Kateřina Svobodová 
Na duben je až nečekané teplo, říkám si, zatímco stoupám pěšky do strmého kopce k budově hotelu, která vévodí rekreačnímu komplexu s názvem Hotel Lázně Kostelec u Zlína. Sluneční paprsky mě hřejí do zad, po kterých mi stéká pot. Příroda už se probouzí do jara, stromy a keře se zelenají a po pár krocích ke mně přilétne omamná vůně rozkvetlých jabloní. Kromě ptáků, hmyzu a zahradníka není široko daleko ani živáčka – pandemie koronaviru resort zcela odstřihla od návštěvníků.
Ke vchodu do hotelu přicházím vítězoslavně jako horolezec na vrchol Mont Blancu. Přes roušku sípavě zdravím sympatického muže ve středním věku, kterého zdobí elegantní brýle a stříbrné skráně, a který má na sobě jednoduché bílé tričko a šedé sako. Správně odhadnu, že je to Jiří Fadler, který na mě už čeká.
„Hotelová budova jako taková by jistě také stála za zmínku, ale za lázeňskou historií musíme zase sejít pod kopec,“ usmívá se. Pochopím, že můj výstup tím pádem přišel vniveč, ale průhledná složka s černobílými fotografiemi v Jiřího rukou mě zaujme natolik, že se nad mou smůlou ani nepozastavím.
Místo lázní louka
Dolů scházíme po asfaltové cestě, nalevo míjíme tenisové hřiště i vyhřívané bazény, ze druhé strany resort objímá golfové hřiště. „V průběhu let jsme se snažili přilákat i klienty, kteří primárně nemíří za účinky sirného pramene,“ vysvětluje Jiří Fadler.
Rukou pokyne napravo do nenápadného údolí mezi stromy. „Vidíte tu dřevěnou budovu? Tak to je jeden z našich pramenů. Budova slouží spíš jako jeho schránka, pramen je totiž pro veřejnost uzavřen.“ Pokračujeme ještě pár metrů po cestě dolů, kde se zastavujeme u nenápadné louky mezi lesíkem a štěrkovou cestou, která louku odděluje od golfového hřiště. Jelikož se na úzké cestě míjejí dvě protijedoucí auta, musíme kousek popojít.
„Právě zde stávaly lázeňské vily Max a Moritz, které vznikly společně s kaplí roku 1903 podle návrhu architekta Dušana Jurkoviče ve stylu selské secese,“ popisuje Jiří Fadler. Nevěřícně přecházím po prázdné jarní louce a všímám si drobných kamenných útvarů v trávě.
„Ano, to jsou základní kameny,“ souhlasí můj průvodce a ukazuje na několik dalších propadlin, ve kterých lze pozorovat zbytky základů kaple. Poté pro porovnání přináší složku s dobovými fotografiemi, kterou si předtím odložil na nedalekou lavičku.
„Slavnostní svěcení všech tří budov se konalo 21. června 1903,“ pokračuje a ukazuje pohlednice a fotografie jednotlivých budov.
„Ve vilách bylo hostům v rámci ubytování k dispozici 55 lůžek. V suterénu obou – na tehdejší dobu velmi moderních – budov se nacházely vany, ve kterých se s pomocí sirných koupelí léčili klienti,“ říká u dobové fotografie pokoje v jedné z vil. Při pohledu na pár kamenných pozůstatků na stráni mi tyto informace zní až neuvěřitelně.
Jiří Fadler ze složky vytahuje také zažloutlý papír: „Podívejte, přinesl jsem vám ukázat také lázeňský prospekt z dvacátých let minulého století. Podle něj se ubytování v těchto vilách dělilo na pokoje první a druhé třídy, přičemž celé zaopatření – jak tehdy nazývali pobyt s plnou penzí – stojí na osobu 42 korun.“
Vezmu do ruky kus zdejší historie a se zaujetím jej pročítám. Léčení Kneippovou vodoléčebnou metodou se platilo zvlášť, a to dvanácti korunami denně, stejně tak sirné koupele ve formě vanových lázní, které stály čtyři, šest nebo deset korun. Až úsměvně působí poplatek za tehdejší taxi – tedy dopravu povozem s koňmi z nádraží do lázní: „za povoz při příjezdu a odjezdu pánů hostů ze Zlína účtuje se za první osobu 20 korun a za každou další 5 korun.“
Prospekt zároveň zahrnuje dvě recenze z českých novin první poloviny 20. let minulého století. Autoři v nich přirovnávají kostelecké lázně k lázeňskému městečku Wörishofen, které proslulo díky zakladateli vodoléčby Sebastianu Kneippovi. Oba texty zdůrazňují zázračné ruce Karla Šiby, který v té době pracoval v lázních jako hydropat – tedy lékař provozující vodoléčbu.
Lázeňskou tradici přerušila válka
Právě díky budovám Max a Moritz se z lázní stalo společenské centrum celého panství, které o nedělích a svátcích navštěvovalo až 1 500 lidí. „Návštěvníci popíjeli sirnou – a dosti zapáchající – minerálku z pítka v parku před budovou lázní a poté se procházeli po okolí,“ popisuje Jiří Fadler lázeňskou idylku z počátku minulého století. Před očima se mi zhmotní davy lidí korzující po kostelecké promenádě s váženým výrazem a zapáchající tekutinou v hrnečcích a musím se pod rouškou usmát.
V sezóně se zde zároveň pořádaly pravidelné koncerty. Lázně lákaly také známé osobnosti – například spisovatele Aloise Mrštíka a Františka Bartoše, rakouského básníka Franze Grillparzera, arcibiskupa Antonína Cyrila Stojana nebo druhou manželku Bedřicha Smetany Betynu.
Stejně jako naše povídání přeruší hukot projíždějícího zahradníka na sekačce, rozmach lázeňského střediska přerušila druhá světová válka. „Obě dvě vily ve válce velmi utrpěly a podle slov kosteleckého pamětníka Aloise Hudečka se z nich po roce 1945 stalo skladiště,“ vysvětluje Jiří Fadler.
„V roce 1964 areál odkoupily Vítkovické železárny Klementa Gottwalda Ostrava a na vrcholku kopce nad námi o osm let později nechaly postavit novou budovu, která sloužila jako rekreační objekt pro zaměstnance železáren,“ dodává. Lázeňské vily tak nikdo nadále nevyužíval. Obě budovy postupně chátraly a v roce 1975 vydalo vedení Vítkovických železáren pokyn k jejich stržení.
Naposledy se ohlédnu po kamenných pozůstatcích secesních vil a poté pokračujeme zpět na cestu, která vede k lázním. „Já osobně považuji zdejší lázně za opomíjený unikát. Jejich historie sahá až do roku 1742, kdy jeden z kosteleckých občanů na svém pozemku objevil sirný pramen. Množství sirovodíku v něm obsažené je jedno z nejvyšších u nás, ale věhlasu se lázním nedostává… Což je škoda, protože léčivé účinky tohoto sirného pramene byly odpradávna nazývány jako zázračné,“ vysvětluje Jiří Fadler.
Cestu k budově Lázní lemují vzrostlé kaštany, které poskytují příjemný stín. Na mostku před lázněmi nás míjí cyklisté v rouškách, jejich hlasité povykování se nese liduprázdnou krajinou.
Budova Lázní na mě působí majestátním dojmem. Už na první pohled lze poznat, že byla nedávno zrekonstruovaná – má novou krémovou fasádu, měděnou střechu i elegantní ceduli s názvem střediska. Zároveň si všimnu upraveného chodníku pro pěší i moderní lavičky.
„Ano, v posledních letech jsme lázně modernizovali. Toto je hlavní lázeňská budova. Nebyla postavena celá naráz, její pravé křídlo se dostavovalo až později v 50. letech minulého století, podívejte, tady,“ ukazuje můj průvodce dobovou fotografii rozestavěné budovy. „V těchto místech byla ordinace lázeňského doktora, pacienti sem chodili na elektroléčbu a v horním patře byly kanceláře,“ dodává.
„Zároveň nalevo před námi stávala centrální budova, která sloužila jako hotelová ubytovna a recepce celého střediska. Ta už ale dávno nestojí,“ doplňuje Fadler k dalším fotografiím.
Na jejím místě je nyní betonový plácek s cedulí upozorňující na nedalekou restauraci. „Ten dříve fungoval jako parket pro taneční zábavy, sám jsem zde v mládí strávil několik večerů. Ale pojďte, radši se podíváme dovnitř lázní,“ říká s úsměvem můj průvodce, zatímco otevírá dveře do budovy. „Akorát vám musím rozsvítit světla, protože jak lázně nejsou v provozu, chodíme sem akorát krmit rybičky a uklízet,“ pokrčí rameny Jiří a odběhne do vedlejší místnosti.
Oblíbenou procedurou jsou přísadové koupele
Prohlížím si zdi recepce obložené interiérovým kamenem, červená kožená křesílka i malé pítko vedle akvária. V tu chvíli se ale rozsvítí světla a místnost zalije – zejména díky třem stropním světelným kruhům – příjemná atmosféra. Zároveň se z nenápadných reproduktorů v rozích místnosti začne linout relaxační hudba. Jediné, co autenticitě lázní chybí, je zápach sirného pramene, napadne mne, když ucítím jemnou vůni mandlí vycházející z osvěžovače vzduchu nad vchodem.
„Interiéry lázní postupně rekonstruujeme a přizpůsobujeme tak nabídku poptávce,“ vysvětluje Jiří Fadler. „Původní podobu recepce a lázní máme dochovanou jen na několika málo pohlednicích, přinesl jsem vám je,“ podává mi zažloutlé čtvrtky. „Ale asi nejzajímavější by bylo srovnání s prostorami uvnitř bývalých lázeňských vil, takové fotografie se nám ale bohužel nedochovaly,“ s povzdechem zalituje.
Postupně procházíme celou budovu, kterou architekt citlivě rozdělil na jednotlivé buňky s lehátky či vanami.
Zaujme mě zejména poslední místnost určená pro párové terapie – dvě vany doplněné modrými světýlky s výhledem do lesa přímo lákají ke koupeli a meditačnímu rozjímání.
„Jediné, s čím je potřeba při procedurách se sirnou vodou počítat, je její zápach, který připomíná zkažená vejce,“ vysvětluje můj průvodce a s pomocí jednoduchého mechanismu začne napouštět jednu z van. Místností se rozline nepříjemný zápach sirovodíku, po kterém jsem naivně toužila ve vestibulu lázeňské budovy.
„Abychom přilákali i klienty, pro něž není tento pach komfortní, soustředíme se v posledních letech také na takzvané přísadové koupele, jejichž devízou je přídavek vonné esence,“ doplňuje Fadler. „Myslím, že už jsme sirovodíkem načichlí dostatečně, můžeme jít zpátky,“ usmívá se a vypouští z poloviny naplněnou vanu.
Cestou si všímám, jak jednotlivé skleněné bloky na zdech vytváří při zavření skleněných dveří několik modrých vlnovek táhnoucích se po celé délce chodby. Ptám se na jejich význam: „Snažili jsme se propojit léčebné účinky pramene s estetickým působením lázeňského interiéru, aby se klienti cítili po fyzické i psychické stránce příjemně,“ vysvětluje Jiří Fadler.
Na recepci si ještě vzpomenu na scénu z české komedie Na samotě u lesa, ve které si sousední rodina hlavních hrdinů ověřovala funkci jednotlivých světel u auta. Jiří totiž z vedlejší místnosti postupně zhasíná všechna světla v budově a já hlásím, která se podařilo úspěšně zhasnout. Poté, co celou budovu zahalí výhružné přítmí, vycházíme před lázně, kde se loučíme. Opětovný výšlap k hotelu na kopci tak zvesela přenechám mému průvodci.
