místnosti, než se přihlásí první dobrovolníci. Ti tři plátna, jež Olga donesla, ochotně chytají a běhají s nimi dokola tak dlouho, až do nich svou režisérku zabalí od hlavy až k patě. „Ježíši, já tomu Mrazákovi tuhle roli nezávidím,“ ozývá se přidušený hlas pod plátny těsně před tím, než tuto zabalenou hromádku přijde zasednout slonice Aneta Vrbková. „A to buď ještě ráda, že si na tebe nesednu pořádně, abych ti něco neudělala. Až tady bude Mrazák, už mi to vadit nebude,“ uklidňuje zničenou Olgu. Když se té povede dostat se zpátky na nohy a vysoukat se z pláten, začne s ostatními vymýšlet, jak scénu nejlépe naaranžovat.
V pět hodin se už zkouška chýlí ke konci. Někteří si ještě prozpěvují různé muzikálové písně nebo tančí staronové choreografie, jiní už připravují vodní dýmku na společné večerní posezení. Nadšení, radost, zapálení a pohodová atmosféra – to jsou slova, která nejlépe vystihují náladu sobotní ikarácké zkoušky. Tito mladí herci tak potvrzují, že ochotnické divadlo, ačkoliv dokáže sklízet i úctyhodné úspěchy, musí účinkující především bavit. A tento předpoklad divadlo Ikaros splňuje bez výhrad.
STORY:
Jiřina Kácalová: Dnešní divadlo už nemá za co bojovat. Všechno se dá říct nahlas, všechno se dá překřičet
„Když jsem bývala kantorkou, byli studentští divadelníci mnohem poslušnější. Mohla jsem jim to totiž vrátit na známkách. Dnes je nejtěžší dostat je na jednu dobu dohromady. Přijít včas je pro ně docela problém,“ zamýšlí se nad změnou ve fungování studentských ochotnických divadel Jiřina Kácalová. Sama se totiž jejich vedení věnuje více než padesát let. Nejsou to podle ní ale pouze studenti, kteří prošli s lety proměnou. „V období totality herci vážili každé slovo. Chtěli něco říct, ale přitom to neříct naplno. A obecenstvo to tak chápalo. Dnes to tu schází, najednou už není za co bojovat,“ vypráví s tím, že po jazykové stránce dnešní divadlo upadá. „Lidé se přestávají poslouchat, nevedou už dialog. Chtějí se jen pobavit – nejradši v divadle slyší dvojsmysly a sprostá slova. Ale ta katarze, co tam dřív byla, už dnes nějak chybí,“ vysvětluje.
Žila a studovala v Praze, než její práce na umístěnku rozhodla o tom, kde stráví zbytek života. Jiřina Kácalová se do Velkého Meziříčí přestěhovala v roce 1964 a hned v tom následujícím začala pracovat na místním gymnáziu jako učitelka českého jazyka a dějepisu. Tam se také ve svém volném čase věnovala vedení studentských divadel. A jinak tomu není ani po padesáti letech – v současné době má na starosti hned dvě autorská divadelní uskupení: STUDNA a A.I.D.S.
„S divadlem na gymnáziu začal Stanislav Tvarůžek někdy od padesátých let. Ten však víceméně z politických důvodů tuto školu opustil a s ním skončilo i studentské divadlo,“ vypráví Jiřina Kácalová a doplňuje, že možnost navázat na jím zavedenou tradici měla v podstatě až o dvacet let později. Do té doby bylo totiž studium na gymnáziu pouze tříleté. „První rok se studenti seznamovali, druhý rok mohli něco dělat, a ve třetím roce se připravovali na maturitu. Na to, aby vyrostl nějaký velký soubor, to prostě nestačilo,“ vysvětluje. „Když jsem to po Tvarůžkovi přebírala, lákalo mě divadlo malých forem, divadlo poezie a hlavně, aby to žáci dělali co nejvíc sami i textově,“ vzpomíná. Tento princip vedení souborů se jí podařilo udržet dodnes.
Herectví se přitom věnovala pouze ze zájmu během studií na vysoké škole. „Já bych si bývala docela ráda zahrála i tady, ale nějak jsem se nechtěla zesměšnit před studenty,“ popisuje a dodává, že největší problém pro ni představovalo právě propojení učitelského povolání s vedením zájmové činnosti. „Člověk nikdy nevěděl, jak moc si je pustit k tělu, aby to potom nepřenesli do vyučování. Tak jsem si myslela, že bych se do vystupování sama pustila, až skončím kantorskou činnost. Ale pro starý báby moc rolí není,“ pronáší v žertu.
První soubor, který Jiřina Kácalová vedla, měl dvanáct členů a říkal si Kroužek poezie a recitace. „Snažili jsme se vyloženě o autorskou tvorbu. Ne třeba tak, že bychom si úplně všechny texty napsali, ale aby si studenti vybrali alespoň ty autory a básně, které měli rádi,“ popisuje fungování divadla. Zkoušky přitom podle ní probíhaly obdobně k těm dnešním. „Scházeli jsme se týdně zhruba na dvě hodiny. Vycházeli jsme vždycky z nějakého nápadu, který jsme improvizací dotvořili. Režii si ale dělali sami, já se zabývala úpravou textu a jeho složením,“ vysvětluje. Sama se totiž jako režisérka nikdy necítila. „Dřív jsem byla jednou z nich. Dnes už to tak asi není, i když bych za to byla ráda. Je mezi námi nejspíš moc velký rozdíl – jak věkový, tak ve výrazových prostředcích. Jejich řeč je teď už jiná než moje,“ přiznává na závěr.
STORY:
Někteří hodně improvizovali. Věděli, že jim jejich texty napovím, vzpomíná třináctiletý ochotník
Od svých devíti let navštěvuje dramatické kroužky. Jeho snem je stát se profesionálním filmovým hercem. Dnes je třináctiletý Ondřej Pařízek nejmladším členem divadelního souboru Špatně namíchaný bublifuk, díky kterému jej diváci znají jako sluhu kapitána Třech mušketýrů i manžela milady. „Bylo to poprvé, kdy na mě na představení koukalo tři sta lidí. Nejdřív jsem se bál, ale nakonec jsem si to moc užil. Uměl jsem i texty ostatních, takže když bylo potřeba, napovídal jsem jim,“ vzpomíná na svůj první divadelní zážitek.
Do převážně dospělého ochotnického souboru se Ondřej dostal díky své mamince. „Věděla, že chci dělat divadlo, a tak se zeptala své kamarádky, která účinkuje ve Špatně namíchaném bublifuku. Tam zrovna sháněli nové herce, a já se jim do role hodil,“ vysvětluje. Když přišel mezi ochotníky poprvé, většinu souboru neznal. „Moc jsem se s ostatními nebavil, jsou o hodně starší než já. Ale po několika týdnech jsme se už dobře poznali a smáli se spolu,“ popisuje přátelskou atmosféru, která mu pomohla rychle se do divadla začlenit.
„Na Facebooku máme založenou skupinu, kde jsme pořád v kontaktu,“ objasňuje organizaci divadla. Zkoušky totiž podle něj sice probíhají většinou pravidelně jednou týdně, když je ale potřeba, využívá režisér souboru Josef Marek této sociální sítě jako nástroje rychlé komunikace. „Navíc si tam spolu povídáme, posíláme si různé hlášky z představení, na které si třeba vzpomeneme,“ doplňuje Ondřej.
Právě využíváním techniky, zejména k propagaci připravovaných představení, je tento soubor poměrně specifický. Ačkoliv pozvánky na internetu zavěšují i ostatní velkomeziříčské soubory, Bublifuk se rozhodl zaujmout i vlastním videoklipem. V něm jezdili Tři mušketýři přírodou na koních, a zvali tak diváky k návštěvě místního zámku, kde se jejich představení odehrávalo. „Reklamu na připravovanou hru jsme dělali i na Náměstí,“ popisuje Ondřej. Tam spolu s ostatními členy umístil speciální tlačítko. Když jej kolemjdoucí stiskli, dostali ochotníci kouřový signál, aby v kostýmech i s koněm vyšli ven. „Lidi se nejdřív báli ten knoflík zmáčknout, ale jak se k tomu jednou odhodlali, mačkali ho už pořád, že jsme třeba ani nestihli obejít celé Náměstí,“ směje se Ondřej.
Do budoucna slibuje tento divadelní spolek divákům nejenom další představení, ale také vlastní film. „Objevím se tam sice jenom v komparsu, ale moc se na to těším. Jednou bych se totiž chtěl hraním ve filmech živit. Tak třeba mě tam bude teď někde kousek v záběru vidět,“ sní s úsměvem na tváři. Teď už na něj budou koukat lidí miliony.
ROZHOVOR:
Tomáš Mrazík: Divadlo Ikaros je tak trochu rodina. A to je možná větší motivace než ta hmotná
Na předškolních besídkách se styděl vystupovat, dnes je z něj známý velkomeziříčský ochotnický herec a režisér. Tomáš Mrazík se začal o herectví zajímat, když mu bylo třináct let. V té době se rozhodl navštěvovat zájmový útvar v Domě dětí a mládeže, Dramatické studio, kde později vznikl nápad založit si vlastní soubor, divadlo Ikaros. „Postupem času jsem se začal více zajímat o práci mimo jeviště, o tu dramaturgii a režii. Je to ideální způsob, jak se angažovat úplně naplno, dělat si to sám, od píky,“ vzpomíná na začátky Ikara. Ten v současné době funguje již čtvrtým rokem a zahrnuje více než třicet členů.
Kdy nastal ten zlom, že vás napadlo založit si vlastní divadelní soubor? Co tomu předcházelo?
Zlom spočíval v tom, že jsme v Dramatickém studiu hráli muzikál Študáci a kantoři. Tam jsme se poprvé setkali s tím, že jsme zpívali. Se zpíváním jsem měl ale z dětství spojený ještě větší blok než s vystupováním před lidmi. Když jsme v hudební výchově museli zpívat, vždycky jsem radši zůstal sedět a nechal si dát pětku.
Ale pak jsme začali zkoušet, a já jsem zjistil, že se to docela dá poslouchat. Říkal jsem si, že je to zajímavé, že se v tak malém městě sešli lidi, kteří zpívají, i když se v té době nikdo ze souboru zpěvu nevěnoval. A tak jsme se s jedním členem souboru, Ondrou Brejškou, dohodli, že uděláme něco vyloženě muzikálového. Seděli jsme v hospodě, pivo dalo pivo, a my jsme zjistili, že ten potenciál v souboru cítíme podobně. Začali jsme sepisovat slavné muzikály a písničky, které bychom si chtěli zazpívat. Čím víc přibývalo piv, tím byly ty písničky méně reálné. Druhý den ráno jsme se probudili sice s kocovinou, ale ten nápad tam zůstal, a tak jsme ho prostě realizovali. Založili jsme divadlo Ikaros.
Kde jste získali první členy? Byli to také mladí ochotníci z tohoto zájmového útvaru?
Ono těch členů z dramaťáku, kteří o to projevili zájem, bylo poměrně málo. Byl to obrovský paradox – na začátku ten soubor vypadal tak, že tam byli čtyři kluci a jediná holka. S tak málo lidmi se dá udělat nějaký koncert, ale ne hudební inscenace. A tak jsme museli začít přemlouvat naše známé. V některých případech to bylo opravdu přemlouvání a skoro plazení se po kolenou, abychom nějaké holky sehnali. Nakonec nás bylo deset. Ty holky byly všechny výborné zpěvačky, takže se tam najednou objevil ten potenciál. A s deseti lidmi už se dalo dělat divadlo.
Jak vypadaly začátky a první zkoušení? Měl jste jasnou představu, jak vše bude probíhat, nebo se celý systém vytvářel spíše až za chodu?
Představy, které jsem měl, se velice rychle rozplynuly. První zkoušení bylo opravdu vtipné. Seděli jsme doma u Ondry Brejšky a u počítače zpívali velké árie třeba z muzikálu Jesus Christ Superstar nebo Moulin Rouge. Strašně jsme u toho řvali – to, co z nás lezlo, bylo opravdu nepublikovatelné. Naštěstí jsme velmi rychle pochopili, že takhle to dál nepůjde, a začali jsme se učit techniku zpěvu. Samozřejmě jsme si taky uvědomovali, že pokud chceme dělat hudební inscenaci, ne koncert, potřebujeme víc prostoru na zkoušení. V místním Jupiter clubu nám půjčili zkoušecí místnost, kde jsme začali aranžovat. Nebyly to ještě choreografie, to byla věc, která přišla až mnohem později. Ale byl to už nějaký jevištní pohyb.
Jaké jste měli pocity před vystoupením?
Vůbec jsme nevěděli, jak to první představení dopadne. Když se začaly prodávat lístky a prodalo se jich teprve sto, měli jsme vážně strach – jednak jestli přijdou lidi, ale hlavně jak to zvládneme my. Nikdo z nás předtím muzikál nedělal. Po generálce jsme si šli sednout do pizzerie na pivo a byli jsme na pokraji slz a zhroucení. Vůbec jsme nevěděli, jak to dopadne. Naštěstí to dopadlo dobře. Ten divácký ohlas byl potom úžasný. Nádherný! Úplně neznámí lidé nám psali a chválili nás. Z nejistoty se nějak probudilo naše sebevědomí. Řekli jsme si: „Tak tohle je ta cesta. Takhle budeme pokračovat.“
Při prvním představení měl váš soubor pouhých deset členů, v současné době jich je už přes třicet. Jak se vám podařilo během čtyř let získat tolik nových herců?
Jednak jsme hledali s tím, že jsme vycítili ten potenciál, že bychom mohli dělat i větší věci. Začali jsme dělat konkurzy, a ty lidi shánět. Navíc spousta lidí projevila zájem sama o sobě. Napsali nám, že se jim představení líbilo a že by v něm chtěli taky účinkovat.
A postupně přibylo i takové to technické zázemí. Známí generovali další známé. Trochu mě to děsí, kolik nás teď je. Někdy je těžké ukočírovat takový počet, ale myslím si, že tam jsou lidi, kteří divadlo chtějí dělat a baví je to. Na všech vidím obrovský posun dopředu a obrovské zlepšení. Cítím, že jsou motivovaní, že tam nechodí jenom z povinnosti.
A jak probíhá zkoušení v divadle Ikaros dnes? Je to stejné jako pod vedením z Domu dětí nebo je váš přístup liberálnější?
On nemůže být liberálnější, protože to jsou tak náročné věci, že by to nešlo, kdyby si tam každý dělal, co chce. V Domě dětí to byl pořád zájmový kroužek – když někoho zabolelo bříško, zavolal a jednoduše nepřišel. Ale tady je to něco jiného. Už jen proto, že si platíme pronájem zkušebny, přispíváme si na zkoušky. Aby to mělo nějaký smysl, musí to všichni brát zodpovědně. A myslím si, že to tak i berou. Někteří více, někteří méně, ale berou.
Projevuje se to i na přípravě představení?
Určitě ano. Je něco jiného dělat celou hru, která má třeba jeden motiv – to se dává daleko lépe dohromady než ty úseky muzikálů, které děláme my, protože každý z nich má třeba jiný emoční náboj, a je to takové roztříštěné. Jeden týden se zkouší jeden muzikál, druhý týden další, a člověk se tomu musí přizpůsobovat. Musí to být všechno daleko soustředěnější, což je v našem počtu prostě náročné. Navíc je to tam hodně kamarádské, občas je trošku problém sjednat si klid. Ti lidi se znají hrozně dlouho, takže když se třeba nějakou dobu nevidí, chtějí si povídat, čímž narušují zkoušku. Je to pak z hlediska režiséra opravdu hodně psychicky náročné. Kdyby se to ještě nějak liberalizovalo, tak bychom neměli šanci. Musí to být tak, jak to je. A mělo by to být ještě tvrdší.
Váš soubor je v podstatě ochotnický. Jak tedy motivujete členy divadla, aby trávili svůj volný čas na zkouškách a připravovali se na ně, když za to nic nedostanou?
Ta motivace musí vycházet z nich, že to chtějí dělat. Možná to je klišé, ale ten potlesk po odehraném představení je neuvěřitelná motivace. Pak vidí, že čas, který na to vynaložili, byl vynaložený dobře. Ten soubor je velice přátelský, navazují se tam vztahy na nejrůznějších úrovních. Jsme svým způsobem taková rodina. Lidi se těší nejenom na zkoušení, na tu práci, ale i sami na sebe. V mnoha momentech jsem si uvědomil, že je to možná i větší motivace než ta hmotná.
Ve Velkém Meziříčí fungují kromě vašeho divadla ještě další tři ochotnická. Vnímáte je jako konkurenci?
To je asi otázka na jednotlivce. Je možné, že je tak někdo vnímá. Já ne, protože každé divadlo má vlastní poetiku, svůj vlastní způsob tvorby. Nemyslím si, že bychom si nějak lezli do zelí. Jejich tvorbu bychom ale sledovat měli – nezůstat jen v tom svém stylu, ale vnímat divadlo z různých stran. Já se chodím do divadla podívat na lidi, na jejich pohled na nějakou věc, a to je vždycky obohacující, i pokud nesdílím jejich postoj.
Stalo se už někdy, že jste nějakého herce z vašeho souboru „vypůjčil“ na pomoc nějakému jinému?
Ano, stalo se to. My jsme si sice nikoho nepůjčovali, ale hráli jsme ve Špatně namíchaném bublifuku ve Třech mušketýrech. Byl to obrovský projekt. Lidé chodili po prostorách zámecké zahrady a zámku, kde se odehrávaly epizody toho příběhu. Bylo tam snad ještě víc herců než v Ikarovi. Tehdy nás oslovil Josef Marek z Bublifuku, což je velice zapálený člověk do kultury. Byla to zajímavá zkušenost. Práce s jinými lidmi, jiným způsobem.
Myslíte si, že je možné, aby se z dlouhodobého hlediska takový počet ochotnických souborů v malém městě udržel?
Proč by nemohl? Čím rozmanitější to tady bude, tím lépe. Všiml jsem si tady takového paradoxu – místní obyvatelé začali chodit raději na ochotnická představení než na profesionály, kteří sem jezdí, a nemyslím si, že by rozhodujícím faktorem byla cena lístku. Možná lidi pochopili, že pokud tady má nějakým způsobem kultura fungovat, musí vycházet přímo odtud. Navíc se ochotnická divadla scházejí třeba jednou týdně, takže těch inscenací za rok nenazkouší tolik, aby to tu bylo zahlcené.
Na druhou stranu si myslím, že počtem ochotnických souborů je Velké Meziříčí poměrně specifické. Když jsme hráli v Jihlavě, ředitelka divadla byla hrozně překvapená, kolik se na nás přišlo podívat lidí. Konkrétně tam mají totiž velký problém dostat lidi do divadla. A co jsem se koukal po okolních oblastních městech, jako je třeba Velká Bíteš, Třebíč nebo Žďár nad Sázavou, tam je ta kultura v podstatně horším stavu než tady. Nevím, čím to je. Ale jsem rád, že to u nás funguje.
Co nového pro diváky připravujete?
Chystáme teď představení v tradiční ikarácké formě, takže diváci uvidí ukázky ze třech muzikálů. Už to nebude benefiční představení pro místní hospic jako naše předešlá představení. Budeme hrát v rámci Evropského festivalu filozofie. Sedmého června budeme hrát tady, ve Velkém Meziříčí, a týden na to v Polné. Tím tu sezónu nějakým způsobem asi uzavřeme.
Jak bude podle vás divadlo Ikaros vypadat v budoucnu?
To bych taky rád věděl. Měli jsme takové období, kdy jsme si říkali, že bychom měli ještě zkusit činohru, že jsou ty muzikály už ohrané. Ale po každém představení je to obrovský úspěch. Lidi za námi chodí a říkají, že se těší na další muzikály. A my nechápeme, že jim to ještě neleze krkem. Ale dokud to nepoleze krkem nám, není důvod to měnit. Dělat činohru jenom proto, abychom dělali něco jiného, když by nás to nebavilo, nemá smysl. Jsou tady i ideje, že bychom z toho našeho ochotnického souboru vytvořili třeba nějaké větší městské divadlo. Ale to je otázka. Uvědomil jsem si, že není možné nějak vizionářsky určovat divadlu směr. Ono si svůj směr najde samo podle lidí. A je potřeba to tak brát a nedělat z toho větší záležitost, než jakou to ve skutečnosti je, protože pro nás je to pořád koníček. Myslím si, že, až na jednu nebo dvě výjimky, by z našeho souboru nikdo nechtěl být profesionálním hercem, že je to baví tak, jak to je. A je to dobře.
INFOBOX:
Ani po sto sedmdesáti letech velkomeziříčští ochotníci nepolevují
A.I.D.S. (Autorské Invenční Divadlo Studentů)
založeno: 2007
inscenace: Promarněné proroctví aneb ošemetné hrátky lásky (4. 6. 2008)
Duch(a)přítomnost (2. 6. 2009)
Když je shůry dáno (14. 6. 2010)
Přicházení (16. 6. 2011)
Tady orel! (27. 10. 2012)
divadlo Ikaros
založeno: 2011
inscenace: Galerie světového muzikálu (22. 11. 2011)
Galerie světového muzikálu 2 (25. 4. 2012)
Shakespeare, Shakespeare! (12. 6. 2012)
Muzikálové náměstí (26. 8. 2012)
Malý princ (8. 10. 2012)
Muzikálové hity (20. 10. 2012)
Galerie světového muzikálu 3 (28. 4. 2013)
Kytice (19. 6. 2013)
Když svíce dohořívá (22. 11. 2013)
Když svíce dohořívá 2 (28. 2. 2014)
Večer plný muzikálů (8. 11. 2014)
Hakuna Matata (7. 6. 2015)
STUDNA (Studentští divadelní nadšenci)
založeno: 2011
inscenace: Malé vánoční jiskření (22. 12. 2011)
Záhada třináctého baktunu (18. 6. 2012)
Já tě asi… (25. 6. 2013)
Rozumění (26. 3. 2015)
Špatně namíchaný bublifuk
založeno: 2013
inscenace: Z malé hádky velká sázka (9. 6. 2013)
Tři mušketýři (31. 5. 2014)
Karlíček s.r.o (26. 4. 2015)
Cíl práce
Už když jsem nastoupila ke studiu na olomoucké žurnalistice, věděla jsem, že bych se jednou chtěla věnovat psaní. Proto pro mě výběr technické specializace nepředstavoval v podstatě žádné rozhodování. Tématickým zaměřením na kulturu jsem pak chtěla alespoň částečně využít svůj druhý obor, sociologii, kterou tato specializace vhodně doplňuje.
Cílem mého samostatného projektu „Fenomén ochotnického divadla ve Velkém Meziříčí“ z kulturní a psané žurnalistiky je představit v současné době působící ochotnické soubory tohoto města, a zároveň se pokusit naznačit historický vývoj, kterým divadlo v této oblasti během let prošlo. Slovo fenomén jsem přitom v názvu svého projektu použila záměrně. Nesnažila jsem se sice po vzoru Edmunda Husserla uzávorkovat svůj přirozený postoj a zkoumat divadlo takové, jaké skutečně je, neboť právě u něj považuji za podstatnou složku skutečnost, jak na něj lidé nahlížejí; ale rozhodla jsem se využít definici uváděnou ve slovníku cizích slov. Ta slovem fenomén označuje jev či skutečnost, něco pozoruhodného, mimořádného. Zpracováním svého projektu jsem tak chtěla ukázat, že ochotnické divadlo na Vekomeziříčsku něčím pozoruhodným a mimořádným skutečně je.
Velké Meziříčí je moravské město ležící v okrese Žďár nad Sázavou, v Kraji Vysočina. Na jedenáct tisíc obyvatel, kteří tu podle záznamů Českého statistického úřadu žijí, v současné době připadají hned čtyři ochotnické soubory: Špatně namíchaný bublifuk, A.I.D.S., Ikaros a STUDNA. Svým projektem bych ráda objasnila, jak je možné, že je tak vysoký počet amatérských souborů ve městě dlouhodobě udržitelný, a pokusím se také provázat současný stav s historickým vývojem místního divadla – najít podobnosti i odlišnosti v tom, jak ochotníci vypadali dříve a jak vypadají dnes.
První zmínky o velkomeziříčském ochotnickém divadle sahají do dob života Josefa Kajetána Tyla. Ten putoval po venkově a povzbuzoval lid k národnímu vědomí. Do Velkého Meziříčí přijížděly německé kočovné divadelní společnosti a hrály tam pro městskou honoraci. Skutečně městským ochotnickým divadlem se stala v roce 1842 Slovanská beseda na Moravě. Od té doby se soubor různě proměňoval. Já se ovšem ve své práci rozhodla zaměřit na dobu, kterou si z vlastní zkušenosti pamatuje jedna z mých respondentek, Jiřina Kácalová, tedy divadlo zhruba od 60. let. V té době existovaly v Meziříčí dva soubory, přičemž byly oba zaštítěny místními firmami. Později došlo k jejich sloučení, fungovaly jako městský ochotnický soubor pod firmou Kablo, která jim poskytovala zázemí i finance. Mým cílem tak bylo naznačit, jak se situace od této doby změnila – dnes je ve městě souborů více, musejí si samy zajistit svou životaschopnost, což se může projevit na výběru inscenací, frekvenci vystupování i na průběhu zkoušek.
Zaměřila jsem se také na pestrost, kterou jednotlivé soubory do města přinášejí. Každý z nich se totiž specializuje na jiný způsob tvorby i prezentace. Zatímco divadla A.I.D.S. a STUDNA, která vede režisérka Kácalová, preferují autorské vyjádření, a svoje hry si tak sama vymýšlejí nebo výrazným způsobem zasahují do již existujících her, divadlo Špatně namíchaný bublifuk i Ikaros vybírají ze známých inscenací. Herci z Ikara navíc divákům zpravidla nepředstavují pouze jednu celou hru, ale často vytvářejí jakési koláže z úseků různých her či muzikálů. Právě tento fakt by měl z mých článků vyplynout také.
Zdůvodnění volby tématu
Téma ochotnických divadel jsem si zvolila zejména z důvodu osobního zájmu. Sama totiž divadla od dětství ráda navštěvuji, a také v jednom z velkomeziříčských souborů již osm let účinkuji. Ochotnická divadla mě odjakživa fascinovala. Ačkoliv se sice technickým zázemím a často i kvalitou provedení profesionálům těžko vyrovnávají, vnitřně si jich cením víc. Hrají totiž pouze z vlastního zájmu a přesvědčení, do divadla vkládají svůj volný čas, který jim při zaměstnání zbývá, navíc mnohdy musejí sami financovat náklady spojené s představením či zkoušením. A to zejména v dnešní době vnímám jako něco obdivuhodného. Proto jsem se právě tyto aspekty pokusila ve svých článcích vyzdvihnout.
Mnoho lidí se podle mých zkušeností domnívá, že je Velké Meziříčí velkým počtem ochotnických souborů poměrně specifické. Okolní města a vesnice „žijí“ spíše z návštěv jiných souborů, a zájem o taková představení není příliš vysoký. Často se tam ochotníci setkávají s jistou předpojatostí, že ochotnická divadla produkují „trapný“ humor nebo se neohrabaně snaží pouze kopírovat profesionální představení a nepřinášejí tak nic jiného než horší verzi něčeho známého a dobrého. Tyto zkušenosti pravděpodobně daly za vznik myšlence, že počtem souborů je toto město abnormální v pozitivním slova smyslu.
Zajímavé je jistě také to, že, ačkoliv se jedná o poměrně malé město, ochotnická představení všech souborů – a to do města dojíždějí ještě soubory z okolních vesnic – mají téměř vždy vyprodáno. Podle mně dostupných informací problém s naplněním kapacity sálu soubory mívají právě ve chvílích, kdy opustí hranice města a vydají se hostovat jinam. Nevím, jestli velkomeziříčské občany žene do divadla pocit solidárnosti, aby podpořili své známé ochotníky, nebo jestli si uvědomují, jak cenná a vzácná je dobrovolně produkovaná kulturní činnost. Režisér divadla Ikaros dokonce zastává názor, že na ochotníky chodí lidé z tohoto města raději než na profesionály, kteří v kulturním domě často hostují. Podle něj tak lidé pochopili, že cennější je ta forma kultury, která vychází ze samotného centra města, z jeho občanů.
Na druhou stranu soudím, že na mediálním poli není ochotnickému divadlu věnován příliš velký prostor. Pořady, ve kterých se informace o ochotnických divadlech objevují, nevznikají pro informování o souborech samotných, ale spíše k vyzdvižení slavné osobnosti, která v některém z nich začínala a podobně. Navíc téma, které jsem si vybrala, je značně regionálního charakteru. Periodika v této oblasti sice o ochotnické činnosti informují, většinou však pouze formou pozvánek na jednotlivá představení nebo krátkých reportáží z nich. S tímto problémem se často snaží vyrovnat členové souborů, kteří sami publikují své články ve snaze o co nejefektnější propagaci.
Zdroje/Stav problematiky
Jak jsem již uvedla výše, ochotnická divadla se nezdají být příliš mediálně populárním tématem. Zpravodajské internetové portály či periodika o ochotnických divadlech píší nejčastěji ve spojitosti s jinými událostmi – úmrtí slavného člověka, který působil v některém ze souborů; událost, na níž vystoupili také ochotníci; soutěže amatérských divadel a podobně.
V archivu České televize je možné najít cyklus pořadů s názvem Náš venkov. V jednom z odvysílaných dílů se tvůrci zabývají ochotnickým divadlem a jeho vývojem v Brněnci, malém městečku v oblasti bývalých Sudet. Popisují, jak problematické jsou v této oblasti sociální a kulturní poměry, přičemž je to právě ochotnické divadlo, kterému přikládají moc spojovat a držet lidi pohromadě. O situaci ochotnických divadel tedy většinová periodika informují poměrně málo, a pokud ano, jedná se spíše o tématicky oddělené bloky, kulturní přílohy, seriály, cykly pořadů.
Jelikož je tématika, kterou jsem se zabývala, ryze regionální, o velkomeziříčských ochotnících píší nejčastěji místní média, jako je městský zpravodaj, informační portál na internetu nebo regionální mutace celostátních deníků. V roce 1966 vydala firma Kablo, která v minulosti ochotníky podporovala, publikaci s názvem Historie ochotnického divadla ve Velkém Meziříčí. Ta se hodila i pro účely mého projektu. Je to ovšem zřejmě jediná publikace, která v tomto městě o divadle vyšla. Střípky informací o současných amatérských divadlech pak obsahují pouze jednotlivé almanachy místního gymnázia a výroční kniha městského kulturního domu Jupiter club vydaná na oslavu jeho padesátého výročí. Troufám si tedy tvrdit, že z informačního hlediska může být můj projekt pro danou oblast přínosný, navíc je svým pojetím a zpracováním v porovnání s ostatními texty zcela netradiční, originální.
Ve snaze zaznamenat vývoj ochotnických divadel celorepublikově vznikl internetový portál www.amaterskedivadlo.cz, který, ačkoliv stále jistě není kompletní, je svými správci pravidelně doplňován. Obsahuje informace o ochotnických souborech působících v oblasti, kterou uživatel na těchto stránkách hledá, což může sloužit jako dobrý výchozí bod pro analýzu vývoje divadla. Mým účelům tato databáze bohužel příliš neposloužila. Jsou v ní sice zaznamenány dříve působící soubory na území Velkého Meziříčí, z těch současných je tam ovšem jenom jedno z divadel, A.I.D.S..
Co se týká studentských prací, téma ochotnického divadla se v nich objevuje také. Většinou se nabízí rozbor vymezeného období v určité oblasti, čehož autoři bakalářských a diplomových prací hojně využívají. Mne samotnou zaujalo téma diplomové práce Vladimíry Pěčonkové „Dětské ochotnické divadlo“, která vymezuje divadlo jako volnočasovou aktivitu vhodnou pro prevenci sociálně patologických jevů u dětí.
Na olomoucké katedře žurnalistiky se pak vyloženě ochotnickým divadlem zabývala Klára Elšíková. Ta ve svém samostatném projektu zkoumala situaci na Zlínsku. Ústředním tématem její práce ale nebyla analýza fungování tamních ochotnických souborů, nýbrž fakt, že amatérské divadlo Malá scéna Zlín z finančních důvodů končí svou činnost. Ačkoliv se tedy cíle našich prací podstatně rozcházejí, výběr žánrů, způsob zpracování i informování o současné situaci divadla v určité oblasti je činí velmi podobnými. Na rozdíl od jejího projektu jsem se však snažila postihnout oblast Velkého Meziříčí z hlediska divadla více globálně a možná také méně komerčně, protože zatímco ona řešila otázku, jak se z amatérského divadla může stát kvůli příslibu finančních příspěvků ministerstva divadlo profesionální, já se zabývala divadly, která si na svou činnost dobrovolně přispívají sama. Navíc jsem se snažila poukázat na rozdíl ve fungování divadel v minulosti a dnes. Proto si myslím, že, i když jsme obě zpracovávaly obdobná témata, výsledek naší práce rozhodně není identický.
Ideový plán
Cílem mého samostatného projektu bylo komplexně obsáhnout téma současného ochotnického divadla ve Velkém Meziříčí. K tomuto účelu jsem se rozhodla zvolit čtyři dílčí články a infobox, které zastřešuje článek hlavní, shrnující celou situaci. V jednotlivých článcích se přitom zabývám divadly odděleně, aby byly patrné odlišnosti i podobnosti, kterými se soubory vyznačují nebo také vyznačovaly v minulosti.
Prvním z dílčích článků je reportáž ze zkoušky divadla Ikaros, která popisem běžných úkonů jednotlivých členů souboru vypovídá jak o atmosféře, tak o organizaci, plánování či motivaci herců.
Dalším článkem, který má sloužit jako střípek celé mozaiky, je story o režisérce divadel STUDNA a A.I.D.S. a zároveň nejstarším „členovi“ všech současně působících velkomeziříčských divadel, o Jiřině Kácalové. Tímto článkem jsem chtěla poukázat nejenom na to, jak fungují dvě divadla pod jejím vedením, ale zejména, jak se ochotnická divadla v průběhu let proměňovala. Sama se totiž vedení studentských hereckých spolků věnuje více než padesát let a vzpomíná si, jak situace ve městě vypadala dříve.
V kontrastu s tímto článkem stojí další story, tentokrát o nejmladším členovi divadla Špatně namíchaný bublifuk. V tomto článku jsem chtěla poukázat na to, jak se liší přístup starší a mladší generace k vedení divadla včetně využívání technických možností k vystoupení, propagaci i vzájemné komunikaci.
Následujícím střípkem, nebo podle rozsahu možná spíše střepem, celé mozaiky je rozhovor s režisérem divadla Ikaros, s Tomášem Mrazíkem. Mým cílem bylo tímto žánrem nejenom představit jím režírovaný soubor, ale zároveň naznačit, co motivuje členy divadla, aby trávili svůj volný čas na zkouškách, když za to nedostanou zaplaceno, ba naopak když za to ještě musejí platit sami. Snažila jsem se také vystihnout atmosféru, která panuje mezi jednotlivými soubory v rámci města.
Shrnujícím článkem jsem se tyto jednotlivé střípky pokusila zastřešit. Nejdříve jsem chtěla komplexně popsat situaci, a pokusit se zmapovat, jestli za současným stavem může na příklad historický vývoj ochotnického divadla ve městě, nebo něco jiného. Zajímal mě také názor odborníka, je-li skutečně činnost čtyř divadel na takto malém území něčím netypickým. V závěru jsem pak naznačila, jak si soubory představují své působení do budoucna.
Postup práce
Před přistoupením k samotné realizaci projektu bylo nejprve nutné promyslet, jakou podobu bude mít. Zvažovala jsem přitom témata, kterými se budu zabývat, abych komplexně obsáhla téma ochotnických divadel, a zároveň výběr jednotlivých žánrů, pomocí kterých tato témata zpracuji.
Se zapojením reportáže ze zkoušky do série jednotlivých článků jsem měla jasno okamžitě. Myslím si, že tento žánr dokáže nejlépe vystihnout celkovou atmosféru, která v divadle panuje, ale také naznačí, co se skrývá za tím, co je viditelné na první pohled. Na rozdíl od rozhovorů s režiséry či herci totiž ukáže, jak to v souboru chodí doopravdy bez zbytečného zkreslování a zatajování nepříjemných skutečností. A jelikož jsem sama členkou souboru Ikaros, nabízelo se udělat reportáž právě tam. Na jednu stranu jsem sice měla obavy z toho, že když do Ikara sama patřím, bude pro mě obtížné text zpracovat adekvátně vůči ostatním divadlům, na druhou stranu jsem si ale uvědomovala, že právě tím, že mě ostatní členové dobře znají, získávám obrovskou výhodu. Zkouška, podle které jsem reportáž psala, totiž probíhala jako obvykle. Nikdo se neohlížel na to, že někdo stojí v místnosti a pozoruje, co se děje, nikdo se nesnažil chovat jinak, než je u něj běžné. A to by se mi při návštěvě ostatních souborů pravděpodobně nepodařilo. Do zpracování článku jsem se pustila téměř okamžitě po návratu domů. Protože se sobotní zkoušky zúčastnily téměř tři desítky členů, měla jsem dostatek materiálu, který v kombinaci s dobrou náladu získanou z pohodově stráveného odpoledne přispěl k mému elánu do psaní. Navíc si myslím, že jsem svým výsledkem nastavila mladým hercům zrcadlo, do kterého se jim nedívalo úplně snadno. Chaotičnost zkoušky některé z nich velmi překvapila, a tak se začali zabývat tím, jaký obrázek by o nich mohla veřejnost po publikování tohoto článku mít, což ocenili zejména ti, kteří mají dost odvahy na to, aby tento početný spolek vedli. Minimálně příští týden se tak soubor snažil o větší pozornost a ukázněnost.
Říká se, že se v malém městě každý s každým zná. A někdy mám pocit, že ve Velkém Meziříčí to platí dvojnásob. Při zpracování svého projektu jsem to ovšem považovala za výhodu. Na sobotní ikarácké zkoušce se mi totiž povedlo sehnat si telefonní číslo na učitelku Kácalovou, která shodou okolností bydlí ve stejném činžovním domě jako režisér Ikara, Tomáš Mrazík. Ta byla z mého plánu vytvořit články mapující situaci ochotnických divadel tak nadšená, že si se mnou domluvila schůzku hned na příští týden.
Když jsem se na rozhovor připravovala, byla jsem poměrně nervózní. Protože i já žiji ve Velkém Meziříčí a „každého“ proto znám, vím, že se Kácalová projevuje jako správná češtinářka, a že je tedy zvyklá být vůdcem jakékoliv debaty. Rozhodla jsem se tedy být ve směrování svých otázek neústupná. O to překvapenější jsem byla, když jsem nakonec zjistila, že moje strategie není vůbec zapotřebí. Naše setkání probíhalo příjemně, klidně a mně se tak podařilo získat ještě více informací, než jsem původně předpokládala. Režisérka Kácalová mi totiž řekla nejenom o tom, jak situace vypadala, když se do města přistěhovala, a jak vede svá divadla dnes, ale poradila mi i s dalšími publikacemi, ve kterých bych mohla najít doplňující fakta.
Když jsem přemýšlela o vhodném kandidátovi na story o nejmladším členovi některého ze souborů, zjistila jsem, že mi v podstatě ani nezbývá jiná možnost, než vybrat někoho ze Špatně namíchaného bublifuku. Pokud jsem totiž chtěla články vystavět jako střípky o jednotlivých divadlech, všechna ostatní už byla zahrnuta. Můj kamarád, který v Bublifuku účinkuje a kterého jsem požádala o pomoc, mi okamžitě poslal kontakt na Facebook Ondřeje Pařízka, třináctiletého člena jejich souboru. Právě přes tuto sociální síť jsem si s ním domluvila na následující víkend schůzku. Ačkoliv naše setkání probíhalo poměrně rozpačitě, Ondra mě ujišťoval, že se na rozhovor hrozně těšil. Připravila jsem si na něj poměrně velké množství otázek, které jsem se s ním snažila co možná nejvíc neformálně rozebírat. Přesto je to asi poprvé, kdy jsem cítila obrovskou věkovou propast, která se mezi námi vytvořila. Ondřej totiž odpovídal na moje otázky většinou jednou větou, někdy i jednoslovně, a když jsem se snažila klást otázky doplňující nebo je alespoň hlouběji rozvést, mlčel. Proto jsem kromě povídání o jeho snu stát se profesionálním filmovým hercem příliš materiálu nezískala. Zpracování této storky se mi nakonec zdálo asi nejobtížnější.
Na rozhovor, který jsem se rozhodla do projektu zařadit, jsem si chtěla vybrat někoho, koho dobře znám, a kdo se nebude bát odpovědět mi i na otázky, které třeba nemusejí být úplně příjemné. Proto jsem se opět obrátila na svůj „domovský“ soubor, a oslovila ikaráckého režiséra, Tomáše Mrazíka. Zatímco s Ondrou jsem debatou nestrávila více než třicet minut, s Tomášem jsme si při obdobném množství otázek povídali skoro dvě hodiny. Zajímalo mě především, jak k vzniku divadla došlo, protože je známo, že se tento spolek vyčlenil z tehdejšího zájmového kroužku, jak vypadá jeho fungování i motivování členů k tomu, aby spolu dobrovolně a nezištně něco vytvářeli. V závěru rozhovoru jsem se pak zaměřila na celou velkomeziříčskou divadelní situaci a možnost vnímání ostatních ochotníků jako vlastní konkurenci.
Tento i předešlé rozhovory jsem nahrávala na diktafon, z něj posléze záznamy pokud možno doslovně přepisovala a poté je upravovala na publikovatelnou podobu. Ačkoliv to bylo poměrně hodně časově náročné – pokud tedy nepočítám nemluvného Ondru – zdálo se mi to jako pro mě nejvhodnější způsob práce. Ráda si v textech škrtám a přepisuji, než vytvořím ten výsledný. Navíc jsem si byla vědoma toho, že při tvorbě zastřešujícího článku budu potřebovat i takové citace, které se mi do ostatních textů nehodily, a tak by bylo nesmyslné nepřepisovat záznamy celé.
Zastřešujícím článkem jsem se snažila celkově nastínit situaci, která ve městě panuje, a zároveň ji částečně provázat s historií ochotnického divadla. K tomu mi posloužily zejména informace, které jsem získala od učitelky Kácalové. Přiblížila jsem také princip fungování jednotlivých divadel, aby byly patrné rozdíly mezi jednotlivými soubory. Ty jsou potom více rozvedené v jednotlivých článcích, které tento hlavní v podstatě shrnuje. Názorem odborníka jsem chtěla dokázat, jestli je Velké Meziříčí počtem ochotnických divadel skutečně tak neobyčejné, jak se jeho občané domnívají. Tento článek jsem se rozhodla doplnit infoboxem, který přehledně představuje všechny soubory, názvy i data jednotlivých představení, a dobu jejich působení.
Na tomto místě bych ráda obhájila zvolení dvou textů žánru story. Jelikož jsem se totiž rozhodla vyjít při svém zkoumání současného divadla také z jeho historie, výpovědi režisérky Kácalové byly pro můj projekt rozhodující. Protože mi však vyprávěla také o tom, jak vede své dva soubory nyní, chtěla jsem storkou o nejmladším členovi ukázat, jaký rozdíl v chodu a vůbec chápání ochotnického divadla může vznikat v důsledku věkových odlišností. Proto si myslím, že zvolit pro oba právě tento žánr bylo pro zdůraznění rozdílů nejvhodnější.
Sebehodnocení
Myslím si, že se mi sérií čtyř dílčích a jednoho zastřešujícího článku podařilo objasnit, jak vypadá situace ochotnických divadel ve Velkém Meziříčí, a naplnit tak cíl svého samostatného projektu. I čtenář, který netuší, kde se toto malé město nachází, získá po přečtení textů představu o tom, jak jednotlivá divadla fungují, v čem se liší a nebo naopak podobají. Pro vystižení podstaty názvu projektu „Fenomén ochotnického divadla“ jsem využila jak názory jednotlivých režisérů, tak skutečného odborníka.
Samozřejmě jsem si vědoma skutečnosti, že informace o jednotlivých souborech mohly být propracovanější a ucelenější. Domnívám se však, že v takové formě by nebyl text pro čtenáře příliš atraktivní. Proto jsem se rozhodla zvolit různé žánry, které svou odlišnou podobou ovšem vypovídají v podstatě o tomtéž.
Zpracování mého projektu spadá spíše do oblasti publicistiky, která s kulturním zaměřením lépe koresponduje. Myslím, že by články bylo možné publikovat ve víkendové příloze novin, v časopisech zabývajících se kulturou, v Divadelních novinách nebo v některém z velkomeziříčských periodik.
Zdroje
Publikace:
VÍTEK, I. Historie ochotnického divadla ve Velkém Meziříčí. Brno: Grafia, 1966. 41 s. ISBN neuvedeno.
MARTAKIDIS, P., DUFEK, M. 50 let organizované kultury ve Velkém Meziříčí. 1965-2015. Velké Meziříčí: Jupiter club, 2014. 123 s. ISBN 978 80-85089-09-7.
TROJÁNEK, A., ŠTINDLOVÁ B. Almanach. 110 let Gymnázia Velké Meziříčí. Jihlava: Astera G, 2009. 343 s. ISBN 978-80-901312-0-0
O souborech:
https://www.facebook.com/pages/AIDS-Autorsk%C3%A9-inven%C4%8Dn%C3%AD-divadlo-student%C5%AF/115834475093624?sk=info&tab=page_info
https://www.facebook.com/pages/Divadlo-Ikaros/201172426641931?fref=ts
https://www.facebook.com/snbVM?fref=ts
http://www.jupiterclub.cz/cs/zajmove-utvary-a-spolky/aids/133-autorske-invencni-divadlo-studentu-aids
http://divadloikaros.cz/index.php?menu=uvod
https://www.youtube.com/channel/UCLTtpRTDR2lKYDfif-TW0Mg
Doplňující informace:
http://www.novinyvm.cz/
http://www.amaterskedivadlo.cz/index.php
http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/web.php/hledat?cizi_slovo=fenom%C3%A9n&typ_hledani=prefix
http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1097944695-nas-venkov/313294340070006-ochotnici
Konkurenční práce a projekty:
http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/1635-amaterska-divadla-to-nemaji-jednoduche-nkterym-u-hrozi-zanik?showall=1
http://library.upol.cz/arl-upol/cs/vysledky/?field=TITLE&term=ochotnick%C3%A9+divadlo&search=Naj%C3%ADt&op=result&zf=&sort=&guide=
Související projekty:
http://portal.upmedia.cz/index.php/component/content/article?id=1688:improtazky
http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/71-fotournalistika/1994-zakulisi-divadla
http://portal.upmedia.cz/index.php/component/content/article?id=871:divadlo-konvikt
http://portal.upmedia.cz/index.php/samostatne-projekty/75-psana-urnalistika/2510-improvizace-divadlo-jako-zapas?showall=1
