Pouliční umění a Nový Prostor v Olomouci

1. Cíl práce

Úlohou samostatného projektu je dokázat studentovu zdatnost v oboru žurnalistiky jakožto řemesla. Student má při tvorbě reportáže, rozhovoru, fotoreportáže, ankety, návrhu sazby periodika či pilotního pořadu předvést své schopnosti praktické realizace novinářské profese. Výběr předmětů, které vytváření samostatného projektu předcházejí a kterými je jeho vznik podmíněn, studenta předurčuje k volbě tematické specializace a způsobu provedení samostatného projektu.

Před dvěma lety jsem absolvovala praktikum a workshop televizní žurnalistiky, čímž jsem si zvolila televizní profesní profilaci. V zimním semestru tohoto roku jsem navštěvovala kurz politické specializace s Davidem Macháčkem, což mi dalo počáteční vhled do problematiky politické žurnalistiky. Cílem mé práce je tedy vytvořit politicky laděnou televizní reportáž.

Televizní žurnalistika má specifická pravidla výroby reportáže, především je obohacená o významný technický aspekt. Televize jako přístroj je sama o sobě velkým vynálezem a důkazem postupu, ale také potřeby, techniky. Na počátku minulého století bylo možné psát do novin a vytvářet jejich obsah, papír a tužka byly zcela běžné předměty. Naopak spojení obrazu a zvuku, jejich společný záznam a následné vysílání je v Čechách myslitelné až od konce čtyřicátých, počátku padesátých let 20. století.[1] To s sebou přineslo nutnost nových vědomostí a studia umění práce s kamerou, se záznamem zvuku, se stříhacími postupy a přenosovou technikou. Moderní počítače práci hodně zjednodušily, dnešní reportér si vystačí s kamerou, mikrofonem, šňůrou umožňující přenos dat mezi kazetou v kameře a počítačem a počítačovým programem na stříhání videí. Televizní samostatný projekt prověří schopnosti studenta pracovat s právě těmito technikáliemi.

Jelikož se jedná o spojení obrazu a zvuku, vybírala jsem téma s atraktivní audio i vizuální stránkou. Problematika lidí, kteří se ocitli bez práce, bez domova, bez rodiny, sami se svými problémy, a jejich (ne)schopnost svou situaci řešit, je palčivá v celé společnosti. Každý se během života může ocitnout na „obou stranách barikády“. Téma je to osobní a zároveň společenské. Do role pouličního umělce a prodavače Nového Prostoru se většinou dostane člověk, který je svým způsobem závislý na pomoci nás všech, na sociálních dávkách, které jim stát poskytuje na základě principu přerozdělování státních prostředků. Jak se k lidem, kteří se o sebe starají (či dokážou postarat) jen z části, chová ta či ona vláda, ten či onen politik, ta či ona strana, ten či onen zastupitel, to jsou politické otázky. Tématem se budu zabývat na místní úrovni.

Mou ambicí je zlehka poodhalit život jedinců, kteří si na jídlo, tabák, bydlení, oblečení přivydělávají na ulici, ať už uměním a zábavou či prodejem časopisu Nový Prostor, zmapovat jejich finanční a bytovou situaci, jejich vnímání kolemjdoucích a nahlédnout do kompletně odlišného způsobu života, než na který je většina lidí zvyklá. Jsou to lidé, kteří se pohybují ve veřejném prostoru, je na ně více vidět, a přesto zůstávají tolik skryti. V očích města jako politického orgánu, nebo státu vystupují jako natažená ruka. A naopak, stát v jejich světě funguje zejména jako bankomat, neviditelný spolubydlící, který se s nimi dělí o náklady.

V práci se budu zajímat také o organizační ukotvení prodeje časopisu Nový Prostor, o možnosti bydlení pro lidi, kterým majitelé nemovitostí často odmítají své byty pronajmout, ať už z důvodu neschopnosti uhradit kauci či provizi realitní kanceláři, nebo z pouhých předsudků vycházejících z mnohdy pochybného vzhledu pouličních prodavačů či umělců. Tím se dotknu činnosti Charity v Olomouci, která jako jedna z mála nekomerčních institucí poskytuje lidem v nouzi pomoc, nejen v podobě polštáře, přikrývky a horké vody, ale také nabídky dlouhodobější spolupráce či diskutovaných sociálních bytů.

Mé štěstí, že si časopis Nový Prostor mohu koupit a nemusím ho sama nabízet, kalí jen z toho pramenící nemožnost vidět věci z druhé strany, z pohledu lidí, kteří svým uměním nebo prodejem přímo žádají o příspěvek na jejich živobytí. Jak vidí tisíce lidí, kteří kolem nich denně projdou, někteří si ani nevšimnou, jiní se zastaví a minimálně usmějí. Reagují na ně jen pozitivně nebo mají i negativní zkušenost? Baví je jejich práce? Na všechny tyto otázky se budu snažit najít odpovědi.

2. Zdůvodnění volby tématu

Téma života pouličních umělců a prodavačů Nového Prostoru se dotýká nejen politického diskursu a sociální oblasti. Týká se každého obyvatele státu, občana města a kolemjdoucího, jelikož nutí k zamyšlení nad způsobem života jako takovým, nad věcmi potřebnými a zbytečnými, nad hodnotami. V porovnání s člověkem, kterého potkáváme v nemódním oblečení, někdy špinavého, disponujícího jen svým hudebním nástrojem nebo časopisem na prodej, si našeho života ceníme. Na druhou stranu mnoho kolemjdoucích prochází bez úsměvu, bez pozdravu, bez radosti v očích, jen ve spěchu. Úsměv, vděčnost a pokora se leckdy dá najít jenom ve tvářích lidí vydělávajících na ulici. Opravdu jsou naše životy o tolik bohatší jen proto, že máme dost peněz na koupi nejnovějšího počítače nebo drahých hodinek či luxusních bot? Člověk v těžké životní situaci je více náchylnější na prožívání převážně negativních emocí, které často zkouší řešit přes různé drogy a propadnutí závislosti je tak velkým rizikem. Nejsme ovšem my ještě více závislí na materiálních statcích?

Oproštění se od pocitu potřeby něco vlastnit může být osvobozující a nezáleží na tom, jestli jsme se věcí vzdali násilnou cestou nebo svobodně. Naše připoutání k věcem, kterými se obklopujeme stále víc a víc, je svazující a nebezpečné, vede k hamižnosti. Maličkosti nám nestačí a velikost věcí poměřujeme jejich cenou. Peníze se staly nástrojem vyjadřování díků a demonstrací velikosti člověka. Ta dle mého tkví v něčem jiném. Je individuální, stejně jako bytí každého jedince. Nejsem zastáncem lítosti nebo opovržení, lidé bez domova jsou stejní jako lidé s naditou peněženkou. Vnitřně stejně bohatí či chudí. Žene mě touha jim porozumět, poznat, co bylo příčinou jejich nesíly, která způsobila pád mnohdy až na samotné dno a dostala je do situace závislosti na sociálním systému společnosti. Otázkou zůstává, jestli je jejich síla opustila nadobro a bez neustálé podpory ostatních nejsou schopni se dostat zase nahoru, nebo zda ji v sobě ještě naleznou a sami se snaží získat svůj život zpět. O to se přesně snaží pouliční umělci a prodavači Nového Prostoru.

Právě podobné úvahy, které se mi vířily hlavou, když jsem procházela kolem harmonikáře s mladým saxofonistou na Horním Náměstí, když jsem kupovala Nový Prostor u Sv. Mořice nebo když jsem pravidelně po celé čtyři roky studia potkávala paní Jarmilu křičící „mladá paní, Nový Prostor“ u Žižkova náměstí, mě přivedly k myšlence začít se dívat a pozorovat žurnalistickýma očima. Samostatný projekt je příležitostí, jak tomu dát určitou podobu. Olomouc je malé město, proto se najde málo takových, kteří by se s živou hudbou na ulicích a Novým Prostorem ještě nesetkali, a tak je téma blízké velkému množství lidí. Všichni kolem nich chodíme, ale kolik z nás se zastavilo, začalo si povídat a zajímat se o jejich příběhy. Z pohledu studentky žurnalistiky přidává tématu na atraktivitě část natáčená na olomoucké Charitě, jelikož noclehárna a ubytovna pro lidi bez domova sídlí vedle bývalé budovy naší katedry. O tři roky později jsem ukojila svou zvědavost a dostala aspoň částečnou odpověď na otázku, proč se v tom vedlejším domě shlukuje tolik lidí, jaké jsou přesně aktivity Charity a jak vypadá budova zevnitř.

Téma je silně společensky a sociálně zaměřeno, vidět v něm i politickou problematiku tedy nebyl problém. Každý stát je určitým způsobem sociální, podporuje lidi, kteří nejsou schopni se o sebe z větší části starat sami, snaží se lidem bez domova pomáhat. Se střídajícími se vládami se mění jen míra a ochota podpory. Lidé bez domova jsou závislí na státních příspěvcích na bydlení, každý, kdo je zaregistrován v sociálním systému a je mu na něj uznán nárok, dostává osobní příspěvek v hmotné nouzi, který v současné době činí tři tisíce čtyři sta deset korun. Značná část nařízení či pravidel je utvářena na krajské nebo obecní rovině, a tak město jako politický činitel může do jejich života přímo zasahovat. Rozhodnutí o omezení či naprosté toleranci buskingu[2] je čistě záležitostí správy města a je regulováno vyhláškou. Pokud by tedy v chování buskerů nebo prodavačů Nového Prostoru nastal nějaký problém, na starosti by ho měli městští policisté. S těmi se umělci a prodejci potkávají na jejich pravidelných obchůzkách města téměř každý den.

Kvůli mé předchozí zkušenosti s neochotou Magistrátu města Olomouce pomáhat řešit problémy jsem nabyla negativního dojmu z jeho fungování a podpory občanů. Konkrétně se jednalo o žádost o povolení zimní předzahrádky u kavárenského zařízení na Dolním Náměstí. Lenost a nevůle městských úředníků cokoli měnit, i kdyby to znamenalo rozvoj olomouckého podnikání, byla zarážející. Na základě tohoto jednání jsem byla zvědavá na postoj města k lidem, kteří celé dny stojí na veřejné ulici, hrají či prodávají a vybírají za to peníze. Tolerance a přátelské vzájemné vnímání obou stran bylo příjemným překvapením. Oceňuji snahu magistrátu nepřidělávat problémy, ale naopak snažit se o zlepšení situace lidí v nouzi. Město různými programy a projekty podporuje občanská sdružení v jejich práci, konkrétně organizaci Podané ruce pomáhá s jednodušší distribucí časopisu Nový Prostor prostřednictvím pravidelných finančních příspěvků.

Politicky zaměřený je i samotný obsah časopisu Nový Prostor, který se specializuje na sociální osvětu, tím pádem mají články silný politický podtext. Svými názory prezentovanými skrze časopis vytvářejí jeho autoři alternativu k hlavnímu proudu, ať už z důvodu jejich hodnotového žebříčku, jejich diverzity nebo snahy o finanční nezávislost na velkých mediálních a komerčních subjektech. Pro představu uvádím témata posledního čísla[3] jimiž jsou kamiony a kamioňáci jako legendy a jejich vyvraceči, reportáž z Ruska o bezdomovectví na severu nebo rozhovor s levicově demokratickým radikálem Petrem Uhlem. Kvalita a rozhled článků v časopise ve spojení se sociálním statusem jejich prodavačů vede k úvaze o jejich sečtělosti a vědomostech. Vezmeme-li v potaz, že sami prodejci časopis pravidelně čtou, když už ho můžou mít stohy, jejich vzdělanost a přehled má potenciál převyšovat leckterého čtenáře nejen bulvárního tisku se střechou nad hlavou. Tímto se opět dostávám k otázce vnitřního versus vnějšího bohatství.

3. Zdroje a stav problematiky

Samo občanské sdružení Nový Prostor se v problematice bezdomovectví silně angažuje i po mediální stránce. Vydávání časopisu, který jen svou existencí upozorňuje na lidi v sociální tísni, je toho největším důkazem. Na prvních stránkách každého čísla se pravidelně objevuje příběh vždy jednoho z pouličních prodavačů a zprávy z ulice, tj. novinky, poznatky a reakce přímo z jednotlivých míst prodeje. Na stránkách Nového Prostoru je také možno shlédnout rozhovory s některými prodejci, zachycení jejich pracovního dne a jejich odpovědi na otázky ve stylu co je na prodávání baví a jak se k němu dostali.

Co se týče pouličních umělců, z buskingu se stává trend, něco jako výraz alternativního životního stylu. Být pouličním umělcem v těžké životní situaci nebo buskerem ukazujícím své umění jsou dvě odlišné věci. Začínající muzikanti v tom vidí jednoduchou možnost zviditelnění se, otrkání se a po vzoru muzikálového filmu Once s Glenem Hansardem projevení své jedinečnosti a originality. Na podporu tohoto fenoménu v Česku vzniklo v poslední době několik webových stránek fandících umělcům, kteří se nestydí předvést své umění na ulici, například busking.cz nebo buskerjam.cz. Na druhé zmiňované je možné si také poslechnout nahrávky pouličních vystoupení, lidé okolo těchto internetových projektů jsou ale vesměs mladí nadšenci do alternativy a odpůrci mainstreamu.

Oproti tomu lidé v životní nouzi, kteří v hraní na ulici vidí poslední možnost přivýdělku, žádnou internetovou kampaň nemají. Jejich problematikou se v masových médiích nikdo častěji nezabývá, zpráv o zpívajících a hrajících bezdomovcích přibývá leda tak v zimě, kdy jsou v mrazu náchylní na chřipky a běžné nemoci, které jsou pro ně mnohdy životu nebezpečné. Doba internetu ovšem umožňuje publikovat své názory každému, a tak je na různých blozích a názorových stránkách k nalezení pár článků s tematikou ulic obohacených o pouliční umělce, které jsou většinou negativně laděny. Busking je městem regulovaná záležitost, zkušenosti a dojmy lidí se tedy kraj od kraje, město od města liší. Největší diskuse probíhá samozřejmě v Praze, která je nejtolerantnější vůči umění, a nejvíce znechucená vůči bezdomovcům, a to kvůli jejich počtu. Magistrát hlavního města Prahy svá rozhodnutí ohledně povolení či zákazu pouličního hraní často mění. Kolébka pražského umění na ulici, Karlův most, a místo pro své nástroje či výkresy je těžce zpoplatněno a pokus o obejití pravidel soukromý správce silně trestá.[4]

O situaci bezdomovců v Olomouci jsou k dohledání články pojednávající převážně o problému týkajícího se sídla Charity v bezprostředním centru města, kde se bezdomovci každodenně shlukují. To vyvolává nelibost obyvatel a diskusi na radnici města, která vyústila v rozhodnutí o přestěhování hlavní budovy Charity do méně turistické oblasti. V úvahu přichází využití bývalých armádních budov.[5] Na téma bezdomovectví v Olomouci byla na katedře geografie na přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého napsána i bakalářská diplomová práce. Součástí jejího výzkumu byla mimo jiné anketa s otázkou na zdroj financí lidí bez střechy nad hlavou. Dvacet pět procent dotázaných odpovědělo jinak než sociální dávky, sběr kovu a žebrání. Pod obecným pojmem jiné ovšem autor výzkumu neuvádí jako možnost prodej časopisu Nový Prostor nebo pouliční hraní.[6]

Konkrétně o tématice pouličních umělců nebo prodejců Nového Prostoru zmínky v olomouckých médiích chybí. Na můj dotaz adresovaný šéfredaktorce Olomouckého deníku Lucii Bukvové, zda-li toto téma některý z redaktorů v minulosti již zpracovával, jsem obdržela negativní odpověď a zároveň prosbu o použití mého materiálu, pokud bude kvalitní.

Inspiraci k mému projektu jsem tedy čerpala pouze u samotných lidí na ulici. Informace, kontakty a materiály jsem dohledávala na internetu, přímo v rozhovorech se dotazovala konkrétních osob, jejichž odpovědi mě vedly k dalším a dalším otázkám. Téma nevyžaduje teoretické ukotvení, základem jsou jednotlivé lidské příběhy, situace a problémy.

4. Ideový plán

Základní myšlenkou celého mého projektu je zrušení pomyslné bariéry mezi lidmi, kteří se různými způsoby ocitli v těžké životní situaci, bez domova, bez práce, bez zázemí, s potřebou přivydělat si pár peněz na ty nejnutnější věci, a námi studujícími a pracujícími a kolemjdoucími. Překážka vytvořená z předsudků o rozdílných třídách společnosti je v dnešní společnosti dosti markantní. Sociální postavení jedince nemusí vždy odpovídat jeho osobním kvalitám a rysům. Chci vést k zamyšlení nad pomíjivosti okamžiků, životních etap, emocí i materiálních statků. Těch především. Člověk by měl v sobě pěstovat pokoru, nikdy neví, kdy se s kytarou v ruce bude sám muset postavit k obchodnímu domu Prior.

Proto se budu v kostce snažit zmapovat situaci lidí, kteří se momentálně ocitají na dolní křivce životní sinusoidy. Jsou to ale lidé, kteří v sobě stále mají chuť, potřebu a sílu neodevzdat se úplně do rukou druhých a nechat je, ať jim pomůžou, ale snaží se alespoň z části živit sami. Většinou se ani nejedná o bezdomovce, většina prodavačů Nového Prostoru bydlí po ubytovnách.

Tam ale mnohdy platí neodpovídající částky jak svým podmínkám a možnostem, tak kvalitě ubytovacího zařízení. Ubytovny jsou povětšinou zřizovány soukromníky, které v dalším podnikání pohání vidina zisku od státu. Lidé v sociální nouzi mají nárok na státní příspěvek na bydlení, který se odvíjí právě od výše nájemného. Vedoucí mužské ubytovny a noclehárny na olomoucké Charitě Silvie Hošáková mi mimo kameru potvrdila běžnou praxi provozovatelů ubytoven, kterou se pravidelně dozvídá od následných klientů Charity.

Po sepsání smlouvy o ubytování si budoucí nájemník požádá o příspěvek na bydlení. Po schválení nároku na jeho vyplacení je poslán přímo na účet ubytovacího zařízení, aby se zamezilo riziku zneužití prostředků pro jiné účely. Jakmile majiteli ubytovny dorazí státní peníze na účet, je schopen po dvou dnech s nájemníkem rozvázat smlouvu, například s odvoláváním se na jeho pochybné chování. Příspěvek je vyplácen předem a zpětně už nedochází k případné navracení částky zpět státu. A tak má majitel prázdný pokoj, ale plné kapsy a nájemník prázdné kapsy, ale plné tašky svého živobytí.

Tím bych chtěla upozornit na nelehkou bytovou situace člověka, který si musí vydělávat na ulici. Sociální status, viditelná nouze a nedostatek prostředků k zaplacení kauce a provizi realitní kanceláři mu znemožňuje klasické pronajmutí bytu nebo pokoje. Tím se automaticky zdražují a stále se drží cenově nahoře služby na ubytovnách, jelikož majitelé ví, že je takový člověk těžko ubytovatelný, a tak nemá prakticky jinou možnost, než se uchýlit na noclehárnu nebo ubytovnu. Začarovaný kruh. Stát přispívá lidem v tísni na bydlení, peníze je ale nespasí, spíše naopak je ještě více připoutávají k nemožnosti normálního bydlení. Státní peníze se tak rychle ztrácejí. Možnost jejich recyklace ovšem existuje, a to v podobě městem nebo státem zřizovaných sociálních bytů. Státní příspěvky na bydlení by se zase zpátky investovaly do státu, respektive do velebení příbytků pro lidi v nouzi.

Vždy, když jsem v minulosti míjela prodejce Nového Prostoru, jejich svět a problémy pro mě byly vzdáleným vesmírem, nedokázala jsem si představit, že bych do něho někdy mohla, aspoň mírně, proniknout. Realizace samostatného projektu mi to umožnila, nahlédnout blíže pod pokličku situací, ve kterých se lidé prodávající časopis nacházejí. Ze čtyři dotázaných prodejců, čtyři z nich jejich práce baví a nejsou v ní žádnými nováčky. Pracovat pro ně tedy není problém, ale stálé zaměstnání stejně nemají, nemohou sehnat, nebo nehledají. Možná jim vyhovuje relativní volnost a svoboda povolání, čerstvý vzduch a volná pracovní doba, možná jsou předešlými neúspěchy tolik zklamáni, že jsou od dalšího zkoušení už odrazeni.

5. Postup práce

Mým úkolem bylo vytvořit televizní reportáž s politickou tematizací. Tvorba televizního příspěvku vyžaduje určité technické dovednosti, znalosti základů práce s kamerou a stříháním videí. Výroba reportáže byla proto rozdělena do dvou základních částí.

Prvním krokem byl nápad, idea a jejich následné promyšlení, formování tématu, otázek a úvah, jak by se zpracování dalo pojmout. Sběr materiálu probíhal převážně v terénu, tedy s kamerou v ruce. Natáčela jsem zejména venku, což byl v počátečních dnech mého plánovaného natáčení kámen úrazu, jelikož mi nepřálo počasí. Nerozhodoval pouze déšť, ale celkové podmínky, podle kterých si muzikanti a prodejci určují pracovní dobu. Pokud fouká silný vítr, je zima a poprchává, moc lidí se ven neobjevuje, tudíž je na ulicích méně potenciálních kupců časopisu a donátoru buskerů. První záběry jsem tedy pořídila v útulné kanceláři centra práce s klienty v konfliktu se zákonem, pobočce organizace Podané ruce. Vedoucí Petr Vymazal a jeho kolegové se mnou téma problematiky lidí v nouzi ochotně probírali, naše debata mě inspirovala k rozšíření tématu o aspekt bytové situace takových lidí, dokonce mi poskytli seznam všech dostupných ubytoven v Olomouci s kontakty a základními informace ve stylu – tato je drahá, tamta je špinavá, a ta třetí je plná.

Po jejich návštěvě jsem měla namířeno ke kostelu sv. Mořice, kde jsem tušila pravidelný a častý výskyt prodejce, pána se zrzavým knírem. Po cestě k mému spolehlivému cíli jsem na rohu Horního Náměstí objevila smutného harmonikáře Jozefa. Po nesmělém natáčení z větší dálky jsem se osmělila se dovolit pořídit pár záběrů. Nejprve mě jeho svolení stálo pár drobných. Než jsem s ním zapředla hovor, spěchala jsem do trafiky pro krabičku cigaret, tabák bývá většinou ceněn. Po nabídnutí cigarety se Jozef rozpovídal, na kameru mluvil pod podmínkou neuveřejnění mé reportáže v tisku. Mimo kameru vyprávěl o své rodině, která zůstala na Slovensku, zatímco on se vydal do Čech za prací. Mimo řečí si stěžoval na nedostatek peněz a jeho touhu dostat se na Velikonoce domů. Po asi půlhodině strávené společně jsem nabyla dojem příjemného zklamaného muže, který trpí svou neschopností postarat se o rodinu. Po další dvacetikoruně a pěti věnovaných cigaretách jsem zamířila k paní Zuzaně, kterou jsem už z dálky viděla na Horním Náměstí prodávat Nový Prostor.

Zuzana byla nadšená z mikrofonu a z mé touhy udělat s ní rozhovor. Jeho praktická realizace se už nezdála tak šťastná, mimo kameru mluvila Zuzana plynule a otevřeně, na kameru se šklebila, mračila a odpovídala jednoslovně. Její bezprostřednost, zájem o mou práci, který jsem opětovala zájmem o celý její život a příběh, na mě silně zapůsobily. Zuzana mi prozradila, že bydlí s manželem na ubytovně v Hodolanech, za jeden pokoj se sociálním zařízením na chodbě platí devět a půl tisíc pro oba. Navíc si stěžovala na vybavení a nevzhlednost jejich příbytku. S jejím mužem ale plánují od konce dubna začít bydlet v klasicky pronajatém bytě, podařilo se jim sjednat schůzku s majitelem, který jim byl ochotný byt pronajímat za osm tisíc čtyři sta. Na Zuzanin popud jsem volala majiteli zmíněné ubytovny, do telefonu jsem slyšela ale pouze nadávky a následně tón ohlašující zavěšení druhé strany. Jeho neochota a podrážděnost mi jen potvrdily slova Silvie Hošákové z Charity v Olomouci, která popisovala způsoby a zvyklosti zacházení s klienty na ubytovnách.

Právě s vedoucí mužské ubytovny a noclehárny na azylovém domě Samaritán fungujícího při Charitě jsem měla sjednanou schůzku telefonicky předem. Návštěva domu na Wurmově ulici ve mě zanechala silné dojmy, byla jsem svědkem incidentu, kdy jeden z klientů zkolaboval ve dveřích z důvodu předávkování se antibiotiky, zápach na noclehárně taky dlouho nezapomenu. Hošákové povídání bylo obsáhlé, dozvěděla jsem se potřebné informace, ukázala mi prostory noclehárny a měla jsem možnost vidět každodenní chod zařízení pracujícího s lidmi v sociální tísni a bezdomovci.

Další den se mi poštěstilo na ulici potkat živou sochu, každopádně její neochota a chlad, které byly viditelné i s maskou na obličeji, mě odradily od dalšího přemlouvání ke svolení k rozhovoru. Naopak Jarmila prodávající Nový Prostor na Žižkově Náměstí již čtvrtým rokem byla za cigaretu a koupi časopisu k natáčení otevřená, s rozhovorem na kameru už měla mírný problém. Mimo ni se mi svěřila s měsíční průměrně utrženou částkou za časopisy, každodenním prodejem si vydělá přes čtyři tisíce korun, ze kterých si kupuje hlavně jídlo a oblečení. Někdy si přivydělává úklidem a bydlí v pronajatém pokoji od kamarádky. Párkrát jsem se ptala také kolemjdoucích na jejich dojmy a názory na prodej Nového Prostoru a pouliční umění v Olomouci, jejich reakce byly kladné, ale kvůli technikáliím nebo jejich nevhodnému projevu byly záběry nepoužitelné.

Po dokončení sběru materiálu bylo nutné převést natočené minuty a hodiny záběrů z kamery do počítače. V tomto bodě nastal mírný problém s technikou, který se ale po třech dnech a po zapojení celé rodiny, vyřešil. Další fází bylo sepsání osnovy a rozvržení pojetí reportáže. Následovalo nahrávání mých komentářů a samotné stříhání videa. Zvuková stránka reportáže byla vzhledem k venkovnímu natáčení problematická, vypořádat se se šumy okolí nebylo nejjednodušší.

6. Sebehodnocení

Svou reportáží jsem chtěla představit a zmapovat situaci lidí v sociální tísni, která je donutila přivydělávat si pouličním hraním nebo prodejem časopisu Nový Prostor. S vyzněním tématu jsem spokojená, pro začátek se mi podařilo sdělit to, co jsem zamýšlela. Dodržení tématu televizní reportáže pro mne také nebylo problémem. Slabší stránkou mého samostatného projektu je jeho technické zpracování, a to z důvodu mých nebohatých zkušeností práce s kamerou a stříháním videí a omezených technických možností. Oba dva důvody stojí i za občasnou neperfektní kvalitou zvukového i obrazového záznamu, zvuková podoba je ovlivněna venkovním prostředí, které se nevyvaruje rušících šumů. V širším zpracování tématu by se jednoznačně dalo pokračovat, televizní podoba nabízí velkou obrazovou atraktivitu, v problematice ale vidím potenciál také pro kvalitní článek do psané žurnalistiky.

7. Literatura a zdroje

Nejdůležitější součástí mého samostatného projektu byla práce v terénu, kdy jsem s kamerou a mikrofonem sledovala hraní a prodej časopisů a ptala se lidí, kteří byli z mých technických nástrojů mírně vyděšeni, na jejich příběhy a práci. Časopis Nový Prostor je sám o sobě mediálním subjektem, existence webových stránek propagujících činnost občanského sdružení, které časopis vydává, je samozřejmostí.

Tam jsem se dozvěděla nejen o pravidlech prodávání, o kodexu prodejce a o vzhledu oficiální průkazky prodejce, ale také o sídlech regionálních poboček, tedy o organizaci, která zajišťuje distribuci v Olomouci. Občanské sdružení Podané ruce je rozděleno do několika center působení, prodej časopisů Nový Prostor má na starosti oddělení práce s klienty v konfliktu se zákonem. Kontakt na vedoucího Petra Vymazala je k nalezení na webových stránkách organizace.

Rozhovor s Petrem Vymazalem a jeho spolupracovníky mě přivedl k problému hledání bydlení pro lidi v sociální tísni. Jejich situace není záviděníhodná. Ubytovny jsou mnohdy dražší než studentské bydlení, za třílůžkový pokoj může zájemce zaplatit až kolem pěti a půl tisíce korun. Přitom sdílíte pokoj s dalšími dvěma cizími lidmi, sociální zázemí a kuchyně jsou samozřejmě společné na chodbě, pokoje bývají škaredé, studené, se starým vybavením a nevymalovanými zdi. Když jsem se ale pokusila kontaktovat dva provozovatele těch ubytoven, o kterých mi lidé na ulici řekli, že jsou ve špatném stavu, neslušně mě do telefonu odmítli. Ochotu poskytnout mi rozhovor a umožnit nahlédnutí do noclehárny projevila pouze olomoucká Charita, což je nestátní nezisková organizace, která funguje při katolické církvi. Doplňkové informace, ať už o fenoménu buskingu v Česku nebo bezdomovectví v Olomouci, jsem čerpala také z internetu.

Literatura:

JÍLEK, Viktor. Lexikologie a stylistika. Olomouc: Středisko distančního vzdělávání FF UP, 2000

MARTINEK, David. Fenomén bezdomovectví na příkladu města Olomouce. Olomouc, 2013

BAUMAN, Milan, ŠTORKÁN, Karel. Umění interviewu. 2. Přeprac. Vyd. Praha: Novinář, 1983.

Internetové zdroje:

http://www.novyprostor.cz/

http://www.podaneruce.cz/

http://www.olomouc.charita.cz/