1. Cíl práce
Cílem tohoto projektu je reflektování aktivit v rámci programu Street Law, který je realizován na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V tomto konkrétním případě jde o zapojení studentů práv do reálné výuky na základních a středních školách. Jde tedy o spolupráci fakulty s několika školami, při níž studenti praktickou formou vysvětlují žákům aspekty právního státu tak, aby své znalosti mohli co nejlépe využít ve svém životě.
Tato spolupráce se základními a středními školami vychází z mezinárodního konceptu projektu Street Law, který se ve světě začal objevovat již v 70. letech. Cílem tohoto projektu je proto přiblížení jeho realizace v českém kontextu. Série článků by měla podrobně a názorně přiblížit, jakým způsobem u nás výuka v rámci Street Law probíhá a jaké jsou její výhody, případně nevýhody.
Právo bývá občas vnímáno jako nudná disciplína spočívající ve stereotypním studování zákonů, při níž není možné příliš uplatnit tvůrčí přístup a invenci. Právníci jsou pak považováni za osoby žijící v jiném světě V představách mnoha lidí mají pozici osob, které pobírají vysoké platy za své služby a neokážou se přiblížit běžným občanům. Ambicí tohoto projektu je vykreslit právníky jako lidi, kteří se zapojují do společenského života a angažují se v sociálních projektech. Street Law totiž vychází z angloamerického přístupu, v rámci něhož právníci (i jiné profese) poskytují v určitých případech své služby bezplatně ve veřejném zájmu. A právě zapojení studentů do výuky na školách v rámci Street Law lze takto vnímat, protože tak činí ve svém volném čase a bez nároku na odměnu.
2. Volba tématu
Toto téma jsem si zvolila na základě svého dlouhodobého zájmu o právní problematiku, které bych se chtěla věnovat i v budoucnu, například v rámci své žurnalistické praxe.
V rámci svého studia oboru Žurnalistika jsem absolvovala zdravotně-sociální specializaci a původně jsem se chtěla ve svém projektu zabývat problematikou sociálně vyloučených skupin lidí (například lidé bez domova) a organizacím, které jim pomáhají. Toto problematika je však českými médii dlouhodobě a poměrně rozsáhle reflektována, proto jsem se nakonec rozhodla pro aktuální téma.
Prostřednictvím svých známostí mezi studenty olomoucké Právnické fakultě jsem se dozvěděla o projektu Street Law, který je už několikátý semestr realizován. Street Law se zaměřuje na poskytování služeb široké škále lidí, včetně skupin, které jsou sociálně vyloučeny, nemají dostatečné znalosti o svých právech ani finanční prostředky, aby si mohli najmout právní služby. Velmi prakticky se mi tedy propojil můj zájem o právo s původním záměrem zabývat se sociálními problémy ve společnosti.
Právnická fakulta poskytuje i další služby cílené na již zmíněné skupiny lidí, například bezplatné právní poradenství v rámci takzvaných právnických klinik. Ve svém projektu jsem se však zaměřila konkrétně na Street Law, které není natolik známé a navíc je v českém kontextu poměrně unikátní (realizuje se pouze na dvou právnických fakultách).
3. Stav problematiky
V západních zemích je zapojování právníků do veřejného života v rámci služeb označovaných jako PRO BONO poměrně časté. Jedná se o služby poskytnuté z dobré vůle, pro veřejné blaho a bez nároku na odměnu. V některých zemích, například ve Spojených státech, dokonce právnické asociace v rámci etických norem předpokládají odpracování alespoň 50 hodin ročně v rámci pro bono. Právní společnosti pro bono případy a služby využívají ke své PR propagaci a rovněž média tuto problematiku v rámci své agendy pokrývají.
Nutno zároveň říci, že tyto aktivity jsou v zahraničí velmi ceněny a mají jednoznačně pozitivní dopad. Dokáží totiž pomáhat přímo lidem, kteří to potřebují, a to mnohdy s lepším efektem, než je tomu v případě pomoci ze strany státu. Například v rozvojových zemích se Street Law zaměřuje primárně na určité sociální skupiny, jakými jsou mladiství ve výchovných zařízeních nebo samotné matky s dětmi, kterým pak právníci pomáhají a vysvětlují jim jejich práva a jaké možnosti podpory jsou jim k dispozici. V západních zemích je pak Street Law zaměřeno třeba na oblasti s vysokou nezaměsnaností.
Český kontext se v tomto od zahraničního modelu poněkud liší. Právní společnosti o podobných aktivitách spíše neinformují a rovněž média určená široké veřejnosti se touto věcí nezabývají. Občas se v médiích objeví informace o tom, že některý advokát nebo právní společnosti zastupuje určitého klienta bezplatně, ale podrobněji se fenoménem pro bono služeb nezabývají. Lidé, kteří bezplatné služby potřebují, si obvykle dokáží pomoc vyhledat, ale činí tak spíše na základě doporučení různých poraden či jiných neziskových subjektů.
Pokud jde o samotný koncept Street Law, ani ten tady nemá příliš dlouhou tradici a začal se zde (na rozdíl od zahraničí) rozvíjet až v posledních letech. I z tohoto důvodu je zatím realizován pouze v omezené míře, především tedy formou výuky studentů práva na základních a středních školách. Problém lze spatřovat jak v nedostatečné znalosti tohoto konceptu a jeho fungování v zahraničí (a to jak na úrovni univerzit, tak orgánů veřejné správy), tak nedostatečné reflexi této oblasti v médiích.
Vzhledem k tomu, že mediální pokrytí je prakticky nulové, jsem ani v rámci svého projektu nemohla čerpat z veřejně dostupných informací. Komunikáty, které by se touto problematikou v českém kontextu zabývaly, se tedy v médiích prakticky neobjevují, a rovněž jsem nenalezla žádný obdobný projekt či odbornou práci.
4. Ideový plán
4.1 Oslovené osoby
Vzhledem k malému množství dostupných informací o zvoleném tématu bylo oslovení osob mým primárním zdrojem. Program Street Law je na českých právnických fakultách realizován v několika posledních letech, takže pro potřeby tohoto projektu bylo možné nalézt a kontaktovat osoby, které o problematice dovedou hovořit. Přestože by články bez výpovědí osob zapojených do projektu Street Law neměly výpovědní hodnotu ani za běžných okolností, v tomto případě to platilo dvojnásob.
První oslovenou osobou byla koordinátorka celého projektu doktorka Lucia Madleňáková působící na Katedře správního práva a správní vědy Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Doktorka Madleňáková mi podala o celém projektu základní informace a vysvětlila mi, jakým způsobem dochází k naplňování jeho cílů. Zároveň mi zprostředkovala kontakty na jednotlivé školy, se kterými olomoucká právnická fakulta v rámci Street Law spolupracuje.
Na základě získaných informací jsem kontaktovala vedení jednotlivých škol a následně učitelů, v jejichž hodinách se projekt Street Law realizuje. Konkrétně se jednalo o ředitelku Základní školy Horka nad Moravou a učitele působícího na stejné škole Jiřího Vymětala. V případě Gymnázia Hejčín pak ředitele Evžena Mayera a dva vyučující této školy Františka Ondráka a Hanu Vackovou. Ze zmíněných dvou vyučujících mi však byla schopna otázky podrobněji zodpovědět pouze Hana Vacková. Do projektu je zapojeno také Gymnázium Čajkovského. V tomto případě jsem však byla odkázána pouze na zástupce ředitele Jiřího Kočí, který nebyl schopen mnou položené dotazy zodpovědět a kontakt na kompetentní osobu mi nebyl poskytnut.
V neposlední řadě jsem se spojila také se studenty právnické fakulty, kteří jsou do projektu Street Law zapojeni. Jednalo se o studenty druhého ročníku Kristýnu Velfelovou a Tomáše Sasína, na jejichž výuce jsem byla přítomna kvůli přípravě reportáže a dále pak Alžbětu Pražanovou, která mi poskytla rozhovor nezbytný pro vhodné uchopení problematiky také z pohledu účastníka projektu.
Alžbětu Pražanovou jsem oslovila na základě předem zvoleného kritéria, kterým byl požadavek, aby oslovený student či studentka absolvoval/a již předmět Street Law II. To znamená, aby se výukou práva na školách zabýval/a druhým semestrem v řadě. Tento požadavek pro mě byl zárukou toho, že oslovený či oslovená bude mít s vyučováním již bohatší zkušenosti, případně bude moci mezi oběma semestry porovnávat. Zejména pak klady a zápory plynoucí z výuky probíhající ve dvojici, která je praktikována ve Street Law I, v porovnání s aspekty plynoucími z výuky, kdy je student odkázán sám na sebe tak, jako je tomu ve Street Law II.
Při oslovování jednotlivých osob jsem preferovala hlavně osobní kontakt. V případech, kdy osobní kontakt nebyl vzhledem ke krátkému rozsahu otázek nezbytný, jsem volila telefonické spojení. Elektronickou komunikaci jsem využívala pouze ke sjednání si jednotlivých schůzek.
4.2 Zdroje informací
Při koncipování jednotlivých článků jsem vycházela z publikace Viktora Jílka "Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů" z roku 2009.
Co se týče zvoleného tématu, potýkala jsem se s nedostatkem informací. Byla jsem tedy odkázána na některé zahraniční internetové stránky, které mi však sloužily pouze okrajově a spíše k dokreslení mé představy o fungování podobných projektů v zahraničí.[1] Mým cílem je totiž popsat projekt Street Law v českém kontextu, jehož podoba se od té zahraniční poměrně výrazně liší.. Odkázána jsem tedy byla převážně na rozhovory a vyjádření osob, které se na realizaci Street Law nějakým způsobem podílejí.
K dispozici jsem měla také učebnici programu Street Law z roku 2001 s názvem "Právo pro každého." Tato kniha mi však nesloužila jako zdroj k získání informací o projektu, ale spíše jako materiál, díky kterého jsem si mohla udělat o výuce obecnou představu.
4.3 Typy textů
Přestože realizace samostatného projektu se skládá ze čtyř komunikátů, pracuji dohromady pouze se třemi textovými žánry. Jedná se konkrétně o rozšířenou zprávu, reportáž a dva publicistická interview. Důvodem, proč jsem v rámci realizace projektu zvolila dva totožné žánry v podobě publicistických interview, je autentický charakter tohoto žánru. Právě autenticita zvoleného tématu byla pro mě stěžejní. Publicistické interview s doktorkou Madleňákovou zprostředkovává čtenáři vizi projektu Street Law, která následně může být dána do kontrastu s jeho praxí prostřednictvím rozhovoru se studentkou právnické fakulty.
Základním textem, nikoliv však nejrozsáhlejším, je rozšířená zpráva, která vedle informační linie využívá i linii popisnou. Rozšířená zpráva obsahuje podrobnější informace a zpravidla využívá strukturovaných titulků. [2] V tomto textu seznamuji čtenáře s existencí projektu Street Law, popisuji o co v něm jde, a zároveň přibližuji, v jaké podobě je realizován. Využívám přitom výpovědi některých zainteresovaných osob i některé postupy, které nejsou plně v souladu s tímto žánrem. Je však zachováno řazení informací se snižující se důležitostí, což případně umožňuje text krátit. [3]
Jak jsem již výše zmínila, součástí projektu jsou také dvě publicistická interview. První je vedeno s koordinátorkou Street Law na olomoucké Právnické fakultě Lucií Madleňákovou a druhé pak se studentkou Alžbětou Pražanovou, která se tohoto programu účastnila. V prvním případě jsem se snažila získat obecné informace o Street Law, v druhém pak přiblížit reálnou výuku v podobě, v jaké probíhá na základních nebo středních školách. V obou případech jde tedy o interview zjišťující názory na konkrétní problematiku, ve kterých byly využity především otevřené, doplňující a kontrolní otázky. Tato hloubková interview vždy vyžadují důkladnou přípravu ze strany novináře.[4]
Důležitým textem v rámci tohoto projektu je reportáž, v rámci které se čtenářům snažím přiblížit, jak výuka Street Law probíhá. Reportáž jako žánr vychází z chápání v oblasti literární teorie. Základem je silně subjektivizovaný odraz reality, v níž se projevuje autorův bystrý postřeh i osobní vztah k námětu. Reportáž tedy nemusí nutně popisovat všechna dějová a související fakta, ale pouze ta, u kterých autor reportáže předpokládá, že zaujmou čtenáře. Autor je součástí děje a čtenářům zprostředkovává své zážitky a dojmy.[5] V rámci přípravy jsem se tedy osobně zúčastnila jedné hodiny a prostřednictvím textu jsem pak zprostředkovala dojmy z výuky i atmosféru, která ji doprovázela.
5. Realizace
Koordinátorku projektu Street Law Lucii Madleňákovou jsem oslovila s žádostí o spolupráci začátkem měsíce dubna, kdy jsme se také sešly v její kanceláři na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Po zjištění základních informací o tomto projektu jsem se mohla obracet na další osoby a utvořit si základní představu, jak budu články koncipovat.
Poté, co jsem si zjistila, na kterých školách v kraji je Street Law realizováno, jsem oslovila vedení těchto škol. Ředitelé škol mi kromě vyjádření k probíhajícímu projektu poskytli také další kontakty na učitele, v rámci jejichž hodin Street Law probíhá. Ačkoliv jsem v této souvislosti oslovila tři vyučující, konzistentní vyjádření mi poskytli pouze dva. Snažila jsem se získat vyjádření ze všech škol, na kterých Street Law probíhá. Kontaktovala jsem tedy jak Základní školu Horka nad Moravou, tak Gymnázium Hejčín a Gymnázium Čajkovského.
Při kontaktování vyučujících bylo již ze začátku mým cílem požádat některého z nich kromě vyjádření také o svolení k návštěvě některé z hodin Street Law. Vstříc mi vyšel již první oslovený učitel ze Základní školy Horka nad Moravou Jiří Vymětal. Protože se doktorka Lucia Madleňáková při naší schůzce zmínila o velmi dobrých vztazích s touto školou, rozhodla jsem se navštívit právě ji. Důležitým faktorem byl při rozhodování také fakt, že právě na ZŠ Horka nad Moravou probíhá výuka Street Law I. Gymnázia jsou pak určena již těm studentům právnické fakulty, kteří předmět absolvují již ve druhém semestru.
V souvislosti s návštěvou školy jsem byla časově limitována. Výuka Street Law totiž ve třídě Jiřího Vymětala probíhá jednou týdně. Hodiny Street Law jsem se zúčastnila ve čtvrtek 11. dubna v jedné z devátých tříd. Průběh výuky mě velice nadchl. Oba studenti právnické fakulty měli k žákům přátelský přístup a k probírané látce se snažili přistupovat zábavnou a diskusní formou. Kromě vysvětlování jednotlivých pojmů rodinného práva, které bylo tématem této hodiny, se snažili získávat od žáků také zpětnou vazbu v podobě jejich názorů.
Jiří Vymětal byl ke mně velice vstřícný a doplnil mi k danému projektu další informace. Zároveň mi dovolil, abych byla přítomna při poskytování reflexe k uplynulé hodině. Tímto mi umožnil udělat si obraz o tom, jaké výtky či pochvaly jsou studentům udělovány od zkušeného pedagoga. Oba studenti dostali spíše kladnou odezvu. Do další výuky jim bylo pouze doporučeno shrnout závěru hodiny důležité poznatky, které si měli žáci z vyučování odnést.
Po absolvování hodiny Street Law jsem si mohla o projektu udělat již zcela konkrétní představu, a tak jsem se rozhodla oslovit studentku druhého ročníku právnické fakulty Alžbětu Pražanovou, která v současné době absolvuje již Street Law II. Oslovení studenta, který se věnuje Street Law již druhý semestr mi přišlo jako ta nejlepší volba. Mohla jsem tak totiž získat komplexní náhled na celou výuku. U takovéhoto studenta se dala předpokládat rovněž větší míra zkušeností.
S Alžbětou Pražanovou jsem se setkala 18. dubna v jedné z olomouckých kaváren. Účelem setkání mělo být vytvoření rozhovoru, který měl reflektovat také přímé zkušenosti absolventa Street Law. Se studentkou právnické fakulty jsem strávila necelé dvě hodiny. Spolupráce s ní byla výborná a díky její otevřenosti a výřečnosti vznikl dynamický rozhovor, jehož hlavní předností je, dle mého názoru fakt, že obsahuje popis krizových situací, se kterými se Alžběta v rámci svého vyučování setkala.
Tento komunikát zároveň asi jako jediný obsahuje alespoň o něco málo kritičtější pohled na projekt Street Law, čehož si velmi cením. Většina osob, které jsem v rámci svého samostatného projektu oslovila, totiž hodnotila projekt Street Law zcela nekriticky, což mi dělalo starosti. Obávala jsem se totiž, že by texty mohly působit nevyváženě. Rozhovor s Alžbětou Pražanovou tedy v tomto ohledu hodnotím kladně.
Při realizaci rozhovorů i přípravě textů jsem využila své praktické znalosti, které jsem získala především v praktických kurzech realizovaných na olomoucké Katedře žurnalistiky. Přínosný byl zejména workshop psané žurnalistiky s PhDr. Helenou Vaculovou nebo kurz moderování s Mgr. Alexandrem Menclem, v rámci něhož jsem se naučila lépe artikulovat a eliminovat svou nervozitu při veřejném vystupování, což jsem pak využila především při vedení rozhovorů.
6. Sebereflexe
Samostatný projekt byl zaměřen na fungování projektu Street Law v rámci Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Hlavní ideou bylo popsat práci studentů právnické fakulty, kteří se tímto projektem učí sociální odpovědnosti společnosti, i praktické dopady na žáky a jejich pedagogy. Rovněž jsem se snažila identifikovat případné problémy, které může tento projekt přinášet.
Práce na podobném univerzitním projektu mě vždy velice lákala. Protože jsem však během studia v rámci svého oboru neměla možnost se nějakého projektu zúčastnit, možnost nahlédnout do fungování Street Law jsem velmi uvítala.
Texty tvoří dohromady kompaktní celek a dávají čtenáři možnost poznat projekt Street Law ze všech možných úhlů pohledu. Čtenář je tak totiž seznámen nejen s cílem a vizí projektu ze strany koordinátorky, ale díky reportáži pořízené na jedné z hodin na ZŠ Horka nad Moravou může nahlédnout i do jeho realizace. Téma pak doplňuje rozhovor s jednou ze studentek právnické fakulty, která hovoří o svých vlastních pocitech a zkušenostech z výuky.
Jak rozhovor s koordinátorkou projektu, tak rozšířená zpráva zabývající se projektem Street Law, by mohla být uveřejněna v tištěném médiu, které je zaměřeno na vzdělání. Příkladem by mohly být Učitelské noviny, kde by oba články mohly působit jako inspirace pro další vzdělávání. Uveřejnění rozhovoru se studentkou právnické fakulty a reportáže z výuky by mi pak přišlo vhodnější publikovat v takovém periodiku, které je zaměřeno na cílovou skupinu studentů. Například by se mohlo jednat o časopis Studenta, případně některý z časopisů vycházející v rámci univerzity. Nevylučuji však ani možnost publikování některého z textů, především tedy rozšířené zprávy nebo interview, v některém z regionálních periodik (například Deník, 5+2 Dny nebo regionální příloha MF Dnes).
Při zpracovávání daného tématu jsem se již ze začátku potýkala s nedostatkem informací. Byla jsem proto ve velké míře odkázána na oslovování zainteresovaných osob, které mají s projektem Street Law přímou zkušenost. To s sebou přinášelo určité výhody i nevýhody.
Na jedné straně byla práce velice dynamická, na druhé straně byl však občas problém se s určitou osobou sejít, nebo se s ní zkontaktovat jinou cestou. Tento problém jsem řešila převážně v případech, kdy jsem potřebovala vyjádření vedení některé ze škol nebo vyjádření některého z učitelů, v rámci jehož hodin Street Law probíhá. Při telefonátech učitelé většinou nebyli ve svém kabinetu k sehnání nebo měli zrovna výuku. Řešením sice mohla být e-mailová komunikace, té jsem se však chtěla vyhnout. Důvodem je malá flexibilita, kterou elektronická komunikace nabízí. K této formě komunikace jsem přistoupila pouze v případě, kdy si to dotazovaný osoba přímo vyžádala.
Nejlépe ze všeho se mi tvořila reportáž z výuky, která probíhala natolik spontánně a dynamicky, že nápady přicházely takřka samy od sebe. Využila jsem při tom svou osobní přítomnost v hodině i možnost vzápětí osobně diskutovat přímo s vyučujícími studenty.
Nejvíce problému jsem měla při psaní rozšířené zprávy, a to zejména kvůli již zmíněnému nedostatku informací. Ačkoliv jsem díky mnoha rozhovorům měla ke zpracování pořízený obsáhlý materiál, poskytované informace byly často velice abstraktní, nebo velmi subjektivizované. I při věcných otázkách dotazování měli tendence sklouzávat ke svým pocitům. Všichni dotazovaní pak navíc celý projekt místy až nekriticky vychvalovali, což také považuji za jistý nedostatek textů. Na nezasvěceného čtenáře tak totiž mohou články působit nevyváženě a mohou být vnímány jako propagace projektu, což nebylo účelem práce. Bylo tedy nutné všechny shromážděné výpovědi zpracovat a vyčlenit ty, které jsou pro tento typ komunikátu relevantní.
Domnívám se, že již zmíněný nedostatek informací, které jsem musela mnohdy shánět obtížným způsobem, však poskytuje mému článku určitou neotřelost a texty jsou tak po obsahové stránce pro čtenáře přínosné, protože nelze očekávat, že se s daným tématem v minulosti setkali. Právě unikátnost tohoto projektu považuji za jedno z největších pozitiv, proto zvážím oslovení některých periodik, zda by neměly o publikaci některého z textů zájem.
Předkládaný soubor textů by mohl projektu Street Law přinést potřebnou publicitu a zároveň zvýšit zájem o tuto problematiku ze strany médií. Věřím, že kdyby podobné aktivity získaly přízeň médií i veřejnosti, mohly by se dále rozvíjet, zejména pak směrem, který je obvyklý v zahraničí. V neposlední řadě si myslím, že tento projekt vykresluje právníky a studenty právy v příznivějším a přirozenějším světle, čímž je naplněn jeden z vytyčených cílů.
7. Literatura a zdroje
Jílek, V., Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů, Univerzita palackého v Olomouci, Olomouc 2009.
[1] Jde například o webový server http://www.streetlaw.org/
[2] Jílek 2009, str. 73
[3] Jílek 2009, str. 74
[4] Jílek 2009, str. 95-96
[5] Jílek 2009, str. 101
„Na Street Law je nejtěžší příprava,“ říká Alžběta Pražanová, jedna z účastnic projektu, v rámci kterého studenti právnické fakulty vyučují na základních a středních školách. Přestože musela věnovat přípravě na výuku dlouhé hodiny, rozhodně této zkušenosti nelituje. Kromě schopnosti srozumitelně vysvětlit komplikovanou problematiku, si rovněž vyzkoušela, jaké to je řešit krizové situace. Třeba když neznala odpověď na některou z otázek.
Co tě na Street Law zaujalo a proč ses přihlásila?
Myšlenka přihlásit se na Street Law vznikla úplně náhodou, protože paní doktorka, která u nás na fakultě Street Law vede, učila moji kamarádku v jiném předmětu a tam Street Law vychvalovala. Mou kamarádku to velmi zaujalo a jednou, když jsme se o tom spolu bavily, shodly jsme se, že přihlásit se na Street Law by nemuselo být zas tak špatné, protože se chodí učit ve dvojici. V té době jsme si ještě bláhově myslely, že se přihlásíme, zájemců moc nebude, takže řekneme, že chceme být spolu ve dvojici, a půjdeme učit.
Na začátku semestru bylo vypsáno výběrové řízení, což nás trochu překvapilo, protože jde o béčkový předmět. Každopádně přihlásily jsme se a čekaly u výběrového řízení nanejvýš 10 lidí. Když se nás tam nakonec sešlo více než 30, byli jsme všichni docela překvapeni. Nevím, čím jsem paní doktorku zaujala, ale byla jsem vybrána.
Z čeho jsi měla největší obavy?
Nejvíce jsem se bála reakcí těch dětí. Věděla jsem, že budeme učit na základní škole a já mám navíc bratra, který ji nedávno dokončil. Když jsem si představila všechny jeho kamarády, kteří se u nás schází, tak jsem se trochu děsila. Měla jsem obavy, že je nedokážu zaujmout a neudržím jejich pozornost, takže si budu muset spolupráci s nimi nějakým způsobem vynucovat.
Kterou třídu jsi nakonec dostala?
Nakonec jsem dostala osmáky, což bylo super, protože to byla třída, která byla na výuku v rámci Street Law zvyklá. Byla to škola, která s naší fakultou spolupracuje už delší dobu a takovéto hodiny už dříve měli. Takže ani nebyli překvapeni, že tam přišel nějaký student práv a vykládal jim něco o právu.
Nenastala tedy situace, kdy jsi měla pocit, že je problematika příliš složitá a žáci jí nerozumí?
V rámci výuky jsme se s kolegyní zabývaly také tématem Evropské unie a tam byl největší problém s nepochopením problematiky evropského práva a jednotlivých institucí. Ale vůbec se žákům nedivím, protože já sama mám za sebou dva semestry evropského práva a doteď úplně nevím, o čem rozhoduje Komise, co rozhoduje Rada a kdo je oprávněn podávat návrh ke komu. Takže tady byl trochu problém, ale nemyslím si, že by to bylo dáno výkladem nebo tématem té látky, ale zkrátka tím, že daná problematika je velmi složitá.
Jak jste si s tím nakonec poradily?
Zvládly jsme to tak, že jsme to osekaly na minimum. Z toho kvanta informací jsme se opravdu snažily vybrat jen to, co by žáci mohli někdy použít. Třeba kdyby chtěli podat petici k Evropskému parlamentu, tak ať vědí, že musí sehnat určitý počet podpisů z určitého počtu států. Aby si to vůbec dokázali představit.
Snažily jste se využívat nějaké zvláštní formy vyučování, nebo šlo o klasický výklad, na který jsme všichni zvyklí z běžné výuky?
Všichni účastníci Street Law měli na fakultě několik seminářů, v rámci kterých se zabývali tím, jak dostat teorii do praxe a převést abstraktní do konkrétního. Tím jsme se všichni snažili po celou dobu řídit. Takže když jsme s kolegyní s žáky dělaly Ústavu, tak jsme musely nějaký ten základ podat. Třeba co je Ústava, co je Listina, ale snažily jsme se to ukazovat na příkladech.
Když jsme třeba probíraly politické strany, žáci se rozdělili do skupin a každá z nich představovala fiktivní politickou stranu. V rámci ní se pak mohli zabývat otázkami, kterými chtěli. Vytvořili si několik bodů volebního programu a pak se nás snažili přesvědčit, proč odevzdat hlas právě jejich straně. A díky tomu pochopili, že tady máme řadu politických stran, každá si může prosazovat, co chce, ale musí se držet ústavních limitů. To znamená, že nemohou říkat: chceme trest smrti za každou krádež, ale musí vědět, že to má nějaké mantinely. Takže jsme se snažily vypíchnout to, co je pro ně podstatné.
Když jsme dělaly problematiku ombudsmana, tak jsme se žáky hovořily o tom, s čím se na něj mohou obrátit a v čem konkrétně on jim může pomoci.
Bylo něco, co tě ze strany dětí vyloženě překvapilo? Něco, co jsi nečekala?
Některé z nich toho věděly mnohem více, než jsem si myslela, že by mohly ve svém věku znát. Je pravda, že v té třídě byli dva kluci a jedna holka, kteří byli inteligenčně výše než zbytek třídy, a ti měli dotazy, které by napadly i mé vrstevníky.
Také mě překvapilo, že takoví ti méně schopní žáci stojí v kolektivu mimo, i když se je člověk snaží zapojit. To mě třeba překvapilo spíše v tom nepříjemném směru. Do první hodiny jsme šly s naivní představou, že zapojíme všechny. Že se každý nějak zapojí a bude je to téma zajímat. V naší třídě však byla jedna slečna takový ten vyloženě vystrašený typ, proto jsme se ji snažily zapojovat, ale příliš se to nedařilo. I když jsem ji celou dobu pozorovala, ani jednou nezvedla hlavu. Celou dobu seděla, měla oči zapíchnuté do sešitu a možná se děsila toho, že bude na něco dotázána. Bylo mi líto, že ji nemůžu více zapojit, ale zase jsem ji nechtěla pokládat nepříjemné otázky. Měla jsem pocit, že nechce říkat, co si myslí o potratech, vládě nebo životním prostředí.
Vidíš ve výuce nějaký osobní přínos?
Pro sebe přínos nevidím ani tak v tom, že bych získala nějaké znalosti. Samozřejmě, člověk si musí tu látku podrobně nastudovat, takže obohatí sám sebe. Ale přínos je hlavně v tom, že se člověk naučí zvládat krizové situace. Když se třeba někdo zeptá na něco, co nás dopředu nenapadlo. Pak je potřeba rychle odpovědět, aby žáci nepoznali, že si nejsme úplně jisti. Zároveň ale musí být ta odpověď pravdivá.
Takže přínos je určitě v tom, že se člověk naučí lépe reagovat a vystupovat před lidmi. Já jsem dříve měla problémy s tím, že jsem u výkladu hodně gestikulovala rukama. Po absolvování několika seminářů v rámci Street Law a poté, co jsem se viděla na videu, jsem zjistila, že s rukama to přeháním. Od té doby se snažím myslet i na to, abych tento zlozvyk omezovala.
Jak jste řešily situace, kdy jste neznaly odpověď na některou z otázek?
Když jsme nevěděly, tak jsme řekly, že je to právně příliš komplikovaná otázka. Že se na to musíme podívat a příští hodinu jim odpovíme. Jedna slečna se mě například v rámci rodinného práva u problematiky potratů zeptala na pravdivost informace, kterou četla v článku. V něm bylo uvedeno, že holka v 15 letech může jít sama na potrat, ale nemůže si jít sama koupit hormonální antikoncepci a potřebuje souhlas rodičů. Takže jsem informaci musela dohledat.
Měly jste od žáků nějakou zpětnou vazbu? Jak jste zjišťovaly, jestli si něco z výuky odnesli?
Na konci Street Law jsme dělaly evaluační dotazníky a v rámci nich jsme si nechaly zhodnotit každou hodinu zvlášť i celkový výkon. To číselné hodnocení možná ani tak zajímavé nebylo, ale zjistily jsme třeba, že nejvíce je bavil simulovaný soudní proces. To byli všichni nadšení. Nejméně je pak bavila ta problematika Evropské unie. Ale zajímavé byly takové ty komentáře, kdy třeba někdo naspal: „Konečně jsem pochopil rozdíl mezi platností a účinností zákona.“
Zmínila jsi simulovaný soudní proces. Co to vlastně je?
Je to zvláštní právní disciplína, která se vyučuje primárně na vysokých školách, kdy si studenti hrají na to, že jsou u skutečného soudu. Rozdělí si role zástupců, obhájců, svědků, soudců a dalších procesních účastníků a vymyslí se příběh, který je pak sehrán. Studenti díky tomu mohou své teoretické poznatky aplikovat v praxi a poznají, kdy mluví obhájce, kdy soudce, kdy se v soudní síni stojí a podobně.
No a my jsme tohle zkusily s těmi žáky osmé třídy. Bylo to opravdu náročné. Hlavně celý proces vymyslet tak, aby případ nebyl složitý, žáci se v tom nezamotali a my jsme to zvládaly korigovat. Náročné bylo také vybrat soudce, protože jsme potřebovaly někoho, kdo v té třídě má trochu autoritu a víme, že by s námi spolupracoval. Ale kluk, na kterého jsme nejvíce spoléhaly, se samozřejmě s nadšením vrhnul do role obhájce obviněného.
Každopádně se při tom krásně ukázalo, jak děti žijí tak trochu v té iluzi amerických filmů, protože asi třikrát během procesu si tento kluk stoupl a křičel: „Námitka ctihodnosti!“ A pochodoval po té síni, přestože u nás se nechodí. Takže ten proces byl dobrý alespoň v tom, že jsme jim ukázaly, že to, co vidí v televizi, ve skutečnosti u nás vůbec nefunguje a soudní proces je zde naopak velmi formální.
Je něco, co tě na Street Law zklamalo? Co se nenaplnilo tak, jak jsi očekávala?
Možná jsem čekala, že si své znalosti prohloubím mnohem více. Možná je to tím, že jsme pracovaly ve dvojici a já jsem byla s někým, kdo je zkušenější a připravoval ty složitější věci. Takže jsem se asi nezapojovala tak moc, jak bylo potřeba. Ale nyní, když v rámci pokračování Street Law učím na základní škole sama, tak si tu látku musím nastudovávat mnohem více a do posledních detailů.
Co pro tebe bylo nejtěžší?
Úplně nejtěžší je časová náročnost. Člověk si řekne, že je to dvakrát 45 minut, ale ta příprava zabere opravdu hodně času. Aby to nebyl suchý výklad, člověk musí vymyslet hry, otázky a také to, jak žáky do výuky zapojit. To je opravdu časově velmi náročné. Pokud na té hodině nenecháte všechno, tak vám to ty děti nevěří, nereagují a dělají si, co chtějí. To pak není moc dobré.
Jak dlouho tedy trvá jedna příprava na jednu hodinu?
Nejtěžší je vymyslet ten koncept a to je různé. Někdy mě to napadlo hned, jindy jsem přemýšlela skoro dva týdny, než jsem něco vymyslela. Ta konkrétní příprava pak zabere několik hodin.
Je při hodině přítomný pedagog?
Zřejmě by tam měl být přítomen. Učitelka z naší třídy byla na první hodině a pak řekla, že se jí to moc líbilo a že žádnou pomoc nepotřebujeme, takže tam pak obvykle nebyla. Nám tím projevila důvěru, takže jsme byly sebejistější a troufly jsme si děti i usměrnit. Když tam navíc ten pedagog není, tak se děti ptají otevřeněji a nestydí se zeptat i na to, co je opravdu zajímá.
Právníci by měli mít vůči společnosti odpovědnost a měli by pomáhat těm, kteří jsou v nouzi, říká Lucia Madleňáková, koordinátorka projektu Street Law na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V rámci tohoto projektu studenti práva vyučují na základních a středních školách a získávají řadu zkušeností. Podle Madleňákové je zájem o praktickou výuku mezi studenty velký, ale šanci mohou dostat i ti, kteří zatím žádné zkušenosti nemají. Stačí mít dostatečnou motivaci.
Jak byste charakterizovala projekt Street Law?
Já ten koncept znám z Ameriky, kde je spojen s takovým tím společenským a sociálním zapojením právníků. S jejich odpovědností vůči společnosti. Společenské zapojení se u právníků projevuje tak, že bez nároku na odměnu předávají své vlastní znalosti určitým skupinám lidí, které jsou ve společnosti nějakým způsobem znevýhodněny.
Jak vás napadlo realizovat tento projekt také v České republice na právnické fakultě olomoucké univerzity?
Já jsem něco podobného absolvovala jako studentka na střední škole ve třetím ročníku. Na gymnázium, ze kterého byli mí kamarádi, přišla jedna slečna z bratislavské právnické fakulty s policistou, kteří společně objížděli gymnázia po celém Slovensku.
Street Law mělo v tomto případě podobu dvoudenního kurzu mimo školní výuku. To znamená, že jsme jeli na nějakou chatu a tam nás dva dny učili. Bylo to zaměřené hlavně na svobodu projevu, média a podobné věci. Velmi mě to zaujalo a už od začátku jsem na fakultě, kde působím, říkala, že je to fajn a že by bylo dobré, kdybychom to zkusili zavést taky.
Ve kterém roce se na Univerzitě Palackého začalo Street Law realizovat?
První Street Law proběhlo v letním semestru 2011.
Zmínila jste, že koncept Street Law pochází z Ameriky. Přebírá se u nás v Česku ten západní model výuky, nebo se přizpůsobuje spíše českým poměrům?
Určitě se to přizpůsobuje naším poměrům. Kdybychom to porovnali se Street Law, které se dělá například v Malajsii, ve Vietnamu, v Africe nebo v sociálně vyloučených oblastech ve Velké Británii, tak je to úplně něco jiného. V rozvojových zemích je to spíše než na žáky základních a středních škol zaměřeno na určité sociální skupiny, jako jsou například mladiství ve výchovných zařízeních nebo samotné matky s dětmi. Výuka je pak zaměřena přímo na tuto znevýhodněnou skupinu a na důvody, proč je vyloučena. To znamená, že jim říkají, jaká mají práva. Konkrétně pak na jaké dávky, zabezpečení a vzdělání mají právo, co mohou udělat pro své děti nebo třeba jak nadále nepáchat trestní činnost.
Ve Velké Británii se jedná hlavně o takové sociální lokality v obcích, kde je vysoká nezaměstnanost. Do těchto lokalit pak zamíří skupina studentů nebo právníků, kteří se seznámí s celou obcí, a s touto komunitou řeší, jak bojovat s nezaměstnaností, jaké mají právní nástroje a podobně. Naše Street Law je spíše takové soft. V zahraničí je to naopak hard, kdy se účastníci tohoto projektu zaměřují již přímo na konkrétní sociální problémy.
Nepřemýšlela jste o rozšíření Street Law také do dalších sociálních oblastí po vzoru těchto zahraničních modelů?
Spolupracuji s pražskou právnickou fakultou a bavili jsme se společně o koncepci výuky práva ve věznicích, což je něco, co jsme schopni zorganizovat. Ta práce v různých sociálních oblastech chce však přece jen větší znalosti dané skupiny lidí, sociální práce a dalších věcí, které se tady neučíme. Ale ty věznice by byly fajn a ráda bych na tomto rozšíření pracovala. Zatím k tomu však nemám lidi ani časové kapacity.
Co je obecně cílem projektu Street Law? Pro fakultu, studenty, žáky…
Projekt je primárně cílen na studenty, proto se Street Law snažíme posouvat také do oblasti komunikačních a prezentačních dovedností. Mnohdy se Street Law chápe jako odstraňovač sociálních rozdílů, než že by mělo mít také nějaký přínos pro samotné studenty. V základním modelu má primární význam přínos pro tu stranu, kterou učíme.
Já se však na rozdíl od Prahy snažím, abychom rozvíjeli i to vystupování studentů. Myslím si, že je důležité, aby uměli vystupovat, osvojili si nějaké ty soft skills a time management nebo práci v týmu s někým, koho si ten člověk nevybral a musí s ním pracovat. Jde tedy trochu i o poznání toho, jak se dá učit jinak. To však ale není ten primární cíl.
Co si obecně myslíte o zapojení vysokoškolských studentů do reálné výuky na středních a základních školách? Jaké to má výhody a nevýhody?
Určitě to má výhody jak pro žáky, tak pro samotné učitele, kteří se mohou naučit něco nového a dozvědět se nové věci. Pokud jde o žáky těch škol, je otázka, jestli se nám daří něco jim předat. Ale věřím, že ano. Když ty děti dostaneme ve vyšším ročníku poté, co jsme je učili i v dřívějších letech, vidíme, že si hodně věcí pamatují a jsou schopné je i používat.
Dostáváte také nějakou zpětnou vazbu od učitelů nebo ředitelů?
To spíše nedostáváme. Nanejvýše jde o reakce týkající se použitých metod výuky. Sama nevím, jestli učitelé mají nějaké měřítko na to, aby zjistili, zda si žáci něco odnesli, a to ať už z naší, nebo jejich výuky.
Stalo se vám někdy v rámci oslovování škol k případné spolupráci, že by některý ředitel odmítl? Například s tím, že na rozdíl od studentů pedagogické fakulty nemají studenti práv nějaká speciální školení či dovednosti?
No mám to jen z doslechu, kdy má kolegyně oslovovala jedno gymnázium a bylo jí řečeno, že na své škole nepotřebují, abychom tam vyučovali, protože jim tam vyučují lidé z pedagogické fakulty. Navíc řekli, že se chtějí zaměřovat hlavně na matematiku.
S jakými školami tedy olomoucká právnická fakulta spolupracuje?
Se Základní školou Horka nad Moravou, s olomouckým Gymnáziem Hejčín a Gymnáziem Čajkovského.
Podle čeho si vůbec vybíráte školy, které oslovujete? Máte nějaká kritéria pro výběr?
Konkrétní kritéria nastavena nejsou. Pro nás je důležité, abychom tam měli co učit. To znamená, že musí jít o školu, kde se učí základy společenských věd nebo nějaký jiný předmět, v rámci něhož se probíhá i právo. Takže takové školy s technickým zaměřením nám nedávají ani moc možností, abychom tam mohli učit, nicméně je tím apriori nevylučujeme. Je jasné, že i technici musí znát svá práva.
Výběr se děje spíše náhodně, není to nic systematického. Osvědčil se nám přístup, kdy školy znají mě nebo někoho z mých kolegů osobně. Oslovovat úplně cizí školy jsme zatím nezkoušeli.
Když se vrátím zpátky ke studentům, nabízí jim projekt možnost vyjet někam do zahraničí a zkusit své dovednosti tam?
Ono to možná není na první pohled úplně zjevné, ale snažíme se různě navazovat kontakty se zahraničními institucemi. Myslím si, že v budoucnu by se to mohlo více rozvíjet. Máme rozjednanou spolupráci se školou v Georgetownu ve Washingtonu, kde pojedeme v létě se dvěma studentkami na jejich týdenní organizační workshop. Dále se nám trochu rýsuje spolupráce s Brazílii. Takže uvidíme, jak to nakonec nastartujeme a jestli budou mít studenti možnost učit i v zahraničí.
Jaké máte zkušenosti s tím, jak na Street Law reagují sami studenti? Roste z jejich strany zájem, nebo spíše klesá?
Zatím to vypadá tak, že velký zájem je vždy v zimním semestru, kdy nastoupí noví druháci. Protože jde o jejich první praktický předmět, stačí, když uvidí název Street Law a hned tady mám tři desítky přihlášek.
V letním semestru ten zájem trochu opadne. Možná je důvodem výběrové řízení, kdy z těch 30 uchazečů vybereme 10, což může některé studenty odradit. V létě je navíc hodně náročné samotné studium a studenti jakoby předpokládají, že na to nebudou mít moc času. Tento semestr byl celkově slabší na všechny kliniky, což je možná dáno novým studijním plánem, kdy nikdo neví, co vlastně bude. Ale ten trend je dlouhodobý.
Na co kladete ve výběrovém řízení důraz? Jak vás student přesvědčí, že se na Street Law hodí?
To je zajímavá otázka. Není to tak, že bych měla nějakou ideální představu o studentovi Street Law, protože by se pak snadno mohlo stát, že nikoho nevyberu. Primární je nutnost vybrat 10 lidí. Studenti, kteří tady přijdou, musí nějakým způsobem zaujmout. Stejně jako u každého jiného výběrového řízení.
Je samozřejmě otázka, co dokáže zaujmout. Určitě člověku pomůže, pokud má zajímavý motivační dopis, což je obvykle polovina úspěchu. Hodně lidí si to nemyslí, ale je to tak. Už z toho dopisu je zřejmé, že se ten člověk nějakým způsobem odlišuje. Stačí, když ukáže svou motivaci. Máme zájem i o lidi, kteří v životě nikde nebyli, jsou velmi nervózní, ale chtějí se překonat a jít do toho. Takoví lidé mi připadají velmi namotivováni, proto nemusí mít ani nějaké předchozí zkušenosti.
Dalším kritériem je, jak se mi podaří odhadnout, jestli ten člověk zapadne do týmu. Nemůžu si totiž vybrat deset organizátorů, protože pak by všichni jen plánovali, nikdo nic nerealizoval a nikdo nic nekontroloval. Takže je potřeba mít ten tým složený tak, aby ve dvojici byl v ideálním případě vždy jeden organizátor a druhý realizátor.
Vyskytly se v minulosti při výuce někdy nějaké problémy?
Zatím se žádné problémy neobjevily. Pokud jsem něco řešila, tak jen takové menší boje ve dvojicích, kdy si lidé úplně nesedli a nějak to nemohli spolu vyřešit. Takže jsem se snažila tu dvojici nasměrovat k lepší spolupráci. Když byl třeba jeden velmi dominantní, tak aby toho druhého úplně nezašlapal. Ale nějaké problémy typu, že by si někdo stěžoval na naší výuku, to zatím ne.
Co provažujete za dosavadní největší úspěch Street Law?
To je taková otázka na výběrové řízení. Úspěch určitě je, že jsme stále tady a ještě má kdo učit. (smích) V každém případě mohu za úspěch považovat to, že na základě zájmu studentů jsme oproti plánovanému jednosemestrálního kurzu udělali kurz dvousemestrální. Určitě za úspěch považuji výbornou spolupráci se Základní školou Horka, která je skutečně neocenitelná. Jsou velmi otevření a umožňují nám účastnit se výuky. A určitě mohu zmínit také příležitost, při níž se podíváme do toho Washingtonu a poznáme, jakým způsobem fungují tyto projekty tam.
Je možné něco obecně říct o znalostech práva v případě českých žáků? Vycházejí absolventi středních škol dostatečně seznámeni s naším právem a připraveni na praktický život?
Zatím mám pocit, že vždycky velmi záleží na učiteli základů společenských věd. Tedy jestli je ten učitel zaměřený na právo, nebo není. Pokud zaměřený není, tak tomu právu věnuje minimální část výuky. Ani jeho samotného to nezajímá a výuka je pak spíše teoretická, než aby byla praktická.
Ta praktičnost mi chybí celkově a někdy i v rámci výuky na právnické fakultě se tomu bohužel nevyhneme. Ale základní škola by měla být maximálně praktická, protože pokud ty děti jdou na nějaké technické obory, kde už se s právem nesetkají, tak ta znalost praktických věcí je pak pro ně naprosto nezbytná. Střední škola už může být více teoretická, protože například u gymnázia se předpokládá, že půjdete dále.
Máte v souvislosti se Street Law nějakou zpětnou vazbu od Ministerstva školství?
Nemáme vůbec. Předpokládám, že o Street Law ví, protože na to byl vypsán projekt financovaný z Evropské unie, ale že by nějak do toho zasahovali nebo to chtěli nějakým způsobem rozšiřovat, to vůbec.
Počítáte do budoucna s tím, že byste do projektu Street Law zapojili i studenty pedagogických fakult, aby si studenti obou těchto fakult mohli nějakým způsobem vzájemně předávat své znalosti?
To je velmi zajímavý nápad, ale zatím jsme o tom nepřemýšleli. V minulosti byl jeden projekt zaměřený na medicínské právo, kdy vzájemně spolupracovali medici a právníci. Vím, že ten projekt ztroskotal na tom, že medici nebyli moc ochotni se nějak s právníky bavit. Ten jazyk obou oborů je totiž úplně odlišný. Ale s těmi pedagogy, kteří se připravují na výuku základů společenských věd, by to mohlo být do budoucna fajn.
Z autobusového reproduktoru se ozývá ženský hlas, který ohlašuje zastávku. Horka, obecní úřad. Jsem u cíle. Mířím do základní školy, kde budu přihlížet výuce dvou studentů práv. V rámci projektu Street Law budou žákům vysvětlovat, co jsou to zákony a jak se jich dotýkají. Žádné nudné čtení učebnic nebo suchý výklad učitele. Tady se vše vysvětluje na praktických příkladech nebo prostřednictvím her.
Cestu mám naučenou, ale do školy bych trefila i bez přípravy. Stačí zahnout u první odbočky doprava a ulice nízkých domků mě dovede až k základní škole. Z autobusu navíc vystupují hloučky dětí s aktovkami, a protože v Horce již žádná jiná škola není, ani by nebylo možné ji minout.
Procházím úzkou, z jedné strany prosklenou, chodbou školy a cítím už téměř zapomenutou vůní temperových barev, která se line z vystavených obrázků na protější zdi. Vcházím do kabinetu, kde už je přítomen třídní učitel i dva studenti olomoucké právnické fakulty. Právě ti dnes budou mít hodinu deváté třídy ve své režii. Kristýna i Tomáš studují druhý ročník oboru Právo a právní věda. Probírají spolu poslední detaily své dnešní přípravy na hodinu a rozmýšlí se, jaké aktivity do hodiny určitě začlení a které si nechají pro případ, že by jim vyšel čas.
Hlavně prakticky, aby si něco odnesli
"Snažíme se výuku vést tak, aby si žáci odnesli do života co nejvíce praktických informací. Proto ani neděláme klasický výklad probírané látky, ale snažíme se, aby žáci na některé věci přišli sami," říká Tomáš, který nejeví sebemenší známky nervozity. Kristýna je však již o něco neklidnější. "Myslím, že minulou hodinu, kdy jsem učila poprvé, jsem se cítila hůř."
Čas se nachyluje k začátku hodiny. Kristýna i Tomáš usazují třídu do půlkruhu a rozdávají žákům papír s krátkým příběhem, jehož hlavní protagonistkou je neplnoletá dívka, která otěhotní s osmnáctiletým chlapcem. Žáci jsou vyzváni, aby se pokusili odhadnout, zda v takovém případě může být pár oddán.
Tomáš se snaží celou situaci přiblížit na příběhu své babičky. "Moje babička se kvůli těhotenství brala s dědečkem už v šestnácti a nakonec spolu zůstali až dodnes." Někteří žáci se začínají za zástěnou ze svých papírů tiše smát. Veselá atmosféra se však brzy vytrácí. Diskuze směřuje k rozvodům.
Rozvod? Střídavá péče? Budeme diskutovat
Odpovědi některých žáků prozrazují, že rozvodové řízení pro ně není pouhou teorií. "Když se chtějí dva lidé rozvést, musí jít k soudu. A musí za to soudu taky zaplatit," upřesňuje jedna z dívek. Kristýna pak pokračuje další palčivou otázkou: "A co když se jeden z manželů rozvést nechce? Mohou být rozvedeni?"
Otázka ve třídě vyvolá rozruch. Většina žáků se domnívá, že v takovém případě manželství rozvedeno být nemůže. Skupinku diskutujících žáků však překřikuje spolužačka. "Můžou se rozvést! Soud totiž třeba zjistí, že ten chlap je ožrala!" Tomáš s Kristýnou k řešenému problému doplňují několik informací a vyzývají žáky, aby se ve třídě rozdělili do dvou skupin podle svého postoje ke střídavé péči. Také v tomto případě je zřejmé, že se u některých žáků do argumentů promítají jejich dosavadní životní zkušenosti.
Po hodině dochází v kabinetu k reflexi hodiny. "Musím říct, Tome, že tuto hodinu ses velmi zlepšil, co se týče komunikace s Kristýnkou," komentuje učitel výkon obou studentů. "Velice se mi taky líbilo, že když někoho vyvoláš, aby ti řekl svůj názor, stojíš si za tím, že ho chceš od něj slyšet."
Děti nejistotu vycítí
Se svými připomínkami se otáčí také ke Kristýně. "Rozhodně by sis měla být jistější sama sebou. Děcka tvou nejistotu vycítí a pak už si své postavení neobhájíš." Nakonec nám učitel nabídne čaj a vytratí se na svou hodinu češtiny.
Tomáš s Kristýnou se ptají na názor i mě. Říkám jim, že vlastně těm žákům celkem závidím. Na mé škole se v hodinách základů společenských věd četly pouze připravené handouty. Základy práva pro nás byly jen nazpaměť naučené poučky. Pomalu si balím své věci, Tomáš a Kristýna ale ještě zůstávají. Za hodinu je čeká všechno od začátku. Tentokrát však ve vedlejší třídě.
Vyzkoušet si, jaké je to vyučovat mladší žáky, si v rámci projektu Street Law mohou studenti olomoucké Právnické fakulty. Praktická výuka zaměřená na poznání práva a povinnosti občanů v právním státě v současné době probíhá na jedné základní škole a dvou gymnáziích. Učitelé tuto možnost vítají a vidí v ní i jeden ze způsobu, jak děti motivovat k dalšímu studiu.
OLOMOUC - Projekt Street Law, který učí studenty práva a mladé právníky společenské odpovědnosti, funguje na Právnické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci už druhým rokem. Orientuje se hlavně na prakticky zaměřenou výuku práva na základních a středních školách, kde žáky připravují na různé životní situace, s nimiž se mohou později setkat.
"Praktická výuka je důležitá obzvláště na základních školách, protože pokud děti pokračují na technické obory, kde se už s právem nesetkají, tak je pro ně znalost praktických věcí naprosto nezbytná," říká olomoucká koordinátorka projektu Street Law Lucia Madleňáková.
Právo zábavnou formou a názorně
Žáci jsou prostřednictvím projektu zábavnou formou seznamováni se zákony, svými právy a ústavními základy naší republiky. Součástí výuky bývá také simulovaný soudní proces, jehož cílem je objasnit studentům, jak u nás probíhá soudní jednání. Důraz je přitom kladen na to, aby žáci mohli získané znalosti reálně využít, proto je nezáživná teorie osekána na minimum.
Interaktivní přístup vyučování oceňuje například Hana Vacková působící na olomouckém Gymnáziu Hejčín, kde výuka v rámci projektu Street Law probíhá. "Budoucí právníci studentům vysvětlují právo na konkrétních příbězích jednotlivých lidí v různých životních situacích. Tím jsou pak nabyté znalosti pro studenty mnohem trvalejší."
Street Law pozitivně hodnotí také ředitelka ZŠ Horka nad Moravou Kateřina Glosová, která přínos spatřuje především v přímém kontaktu žáků se studenty vysoké školy. "Pro děti jsou takováto setkání velmi inspirativní a mohou je do budoucna motivovat," říká Glosová s tím, že právě tento kontakt může být jedním z faktorů, který by mohl zastavit dlouhodobě rostoucí počet žáků, kteří střední školu nedokončí.
Kurz studenty připraví na výuku
Studenti právnické fakulty prochází vždy před zahájením výuky dvoudenním školením, v rámci něhož získávají základní didaktické znalosti a pracují na svém vystupování. Přestože výuka těchto znalostí nedosahuje takové míry, jaké se dostává studentům pedagogických fakult, učitel ze ZŠ Horka nad Moravou Jiří Vymětal ve výuce zásadní nedostatky nevidí.
"Myslím, že spíše než na didaktických znalostech záleží více na osobnosti daného studenta," říká Vymětal. Studenti právnické fakulty podle něj navíc mnohdy předčí své vrstevníky studující pedagogiku, kteří na škole také vyučují. "Jejich příprava bývá pečlivější a preciznější," dodává.
V Olomouckém kraji v současné době probíhá projekt Street Law na jedné základní škole a dvou gymnáziích. V případě trvajícího velkého zájmu ze strany studentů právnické fakulty by se spolupráce se školami mohla nadále rozšiřovat. Jak uvádí Lucia Madleňáková, do budoucna by projekt Street Law ráda rozšířila také o výuku práva ve věznicích.
Street Law pomáhá i lidem v nouzi
Koncept Street Law je rozšířený prakticky po celém světě a zaměřuje se především na bezplatnou právní pomoc sociálně znevýhodněným skupinám lidí.
Například v rozvojových zemích Street Law cílí primárně na určité sociální skupiny, jako jsou mladiství ve výchovných zařízeních nebo samotné matky s dětmi. Těm pak právníci pomáhají a vysvětlují jim jejich práva nebo možnosti podpory, které jsou jim k dispozici. V západních zemích je pak Street Law zaměřeno třeba na oblasti s vysokou nezaměstnaností.