Veronika Capáková Zdůvodnění volby tématu
Když začátkem května roku 2020 odhalila rekonstrukce Václavského náměstí místo běžných dlažebních kostech, stovky kostek z rozřezaných židovských náhrobků, vzpomněl si Jaroslav Kmenta na dávnou kauzu, která se týkala bývalého bosse českého podsvětí Františka Mrázka. Nahlédnul proto znovu do archivních materiálů, jež v roce 2007 využil při popisování příběhu Františka Mrázka a našel tam čtyřstránkovou zprávu někdejší tajné komunistické policie, která v roce 1989 šla po Mrázkovi. Jedním ze zločinů, který mu chtěla prokázat, byl právě nelegální byznys se židovskými náhrobky. Dokument, který potvrzuje, že se František Mrázek angažoval v ničení židovských hřbitovů, vznikl 6. září 1989. Byla to zpráva vypracovaná zvláštním policejním týmem nazvaným Profesionál. Tento tým vyšetřoval trestnou činnost veksláka Františka Mrázka před rokem 1989 a jako vedlejší produkt přišel právě na vykrádání židovských hrobů. Případ nebyl uzavřen, protože přišla listopadová revoluce 1989 a tým Profesionál rozpustili. Za rozkrádání židovských hřbitovů proto nebyl nikdo nikdy potrestán. Na celém případu byl nejvíce šokující fakt, že se na něm podílela celá řada osob, včetně n některých funkcionářů židovské náboženské obce.
Do května minulého roku důkaz chyběl. Třináct let poté, co investigativní novinář Jaroslav Kmenta tuto věc zmínil, se tyto židovské náhrobky v podobě dlažebních kostek objevily v dolní části Václavského náměstí.
Jaroslav Kmenta si mě, jako jednu ze tří studentek, vybral do svého projektu, ve kterém chce dát příležitost mladým novinářům a naučit je práci investigativního reportéra v praxi. Tento text byl druhý ze série článků nazvaných Odložené případy, v nichž se reportér Kmenta společně se mnou vrátil k zajímavým novodobým zločinům a zločincům. Chtěl se na ně podívat jiným úhlem pohledu, který bude zkoumat jejich příčiny a motivy.
Se samotným návrhem tématu tedy přišel on. Kauza o židovských náhrobcích mě během pár dnů pohltila, je bezpochyby velmi zajímavá. Bylo v ní však několik otazníků – podaří se najít přímé účastníky? Jak se k tématu postaví samotná Židovská obec? Dá se téma, které je staré více než dvacet let oživit a přinést něco nového? Zda se podařilo na tyto otazníky přinést odpověď bude v rámci sebehodnocení v šestém bodu. Vybrané téma spadá pod politickou specializaci, kterou jsem během studia žurnalistiky absolvovala.
Zdroje/stav problematiky
Tématu se dotýkal dříve Jaroslav Kmenta, který jak sám uvádí: „Téma jsem okrajově zmínil v roce 2007 v souvislosti s případem zavražděného kmotra podsvětí Františka Mrázka. Jak jsem si přečetl v archivních dokumentech, právě on byl od roku 1989 podezřelý, že se na rozkrádání a následném prodeji židovských náhrobků z cenné švédské žuly podílel. Avšak v době, kdy jsem knihu Kmotr Mrázek psal, šlo pouze o indicie. Byly sice založeny na autentické čtyřstránkové zprávě někdejší tajné komunistické policie, která v roce 1989 šla po Mrázkovi: jedním ze zločinů, který mu chtěla prokázat, byl právě nelegální byznys se židovskými náhrobky. Jenže důkaz chyběl.“ Právě kvůli tomu, že chyběly dostatečné důkazy, odložil Jaroslav Kmenta téma nelegálního byznysu se židovskými náhrobky.
A jak už bylo řečeno výše, můj projekt navazuje na skutečnost, že v květnu 2020 dělníci při rekonstrukci dolní části Václavského náměstí rozebrali dlažbu a zjistili, že na obrácených stranách mají některé kostky židovské nápisy. Později se podařilo rozluštit, byly to rozřezané náhrobní kameny z židovských hřbitovů. Po třinácti letech Jaroslav Kmenta otevřel starý odložený případ a přizval mě k jeho investigaci.
Jako prvotní zdroje posloužily články o rekonstrukci Václavského náměstí a nalezení stovek kostek z židovskými nápisy a zpráva, kterou nalezl v archivu Jaroslav Kmenta při svém pátrání po informacích ohledně Františka Mrázka. Z těchto zdrojů jsem si udělala výtah a následně jsem se musela zamyslet, po jakých stopách jít, aby se tento případ dal oživit. Jak jsem nakonec postupovala je napsané v části „Postup práce“.
Ideový plán
Hlavní text, který projekt představí, je reportáž pro tištěné vydání Magazínu Reportér. Jak uvádí Mgr. Viktor Jílek, Ph.D. v knize Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů, v reportáži je autor součástí děje a příjemci zprostředkovává své zážitky a dojmy, což odpovídá. Tato reportáž se řadí do skupiny textů, které jsou tzv. informačně popisné. (Jílek, 2009) Text nejdříve uvede čtenáře do problematiky a popíše praktiky organizované skupiny, která se v osmdesátých letech podílela na krádeži židovských náhrobků a obchody s nimi. Následně poskytne příběh paní, jež na krádeže upozornila a vyjádření tajemníka Federace židovských obcí Tomáše Krause, který kroky někdejších židovských hodnostářů odsoudil. J. Mistrík (Jílek, 2009) rozlišuje reportáž na publicistickou a uměleckou. V tomto případě by tato reportáž spadala do kategorie publicistická, protože ta pracuje s velkým množstvím faktů, má informační funkci a autor je zaměřený na vnější děje, kdežto u umělecké se obrací do sebe.
Nové poznatky se čtenáři dozví ve druhém článku, který téma dále rozvádí. Tento text je opět zpracován ve formě reportáže a vypráví o příběhu Stanislava Děda, bývalého ředitele chomutovského muzea, který je přesvědčen, že dlažební kostky z židovských náhrobních kamenů nalezené v dolní části Václavského náměstí pochází ze zničeného židovského hřbitova v Chomutově. Za jeho tvrzením stojí archivní dokumenty, které potvrzují, že se v letech 1986 až 1987 uskutečnila Akce Z - komunistickým režimem schválené brigády na „zvelebování“ sídlišť, výstavby prodejen či kulturních domů, během které byly odvezly náhrobní kameny a černá žula rozprodána kameníkům. Článek je k přečtení v elektronické podobě na reportermagazin.cz.
Postup práce + zdůvodnění způsobu zpracování
Aby oba texty měly určitou vypovídající hodnotu, bylo nutné si nejdříve nastudovat co nejvíce k dané kauze a snažit se na internetu obstarat další informace, které by mohly být v pátrání nápomocné.
První text, který vyšel v prosincovém čísle Magazínu Reportér s názvem „Vykradači židovských duší“ a na internetu později s obměněným titulkem „Ukradené židovské náhrobky v dlažbě na Václaváku. Jel v tom i kmotr Mrázek“, byl z hlediska přípravy a hledání informací náročnější, trvalo i několik dnů či týdnů, než se nám podařilo získat další střípky do skládačky. Ze začátku jsme disponovali pouze čtyřstránkovou zprávou, kde bylo uvedeno několik jmen, která jsme se snažili dopátrat. Archivní dokument zmiňoval místopředsedu Židovské náboženské obce v Praze (ŽNOP) Juraje Slánského, ústředního tajemníka Rady Židovských náboženských obcí (RŽNO) Františka Krause, předsedu RŽNO Bohumila Hellera a také o Chaima Kleina, předsedu synagogálního sboru v Teplicích. Podle textu zprávy měli v odprodeji náhrobních kamenů pro Františka Mrázka hrát velmi významnou roli také dva vysoce postavení pracovníci komunistické moci - Jiří Solil, zaměstnanec kádrového útvaru Federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky (FMHSE), který dříve pracoval v oddělení památek na ministerstvu kultury a Antonín Hejtík, pracovník všeobecného oddělení ÚV KSČ.
V další části již zmíněného dokumentu se píše i o Evě Sládkové, člence pražské Židovské náboženské obce, která v srpnu 1988 podala oznámení, kde uvádí, že na židovském hřbitově v Praze 3 dochází k rozkrádání náhrobních kamenů. Jelikož čtyři zmínění hodnostáři židovské obce nejsou již naživu a nelze je konfrontovat, napadlo mě zkusit vyhledat paní Sládkovou a zeptat se jí na podrobnosti. Tajná komunistická policie kromě jmen uváděla do spisů také adresy lidí, a tak jsem se vydala na místo, kde v roce 1988 Eva Sládková žila. Z důvodu ochrany osobních údajů zde nebudu uvádět konkrétní lokalitu. Na zvonku domu, ve kterém dříve paní Sládková žila, bylo uvedené jiné příjmení, nikdo ani neotevřel. Když jsem dům obešla, všimla jsem si postarší paní na zahrádce vedlejšího domu a zeptala se jí, jestli zde paní Sládková ještě v okolí bydlí. Ukázalo se, že je paní Sládková po smrti, ale má vnučku, která by o tom případu mohla něco vědět. Právě vnučka Evy Sládkové byla velkou pomocí k dotvoření článku, protože, jak se při osobní schůzce ukázalo, její babičku vykrádání židovských náhrobků trápilo, snažila se na to upozorňovat, podle slov její vnučky říkala: „Vždyť ti lidé si prošli koncentračním táborem, a teď jim ještě někdo olupuje náhrobky.“
Kvůli upozornění na rozkrádání hrobů ji bylo dokonce vyhrožováno, protože někdo neměl zájem na tom, aby kauza vyplavala na povrch. Naše pátrání tak odkrylo její motiv, proč v roce 1988 na případ upozornila. Nebýt jí, nikdo by se zřejmě o skupině rozkrádající židovské hroby nedozvěděl. Tým Profesionál by tak šetřil Mrázka jen za prodej valut a jediná stopa po byznysu s náhrobky – čtyřstránkový dokument – by nevznikla.
Časový náklad tohoto článku nelze odhadovat v řádu hodin, nýbrž ho počítám na týdny. Odůvodnit délku této práce je jednoduché, za investigativním článkem je vždy spoustu dní neviditelné práce, někdy třeba marné, protože se držíte stopy, která se následně ukáže být slepá, musíte bádat v archivu a každá vaše informace musí být něčím podložená. Mohu to uvést na příkladu, kdy jsme obdrželi z Archivu bezpečnostních složek (dále ABS) dokumenty na DVD se zmínkami osob, které se objevovaly v základním dokumentu. DVD obsahovalo 15 složek, z čehož v každé mohlo být od 50 do 100 ofocených dokumentů, které jsem musela projít a udělat z nich výtah. Ten trval přibližně čtrnáct dní. Nakonec jsme informace, které byly v dokumentech uvedeny, do článku vůbec nepotřebovali.
Druhý text, Stopy byznysu se židovskými náhrobky míří do Chomutova, který zveřejnil Magazín Reportér na svých webových stránkách koncem dubna 2021 navazoval na první. V reakci na předchozí článek se redakci ozval bývalý šéf chomutovského muzea Stanislav Děd s tím, že je přesvědčen o tom, že náhrobky, které byly rozřezané na kostky a následně použité na dlažbu Václavského náměstí, pochází z Chomutova. Poté, co jsme email od pana Děda obdrželi, kontaktovala jsem ho a domluvili jsme se na osobní schůzce.
Reportáž nabízí příběh člověka, který se tématu ničení a rozkrádání židovských hřbitovů začal věnovat od roku 2003. Tehdy se mu jako řediteli Oblastního muzea v Chomutově ozvala Caroline Heller z USA, která chtěla pátrat po židovských předcích, poznat místo, kde se její otec seznámil s matkou a navštívit i hřbitov, kde měl ležet její dědeček. V té době netušila ani primátorka, kde by měl být starý židovský hřbitov. Když dorazili na místo, našli travnatou plochu bez jediného náznaku hřbitova. Caroline Heller si místo mlčky prohlédla a několik dní na to odcestovala zpět do USA.
Od té doby pan Děd pátral po stopách, které by mu mohly pomoci přijít na záhadu zpustošeného hřbitova. V časopise Posel (vydávaný Židovskou obcí v Teplicích) dohledal záznam od jejího duchovního Tomáše Pulce: „Během akce Z, která byla financována částkou 500 tisíc korun, byly obě polorozpadlé budovy na hřbitově v letech 1986 až 1987 zbourány, náhrobní kameny odvezeny a černá žula rozprodána kameníkům.“
Při psaní druhého článku byly zásadní i archivní dokumenty, které mi Stanislav Děd poskytl. Díky nim jsme zjistili, že náhrobky z chomutovského hřbitova odváželo v letech 1986 až 1987 družstvo Štuko Praha. Původně se také spekulovalo o tom, že na Václavském náměstí byly použity židovské náhrobky z Údlic na Chomutovsku. „Jsem přesvědčen, že na Václaváku jsou kameny z Chomutova, a ne z Údlic, kde je hřbitov mnohem menší a o podobné akci nemáme patřičné indicie,“ řekl na osobní schůzce Stanislav Děd.
Na předsedu družstva Štuko, kterým je již od roku 1993 Pavel Jaroš, se mi podařilo najít kontakt a zeptat se ho na dotaz ohledně chomutovské Akce Z. Po telefonu Pavel Jaroš odpověděl: „S Židy máme společného jenom to, že sídlíme v bývalé židovské márnici. V obchodu se židovskými náhrobky Štuko nijak nefigurovalo. Doložil bych vám to, ale archiv družstva byl zničen při povodních v roce 2002.“ Stanislav Děd má o Jarošově verzi pochybnosti. Na vytopení archivu se podle něj Jaroš vymlouvá. Bývalý šéf oblastního muzea se opírá o dokument z roku 1983, kdy probíhalo plánování akce, a který vydal Městský národní výbor v Chomutově. Družstvo Štuko je v něm jasně uvedeno jako odběratel židovských náhrobních kamenů.
Časově byl tento článek méně náročnější než předchozí, přesto jsem na něm pracovala několik dnů v kuse. Od rešerší, přes schůzku, telefonování až po výsledné psaní. Po dokončení textu jsem ho ještě několikrát musela opravovat na základě připomínek editora.
6) Sebehodnocení
S oběma články jsem velmi spokojená, protože se mi podařilo naplnit cíle, které jsem si stanovila na začátku. V budoucnu by se na toto téma dalo bezpochyby navázat, protože od roku 2022 se chystá rekonstrukce horní části Václavského náměstí a je pravděpodobné, že i tam se místo dlažebních kostech chodilo po židovských náhrobcích. Do obchodování s židovskými náhrobky bylo zapojeno zřejmě více lidí, pro pátrání na toto téma je tedy prostor. Projekt považuji za přínosný, protože nabízí nová zjištění, která jsou ojedinělá. Informace, které se tam objevují nelze dohledat za pár kliknutí na internetu, ale je za tím spoustu hodin titěrné práce, která podle mě stála za to. Silně vnímám, že práce na projektu byla pro mě samotnou velkým přínosem. Přestože jsem na investigativním článku pracovala poprvé, bylo to pod vedením investigativního novináře Jaroslava Kmenty, který mi během naší spolupráce předával své zkušenosti, které jsem pak mohla využívat během schůzek, rešerší a následného psaní, takže si myslím, že jsou texty povedené. Práce s ním pro mě byla a je velkou zkušeností a této možnosti si nesmírně vážím. A i když mě projekt stál velké úsilí a strávila jsem na něm dlouhé hodiny, pracovat na něm mě velice bavilo a publikované články v Magazínu Reportér jsou pro mě vynikající odměnou.
7) Literatura, zdroje
U prvního textu byly našimi hlavními zdroji jednotlivé rozhovory a dokumenty z archivů. K tomuto článku se uskutečnily dvě schůzky – jedna s vnučkou Evy Sládkové, paní, jež upozornila na mizení náhrobků ze židovského hřbitova v Olšanech a druhá s tajemníkem Federace židovských obcí Tomášem Krausem. Oba rozhovory jsou promítnuty v článku. U druhého textu jsem vycházela z rozhovoru s bývalým šéfem chomutovského muzea Stanislavem Dědem, zásadním zdrojem byly taktéž archivní dokumenty, které mi Stanislav Děd poskytl. Zdrojem byl i telefonní rozhovor s předsedou družstva Štuko Pavlem Jarošem.
Další zdroje:
• JÍLEK, Viktor. Žurnalistické texty jako výsledek působení jazykových a mimojazykových vlivů. Olomouc: Univerzita Palackého, 2009.
