Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě

{flv width="480"}Planetarium(1){/flv}

1. Cíl práce

Jako téma samostatného projektu jsem si zvolila reportáž o Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy v Ostravě, třetího největšího zařízení svého druhu v České republice. Cílem mé práce je bližší přiblížení této unikátní instituce širšímu okruhu laiků, kteří se primárně vědecké problematice nevěnují. Jelikož reportáž není určena odborníkům v oblasti astronomie, je koncipována v populárně-vědeckém stylu. Diváky chci obeznámit s planetáriem jako celkem, reflektuji nejen poznatky o historii hvězdárny, ale zaměřuji se také na specifikaci klientely, kterou z větší části tvoří žáci základních a středních škol, na technické vybavení planetária a jeho možnosti, dále pak podrobněji rozebírám jednotlivé stěžejní body programu, jímž se zaměstnanci snaží zaujmout široké spektrum veřejnosti. Dalším bodem mého zájmu se staly tematické pořady, které odborníci vyrábějí přímo pro potřeby planetária.

V oblasti technického zpracování jsem se inspirovala praxí, kterou jsem absolvovala v ostravské redakci zpravodajství České televize (ČT). Neměla jsem možnost vytvořit klasickou zpravodajskou reportáž. Byla jsem omezena jak požadavky na délku reportáže (televizní reportáže mají délku zhruba minutu a dvacet vteřin včetně vstupu ze studia), tak zvoleným tématem, které nepřináší jednu aktuální informaci či nepopisuje nějakou probíhající událost. Mým cílem se stalo vytvoření spíše publicistické reportáže (převážně díky determinaci z hlediska délky reportáže), ve které bych ovšem zachovala nejvyšší možnou míru objektivity a vynechala jakékoliv osobní názory. Svou práci jsem koncipovala ve stylu pořadu Týden v regionech, jenž obsahuje rozšířené reportáže z oblasti Moravskoslezského kraje. Mým cílem bylo vytvořit reportáž především pro obyvatele tohoto regionu, ovšem žádné skutečnosti nebrání jejímu odvysílání v pořadech, jako jsou Toulavá kamera či Objektiv. Zmíněné pořady mi poskytly inspiraci, chtěla jsem se rovněž přiblížit věcnému stylu České televize. Předem jsem však seznala, že neexistence pracovního týmu, jenž na tvorbě reportáží spolupracuje s redaktorem (profesionální kameramani, střihači apod.), a možnosti technických přístrojů, s nimiž hodlám pracovat, mi nedovolí vytvořit reportáž, kterou by bylo možno odvysílat v celostátní televizi. Snížila jsem ze svých cílů a rozhodla jsem se vytvořit věcnou reportáž inspirovanou výše uvedenými pořady ČT, vhodnou k odvysílání např. na kabelové či regionální televizi.

2. Zdůvodnění volby tématu

Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy, součást Vysoké školy Báňské – Technické univerzity v Ostravě, je ojedinělé zařízení svého druhu v Moravskoslezském kraji. Návštěvnost se již několik let pohybuje okolo padesáti tisíc lidí ročně. Mimo to slouží hvězdárna k odborným pozorováním, které je organizováno prostřednictvím skupiny vědců zvané Eridanus, a v říjnu minulého roku oslavila třicáté výročí od založení. Planetárium nabízí svým návštěvníkům nesčetné možnosti seznámení se s astronomií, spolupořádá konference pro pedagogy i veřejnost. V souhrnu planetárium představuje velice zajímavé téma, o němž je možné pojednávat z několika úhlů pohledu, a to několika různými způsoby. Prvotním impulsem pro mě bylo to, že Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy nabízí množství podnětů, které bude v rámci mé reportáže možné zpracovat, a reportáž se tak může stát zajímavou a atraktivní.

Mým hlavním cílem bylo reflektovat nějakou vědeckou problematiku v místě svého bydliště, kterým je Moravskoslezský kraj. Důvodem byla jednak relativní blízkost a jednodušší doprava techniky na místo, jednak můj vztah ke kraji a touha věnovat se právě jemu. Původně jsem měla vybrána dvě hlavní témata, ostravskou hvězdárnu a klimatologickou stanici na Bílém Kříži. Jelikož jsem ale plánovala reportáž točit v průběhu zimního období 2010/2011 a nejpozději do začátku letního semestru ji sestříhat, musela jsem se tématu klimatologické stanice vzdát. Její provoz je totiž v průběhu zimního období až do počátku května pozastaven. Přesto téma z oblasti astronomie nepovažuji za náhradní, ale považuji jej za plnohodnotné.

Ve výběru tématu hrály důležitou roli také osobní důvody. Každé dítě v Moravskoslezském kraji absolvuje během své povinné školní docházky alespoň jednu exkurzi do Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě, sama nejsem výjimkou. Při natáčení reportáže jsem měla možnost pracovat s dětmi, které přijely na exkurzi, a vnímat jejich nadšené ohlasy na planetárium i astronomii jako takovou, jež je nejen pro děti nesmírně atraktivním oborem. I já mám na svou první návštěvu planetária pozitivní vzpomínky a postupně u mě vzrůstala touha toto zařízení opět navštívit, dozvědět se více informací a také lépe porozumět celé problematice díky mému vyššímu věku. Osobní výzvou se pro mě stalo hlubší nastudování historie hvězdárny i souvisejících faktů z oboru astronomie. Nutná tedy byla předchozí pečlivá příprava na natáčení reportáže.

V neposlední řadě mé rozhodování o tématu, které hodlám reflektovat, ovlivnila i vstřícnost všech zaměstnanců planetária a jejich ochota se mi celý den věnovat, což jsem měla možnost poznat z předchozí e-mailové korespondence. Také jsem si chtěla ověřit, zda dokážu sama zpracovat celou reportáž nejen jako redaktor, jenž musí vymyslet koncepci a scénář, ale rovněž jako kameraman a střihač a alespoň trochu dostát poznatkům, které jsem si odnesla ze své praxe v České televizi.

3. Zdroje / stav problematiky

Kategorie vědy a techniky nebývá v rámci zpravodajství celostátními médii reflektována příliš často. Česká televize však nabízí například magazín Prizma. Tato skutečnost je dána především povahou televize, která je veřejnoprávní a vysílání pořadů ze všech oborů jí nařizuje zákon. Obecně lze říci, že nejvíce poznatků z oblasti vědy může divák získat ze specializovaných médií, především z časopisů. Věda jako taková je v médiích stále ještě tabuizovaná, přitom se jedná o téma vysoce atraktivní. Mnou zvolená astronomie tuto tezi rovněž naplňuje.

Při bližším zkoumání této problematiky jsem na mnoho mediálních výstupů o Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy nenarazila. Nejvíce informací poskytují webové stránky samotného planetária, na kterých lze nalézt množství videí či rozsáhlou fotogalerii. Planetárium v dnešní době využívá prezentaci na videoportálu YouTube i na sociální síti Facebook, která se může pro návštěvníky a zájemce stát cenným zdrojem poznatků. Na internetových stránkách planetária jsou umístěny bulletiny, které vycházejí v pravidelných intervalech, a to šestkrát ročně od roku 2006. K vidění jsou i výroční zprávy datované od roku 2005, jež vycházejí každoročně.

Tištěná média problematiku reflektují pouze v případě, jedná-li se o nějaký astronomický úkaz a je potřeba získat vyjádření odborníků nebo pokud planetárium pořádá nějakou zajímavou akci. I tak jsou tyto zprávy spíše výjimečné. Nejvíce prostoru v rámci tištěných deníků Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy věnovala regionální mutace Deníku[1]. Co se týče obsahového zaměření, společným tématem článků z poslední doby byla například plánovaná rekonstrukce celé budovy planetária a přeměnění hvězdárny v moderní centrum určené k poznávání vesmíru.

Ani rozhlasové stanice nevěnují planetáriu zásadnější prostor. Záslužným počinem stanice Český rozhlas Ostrava byl pořad Studio vesmír z roku 2009. Hodinový pořad, vysílaný pravidelně každou neděli dopoledne, moderovaný Ivou Bartoňovou a Richardem Piskalou, se věnoval popularizaci astronomie. Obsahoval několik hlavních rubrik, reportáže z důležitých událostí a diváci měli možnost zaslat své dotazy. Rok vysílání nebyl zvolen náhodně. Rok 2009 byl OSN a UNESCO vyhlášen Mezinárodním rokem astronomie. V pořadu mohli diváci slyšet také ředitele Hvězdárny a planetária Johanna Palisy Tomáše Gráfa, jenž se stal rovněž odborným supervizorem, spoluautorem a garantem pořadu.

Televizní stanice se planetáriu ve větší míře také nevěnují. V prosinci minulého roku probíhalo částečné zatmění Slunce, o této události informovala např. Česká televize v rámci pořadu Události v regionech. Reportáž s podobnou náplní, jakou má moje reportáž, byla odvysílána v pořadu České televize Toulavá kamera, a to dne 16. ledna 2011. Liší se však v nuancích, i když pojednává o planetáriu jako celku stejně jako já. Hvězdárnu a planetárium Johanna Palisy reportér představí, uvede základní informace a věnuje se také technice, ovšem je determinován stopáží. Reportáž má ve výsledku asi o polovinu kratší délku než moje reportáž. Mohla jsem se tedy tématu věnovat více do hloubky. Na rozdíl od reportáže České televize jsem uvedla informace týkající se historie hvězdárny a podrobněji jsem se věnovala jednotlivým projektům a akcím, které planetárium pořádá.

Hvězdárna a planetárium Johanna Palisy v Ostravě je také turistickou atrakcí, která spolu s industriálními památkami Ostravy každoročně láká množství turistů. Proto je tato problematika reflektována několika weby, zabývajícími se turismem. Planetárium figuruje jako tip na výlet například na této webové stránce[2].

4. Ideový plán

Mým cílem bylo vytvoření věcné reportáže bez jakýchkoli dalších konotací, které může přinášet například vložený hudební podkres, a mnou vložených názorů. Reportáž jsem chtěla pojmout tak, aby souhrnně informovala o Hvězdárně a planetáriu Johanna Palisy v Ostravě. Zaměřila jsem se tedy jak na historii a nabízené projekty, tak na technickou stránku. Reportáž je určena především laikům, a to lidem, kteří už měli možnost se s planetáriem dříve seznámit, i těm, kteří o tomto zařízení zatím nikdy neslyšeli.

Jelikož se natáčení reportáže odehrálo v jeden den, na jednom místě a v poměrně krátkém čase, neboť časové možnosti zaměstnanců planetária byly značně omezené, musela jsem si předem velice dobře promyslet nejen rozvržení reportáže, nachystat podklady pro rozhovory, ale musela jsem se rovněž podrobněji seznámit s místem natáčení a vypracovat časový harmonogram. Neabsolvovala jsem osobní prohlídku budovy či místa natáčení kvůli vzdálenosti planetária od mého bydliště, ale snažila jsem se získat co nejvíce informací z různých zdrojů, především pak z internetových stránek hvězdárny. Velkou výhodou byla i ochota všech zaměstnanců planetária, zvláště ředitele Tomáše Gráfa, který mi rovněž poskytl cenné rady a poznatky, čímž mi mou práci velice ulehčil.

U televizní reportáže je zásadním kritériem to, že posluchač nemá možnost reportáž zastavit, vrátit se k nejasnému či naopak zajímavému místu. Tyto skutečnosti jsou dnes pomalu eliminovány díky existenci rozsáhlých televizních archivů, ovšem primárně je nutno počítat s tím, že reportáž musí splňovat všechny požadavky na srozumitelnost a jasnost a že divák zmíněné možnosti nemá. Snažila jsem se tedy reportáž zpracovat dle výše uvedených bodů, zachovat kontinuitu a logickou výstavbu, nepřeskakovat mezi jednotlivými tématy. Předem jsem si v bodech sepsala, jaké části bude má reportáž obsahovat a v jakém pořadí je zhruba uvedu. Televizní praxe natáčení reportáží však neznamená otrocké kladení jednotlivých témat vedle sebe, naopak je žádoucí reportáž vhodně sestříhat, nevložit všechny rozhovory za sebe apod. Důležité je také celou reportáž správně rozčlenit, aby byla zachována kontinuita. Přesto ale musejí být informace zajímavě proloženy a reportáž jako celek nesmí nudit. Pro redaktora je zásadní nalézt vhodné a atraktivní téma, které hodlá zpracovat, přinést nějaké novum a vše následně zajímavě podat divákovi, na něhož musí brát ohled. Tato kritéria jsou nejdůležitější, zásadnější než technické zpracování, což ovšem neznamená, že technické zpracování je podřadné. Ideální je vyrovnanost obou prvků, ale je nutné dbát na téma jako takové, bez existence zajímavého námětu nemá smysl žádnou reportáž točit.

Mnou zvolené téma by bylo vhodné zpracovat několika dalšími způsoby. Bylo mi například nabídnuto natočit propagační video pro celé planetárium, jinou možností bylo také vytvoření dokumentárního filmu. Všechny zvažované způsoby natáčení jsem nakonec zavrhla ve prospěch klasické televizní reportáže (v mém případě pak více publicistické než zpravodajské), inspirované stylem České televize, neboť právě s tímto druhem práce mám největší zkušenosti a měla jsem možnost se s ním během své praxe v ČT seznámit blíže. Tato skutečnost se nakonec stala rozhodujícím kritériem.

5. Postup práce

Nejprve považuji za nutné objasnit několik pojmů, vážících se ke tvorbě reportáže. Jelikož jsem také zastávala pozici kameramana, musela jsem si dopředu promyslet skladbu reportáže a její technickou stránku, s čímž souvisí rovněž uvážení velikostí záběrů. Podrobněji jsem si rozepsala nejen velikosti záběrů, které hodlám použít, ale také jejich obsahovou náplň. Chtěla jsem tím předejít případným problémům, kdy se v časovém spěchu může snadno stát, že nějaký záběr zapomenete natočit a ve fázi střihu si uvědomíte jeho nepostradatelnost. Natáčení probíhalo během jednoho dopoledne, a i když existovala možnost přijet na místo natáčení znovu a případně něco poopravit, bylo by to značně komplikované. Využila jsem především tzv. záběrovou triádu[3], kterou tvoří celek, polocelek a detail, tři nejdůležitější a nejpoužívanější záběry.

James Monaco definuje záběr jako „základní jednotku filmové konstrukce, fyzicky (...) definovaný jako jediný kus filmu bez přerušení kontinuity akce.“[4] Existuje několik typů záběrů. Konvenční dělení podle velikosti záběrů je následující: velký celek, celek, polocelek, polodetail, detail, velký detail. Velký celek „zabírá velký prostor, který kolem sebe vidíme.“[5] Může se jednat jak o záběr interiéru, tak celé krajiny. Celek se zaměřuje na prostředí a zpravidla skupinku jednajících postav v něm. Jeho devizou je informační potenciál a také zobrazovaná akce. „Upřesňuje prostor a dramaticky zdůrazňuje hrdinu nebo hlavní objekt.“[6] Polocelek do centra dění umisťuje postavu, maximálně jsou vyobrazeny tři. Prostředí začíná být upozaďováno. „Polodetail je záběr, který spodní hranicí rámuje člověka nebo jednající postavy v pase.“[7] Zde je zesílen kontakt diváka a postavy, na kterou je soustředěna pozornost. Lze mluvit o intimní akci jednající postavy. Detail izoluje zobrazovaný předmět od okolního prostředí, omezuje pohyb, může líčit emoce. Velký detail pro televizní práci není příliš vhodný. Zobrazuje například část obličeje člověka, nese s sebou mnoho konotací, které v televizní reportáži nejsou žádoucí. Důležité je propojení všech záběrů, jejich vhodné střídání tak, aby reportáž jako celek působila dynamicky i rytmicky.

Střihem lze do filmu/reportáže vnést mnoho konotací. „Je-li natočen kompletní materiál, lze vždy následným střihem zásadním způsobem (pozitivně i negativně) ovlivnit konečný výsledek a tedy i diváka.“[8] Ve filmu je tato skutečnost žádoucí. Asi nejexplicitnějším příkladem je sovětská montážní škola (např. Ejzenštejnovy filmy) a především experiment pracující s tzv. Kulešovovým efektem, který důležitost střihu prokázal. Nejznámější Kulešovův experiment spočíval v montáži stále stejného záběru na obličej muže (herec Ivan Mozžuchin) a několika různých záběrů – záběr na otevřenou rakev a v ní ležící mladou ženu; na talíř polévky a na hrající si malé dítě. I když byl výraz herce neutrální a Kulešov použil stále týž záběr, diváci přiřazovali tváři Mozžuchina různé pocity a byli doslova uneseni jeho „hereckým mistrovstvím“. Co platí pro film, nemusí být vhodné u televizní reportáže. Mým cílem nebylo vnášení konotací, ale vytvoření věcné reportáže. Bylo předem nutné si tuto skutečnost uvědomit.

Prvním krokem pro mě bylo ujasnění si postupu práce, vymyšlení tématu i cíle včetně zodpovězení si několika otázek: co chci točit, proč to chci točit, jak to chci točit. Musela jsem samozřejmě kontaktovat ředitele Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě a domluvit si konkrétní den natáčení. Setkala jsem se s velkou ochotou, avšak byla jsem nucena přizpůsobit se, protože časové možnosti zaměstnanců byly velice omezené. Jelikož jsem plánovala natočit nějakou exkurzi dětí v planetáriu a anketu s nimi, musela jsem do svých plánů zapojit i tento fakt. Tím se koordinace stala ještě těžší. Zastávala jsem sice pozici kameramana, v některých situacích mi však musel někdo vypomoci, domluvila jsem si proto spolupráci se spolužačkou z žurnalistiky. Předem jsem si podrobně prohlídla stránky planetária a nastudovala o něm spoustu informací, neboť připravenost a schopnost orientace redaktora v problému je zásadní. Věnovala jsem se jak technickým parametrům dalekohledů, vybavenosti planetária a obecným poznatkům z oblasti astronomie, tak historii hvězdárny a nabízeným projektům.

Natáčení proběhlo v průběhu jednoho dopoledne a části odpoledne dne 13. ledna 2011. Použila jsem k němu školní kameru HDR-HC7, stativ, mikrofon a sluchátka. Při nahrávání rozhovorů je důležité zároveň poslouchat, zda se správně nahrává i zvuk. K dispozici jsem měla miniDV kazetu Sony o kapacitě 60 minut. Rozhodla jsem se natáčet ve standardní DV kvalitě, která je pro účely školního samostatného projektu naprosto dostačující.

Předem jsem si promyslela velikosti a obsah záběrů. Obsah záběrů je nejdůležitější, často je nutné měnit své plány v průběhu natáčení, ale zároveň je žádoucí mít alespoň nějakou představu a být připraven na různé situace, které mohou nastat. Podrobněji se o záběrech zmiňuji v začátku této kapitoly. Mimo to jsem si promyslela, jaké tematické okruhy budou v mé reportáži obsaženy. Dle nich jsem si mohla dopředu lehce načrtnout scénář reportáže a promyslet její celkovou kompozici. Nejen z mé televizní praxe vím, že je žádoucí mít v reportáži ideálně tři různé respondenty, aby byla reportáž co nejvíce objektivní a vyvážená. Předem jsem si domluvila rozhovor s ředitelem planetária Tomášem Gráfem, který mi přislíbil rozhovory s některými jeho kolegy. Díky všem uvedeným skutečnostem jsem si mohla rozvrhnout podrobnosti interview a připravit otázky. Nachystala jsem si několik otázek také pro anketu s dětmi a naplánovala jsem si vyzpovídat rovněž jejich učitelský doprovod. Připravila jsem si znění svého stand-upu, který jsem předem naplánovala umístit ne na konec reportáže, ale doprostřed, jak je to v televizní praxi také běžné. Navíc jsem se jej mohla předem naučit, což bylo pro mě, která nemá tolik zkušeností jako redaktor v televizi, výhodné. Nemusela jsem tím ztrácet čas při natáčení.

Na místě jsem musela rychle skloubit časový harmonogram jednotlivých pracovníků a žáků školy s časem promítání naučného pořadu, přizpůsobit se nastalým okolnostem. Vyzkoušela jsem si tak práci ve stresu, pohotovost svých reakcí. Věci, s nimiž se redaktor v terénu běžně setkává a měl by na ně být připraven.

Nejprve jsem si s pomocí stativu natočila několik exteriérových záběrů. Natočila jsem si celkové záběry na planetárium, a to v několika provedeních – od statických záběrů po nájezdy i odjezdy. Mimo to jsem natočila detailní záběry obou kopulí planetária a také přijíždějící žáky základní školy. V interiéru budovy jsem natočila několik záběrů dětí a různé záběry na zajímavé detaily. Zároveň jsem požádala učitelský doprovod o poskytnutí rozhovoru. I když zpočátku obě učitelky souhlasily, nakonec odmítly. Opět jsem musela měnit své plány, ale na druhou stranu jsem získala další cenné zkušenosti, neboť i s neochotou respondentů se redaktor musí dennodenně vyrovnávat. Naopak děti byly k rozhovoru přístupné, zčásti i proto, že jim to učitelky nařídily. Spolupráce s dětmi mě bavila, učitelky mi pomohly vybrat vhodné adepty. Postupně jsem natočila anketu se sedmi dětmi a později plánovala vybrat nejlepší odpovědi. Děti mluvily dobře a nestyděly se, ovšem vyskytlo se pár problémů. Zaprvé se jejich výpovědi opakovaly, jelikož slyšely odpovědi svých spolužáků, ač jsem se snažila pokládat různé otázky. Zadruhé jsem je musela několikrát upozornit, aby odpovídaly v celých větách, abych následně mohla jejich výpovědi snadněji sestříhat 
a navázat jimi na své namluvené komentáře.

Další krok spočíval v natočení rozhovoru s ředitelem Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě Tomášem Gráfem. Použila jsem stativ a natočila statické záběry. Později jsem však zjistila, že zatímco jsem už byla před kamerou, kameraman neohlídal změny v záběru a následně jsem si musela vypomoci až efektem v programu Avid, ve kterém jsem rovněž stříhala celou reportáž. Došlo k jemné ztrátě kvality obrazu. Tomáš Gráf byl pro mě nejfundovanější odborník a znalec celého chodu planetária, položila jsem mu tudíž mnoho různorodých otázek z rozličných oblastí. Mluvili jsme o historii hvězdárny, jednotlivých akcích a projektech, o budoucnosti planetária, o výši návštěvnosti a demografickém složení nejčastějších návštěvníků, úspěších zaměstnanců. Nastínili jsme i technické otázky či téma jimi natáčených pořadů, které následně pouštějí v rámci exkurzí. Tomáš Gráf byl viditelně zvyklý na mediální prostředí, mluvil věcně, souvisle, obsáhle. Nebylo téměř potřeba pokládat doplňující otázky, jakýmkoliv způsobem korigovat rozhovor. Když se spletl, ihned se sám opravil a ulehčil mi práci i tím, že respektoval zákonitosti střihu. V rámci rozhovoru i následného interview tzv. off-record jsem se dozvěděla mnoho podstatných a zajímavých informací, které jsem mohla dále použít například ve svých asynchronech. O celém fungování planetária jsem si navíc udělala jasnou představu. Tomáš Gráf mě také představil dalším zaměstnancům a domluvil mi prohlídku planetária.

Po natočení tohoto rozhovoru jsem se spolu se školní exkurzí vydala na promítání pořadu. I když byla místnost zatemnělá a já neměla možnost využití stativu, natočila jsem několik záběrů promítacího plátna. Tyto záběry byly statické. Posléze jsem se stala svědkem diskuze dětí s Ivanou Markovou, pracovnicí hvězdárny, ovšem nakonec jsem výpovědi z ní nepoužila. Po skončení promítání jsem natočila interview s Ivanou Markovou, která obsluhovala promítání. Mluvily jsme podrobněji o vyráběných pořadech. Také Ivana Marková mi poskytla mnoho cenných informací, ovšem ve výsledné reportáži jsem jich nepoužila tolik, kolik jsem si původně představovala. Důvodem byl především záměr zachovat kontinuitu reportáže. Ivana Marková byla rovněž zvyklá na vystupování na veřejnosti a natočení rozhovoru tak nebyl problém. Mluvila věcně a navíc měla velice příjemný přednes.

Následně jsem se věnovala prohlídce planetária, při které jsem natočila spoustu záběrů. Prováděl mě Martin Vilášek, odborník v oblasti astronomie a zaměstnanec hvězdárny. Měla jsem možnost podívat se do obou kopulí a obsluhovat dalekohledy, podívat se tam, kam se běžný návštěvním nedostane. Natáčení v kopulích mi ztěžovalo počasí. V kopulích nebyl dostatek světla, jediné řešení představovalo mechanické otevření kopulí, ovšem díky dešti to nebylo v jednu chvíli možné. Martin Vilášek mi ochotně vysvětlit podstatu práce astronomů a jejich pozorování, fungování dalekohledů, přiblížil mi technické parametry dalekohledů, na požádání spustil přístroje a rozmontoval samotný dalekohled. Také s ním jsem natočila rozhovor, ve kterém jsme se věnovali právě technické stránce věci. Poznatky z oboru na mé požádání podával ve stylu populárně-vědeckém. Jeho výpovědi rovněž nebylo nutné korigovat, i u Martina Viláška byla vidět zkušenost s médii a veřejným vystupováním. V tomto rozhovoru jsem nepoužila jen statické záběry, ale využila jsem také nájezdu.

Spolu s Martinem Viláškem jsme se vydali do prostor promítacího i přednášecího sálu, kde jsem měla možnost natočit několik záběrů, včetně detailů cedulí a nástěnek, které následně vhodně doplnily můj namluvený komentář. Zároveň jsem získala několik dalších informací.

Po nutném nabití baterie v kameře jsem se vydala pořídit další záběry. Natáčela jsem v interiéru, a to místa, o kterých jsem věděla, že budu v reportáži pojednávat. Zaměřila jsem se na zdejší minigalerii Mira, pojmenovanou podle proměnné hvězdy. Prohlídla jsem si výstavu meteoritů a instalované panely, z nichž jsem se dozvěděla další informace, a to především z oblasti samotné astronomie. Natočila jsem poslední plánované záběry. Kombinovala jsem statické i dynamické záběry, celky, detaily, nájezdy či odjezdy. Chtěla jsem mít natočené široké spektrum záběrů, aby při následné střihové fázi nenastal problém a já nemusela jet nějaké další záběry dotočit.

Posledním krokem bylo natočení stand-upu. Jak jsem se zmínila výše, jeho znění jsem měla připraveno předem, zároveň jsem se jej také předem naučila. Nenastal tedy žádný problém, přesto jsem stand-up natočila raději několikrát, abych následně mohla lehce vybrat ten nejlepší. Jako místo pro natočení jsem kvůli počasí zvolila interiér, a to prostor před nástěnkou, z níž bude patrné, kde se nacházím.

Nakonec jsem v průběhu natáčecí fáze na místě natočila hodinu materiálu. Zhruba polovina natočeného materiálu sestávala z rozhovorů, které jsem zrealizovala tři, z toho byl nejdelší a nejobsáhlejší rozhovor s ředitelem planetária Tomášem Gráfem. S Ivanou Markovou jsem hovořila na téma vyráběných pořadů, s Martinem Viláškem, který mě rovněž provedl po planetáriu, jsem hovořila o technických aspektech fungování planetária a podstatě astronomie. Nesmím opomenout natočenou anketu s žáky základní školy. Záběrů, kterými jsem hodlala pokrýt asynchrony, jsem natočila dostatek. Snažila jsem se o jejich různorodost, zároveň jsem natočila několik záběrů, které později bylo možné použít jako výplň reportáže. Natočený materiál obsahoval různé záběry také z technického hlediska – velikost záběrů, statické a dynamické záběry. Snažila jsem si předem ušetřit práci tím, že jsem několik sekvencí záběrů natočila se střihem přímo v kameře.

V dalším postupu práce jsem se inspirovala svou praxí v České televizi. Věděla jsem, že po několik dnů nebudu mít přístup ke školnímu počítači a chtěla jsem reportáž alespoň nějakým způsobem zpracovat hned, dokud mám v čerstvé paměti konkrétní obsah natočeného materiálu i umístění jednotlivých sekvencí na kazetě. Přímo v kameře jsem si přehrála celý záznam a objevila jsem nějaké chyby, které jsem však v průběhu střihu odstranila. Utříbila jsem si myšlenky a pomalu jsem získávala konkrétnější představu o celé reportáži. Několikrát jsem si pozorněji poslechla všechny natočené rozhovory a postupovala jsem stejně, jako je to běžné v televizi. „Jako první by měl [redaktor] zpracovat natočené rozhovory, vybrat stěžejní výpovědi respondentů v přijatelné stopáži.“[9] Vybrala jsem tedy zajímavé a hodnotné výpovědi a zapsala si jejich časové rozpětí, abych je posléze nemusela složitě dohledávat. Získala jsem ještě konkrétnější představu o vznikající reportáži a mohla poprvé odhadnout výslednou stopáž a zhodnotit, zda se shodnu se zadanými parametry. Poté začal vznikat definitivní scénář reportáže. Přepsala jsem si vybrané výpovědi na počítači a vymyslela k nim vhodné asynchrony, své komentáře. Ty jsem ihned seřadila spolu s vybranými výpověďmi v logický celek. Stopáž nijak nevybočovala ze zadání, mohla jsem tedy pokračovat dále.

Reportáž jsem stříhala ve školní učebně v programu Avid Xpress Pro. Seznámila jsem se s ním již v rámci absolvovaných kurzů Praktikum TV žurnalistiky a Workshop TV žurnalistiky, ovšem více než půl roku jsem s ním nepracovala, proto mi chvíli trvalo, než jsem si jeho ovládání opět osvojila. Nakonec se mi pracovalo dobře a byla jsem schopná reportáž sestříhat za poměrně krátkou dobu a vyřešit i nastalé komplikace.

Ve střižně jsem nejprve materiál z kazety překopírovala do počítače. Proces jsem musela opakovat vícekrát, protože kamera s počítačem zprvu nespolupracovala. Zkontrolovala jsem, že se vše překopírovalo správně a začala jsem pracovat na výsledné podobě reportáže. Nejprve jsem namluvila všechny své komentáře, které jsem díky špatné kvalitě zvuku musela nakonec nahrát znovu pomocí jiného zařízení. Použila jsem zařízení Edirol R-09 od firmy Roland. Zvuk byl kvalitní, ovšem tišší, tudíž jsem musela zvýšit jeho hlasitost přímo v Avidu. V něm jsem komentáře také stříhala. Na časovou osu jsem vložila všechny komentáře a následně jsem je doplnila vybranými pasážemi rozhovorů. Pracovala jsem tedy nejprve se zvukovou stopou, stejně jako se to dělá v televizní praxi. Následoval výběr vhodných záběrů, kterými jsem pokryla části rozhovorů a především asynchrony. Důležitá byla korespondence mezi vybranými záběry a mluveným slovem, ale i vhodnost umístění záběrů. Za sebou by neměly následovat dva záběry v pohybu, záběry by měly tvořit logický celek. Pomocí efektu jsem některé záběry upravila. Zlepšovala jsem jejich stabilizaci, protože jsem se stativem často nemohla pracovat, a kamera byla velice lehká, tudíž je pro kameramana těžké udržet ji v klidu. Musela jsem také vylepšit záběry rozhovorů, neboť jejich kompozice nebyla úplně správná. Výslednou reportáž jsem doplnila o efekty, jako jsou zatmívačky, a o titulky. Nakonec jsem ze zvukové i obrazové stopy vytvořila jeden klip, který jsem následně exportovala.

6. Sebehodnocení

Vytvořit samostatný projekt v rámci televizní specializace nebylo jednoduchým úkolem. Tušila jsem náročnost, a proto jsem se předem snažila dobře připravit. Přesto jsem se musela potýkat s pár problémy, které zpětně vidím jako cennou zkušenost, ovšem v průběhu natáčení a stříhání reportáže mi nepříjemně komplikovaly práci. Těžké bylo především skloubit několik profesí najednou – reportéra, kameramana, střihače, dramaturga, scenáristy. Svou činnost jsem často porovnávala s praxí v České televizi, kde má redaktor k dispozici zázemí a profesionální tým, který obstarává technickou stránku reportáže. Jeho práce je pak jednodušší. Redaktor vyjíždí natáčet reportáž v doprovodu kameramana a asistenta kameramana, střih reportáže má na starosti rovněž profesionál. Na pomoc jsem si přizvala kolegyni z žurnalistiky, která v některých situacích obsluhovala kameru, ale i zde se vyskytly problémy, jichž jsem si nevšimla na místě, a proto jsem je musela řešit až pomocí speciálního efektu při střihu, a to za cenu ztráty kvality (ne markantní) obrazu. Kombinace televizní žurnalistiky a vědecké specializace mi zprvu připadala velice záludná, nakonec jsem ale za vědeckou specializaci byla ráda. Poskytla mi atraktivní téma pro diváky i pro mě, které se mi dobře zpracovávalo a nabídlo mi spoustu možností ztvárnění i dílčích témat, jež bylo možné detailněji rozvést. Práce jsem se zhostila, jak nejlépe jsem uměla, a s výsledkem jsem relativně spokojená. Nedisponuji tolika zkušenostmi a tak profesionální technikou, aby výsledná reportáž byla stoprocentní, ale myslím, že své cíle jsem naplnila.

Problémy nastaly převážně v technické rovině. Jednak se jednalo o komplikace s nahráváním materiálu do počítače, ale také o komplikace v rámci nahrávání komentářů, které nejprve nebyly technicky dost kvalitní a následně byly tišší, a proto jsem je musela upravovat. V neposlední řadě zmíním výše popsané problémy s obrazovou podobou materiálu. I s nimi jsem si však poradila. Úskalí byla i se samotným Avidem, jehož ovládání jsem si nejprve musela opět osvojit. Setkala jsem se i s komplikacemi přímo při natáčení, ovšem k vlastnostem redaktora „má patřit pohotovost, schopnost rychle formulovat, smysl pro detail i souvislost, osobitý způsob vidění.“[10] Mohla jsem si alespoň ověřit tyto vlastnosti u své osoby.

Reportáž poskytuje náhled na vědeckou problematiku populárně-vědeckým stylem, jenž astronomii přibližuje širšímu obecenstvu. Navíc kombinuje technická specifika a odborné informace s historií Hvězdárny a planetária Johanna Palisy či mnoha zajímavými informacemi o nabízené programové náplni. Širokým tematickým záběrem má tedy šanci zaujmout velké spektrum diváků. Jedinečnost spočívá v komplexním zachycení tématu a informační hutnosti.

V budoucnu by se dala reportáž rozpracovat ve všech směrech, o kterých jsem kvůli zachování kontinuity nemohla pojednat více. Snažila jsem se vyhnout redundantnosti a umělému natahování reportáže. Zajímavé by bylo zpracovat tematiku Hvězdárny a planetária Johanna Palisy v Ostravě dokumentárním stylem či o planetáriu vytvořit propagační video. Navázat by se dalo na závěrečná slova Tomáše Gráfa, který nám říká, že planetárium se v současné době nachází na rozcestí a dojde k naprosté revitalizaci třicet let staré budovy. Informaci by šlo rozpracovat například v další publicistické reportáži.

7. Literatura, zdroje

Amacom.cz [online]. 2007 [cit. 2011-04-15]. Velikosti záběrů. Dostupné z WWW: .

MONACO, James. Jak číst film : Svět filmů, médií a multimédií. Praha : Albatros, 2004. 735 s. ISBN 80-00-01410-6.

OSVALDOVÁ, Barbora; HALADA, Jan. Praktická encyklopedie žurnalistiky a marketingové komunikace. Praha : Libri, 2007. 263 s. ISBN 978-80-7277-266-7.

PLACHÝ, Jan. Jak vzniká televizní zpravodajská reportáž. In Mediální praxe : Základy žurnalistických profesí. Olomouc : Katedra žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2008. s. 47-53.

ZAPLETAL, Petr. Jak natáčet a stříhat (nejen) zpravodajské televizní příspěvky. In Mediální praxe : Základy žurnalistických profesí. Olomouc : Katedra žurnalistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, 2008. s. 55-75.