Jan Žabka VOLBA TÉMATU
Volba tématu vyplynula z mého osobního zájmu o česká média a žurnalistiku. Při řadě diskuzí jak s novináři, tak nenovináři jsem narazil na otázku, zda by novináři měli na sociální sítě publikovat své osobní názory, případně kde je hranice tohoto vyjadřování. Přístupy jednotlivých lidí se v mnoha případech lišily, od zcela jasného „neměli" přes „ať si každý píše to, co chce" až po striktní „měli, protože chceme znát jejich názory, ať víme, jestli jim můžeme věřit". Paralelně s těmito osobními, čistě zájmovými diskuzemi se objevil případ, který lze považovat za hlavní impuls k tomu na tyto diskuze navázat zpracováním uceleného žurnalistického textu. Moderátorka České televize Nora Fridrichová totiž před letními prázdninami 2019 na svém twitterovém účtu zveřejnila příspěvek: "Podle mě by celonárodní situaci zklidnila nějaká úleva voličům a dovoluji si navrhnout letenky zdarma pro 40+, do zemí mimo EU samozřejmě." Ten vyvolal kritické reakce ze strany některých politiků nebo tiskového mluvčího prezidenta republiky a zajímala se o něj také Rada ČT, která jej však nevyhodnotila jako problémový. V přibližně stejné době se objevila na serveru Médiář také zpráva o tom, že si poslanec hnutí ANO Aleš Juchelka nechal vypracovat studii nazvanou Vnitřní regulace aktivity zaměstnanců veřejnoprávních televizí na sociálních sítí a regulace činnosti zaměstnanců. Kromě rozhovoru, který Fridrichová poskytla serveru DVTV, však téma nevzbudilo nijak velkou diskuzi v novinářské obci.
Mně osobně téma přišlo zajímavé a začal jsem se mu dále věnovat. Jde o téma týkající se novinářské etiky a dá se propojit i s problematikou důvěry v média, což jsou oblasti, které mi vzhledem k nízké důvěře v česká média přijdou zásadní. Zároveň jsem v tématu viděl skutečné novinářské téma, jelikož zde existovala a stále existuje tendence politiků regulovat vyjadřování názorů veřejnoprávních novinářů na sociálních sítích. Vyhledal jsem si proto informace o tom, jak bylo doposud v Česku toto téma mediálně pokryto. Zjistil jsem, že již v roce 2009 tehdejší vedoucí domácí redakce České televize Jindřich Šídlo na Facebooku označil čínskou velvyslankyni za „arogantní bábu“, což sice na rozdíl od případu Fridrichové vyvolalo diskuzi, ale nedošlo k nastavení žádných, ani nepsaných pravidel o tom, jak by novináři měli nebo neměli na sociálních sítích vystupovat. Z tohoto hlediska již nebylo nad čím otálet, téma mělo svou skutečnou hodnotu.
Téma jsem zaměřil čistě na veřejnoprávní novináře, jelikož právě jich se týkala i studie poslance Juchelky a jelikož veřejnoprávní média mají jiný statut než média soukromá, a jsou tedy na ně ze stran veřejnosti i zákonodárců kladeny jiné požadavky v otázce objektivity, nestrannosti a vyváženosti.
Legitimitu tématu potvrzuje i fakt, že se mu věnují i odborníci a vznikají k němu odborné práce. Což je jen krok k tomu, aby se o téma začala zajímat i veřejnost skrze média.
ZDROJE/STAV PROBLEMATIKY
Již v předchozí části jsem zmiňoval některé příklady dosavadního bádání v této tematické oblasti. Co se odborných prací týče, může jako příklad posloužit analýza novinářských obsahů na Twitteru „S dovolením si na svém soukromém Twitteru budu dál psát, co chci“: Míšení diskurzních praktik a identit v twitterových účtech českých novinářů a vyjednávání jejich soukromého charakteru[1] od autorů Jiřího Homoláče a Kamily Mrázkové. Za zmínku stojí také diplomová práce absolventky oboru Studia nových médiích Lenky Krsové Čeští novináři na Twitteru: Analýza sociálních interakcí českého mediálního prostoru[2].
Pro vyhotovení mého článku mi posloužily následující žurnalistické výstupy:
– Shrnutí Šídlovy „arogantní báby“ zpracované zpravodajským serverem iDnes.cz: https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/reporter-ct-na-facebooku-cinska-velvyslankyne-je-arogantni-baba.A091011_142700_media_jw
– Diskuze Respektu „NEPIŠTE NA SÍTĚ NIC, CO BYSTE NEMOHLI NAPSAT DO NOVIN?“ z roku 2014, ve které o tématu diskutovalo několik českých novinářů: https://www.respekt.cz/tydenik/2014/32/nepiste-na-site-nic-co-byste-nemohli-napsat-do-novin
– Databáze veřejně dostupných norem regulující aktivitu na sociálních sítích evropských veřejnoprávní média:
http://cmpf.eui.eu/social-media-guidelines-for-journalists-eu28/">http://webcache.googleusercontent.com/search?q=cache:http://cmpf.eui.eu/social-media-guidelines-for-journalists-eu28/
– Rozhovor Nory Fridrichové v DVTV: https://video.aktualne.cz/dvtv/fridrichova-nechci-zit-v-zemi-kde-nazory-na-ostatni-budou-ri/r~12c3fd4a87a111e9be22ac1f6b220ee8/
– Informace o tom, že politici tlačí na regulaci veřejnoprávních novinářů na sociálních sítích na serveru Médiář: https://www.mediar.cz/uzus-pro-novinare-na-sitich-se-rodi-hodne-pomalu/
Zahraniční zdroje:
– Manuál amerického deníku The New York Times pro jeho novináře na sociálních sítích: http://www.nytimes.com/2017/10/13/reader-center/social-media-guidelines.html/
– Manuál britské BBC pro práci se sociálními sítěmi:
http://www.bbc.co.uk/editorialguidelines/guidance/social-media/
IDEOVÝ PLÁN
Projekt odhaluje, jakým způsobem čeští veřejnoprávní novináři komunikují na sociálních sítích, a to pomocí novinářské analýzy sto náhodně vybraných příspěvků na facebookových a twitterových profilech šesti veřejnoprávních novinářů, kteří jsou na těchto sociálních sítích aktivní, především v otázce politických témat. Cílem analýzy bylo zodpovědět následující otázky:
– Kolik z analyzovaných příspěvků se věnuje politice nebo politikům?
– Jakých politiků a politických stran se tyto příspěvky týkají?
– Jde o informativní nebo komentativní příspěvky?
Analýze bylo podrobeny profily novinářů České televize nebo Českého rozhlasu Václava Moravce, Marka Wollnera, Nory Fridrichové, Marie Valáškové Bastlové, Michaela Rozsypala a Tomáše Drahoňovského. Všichni respondenti byli následně s výsledky analýzy seznámení a konfrontováni. O jejich pohled na problematiku je tedy samostatných projekt doplněn, na dotazy neodpověděl pouze Václav Moravec a Nora Fridrichová.
Součástí textu je také vyjádření moderátorky České televize Světlany Witowské, která nemá žádné sociální sítě. Její pohled mi přišel důležitý, jelikož nahlíží na problematiku z jiné perspektivy a téma zajímavým způsobem doplňuje.
Tato analýza pomohla dotvořit komplexní projekt mapující problematiku aktivit veřejnoprávních novinářů, který nemá v české mediální praxi obdoby.
POSTUP PRÁCE + ZDŮVODNĚNÍ ZPŮSOBU ZPRACOVÁNÍ, VOLBY JEDNOTLIVÝCH ŘEŠENÍ
- REŠERŠE: Jelikož jde o analytický článek, bylo v prvních krocích potřeba provést rozsáhlou rešerši. Ta obsahovala pátrání nejen v českých, ale také zahraničních zdrojích. Z té jsem zjistil, že vystupování novinářů na sociálních sítích je ve světě tématem, které není nijak neobvyklé. Tyto články mě nasměrovaly k tomu, jak je problematika podchycena v jednotlivých etických kodexech a doporučeních napříč jednotlivými, především veřejnoprávními médii. Mé pozornosti se logicky nevyhnula ani česká veřejnoprávní média, přičemž bylo zjištěno, že pouze Česká tisková kancelář se ve svém etickém kodexu vystupování svých novinářů na sociálních sítích věnuje. Zbylá dvě média mají k tomuto tématu interní nařízení, která však nejsou veřejná.
- ANALÝZA: Následným krokem byla samotná analýza jednotlivých profilů. Analyzoval jsem celkem dvanáct profilů šesti českých veřejnoprávních novinářů. Postup analýzy byl následující:
1. Z každého profilu jsem si pomocí aplikace Web Data Research Assistant stáhl všechny potřebné příspěvky, a to jak z Twitteru, tak z Facebooku.
2. Ty jsem následně překopíroval do excelové tabulky.
3. S pomocí webového generátoru náhodných čísel Random.org jsem vybral z každého profilu sto příspěvků.
4. Tyto příspěvky jsem následně rozřadil do kategorií politické a ostatní. Přičemž do politických příspěvků spadaly ty, které se jakýmkoli způsobem týkaly politiky nebo v nich byl zmíněn v nějakém kontextu politik či politická strana.
5. Politické příspěvky jsem poté rozlišil podle toho, zda jde o příspěvky komentativní, nebo informativní.
6. Ze všech politických příspěvků, komentativních i informativních, jsem zjistil, jakým politikům se konkrétní novinář věnuje nejčastěji.
– OSLOVENÍ RESPONDENTŮ
V této fázi práce na samostatném projektu jsem oslovil všechny novináře, jejichž profily jsem analyzoval. Konfrontoval jsem je s výsledky analýza a zeptal se na osobní názory v souvislosti s tématem. Z šesti novinářů neodpověděli dva – Fridrichová a Moravec.
Oslovil jsem i Witowskou, která nemá sociální sítě, aby mi tuto skutečnost zdůvodnila a vyjádřila svůj pohled na aktivitu veřejnoprávních novinářů na sociálních sítích.
– TVORBA FINÁLNÍHO TEXTU
Závěrečným krokem bylo jednotlivé díly poskládat smysluplně dohromady. Nejdříve jsem si tedy vytvořil osnovu, která odpovídá mezititulkům v článku. V úvodní části mi přišlo důležité vysvětlit, proč se tématu vůbec věnuji. Z tohoto důvodu jsem právě zde nastínil aktuálnost tématu v kontextu studie, kterou si nechal zpracovat poslanec Juchelka, a situace okolo kontroverzního tweetu Fridrichové.
Následně jsem sepsal, jak k problematice přistupují zahraniční veřejnoprávní média. Největší pozornost jsem věnoval britské BBC a rakouské ORF. Zmínil jsem však i další zahraniční média veřejně služby věnující se aktivitě svých novinářů na sociálních sítích.
Poté jsem se přesunul do České republiky. Nejprve jsem představil etický kodex ČTK, který se jako jediný v době práce na projektu tématu věnoval. Svůj prostor však dostala i zbylá dvě média.
Na tyto informace navázala analýza jednotlivých profilů, která se skládala z nejzajímavějších informací získaných na základě vyhotovené analýzy.
Práci jsem zakončil částí věnující se novinářům bez sociálních sítí.
SEBEHODNOCENÍ
Projekt hodnotím jako kvalitní novinářskou a analytickou práci. Dle mého vlastního vědomí a svědomí text splňuje nároky, které by měla kvalitní žurnalistika splňovat. Téma jsem zasadil jak do českého, tak zahraničního kontextu a z finálního textu je patrná znalost popisované problematiky i její význam. Zároveň jsem dal prostor všem novinářům, jejichž profily jsem analyzoval, a nezapomněl jsem ani na novináře bez sociálních sítí. Ti všichni dostali prostor se vyjádřit.
Projekt může do budoucna posloužit jako základní kámen diskuze o aktivitě veřejnoprávních novinářů na sociálních sítích.
Za negativum projektu může být vnímán jeho rozsah, ale to se odvíjí především od toho, že je téma velmi specifické a článek je tak cílen především na lidi, kteří se zajímají o média. Článek by šlo rozdělit do přibližně tří samostatných textů, ale tím by dle mého byla narušena jeho kontinuita a srozumitelnost.
Výzvou do příště pro mě zůstává zpracovat toto téma z opačného hlediska. Tedy například jak se o veřejnoprávních médiích vyjadřují jednotliví politici, jaké k tomu využívají argumenty, zda jsou tyto argumenty pravdivé nebo jak často kritici veřejnoprávních médií a novinářů veřejnoprávní média využívají pro svou vlastní propagaci v rámci diskuzních pořadů.
[1]HOMOLÁČ, Jiří a Kamila MRÁZKOVÁ. „S dovolením si na svém soukromém Twitteru budu dál psát, co chci“: Míšení diskurzních praktik a identit v twitterových účtech českých novinářů a vyjednávání jejich soukromého charakteru. Slovo a Slovesnost, 2019, 80(4). ISSN: 0037-7031
