Strategie konkurenceschopnosti ČR

---

Do roku 2020 zpět na vrcholu aneb návrat České republiky do světové hospodářské špičky ve státní režii

Jakkoliv se můžeme pozastavovat a škodolibě usmívat nad pětiletkami, kterými se v minulém století snažil komunistický režim povznést úroveň národního hospodářství, je zřejmé, že i dnes státní ekonomika potřebuje jasnou vizi a propracovanou koncepci. Zářným příkladem je poválečné Japonsko, které se díky pevné ruce státu stalo za necelá dvě desetiletí největším světovým vývozcem oceli a automobilů a svými výrobky spotřební elektroniky brzy zaplavilo západní trhy. Z válkou zdecimované země se tak stala světová velmoc.

Plánované usměrňování státního ekonomického vývoje není však v České republice pouze vzpomínkou na totalitní období, nýbrž přetrvávajícím a podstatným politickým tématem. První dlouhodobou národohospodářskou strategii v polistopadové éře přijala vláda Václava Klause v roce 2005. Nesla poněkud neskromný název:  „Česká republika – znalostně technologické centrum Evropy s rostoucí životní úrovní a vysokou zaměstnaností.“ Za kritérium dosažení kýženého cíle byl stanoven ukazatel hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele. Koncepce měla být úspěšná v případě, že se hodnota HDP v roce 2013 bude rovnat úrovni průměru Evropské unie.

Nemusíme čekat další rok, abychom zjistili, zda tomu tak bude, či nikoliv. Již nyní je zřejmé, že projekt svou vizi určitě nenaplní. Česko se evropskému průměru sice postupně přibližuje, ale velmi pomalým tempem. Podle údajů z databáze Eurostat se v roce 2007 hrubý domácí produkt na obyvatele v České republice rovnal osmdesáti procentům průměru evropské sedmadvacítky a v následujících třech letech poskočil jen o slabá dvě procenta. Když uvážíme nepřesnost a nejednoznačnou průkaznost ukazatele HDP, zvlášť pokud se neptáme, zda byl jeho vývoj zapříčiněn půjčkami nebo úsporami, můžeme hovořit spíše o stagnaci, než o růstu.

Koncepci z roku 2005 v minulém roce vystřídal nový dokument, jehož název opět působí až nabubřelým dojmem. Tentokrát jsme si nedali za cíl pouze dohonit Evropskou unii, nyní se chceme dostat do světové špičky. Poetický název nové hospodářské vize zní: „Strategie konkurenceschopnosti ČR“ s podtitulem „Zpět na vrchol 2012 – 2020“, jehož autorství si v tomto případě připisuje ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO). Jedná se o velmi obsáhlý dokument čítající na 40 projektů, a jak už samotný název dokumentu napovídá, jsou to projekty často velmi ambiciózní, mnohdy působí až snově. Například vysoké standardy kvality v domácí infrastruktuře zní v kontextu stavu českých silničních komunikací téměř utopicky.

Vysoká očekávání do projektu vkládal i sám ministr dopravy Martin Kocourek. „Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti ČR na léta 2012 až 2020 je jedním z nejvýznamnějších dokumentů posledních let. Pouze pokud se Strategii podaří uvést v život, může Česká republika obstát v zostřující se globální konkurenci,“ upozorňoval na webu ministerstva na důležitost dokumentu.

Opravdu tomu tak může být. Z historie známe příklady, kdy pevná ruka státu dokázala postavit rozvrácené národní hospodářství zpět na nohy a dostat zemi mezi světovou ekonomickou elitu. Kromě zmíněného Japonska zažili v minulém století podobný raketový vývoj také asijští tygři nebo totalitně kapitalistická Čína, jejíž centrálně řízený model, ačkoliv na úkor životních podmínek, válcuje na poli efektivnosti celý západní svět. Na druhou stranu známe z minulosti podobné projekty, které národní ekonomický rozvoj spíše brzdily. Stačí zavzpomínat pár desítek let nazpátek.

Úspěšnost podobných vizí a plánů totiž podle pravidel projektového managementu stojí vždy na dvou základních předpokladech. Za prvé na kvalitním zpracování, které vychází z důkladné analýzy výchozího stavu a budoucích možností, a za druhé na profesionalitě projektového týmu a jeho vůli se úkolu chopit. Nad vládním projektovým týmem se vznáší otazník, technický podklad je však již hotový. Pojďme si jej představit.

Rámec strategie konkurenceschopnosti

Na tvorbě strategického dokumentu se podílela řada institucí. Výchozí návrhy a komentáře, ze kterých byl celý projekt ukován, poskytlo ministerstvo průmyslu a obchodu, Národní ekonomická rada vlády (NERV) a zástupci akademické i podnikové sféry. Po tři týdny bylo také veřejnosti otevřené internetové připomínkové fórum, kde se mohl kdokoliv k připravovanému dokumentu vyjádřit. Sumu nápadů a analýz poté ministerstvo zkorigovalo do jednoho projektu.

Nejdůležitějším a nejrozsáhlejším zdrojem informací je právě studie NERVu nazvaná Rámec strategie konkurenceschopnosti, která je podrobnou analýzou faktorů, jenž ovlivňují pozici České republiky na mezinárodních trzích. Kolektiv pracovníků ekonomické rady vlády s editorem Michalem Mejstříkem v čele zpracoval dokument, který národní hospodářství rozděluje na sedm oblastí. Ty nejprve jednu po druhé analyzuje a zasazuje do internacionálního kontextu. Ze získaných podnětů poté artikuluje příslušná reformní doporučení, která mají identifikovaná problematická místa odstranit. Zvláštní pozornost si tak vysloužila analýza institucí, vzdělanosti, trhu práce a zboží, rozvoj finančních trhů, technologická připravenost, oblast podnikání a inovace. S malými změnami převzal tuto strukturu i projekt MPO.

Kde to nejvíc hoří

Na mezinárodní úrovni se hodnocením odvětvové konkurenceschopnosti zabývá Světové ekonomické fórum (WEF). Do povědomí širší veřejnosti vešlo každoročním setkáním politických, podnikatelských a intelektuálních elit ve švýcarském Davosu, odkud se, řečeno s nadsázkou, řídí svět. Jednou z jeho složek je však i think-tank, který se mimo jiné zaměřuje na globální rizika a strategické plánování regionů a států.

Jedním z výstupů monitorování výkonu národních ekonomik, jenž WEF provádí, je takzvaný index globální konkurenceschopnosti, který ukazuje, jak si zkoumaná země v různých odvětvích hospodářství stojí v porovnání s příslušnou agregátní skupinou zemí. Hodnoty tohoto ukazatele z období 2010 – 2011 nezní pro Českou republiku zrovna povzbudivě. Prvně je negativní meziroční srovnání konkurenceschopnosti, ve kterém jsme se v sestaveném žebříčku propadli o pět příček – z třicátého prvního na šestatřicáté místo z celkem 139 sledovaných zemí. Dalším nepříznivým konstatováním je, že vzhledem k průměru tzv. inovačně řízených zemí, mezi které se řadí i Česká republika, zaostáváme téměř v každé z dvanácti sledovaných oblastí. Průměru vyspělých zemí dosahujeme ve zdravotnictví a základním vzdělání, makroekonomickém prostředí nebo efektivitě pracovního trhu. Mezery potom máme na poli inovací, infrastruktury a nejhůře jsme ve srovnání dopadly v kvalitě institucí.

Výsledkům této komparace do značné míry odpovídají i závěry dotazníku, který je součástí studie WEF. Respondenti v něm měli označit a seřadit podle důležitosti pět z patnácti nabídnutých faktorů, které je nejvíce trápí při podnikání. Na prvním místě se s patnácti procenty umístila korupce, druhou příčku s nižším výsledkem o pár desetin procenta obsadila neefektivnost státní byrokracie, a třetí s téměř dvanácti procenty skončil přístup k financování.

Údaje Světového ekonomického fóra se dostaly mezi základní prameny, na kterých Rámec strategie konkurenceschopnosti a potažmo celá koncepce ministerstva průmyslu staví a člení české národní hospodářství na příslušná odvětví. Jak si v některých z nich stojíme?

Infrastruktura: Nejhůře jsou na tom silnice

Česká republika zaujímá v Evropě z geografického hlediska velmi strategickou pozici, kterou projektová karta infrastruktury označuje za naši konkurenční zbraň. Jedním dechem však dodává, že jejího potenciálu zatím zdaleka nevyužíváme.

Podle žebříčku WEF je kvalita české infrastruktury v evropském měřítku podprůměrná. Nejhůře jsou na tom silnice a dálnice, které se z porovnávaných sedmadvaceti zemí umístily na 22. místě. „Problémem silniční dopravy u nás je nedostatečná kvalita silniční sítě vedoucí v nevyhovujících trasách, fragmentace základního skeletu rychlostních komunikací a vznik dopravních kolon v příměstských a městských silničních komunikacích,“ vyjmenovává nedostatky náměstek ministra průmyslu a obchodu Martin Tlapa.

Lépe v témže srovnání dopadla železniční doprava, které se umístila na dvanáctém místě. Podle analýzy strategické koncepce, však stále za Evropou zaostává ve vytváření konkurenčního prostředí a návaznosti na silniční dopravu.

Neuspokojivě hodnotí strategický dokument infrastrukturu digitální, jejímž měřítkem je hustota pokrytí vysokorychlostním internetem. V zemích OECD připadá na sto obyvatel téměř dvacet pět internetových přípojek, v České republice je to o čtyři méně.

Makroekonomická stabilita: Je potřeba spravit veřejné finance

Pevné základy českého finančního systému prověřila v minulých letech ekonomické krize. Lze konstatovat, že soukromý sektor v této zkoušce relativně obstál, což ovšem neplatí pro veřejné finance. To ostatně ukazuje index globální konkurenceschopnosti, který nás z pohledu makroekonomické stability řadí na 48. místo, přičemž vládní rozpočtová nerovnováha se umístila až na 102. příčce. Problémem je také snižující se míra úspor.

Návrhů řešení předkládají autoři strategie vícero. Doporučují sestavení jistého rozpočtového dohledu, který bude veřejné finance kontrolovat a usměrňovat tak, aby byly dlouhodobě udržitelné. Zásadním bodem by měl být Zákon o rozpočtové kázni, který stanovuje strop maximálního státního zadlužení.

Dalším tématem je vstup do Evropské měnové unie. Jelikož jsme připojení k eurozóně stvrdily vstupem do EU, na stole zůstává pouze otázka vhodného načasování.

Zdravotnictví:  Nastavený systém financování je neudržitelný

Optimistické výsledky ukazuje srovnání českého zdravotnictví s ostatními zeměmi. Podle žebříčku Světového ekonomického fóra se v této oblasti nacházíme na podobné úrovni jako například Rakousko nebo Dánsko. Kvalitní a dostupnou zdravotní péči se navíc dařilo zajistit i s relativně nízkými náklady. Podle údajů OECD v České republice oscilovaly státní výdaje na zdravotnictví kolem osmi procent hrubého národního produktu. Průměr zemí OECD se pohybuje kolek 9,5 procent.

A právě tento model shledává ministerstvo průmyslu a obchodu ve své studii za neudržitelný. Vede jej k tomu jednak už tak napjatý veřejný rozpočet, jednak nepříznivý demografický vývoj, od kterého lze, v důsledku stárnutí obyvatelstva, očekávat další požadavek na zvýšení výdajů na zdravotnictví.

Inovace: Financování vědy a výzkumu je nesmyslné

Česko, zdá se, stojí na pomyslném rozhraní ekonomické transformace. Zatímco dodnes byly hlavním zdrojem růstu přímé zahraniční investice, lze očekávat, že se zvyšující se životní úrovní a rostoucím hospodářstvím, vyvolávajícím tlak na růst cen výrobních faktorů, přestaneme být už tak vyhledávaným cílem zahraničního kapitálu, jako jsme byli dodnes. Postupně se tak přesouváme do skupiny tzv. „innovation-driven countries“, jejichž hospodářský růst je primárně tažen vlastní tvořivostí a podnikavostí.

Jenže podnikatelské prostředí v České republice není na takovou změnu úplně připraveno. Analýza NERVu poukazuje na jednak nedostatečně financovaný sektor vědy a výzkumu, jednak na absenci metriky, která by informovala a hodnotila efektivitu vkládaných prostředků. O absurditě metodiky hodnocení a financování vědecké a výzkumné činnosti svědčí výsledky auditu z minulého roku, který si nechalo vypracovat ministerstvo školství mládeže a tělovýchovy. Verdikt konsorcia renomovaných zahraničních firem (např. Technopolis Group nebo Joanneum Research), které se této oblastí profesionálně věnuje a radí mnoha evropským vládám, doporučil aplikaci současné metodiky hodnocení a financování, naplánovanou do roku 2015, okamžitě ukončit s tím, že její další provozování bude mít nevratné škody.

Řešení nedostatků

Návrhy, jak řešit současné problémy naší konkurenceschopnosti, se v naprosté většině točí kolem stejného středobodu. Zásadní otázkou je, jak se vypořádat se slábnoucí finanční podporou veřejného systému, popřípadě kde jinde získávat zdroje.

Autoři strategických koncepcí a podpůrných projektů se velmi často inspirovali zahraničními systémy, které fungují efektivně už nějakou dobu, a přejali z nich několik zajímavých variant, které by mohly fungovat.

Sečteno podtrženo se jedná o kvalitní výchozí materiál, na kterém se dá stavět. Když se vrátíme k již dříve zmíněné optice projektového manažera, uvidíme, že úplně košér koncepce to přece jen není. Chybí jí totiž jasně definované a hlavně kvantifikovatelné cíle. Efektivnější poskytování zdravotní péče nebo udržitelné veřejné finance totiž nejsou cíle nýbrž floskule, kterým, ikdyž bude vyhověno, tak nemusí znamenat žádný pokrok. Na druhou stranu je to pochopitelné. Jedná se nakonec o poradní materiál vlády, která sama mu musí vtisknout čísla.

---

Česko má jedny z nejhůře srozumitelných daňových zákonů v Evropě

Otázka daňového systému v České republice dostává negativní nádech již po přečtení úvodu kapitoly z publikace Národní ekonomické rady vlády, která se její problematikou zabývá. „Není žádným tajemstvím, že struktura daní v České republice se v některých aspektech poměrně významně odlišuje od daňové struktury, která je na základě dostupné literatury označována za relativně nejméně škodlivou pro ekonomický růst a zaměstnanost.“

Ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi si toho náš sociální stát však vezme mnohem méně. Pro srovnání je výše složené daňové kvóty v Česku necelých 35 procent, v Dánsku 48 % v Rakousku 43 % a v Německu 37 %. Na druhou stranu je důležité připomenout, že z nově přistupujících zemí do EU, má vyšší daňové zatížení pouze Maďarsko a Slovinsko.

Je zřejmé proč tomu tak je. Nízké daně jsou návnadou pro zahraniční investory, kteří zvažují, kam umístit kapitál, kde postavit montovnu, který podnik odkoupit apod. Pro země ležící především od Německa na východ, které západní Evropě mohou jen těžko konkurovat v oblasti technologií nebo inovací, jsou nízké daně jedna z mála možností, jak na mezinárodním trhu porazit konkurenci.

Z citace analýzy od Národní ekonomické rady vlády v prvním odstavci je však nade vše důležité jedno slovo: struktura. Více než celkové zdanění ekonomického růstu a zaměstnanosti, je totiž podstatná právě jeho skladba.

Zákon o dani z příjmu dlouhý jako dizertační práce

Obrovská legislativní smršť, kterou za posledních 20 let zažíváme, má za následek neustále bobtnání a další a další znepřehledňování zákonodárných textů, což komukoliv znesnadňuje se v nich vyznat. Když v září minulého roku provedl server moneymag.cz analýzu počtu zákonů, které byly přijaty od doby vzniku samostatné České republiky, zjistil, že jich bylo více než 1 700. Samozřejmě se to projevilo i v zákonech o daních.

Za všechny hovoří například zákon o daních z příjmů. Když počátkem roku 1993 nabyl účinnosti, obsahoval včetně poznámek pod čarou a bez příloh 13 100 slov. Po řadě změn a novelizací se jeho objem do roku 2000 nafouknul přes 42 000 slov. Od té doby se jeho rozměry téměř zdvojnásobily, dnes obsahuje na 82 900 slov. Zatímco první verze zákona tak odpovídala rozsahu bakalářské práce a jeho podoba na přelomu tisíciletí odpovídala počtu stran diplomové práce, současní znění už obsahuje znaků tolik, že by vydalo přímo na dizertaci. A jenom slovo vyjímka se v něm objevuje skoro dvěstěkrát.

Obdobný rozsahový boom zaznamenal i zákon o dani z přidané hodnoty. Také začal platit v roce 1993 a tehdy si vystačil s necelými deseti tisíci slov, v roce 2004 už jich obsahoval skoro 25 000 a dodnes nakynul na 50 000 slov.

Takovou změť paragrafů jistě ocení daňoví poradci, kteří díky českému byrokratickému molochu budou mít o zakázky postaráno, ale z hlediska podnikatelského prostředí jde o teror.

Nad daněmi strávíme více času než většina Evropy

Názorně to ukazují výsledky výzkumu Světového ekonomického fóra, který zjišťuje, kolik času v dané zemi průměrně zabere vyplnění daňového přiznání. Počítá přitom s daní z příjmu právnických osob, s daní z přidané hodnoty a se sociálními a zdravotními dávkami dohromady. Výsledná suma obsahuje součet hodin, které jsou potřeba k shromáždění potřebných informací, provedení kalkulací, vyplnění formulářů a nakonec uskutečnění samotné platby, ať už online nebo na finančním úřadu.

Ze šedesáti zkoumaných zemí se Česká republika umístila na padesátém čtvrtém místě a zařadila se tak mezi Panamu, Pákistán nebo Ukrajinu. Jediný evropský stát, který v žebříčku propadl až za Česko, je Bulharsko. Pro názornost ale ještě chvíli zůstaňme v evropském měřítku a podívejme se, jak to tedy vypadá u zemí ze starého kontinentu. Splnění daňové povinnosti zabere ve Spojeném království 110 hodin, v Norsku 87 hodin, ve Finsku 93 hodin, v Nizozemsku 127 hodin a v Dánsku 135 hodin. Abychom však byli féroví, uveďme i několik východoevropských států – Rumunsko 222 hodin, Slovensko 231 hodin a třeba Maďarsko 277 hodin. Rozdíl je to značný, ale oproti českému číslu 557 hodin je to pořád velmi slabý odvar.

Ano, bohužel, průměrný podnik v České republice tedy stráví více než pět set hodin ročně vyplňováním daňového přiznání se všemi jeho náležitostmi. Hůře na tom však jsou ještě společnosti s obchodovatelnými akciemi na burze nebo pobočky zahraničních podniků. Ty musí vést účetní evidenci hned dvakrát. Jednou pro finanční úřad podle platné legislativy České republiky a podruhé pro zahraniční investory nebo centrály podniků mimo území ČR. Je to zapříčiněno tvrdohlavostí českých politiků, kteří (ačkoliv měli před několika lety možnost) odmítli přijetí mezinárodních standardů účetního výkaznictví IFRS. A vzhledem k pravdivosti přísloví, že čas jsou peníze, se všechna tato zbytečná práce promítne ve firemních nákladech. Inu, konkurenceschopný daňový systém.

Co rok, to nějaké úprava

A to nejhorší nakonec. Daňové zákony se v České republice téměř neustále mění. Neuplyne rok, ve kterém by daňové pokyny zůstaly stejné. A právě tato nejistota je velkou překážkou v podnikání. „Daňová jistota bývá zásadním parametrem při klíčových rozhodnutích podniků. Zejména firmy, které chtějí v České republice nově investovat, se poměrně často ptají, co mohou jako daňoví poplatníci očekávat od tuzemské daňové správy,“ řekl vedoucí partner daňového a právního oddělení Deloitte v ČR Tomas Seidl.

Seidl navazuje na průzkum, který v minulém roce prováděla společnost Deloitte mezi firmami v Česku. Ptala se jich, co považují za příčiny nejistoty při plnění daňových povinností. Podle průzkumu shledává více než 60 procent firem daňovou jistotu v ČR za nižší než v ekonomicky vyspělých zemích jako je například Německo nebo Británie. Časté změny legislativy jmenovalo jako hlavní příčinu daňové nejistoty 40 procent oslovených firem a 24 procent dotázaných si stěžovalo na nedostatek a změny pravidel nebo veřejných pokynů finančních úřadů.

Problém tedy nevězí primárně v tom, jestli jsou naše daně nízké, nebo vysoké. Jsou totiž především neuvěřitelně nepřehledné a nestabilní. Co z toho, že pravicová vláda prosadí nižší zdanění podnikání, když v momentě, kdy úprava zákona vejde v platnost, opozice ohlásí, že ji v novém volebním období zruší. A koneckonců není ani jisté, jestli ji nezmění ještě stávající vláda za dobu svého působení. I toho už jsme byli svědky.

---

Anketa: Kde vidí největší slabinu české konkurenceschopnosti ekonomové? Ve státní správě a ve školství

Ať už bude koncept strategie konkurenceschopnosti České republiky uveden v praxi jakkoliv, lze očekávat, že zavede změny v řadě oblastí národního hospodářství. Není tedy v hledáčku pouze politických představitelů, ale diskutuje o něm i akademická obec, zaměstnanci veřejné správy a v neposlední řadě i podnikatelský a finanční sektor. A právě osobností z těchto sektorů jsme se zeptali na jejich názor.

Otázka: Která z oblastí české ekonomiky je největší slabinou české konkurenceschopnosti, a jak myslíte, že je třeba ji řešit?

Petr Mach

Bývalý poradce prezidenta Václava Klause, předseda Strany svobodných občanů

Podle mě je slabinou český systém vzdělávání, který snižuje celkovou konkurenceschopnost. Je chyba úředníků a EU, kteří si myslí, že čím více lidí má vysokoškolský titul, tím lépe. Investice do vzdělání by měla být osobní investicí každého, aby se omezilo plýtvání. Stát by buď měl omezit platby vysokým školám, aby si vybíraly jen ty nejlepší, nebo by měl školám umožnit vybírat školné. Lidé, kteří na vysokou školu nemají intelektuální předpoklady, by ji neměli studovat, měli by se vyučit řemeslu nebo vystudovat střední obchodní školu.

Aleš Michl

Portfolio stratég a analytik Raiffeisenbank

Za největší nejproblematičtější oblast považuji instituce státní správy, tj. třeba kvalita zákonů a vymahatelnost práva. Vůbec nám také nepomáhá, že se pořád něco mění jako třeba daňové zákony. Zkrátka to znemožňuje nějakou dlouhodobější prognózu a omezuje kvalitu investičního rozhodování. No a v neposlední řadě je to neefektivní rozdělování veřejných zakázek, viz předražené dálnice, které se i v Německu staví levněji nebo Tic tac bonbony za padesát korun.

David Havlíček

Vedoucí oddělení ekonomických analýz Národní ekonomické rady vlády

Jak se ostatně ukazuje i podle analýz Světového ekonomického fóra, nejslabším článkem české konkurenceschopnosti je oblast institucí. Stejně tak tuto slabinu identifikovala i Národní ekonomická rada vlády. Do této oblasti spadá celá řada problémů, z těch největších lze jmenovat efektivitu veřejné správy či kvalitu legislativního a soudního prostředí.

Petr Dufek

Analytik Československé obchodní banky

Otázku konkurenceschopnosti chápu z krátkodobého a dlouhodobého pohledu. Z krátkodobého pohledu je, podle mého názoru, největší slabinou kvalita institucí a vymahatelnost práva. Konkrétně jde o rozbujelou byrokracii, složitost právního rámce a v konečném důsledku i vymahatelnost práva. Z dlouhodobého pohledu platí obdobné, jen sem navíc patří i otázka školství. Na jedné straně útlum učňovského školství, neúměrný zájem o všeobecné a vysokoškolské vzdělání. Kvalita školství se tak může brzy stát handicapem konkurenceschopnosti ČR. Limitujícím faktorem konkurenceschopnosti se také stane rostoucí daňové zatížení, které bude jedinou možností, jak se vyrovnat s rychlým procesem stárnutí populace.

Karel Janeček

Zakladatel Nadačního fondu proti korupci

Základ úspěšné a konkurenceschopné společnosti je věda. U nás jde však o do jisté míry podceňovaný obor. Peníze jdou totiž obvykle tam, kde se dají dobře ukrást, což se ve vědě a školství příliš nedá.

---

Státní plánování není vždy klíčem k ekonomickému růstu

Není hospodářský plán jako hospodářský plán. Strategický dokument, který v minulém roce představila vláda, má mnohem blíže výrazu koncepce nebo osnova. Je to pomyslné vodítko, kterým by se státní ekonomika měla nechat vést, ale provaz, na kterém je přivázaná, je dost dlouhý na to, aby si mohla dělat téměř, co chce. Když však zalistujeme v učebnicích historie na kapitolu Poválečný vývoj v Československu, setkáme se s diametrálně odlišným významem podobných pojmů. Tehdy představovaly opravdu pevnou a závaznou „historii budoucnosti“ direktivně vedenou státním centrálním plánováním.

První projekt tohoto charakteru vznikl v roce 1946, krátce po jmenování nové vlády v čele s Klementem Gottwaldem. Tehdy dvouletý Budovatelský program si dal za cíl do konce roku 1948 překročit celkovou úroveň průmyslové výroby z předválečného období o deset procent a v zemědělství se vyrovnat produkci z roku 1937. To znamenalo přesné kvóty těžby uhlí, výroby koksu, umělých hnojiv, železných vagónů atd.

Tento plán zabral. Sice za cenu téměř stoprocentního znárodnění ve většině hospodářských oblastí a mohutné mobilizace pracovních sil, ale ve srovnání poválečné rekonstrukce Československo s jinými evropskými zeměmi, jsme patřili k nejúspěšnějším zemím

Od roku 1949 až do Sametové revoluce zažilo Československo celkem osm takzvaných pětiletek – pětiletých hospodářských plánů rozvoje hospodářství. Z počátku se dařilo růst produkce udržet, ikdyž ne vždy podle přehnaně optimistických plánů Ústředního výboru KSČ. Dokud byl prostor pro extenzivní růst, ekonomika rostla. Každé další oseté pole, vytěžené suroviny nebo postavení nové fabriky, znamenaly zvětšení produkce. A to vše v kombinaci s plnou zaměstnaností.

První pětiletky tak slavily úspěch, když byl vykoupen řadou negativních dopadů vzniklých v důsledku centrálního plánování – kuponový potravinový systém nebo měnové reformy devalvující úspory občanů.

Problémy přišly, když byly extenzivní možnosti země vyčerpány. Československo už přestalo mít kam růst. Soustředění se na rozvoj hospodářství podmíněný rozpínáním se a rychlou konzumací vzácných zdrojů nás navíc nechalo technologicky velmi zaostalé. Stačilo se podívat na západ od Aše a bylo zřejmé, že československé výrobky těm německým nemůžou v kvalitě vůbec konkurovat. Ještě v roce 1966 jich bylo na světové úrovni přibližně dvanáct procent, v roce 1980 asi jen 2 %.

V ještě horší ekonomické situaci se vyskytlo poválečné Japonsko, a přesto, že státní vliv na ekonomický rozvoj měl také silný vliv, nestala se z něj technologicky zanedbaná země jako z Československa. Síla Japonska spočívala v tom, že si ponechalo principy kapitalismu a vytěžilo z nich to, co umí nejlépe. Volná konkurence, státní subvence, inovační strategie a otevření se světovým trhům, znamenalo pro Japonsko nové trhy, které bylo schopné dobýt.

A to je ve zkratce i princip ekonomického souboje, ve kterém kapitalismus porazil komunismus. Ukázalo se, že státní hospodářské zásahy a strategické plány nejsou efektivní, pokud jejich naplnění není v rukou soukromníků, kteří jej uvedou v život. Podpora ze strany státu, by měla putovat tímto směrem.

---

Samostatný projekt: Záměr

Cíl práce

Záměrem tohoto projektu je zpracování série textů, které se zabývají konkurenceschopností České republiky. Cílem je dané téma podrobněji rozpracovat, analyzovat jeho některé jednotlivé složky a zasadit do širšího kontextu. Důraz je kladen na názorovou pluralitu a pestrost čerpaných zdrojů, odborný pohled a názory expertů z příslušného oboru.
Zdůvodnění volby tématu

Zvolené téma se vyznačuje vysokou mírou důležitosti na poli politické ekonomie. V turbulentním pokrizovém období řada evropských států stupňuje důraz na pevnou ekonomickou koncepci, popřípadě hospodářský plán následujících let. Tento trend si uvědomila i politické reprezentace České republiky a zadala Národně ekonomické radě vlády za úkol, vytvořit podobný projekt. Spolu s ním a řadou dalších podpůrných studií tak vznikl obsáhlý dokument analyzující slabé a silné stránky českého hospodářství s doporučeným řešení problematický oblastí a nástinem budoucího vývoje.

Je otázkou času, než se jeho výsledky a doporučení začnou debatovat v politické a legislativní sféře. V momentě, kdy vejdou v platnost, budou mít značný dopad na život podnikatelů, pracovníků veřejné zprávy, ale i na postoj zahraničních obchodních partnerů České republiky.

Tyto očekávané důsledky potom umocňují důležitost tématu a opodstatňují prostor, který mu média věnují. Zvláště pak podniková sféra má o údaje z této oblasti přednostní zájem, jelikož řada firem je přímo navázaná na odvětví, o kterých vypracovaná koncepce pojednává.

Toto téma se dostalo i na akademickou půdu a stalo se například součástí mezinárodní ekonomické konference pořádané Univerzitou Palackého v Olomouci s názvem Znalost pro tržní praxi.

Zajímavé je potom zasazení údajů z analýz konkurenceschopnosti České republiky do evropského případně světového kontextu, které ukazuje největší a někdy až úsměvné rozdíly mezi fungováním hospodářského aparátu korelovaných zemí.

Je tedy zřejmé, že se jedná o aktuální ekonomické téma, které má navíc dlouhodobý charakter a určitě se ještě v budoucnu dostane do hledáčku mediálního zájmu především hospodářsky zaměřených titulů.

Můj osobní zájem, který vedl k volbě tohoto tématu pro náplň závěrečné práce, obecně pramení z mého zájmu o ekonomii jako vědu, i ekonomiku jako její reálný protějšek. Užší tematické vymezení vtěsnané do národohospodářské problematiky, konkrétně schopnosti státu uspět na poli mezinárodní obchodní soutěže, jsem si zvolil převážně kvůli jeho aktuálnosti. Ta se promítla v obsahových náplních řady přednášek i seminářů, které jsem absolvoval v rámci povinných studijních kurzů i mimo ně.
Zdroje a stav problematiky

Podklady práce, ze kterých jsem vycházel, bylo nutné nejprve vyhledat pomocí obsáhlé rešerše. Existuje poměrně dlouhá řada dokumentů, které referují v podstatě o tom samém jen s jinou mírou odbornosti. Za základní prameny lze považovat studii Národní ekonomické rady vlády s názvem Rámec strategie konkurenceschopnosti, která je zároveň hlavním zdrojem koncepce vypracované ministerstvem obchodu a průmyslu Zpět na vrchol s podnázvem Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2010 – 2012. Na základě těchto dokumentů poté vzniklo několik zjednodušených variant, které často formou prezentačních štítků, pouze stručně vyjmenovávají nejdůležitější body ze zmíněných studií. Z domácích nežurnalistických pramenů jsem poté ještě čerpal z příslušných webových stránek ministerstva obchodu a průmyslu, Vlády České republiky a Národní ekonomické rady vlády a také z průzkumu společnosti Deloitte, která mezi českými firmami zjišťovala, z čeho vyplývají příčiny nejistoty českých firem při plnění daňových povinností.

Poslední český zdroj, který jsem v práci použil, je kniha Teze k přednáškám předmětu Dějiny národního hospodářství od profesorky Jany Geršlové.

Další informační zdroje, ze kterých jsem v této práci čerpal a z nichž také do jisté míry vycházejí díla Národní ekonomické rady a ministerstva průmyslu, jsou mezinárodní organizace zabývající analýzami státní hospodářské úrovně. Nejvíce údajů mi poskytly materiály Světového ekonomického fóra, které každoročně mapuje hospodářskou výkonnost příslušných zemí a faktory, které ji ovlivňují. Důležitou studií od této instituce, která mi poskytla řadu v práci použitých informací je The Global Competetivness Report 2010 – 2011, která přímo zkoumá a vyhodnocuje státní konkurenceschopnost. Jejím zásadním komponentem je sestavení ukazatele zvaného The Global Competitiveness Index, který potenciální úspěšnost států konkurovat si na mezinárodních trzích kvantifikuje a umožňuje ji tak měřit a porovnávat. Navíc je výborným podkladem dalších analýz, jelikož státní ekonomiku parceluje na jednotlivé oblasti a blíže identifikuje příčinné faktory, které ji ovlivňují.

Dalším podstatným dokumentem, jenž taktéž pochází z dílny Světového ekonomického fóra, a který mi poskytnul četná data zvláště pro článek o daňové soustavě, je The Financial Developement Report 2011. Lze v něm nalézt hodnocení řady faktorů finančního systému příslušné země od makroekonomické stability, přes porovnání kvality infrastruktury nebo škol vyučujících management a řízení, až po skladbu daňové kvóty nebo potřebného času ke splnění daňové povinnosti. A právě poslední zmíněný faktor finanční konkurenceschopnosti se stal nosným tématem celého jednoho článku v tomto samostatném projektu.

Ze zahraničních zdrojů dále můžu jmenovat například publikaci Health Data 2011 od organizace OECD, která mimo jiné každoročně mapuje, jaký podíl hrubého domácího produktu připadne na resort zdravotnictví. Tato studie, stejně jako údaje databáze Eurostat, byla však citována pouze jednou v celé práci jako argumentační podpora předkládané teze.

Jedním z žurnalistických výstupů tohoto samostatného projektu je také anketa mezi osobnostmi z akademické půdy, podnikání i veřejné sféry. Zdroje, potažmo výpovědi dotázaných, jsem získal pomocí internetové korespondence s dotyčnými přispěvateli. Ukázalo se, že vstřícnost vůči výpomoci studentovi, není něco, s čím by se dalo počítat. Ostatně se mi mé minulé zkušenosti spíše potvrdili. Na emailovou žádost ve tvaru:

Dobrý den,

pracuji na semestrálním úkolu na Katedře žurnalistiky na UPOL, jehož výstupem je komplexní zpracování vybraného tématu v podobě několika žurnalistických textů -  v mém případě téma zní Konkurenceschopnost České republiky. Jednou z částí mé práce je anketa mezi českými osobnostmi z oblasti politiky, podnikání, veřejného života a akademické sféry.

Byl bych vám vděčný, kdyby se v ní objevila i vaše stručná odpověď na následující otázku: Která z oblastí české ekonomiky (veřejná správa, instituce, infrastruktura, vzdělání atd.) je největší slabinou konkurenceschopnosti České republiky, a jak myslíte, že je třeba ji řešit?

Děkuji za vaši odpověď,

Václav Laga

Z celkem osmnácti oslovených osob se mi dostalo pouze pěti odpovědí. Osloveni byli: Aleš Michl (analytik Reifeissenbank), Petr Mach (bývalý poradce Václava Klause a předseda Strany svobodných občanů), Pavel Mertlík (bývalý ministr financí, hlavní ekonom Reifeissenbank), Tomáš Cahlík (Univerzita Karlova v Praze), Petr Král, Soňa Gullová, Hana Machková, Františka Müllerová (Vysoká škola ekonomická), Petr Dufek (analytik Československé obchodní banky), Škoda a.s., David Havlíček (tajemník Národní ekonomické rady vlády), Meopta a.s., Tomáš Sedláček (bývalý poradce Václava Havla, hlavní makroekonomický stratég Československé obchodní banky), Česká spořitelna a.s., Ministerstvo průmyslu a obchodu, Jiří Juřena (vedoucí ekonomického odboru olomouckého kraje, Eva Štachová (tajemnice Krajské hospodářské komory Olomouckého kraje a Jiří Přemyslovský (předseda představenstva Krajské hospodářské komory Zlínského kraje).

Odpovědi se mi dostalo od Aleše Michla, Petra Macha, Petra Dufka, Davida Havlíčka a Karla Janečka.
Stav problematiky

Toto téma bylo zpracováno naprostou většinou českých periodik. Příklady několika internetových článků:

1) Idnes - NERV: Nižší odvody a jednotná DPH zvýší konkurenceschopnost Česka (17. února 2011, http://ekonomika.idnes.cz/nerv-nizsi-odvody-a-jednotna-dph-zvysi-konkurenceschopnost-ceska-1cl-/ekonomika.aspx?c=a110217_143704_ekonomika_vem

2) Lidovky - Nečas chce Česko dostat mezi 20 šampionů světa (18. června 2011, http://byznys.lidovky.cz/necas-chce-cesko-dostat-mezi-20-sampionu-sveta-fnf-/firmy-trhy.asp?c=A110718_140824_firmy-trhy_nev)

3) Ihned - Strategie konkurenceschopnosti? Opět stejné cvičení (19. července 2011, http://dialog.ihned.cz/komentare/c1-52333850-strategie-konkurenceschopnosti-opet-stejne-cviceni)

4) Respekt - Kocourek chce zvýšit konkurenceschopnost Česka. Pomocí 43 nových projektů (16. května 2011, http://respekt.ihned.cz/zpravodajstvi/c1-51859360-kocourek-chce-zvysit-konkurenceschopnost-ceska-pomoci-43-novych-projektu)

5) Peníze - Spát na vavřínech se nevyplácí. Pomůže Česku „strategie pro 21. století“? (25. ledna 2011, http://www.penize.cz/ekonomika/187671-spat-na-vavrinech-se-nevyplaci-pomuze-cesku-strategie-pro-21-stoleti)

Podobných článků by se našla celá řada. Mají však společné to, že se jedná o krátké útvary, někdy zpravodajské nebo publicistické, existuje i několik komentářů nebo glos, ke kterým ostatně název koncepce Zpět na vrchol k tomu přímo vybízí. Přes důkladnou rešerši jsem nenarazil na propracovanější, obsáhlý a detailní článek, obdobný mému projektu.

Z žurnalistických útvarů, jako z těch, které jsem výše uvedl, se tedy nedalo přímo vycházet, jelikož neposkytovaly žádné informace navíc, které by nebyly ve zmíněných studiích Národní ekonomické rady vlády nebo Světového ekonomického fóra. Práce tedy vznikala do značné míry nezávisle na kontextu žurnalistických prací na toto téma, protože tvořila něco, co se v nich nevyskytovalo. Jediný žurnalistický text, který jsem využil jako zdroj informací pro samostatný projekt, je článek z internetového magazínu Moneymag s názvem Legislativní smršť posledních 20 let: 1738 nových zákonů (22. září 2011, http://ekonomika.moneymag.cz/531-legislativni-smrst-poslednich-20-let-1738-novych-zakonu/), ze kterého jsem citoval výsledky výzkumu nárůstu počtu slov v daňových zákonech.
Ideový plán

Nejprve je důležité hluboké prozkoumání zdrojů, ze kterých bude práce vycházet. Jako startovní bod jsem k tomu využil studii Národní ekonomické rady vlády, ze které jsem se později dostal k ostatním zdrojům.

Po rešerši a identifikaci zdrojů je tedy na místě přistoupit k záměru práce – tedy čeho chceme dosáhnout a jak bude projekt fungovat v kontextu již existujících referencí.

Z cíle práce je zřejmé, že hlavním úmyslem projektu je podrobné rozpracování tématu konkurenceschopnosti České republiky. Z odstavce zdroje a stav problematiky zase vyplývá, že se jedná o ambici, která zatím nebyla vtělena do žádného textu.

Podrobné rozpracování tématu znamená jednak bližší pohled na jeho dílčí složky a jednak uvedení do širšího, historického a ekonomického kontextu. První bod bude realizován rozborem několika oblastí, které studie Národní ekonomické vlády a Světového fóra vyčlenily jako samostatné hybatele úrovně české konkurenceschopnosti. Vzhledem jejich vysokému počtu a z něj vyplývajícího náročnost na rozsah přesahující prostorové omezení textů ze strany zadání projektu budou některé oblasti charakterizovány jen rámcově, a to z pohledu jejich současného stavu a dvěma oblastem se dostane zvláštní pozornosti a značně většího rozsahu.

Z požadavku komplexnosti zpracování problematiky potom vyplývají širší ekonomické a historické přesahy zasazující jej do dalšího kontextu. Nejprve se krátce podívám, jak se téma strategie konkurenceschopnosti objevovalo v českém národním hospodářství v nedávné minulosti. Poté nastíním důležitost a význam ekonomických státních koncepcí na příkladu zemí, které je v minulosti úspěšně zaváděly a praktikovaly.

Studie, ze kterých tento projekt primárně vychází, a který byly vyjmenovány v předešlém odstavci, jsou již několik měsíců staré. Abych práci dodal i aktuální dimenzi, budou součástí projektu i současné výpovědi osobností z různých profesních oblastí (viz Zdroje a stav problematiky). Samozřejmým požadavkem na výběr oslovených jednotlivců bude kompetenční způsobilost k zodpovězení dotazu a jistá míra sociální prestiže nebo pověřenosti či odbornosti, která váhu jejich výpovědi legitimizuje.
Postup práce

Než přistoupím k popisu jednotlivých útvarů, uvedu některé znaky a problémy při zpracování, které jim jsou společné tak, abych je nemusel zbytečně opakovat u každého zvlášť.

Práce s materiály od Národní ekonomické rady vlády i Světového ekonomického fóra byla problematické v několika ohledech. Za prvé se jedná o značně rozsáhlé publikace. Práce od obou institucí obsahují každá více než tři sta stran poměrně odborného textu. Bylo proto potřeba přistoupit k abstrakci a vyňat z nich jen takové údaje, které jsou pro tuto práci vhodné. K tomu mi napomohlo jednak členění kapitol, ale také tematická uzavřenost jednotlivých částí, které mezi sebou nebyly propojeny a mohly tak fungovat samostatně. Druhým úskalím byla již zmíněná odbornost textů. Jak v materiálech Národní ekonomické vlády, tak v publikacích Světového ekonomického fóra se vyskytovaly texty, které se pro potřeby samostatného projektu vyznačovaly nadbytečnou až expertní úrovní. Tuto nadměrná míru sofistikovanosti jsem musel při interpretaci odstranit klást fakta srozumitelnějším, popularizačním způsobem. Výhodou dokumentu od ministerstva průmyslu

a obchodu Strategie mezinárodní konkurenceschopnosti České republiky pro období 2010 – 2012, je právě jeho nižší odborná úroveň, která mi tak často usnadnila práci při citování. Ne, že by se jednalo o primitivní text – pořád má více než sto stran, ale ze složitějších analýz vybírá to podstatné a interpretuje fakta laickým srozumitelným jazykem.

Při zpracovávání jednotlivých útvarů jsem musel dbát nastavených produkčních limitů plynoucích z pokynů k vypracování samostatného projektu. Jelikož téma konkurenceschopnosti i díky značnému rozsahu studií o něm pojednávajících je komplexní a hutné, zvolil jsem pro něj „největší šablonu,“ tedy článek obsahující dvanáct tisíc znaků.

Článek Do roku 2020 zpět na vrcholu, který je stěžejní a nejdelší částí projektu, jsem se rozhodnul pojat jako analytický popis současné úrovně konkurenceschopnosti České republiky. Rozbor je zpravidla obsáhlejší text a v souvislosti s komplexností tématu se zpracování na 12 000 znaků jevilo jako rozumné. Rozsah textu mi také umožnil zasadit téma do širších historických souvislostí. Samotná analýza pak začíná souhrnnou charakteristikou konkurenceschopnosti České republiky, ze které jsem následně vybral několik témat, kterým jsem se věnoval zvláště. Bližší pohled na Inovace a infrastrukturu jsem zvolil proto, že jsou to dvě ze tří oblastí, které ministerstvo průmyslu a obchodu přikládá ve svých analýzách největší význam. Třetím takovou oblastí jsou instituce, těm se však věnuji samostatně v druhém text, a proto nejsou součástí prvního článku. Makroekonomickou stabilitu jsem se rozhodnul prozkoumat z důvodu návaznosti na ekonomickou krizi z posledních let. Zdravotnictví bylo Světovým ekonomickým fórem hodnoceno jako jedna z úspěšných oblastí české konkurenceschopnosti, což se nedá říct o ostatních, které jsem zmínil. Vybral jsem jej tedy proto, abych nebyl pouze jednoznačně negativní.

Hlouběji rozpracovat (6000 znaků) jsem se rozhodnul téma nepřehlednosti českého daňového systému (článek: Česko má jedny z nejhůře srozumitelných daňových zákonů v Evropě). Jednak je z údajů Světového ekonomického fóra patrné, že instituce veřejné správy jsou nejvíce problematickým místem české konkurenceschopnosti, jednak jsem na toto téma absolvoval přednášku zástupců NERVu a měl jsem o něm dobrý přehled. Zpracování tématu je na rozdíl od hlavního textu více persvazivní, je v něm více zastoupena autorova intence i jasný pohled na problematiku. Veškeré argumenty, které jsem použil, nadále potvrzují mou tezi nastíněnou v prvním odstavci. Zároveň jsou vybírány takové údaje, které mají někdy až tragikomický charakter – útvar by se dal prohlásit za produkt „infotainmentu“.

Aktuální rozměr by měla projektu dodat anketa mezi českými ekonomy (článek: Anketa: Kde vidí největší slabinu české konkurenceschopnosti ekonomové? Ve státní správě a ve školství). Zároveň považuji stručné výpovědi respondentů z velmi „čtivé“, jejich sociální postavení navíc anketě dodává aktivizační charakter. Dotázaným byla položena pouze jedna otevřená otázka. Vzhledem k počtu a rozsahu odpovědí se jen potvrdilo, že více otázek by mohlo zůstat bez odezvy.

Závěrečné téma má spíše odlehčující charakter. (článek: Státní plánování není vždy klíčem k ekonomickému růstu). Historický exkurz jsem zvolil proto, že se ještě týká hlavního tématu projektu, ale jeho charakter je spíše „zájmový“, nikoliv odborný. Ukazuje však i to, co v ostatních textech není – odvrácenou tvář centrálního plánování a ukazuje tak, že je potřeba vnímat souvislosti v širším kontextu.
Sebehodnocení

Domnívám se, že cíle práce bylo do velké míry dosaženo. Mezery, které v jeho naplnění vnímám, jsou zapříčiněny nesouladem mezi požadavky na komplexní zpracování tématu, které jsem si nadefinoval v cíli práce, na jedné straně a na straně druhé prostorové omezení stanovené zadáním produkčních limitů samostatného projektu.  To se samozřejmě ukázalo jako jedno z jeho úskalí. Také samotné rozdělení do šablon vymezených přesným počtem znaků, které je třeba napsat. Nicméně volná ruka autora je ve většině žurnalistických periodicích téměř tabu a s produkčními limity je nutno počítat. Zásadní proto bylo rozvržení zpracování témat tak, aby se „vlezla“ do předem nastavených forem. Musel jsem se přitom potýkat s problémy opozitního charakteru. Někdy bylo nutné text zkracovat a dbát na to, aby z něj nevypadla důležitá informace popřípadě, aby jeho odbornost byla dostatečně „rozvolněna“ a popularizována a byla tak srozumitelná i pro poučené laiky. Na druhé straně potom vznikaly situace, kdy by článku stačilo o několik stovek znaků míň, ale zadaná šablona musela být vyplněna celá. To znamenalo dohledávání dalších údajů, tak aby přímo souvisely s tématem, nepůsobily takzvaně šroubovaně a zároveň byly nositeli informační hodnoty odpovídající odbornosti článku jako celku.

Další problémy přišly s absencí kvalitních analýz zkoumané problematiky v české literatuře. Jak jsem psal v odstavci Zdroje a stav problematiky, ani česká mediální scéna nepokryla problematiku konkurenceschopnosti České republiky v době, kdy byla zveřejněna studie Národní ekonomické vlády a později koncepce ministerstva průmyslu a obchodu, dostatečně. Zmíněné česky psané dokumenty, tak znamenaly spíše rozcestník pro další rešeršní činnost, kterou jsem se propracoval k zahraničním studiím od Světového ekonomického fóra popřípadě organizaci OECD. Získávání a zpracovávání informací ze zdrojů psaných v anglickém jazyce poté značně prodloužilo dobu celkové rešeršní činnosti.

Posledním problémem, který při zpracování projektu nastal, byla již zmíněná neochota v rámci ankety oslovených jednotlivců, přispět svým názorem k dotazníku. Zároveň bylo pro mě překvapující, kdo mi odepsal a kdo ne. Byl jsem si poměrně jistý, že odpověď dostanu od orgánů veřejné správy jako Krajské hospodářské komory nebo od vedoucích ekonomických odborů příslušných krajů. Vyšší časovou vytíženost jsem předpokládal u akademických pracovníků na vysokých školách, a tak jsem poslal email raději více lidem. Ani zde jsem neočekával takovou absenci zájmu. Naopak jsem byl mile překvapen, když si pár minut na formulaci odpovědi vyčlenili Aleš Michl, Petr Mach nebo Petr Dufek, které jsem považoval za přímo za časově zaneprázdněné.

Domnívám se však, že jsem se s těmito problémy dokázal v průběhu tvorby projektu vypořádat a práci jimi neutrpěla.

Zpracované téma stále je a věřím, že ještě dlouho bude, velmi živé a s každým politickým rozhodnutím vycházejícím ze zmiňovaných strategických dokumentů, bude opět na stolech mediálních producentů. Vhodné ke zpracovávání bude v budoucnu porovnání toho, co bylo doporučeno a co a jak bylo prakticky provedeno. V úvodu studie Rámec strategie konkurenceschopnosti od NERVu stojí, že minulá strategické koncepce z roku 1993 ztroskotala především na nedostatečné vůli politické reprezentace ji prosadit. Bude zajímavé sledovat, zda její moderní verzi potká stejný osud nebo se opravdu stane páteří českého hospodářského plánování.

Za největší přínos práce považujeme kvalitní rešeršní činnost, které nás přivedla k v českém mediálním diskursu minimálně citovaným zdrojům, přestože jejich jako prameny informací je hodnotíme velmi významně. Zvláště pak mezinárodní studie Světového ekonomického fóra skýtají obrovský zásobník mezinárodních srovnání a analýz. Práce je také jedinečná z pohledu komplexnosti, která mezi českými ostatními žurnalistickými útvary zastoupena není, a mohla by z tohoto pohledu fungovat i jako zdroj informací pro další texty, které si nekladou za cíl vysokou míru odbornosti nebo důslednost citačního aparátu.