Více jazyky od malička

 

 

---

 

Odkaz na reportáž.

 

---

 

1. Cíl práce

Cílem práce bylo simulovaně přiblížit široké veřejnosti fenomén bilingvních nebo multilingvních rodin jako běžného prvku moderní české společnosti, který však není pro mnohé příliš familiární a na každodenní občanské agendě je spíše podreprezentován. Termíny, které by se daly při charakteristice výsledného produktu použít, jsou tedy kromě tradiční informovanosti také „raising awareness“, a potenciálně také snaha zabránit případnému nepochopení jedinců pochazejcích z takových rodin.

 

Formou přiblížení je středně dlouhá audiovizuální reportáž[1], která si neklade za cíl proniknout do hloubky problému, naopak poskytuje však divákům přehled toho, „jaké to v těch rodinách s více jazyky funguje.“

 

Reportáž poskytuje následující rámec informací:

· Divák slyší aktéry přímo používat cizí jazyk a mohou tak slyšet, jak která jazyková produkce zní. Jedná se převážně o nativní jazyk angličtinu, méně poté nativní finštinu. Dále je v reportáži použita angličtina nenativní. Ve videu jsou umístěny titulky, aby nebylo omezeno porozumění co nejširším publikem.

 

· Divák se dozví rámcové informace o rodinných vztazích účastníků ve videu, čímž je mu umožněno nahlédnout do historie života aktéru a částečně se vžít do jejich situace. Jelikož je téma projektu z velké části o dětech a dětské, primární jazykové akvizici, je divákovi umožněno také nahlédnout do běžného života dětí v multilingvních rodinách. Předpokládá se, že toto může být výrazně atraktivní pro aktuální nebo budoucí rodiče, kteří o vícejazykové výchově přemýšlejí popř. přemýšleli v minulosti a z nějakého důvodu se rozhodli touto cestou nejít.

 

· Divák je v jedné z rodin přímo svědkem zajímavých interakcí mezi rodiči a dětmi, které probíhají ve třech jazycích, jenž všechny dítě ovládá. Jedná se nejenom o atraktivní vsuvku v reportáži, ale také jako jakýsi drobný důkaz podkládající téma projektu a funkčnost zmiňovaných metod. Jazyky jsou často použity v sekundových rozestupech, což se předpokládá by mohlo být pro diváka fascinující. Na stejném principu v reportáži funguje krátký rozhovor se starší ze dvou dcer rodiny Dušana a Janity. Zatímco obsahově se jedná pouze informace, které nemají žádný obecný charakter a nejsou pro diváky relevantní, fakt, že jsou odpovědi podávány v českém prostředí neobvyklém prvním jazyku, dodává této části také smysl podkladu hlavního tématu projektu.

 

· Divák se z úst rodičů dozví jejich vlastní hodnocení mnohojazyčné výchovy v domácnosti. Zatímco běžně přístupné informace jsou dle mého názoru buďto nepodloženými hrozbami o tom, jaké můžou mít pokusy mluvit na děti ve více jazycích negativní dopady, nebo senzační zprávy o bezchybném průběhu bez žádných pociťovaných nevýhod, v produktu tohoto samostatného projektu se divák má šanci dozvědět nejenom o vtipných situacích, které mohou v mnohojazyčném prostředí nastat, ale také o hlubším hodnocení fenoménu percepce světa skrze více kultur, který je ne vždy zcela pozitivní.

 

· Divák má při sledování reportáže možnost jednoduché syntézy informací z obou zdokumentovaných rodin a juxtapozice s informacemi poskytnutými odbornicí aktivní v oboru mnohojazyčného primárního vzdělávání. Takový proces by měl přinést kvalitní informační základ o metodách používaných v těchto rodinách a také o přístup výukových zařízení soustředících se na výuku angličtiny přirozenou formou.

 

2. Zdůvodnění volby tématu

Technickou specializaci TV v mé kombinaci doplňuje tématická specializace „vědecká žurnalistika“. Stejně jako jiné mé projekty v předmětech vědecké žurnalistiky pod doktorem Zámečníkem[2] spadá téma tohoto projektu pod vědeckou disciplínou zkoumanou pod názvem „language acquisition“, tedy osvojování jazyku. Reportáž se kouká na popis toho, jak si děti jazyk osvojují, jaké přitom dělají chyby a jak jsou při tom úspěšné. Akademickou disciplínou, která je velmi blízko osvojování jazyka je také aplikovaná lingvistika, která se v reportáži projevuje při informování o metodách a pravidlech, která jsou pro mnohojazyčné rodina běžné.

 

Stejně jako v případě předchozích kurzů v linii vědecké žurnalistiky jsem při získávání rámcových informací o tématu používal knihu Second Language Acquisition and Universal Grammar od autorky Lydie White (2003).

Téma také vhodně vychází z mojí studijní kombinace na Filozofické fakultě, v nichž je kromě žurnalistiky také anglická filologie. Studium na katedře anglistiky a amerikanistiky a roční pobyt v zahraničí mi umožnily být schopný vést rozhovory v angličtině, což je pro reportáž tohoto typu nezbytnost.

 

3. Stav problematiky

Projekt reaguje na obecně známý pocit zmenšování světa, jenž je dopadem stále hlubší globalizace. V globální době je téma cizích jazyků velmi aktuální stejně jako pohyb osob, imigrace a emigrace. Dalším prvkem, který přispívá ke zvyšující se důležitost cizích jazyků je členství České republiky v Evropské unii, jenž umožňuje volný pohyb osob při cestování i za prací.

 

Jako podklad pro výše zmíněné obecné výrok byla použita statistika Českého statistického úřadu o počtu cizinců žijících na území České republiky od roku 1989 do současnosti[3], který zmíněné teze jednoznačně potvrzuje. Ve videu byla použita věta „Jen počet cizinců žijících na území České republiky vzrostl od roku 89 více než desetkrát“, která je podložena právě tabulkou níže.

 

4. Ideový plán

Struktura před samotnou realizací byla navržena zhruba takto:

 

· Sejít se s několika rodinami. V nich natočit rozhovory s rodiči popř. dětmi a zeptat se přibližně na následující: (1) Základní informace, tj. kdo, kde, kdy a proč tyto jazyky, získat základní obrázek o rodině, o národnostech o případné hierarchii jazyků; (2) hodnocení mnohojazyčné výchovy, jaké to bylo; (3) případné okamžiky, kdy se rozhodnutí vychovávat děti mnohojazyčně litovalo a jaké k tomu jsou důvody; (4) případné legrační momenty z prostředí s více jazyky, z čeho takové situace vyvstávají; (5) u rodičů zjistit také, jakou jazykovou výchovou prošli oni a jestli to mělo na vliv na rozhodnutí k vícejazyčné výchově jejich dětí; (6) kromě rozhovorů natočit fyzicky také dostatek ilustračního materiálu, detailů a zachytit atmosféru v rodině, nejlépe situace, kde jsou cizí jazyky používány v pořadí po sobe, popř. nejlépe v jedné a té samé situace.

 

· Získat vyjádření od člověka, odborníka, který obor buďto studuje, nebo je v něm profesně aktivní, který poskytne souhrn metod, které se aktuálně v mnohajazyčných rodinách (popř. mezinárodních školách pro malé děti) doporučují používat. Vyjádření bude sloužit jako protipól rozhovorů s rodinami, přestože se neočekává, že budou v nějakém zásadním rozporu, protože rodiče z těchto multilingvních rodin se velmi často o aplikovanou lingvistiku aktivně zajímají, neboť ve svém vlastním zájmu a zájmu svých dětí chtějí zvolit správné metody a postupy. Někteří rodiče mají dokonce sami vystudované vysoké školy v oboru  aplikovaná lingvistika.

 

· Kromě zkušeností, hodnocení, metod a důležitých, leč velmi abstraktně zmiňovaných výhod bych do reportáže rád zařadil věcný, pragmatický podklad výhod dokonalé (nebo velmi přirozené) znalosti jednoho nebo více cizích jazyků. Takový podklad by mohl být ideálně poskytnut z Úřadu práce, kde se na nejobecnější rovině předpokládá vyjádření v takovém smyslu, že výborná znalost jazyků přináší jedinci na trhu práce velikou výhodu.

 

Struktura projektu se až na drobnosti podařila splnit. Pro nedokonalosti viz kapitola „Sebereflexe“.

 

5. Postup práce

Zásadní výzvou v mém projektu bylo získat přístup do rodin, a to nejlépe přímo k nim domů. Dostat se k někomu domů, kde jsou zároveň přítomny jejich malé děti, a pořizovat zde video materiály, by mohlo být částo vnímáno jako narušení soukromí, narušení intimity domova. Sehnání ochotných rodin bylo tedy od začátku hlavní výzvu mého projektu. K úkolu jsem se rozhodl přistoupit přes známe a oslovil jsem učitele-cizince na katedře anglistiky a amerikanistiky, se kterým právě navštěvuji kurz. Přes něj jsem se dozvěděl o skupině na sociální síti Facebook, ve které se zdržuje mnoho z cizinců žijících v Olomouci a okolí, z nichž mnozí mají partnery odlišných národností a děti, které jsou vedeny k dvěma nebo více jazykům.

 

Jsem přesvědčen, že k úspěchu vedlo právě následující rozhodnutí, tedy požádat vyučujícího, aby právě on poslal na skupinu příspěvek s informacemi o projektu. Doplnil také zprávu, že se jedná o legitimního studenta s legitimním projektem. V následujících několika hodinách jsem obdržel několik nabídek na spolupráci, ze kterých jsem nakonec dvě úspěšně využil. Všichni, kteří se ozvali, se s učitelem osobně znají a jsem přesvědčen, že právě jeho ujištění, že se jedná o legitimní projekt, za což jsem mu velmi vděčný, hrálo velkou roli při jejich rozhodování.

Následovala komunikace po e-mailu v jednom případě a Facebooku v případě druhém. Vysvětlil jsem svojí vizi a co nejlépe popsal, co by participace v reportáži obnášela. Považuji za vhodné také zmínit, že se mi původně ozvali tři lidé, nicméně jeden z nich v okamžiku, kdy mělo již konkrétně dojít k domluvení místa a času, již neodpověděl a na další zprávy nereagoval.

Po domluvení místa a času osobního setkání přešla komunikace na mobilní telefony. Obě rodiny byly i pan Mikšaník a paní Musiolová byli ochotní a spolupráce s nimi byla příjemná.

 

5.1 Technologický postup

V reportáži jsou použity v zásadě dva odlišné technologické postupy. V průběhu projektu jsem přešel z jednoho řešení do druhého. V této kapitole tyto rozdíly popíšu a v té následující je poté zhodnotím.

 

Chronologicky první část reportáže, kterou jsem točil, byl materiál doma u Janity a Dušana. Točil jsem jej na zapůjčenou školní HDV kameru Sony, která nahrává video na mini HDV kazety. S touto kamerou jsme použil také školní tyčový, kondenzátorový mikrofon, který jsem při natáčení držel v ruce. Při natáčení vyjádření Úřadu práce jsem použil stále ještě školní mikrofon, video jsem ale natáčel vlastní DSLR Nikon D5100. Veškeré další záběry byly točené již pouze zmíněnou digitální zrcadlovkou a v případě rozhovorů ještě za pomocí vlastního levného klipového mikrofonu Hama. U záběrů rozhovorů byla vždy kamera nebo fotoaparát připeněn na stativu.

 

6. Sebereflexe

Tuto kapitolu pojmu tak, že v první části uvedu několik odstavců, které společně obecně shrnou moje  hodnocení vlastního produktu. Nakonec zde bude seznam bodů, které budou jednotlivými výtkami a zároveň jistým seznamem, který mi může být užitečný do budoucna, abych se vyvaroval stejných chyb, jaké jsem udělal nyní.

 

V této kapitole nebudu využívat žádnou referenční reportáž, všechny výtky jsou proto výtkami oproti ideální, dokonalé reportáži, která v praxi neexistuje. Kritika bude směřovat tedy i na detaily, které by se na této úrovni dalo snadno přehlédnou či odpustit.

Celkově jsem s finálním projektem relativně spokojený. Myslím, že jako krátká reportáž neurazí, má svojí informační hodnotu a po technické stránce je použitelný. Jsem rád, že jsem si v průběhu práce na projektu vyzkoušel dva odlišné způsoby natáčení (viz kapitola výše). Také se mi líbilo, že jsem do reportáže zařadil telefonický rozhovor, neboť to byla dobrá zkušenost, a to jak při samotném rozhovoru, tak při následném zpracování zvuku a designu typické „volá“ obrazovky. Dobrá zkušenost byla také jednat se všemi třemi sférami lidské činnost. Mluvil jsem se soukromou sférou, když jsme dělal rozhovory s rodiči a děti, poté s veřejnou sférou, když jsem dostal vyjádření od Úřadu práce, a firemní sférou při rozhovoru s ředitelkou mezinárodní školky v Olomouci. Všechny tyto tři typy probíhaly odlišně a měly specifické rysy.

Zatímco rozhovory s rodinami probíhali víceméně běžně, vyjádření pana Mikšaníka bylo odlišné. Analytik Úřadu práce je zvyklý se vyjadřovat i pro „velká“ média a podle toho naše setkání probíhalo. Den předem jsme se telefonicky domluvili, co mě zajímá a na co bych se rád zeptal. Následující den ráno stačilo kdykoli přijít před Úřad práce, zatelefonovat a pak Mikšaník sešel dolů a pěkným, uhlazeným, evidentně alespoň načrtnutým souvětím odpověděl na všechny dotazy. S vyjádřením jsem byl spokojen na začátku i následně při stříhání. S trochou snahy z něj šlo použít jakoukoli část jsem potřeboval.

Stejně tak specifický byl telefonní rozhovor s paní Musiolovou. Pravděpodobně z toho důvodu, že nemá jako zaměstnankyně soukromé firmy žádnou povinnost, na rozdíl od státní instituce, vycházet médiím vstříc, byla výrazně opatrnější. Před vyjádřením ode mě vyžadovala více informací o mě i o projektu. Nakonec se mnou však ale ochotně zhruba dvacet minut telefonovala. Po skončení jsem ji poslal na výslovné vyžádání několik vybraných úseků k autorizaci, které však promptně odsouhlasila k použití.

6.1 Výtky

· Stabilnější obraz: Přestože to v terénu na malých displejích kamer a fotoaparátů vypadá v pořádku, na počítači to v pořádku není. Příště bych využíval staviv i pro záběry, které jsem dnes točil tzv. „z ruky“. Zrcadlovka Nikon ode mě při natáčení videa vyžaduje, abych se koukal na digitální displej na její zadní straně, čímž oproti kameře přicházím ještě o stabilizaci přístroje tím, že jej nemůžu mít opřený o obličej. I v případě kamery není však situace ideální, především proto, že je to přístroj drobný, který má tendenci se v rukou klepat. Do budoucna bych uvažoval o zařízeních jako jsou stabilizační „gripy“, které jsou dnes již relativně levné a problém s klepáním řeší dokonale.

 

· Kvalitnější zvuk: V případě prvního natáčení s kamerou Sony a kondenzátorovým tyčovým mikrofonem se v nahrávce vytvořil z nějakého důvodu docela výrazný šum. Ve výsledném produktu je šum výrazně potlačen pomocí ekvalizátoru, neboť se nacházel především ve vyšších frekvencích. Šum mohl být teoreticky způsobem špatným nastavením citlivosti nahrávání v nabídce kamery. Lépe se mi pracovalo později při použití klipového mikrofonu s praktickým šestimetrovým kabelem, který měly Gabrielle a Olivia připnutý na hrudi, i zde nicméně docházelo místy k přebuzení a následnému oříznutí zvukového spektra, což vyústilo v typické praskání, když se zrovna mluvilo více nahlas než obvykle.

 

· Baterie, nabíjení: Hned první natáčecí den jsem si několik hodin před schůzkou s Janitou a Dušanem kameru zkoušel, aby poté vše ubíhalo podle plánu. Bohužel jsem ji ale poté nechal zapnutou, což jsem si uvědomil až několik minut před tím, než jsem musel vyrazit na smluvené místo. Kamera se bohužel nezachovala jako moderní zařízení, které se po několika minutách, kdy se s ním nic neděje, vypne popř. přepne do úsporného režimu. Namísto toho jsem u Janity a Dušana doma postupně po kouskách kameru nabíjel a zdržoval tak sebe i je. Také jsem zjistil, že přestože bych logisticky mohl zároveň nahrávat interview na stativu a zároveň nabíjet, vzniká v takové situace na audiu velmi výrazné bzučení způsobené frekvencí střídavého napětí v elektrické síti, které by celou nahrávku zkazilo. Často to tedy byla baterie, která určovala, kdy se přestane nahrávat, namísto mě. Toto by vyřešila náhradní nabitá baterie, kterou jsem ale bohužel neměl k dispozici. Do budoucna by byla náhradní baterie velice vhodné řešení.

 

· Hlasité přitakávání: Dalším výrazným problémem, který jsem odhalil až při editaci materiálů, bylo moje neustálé přitakávaný zvuky „hm, hm“, jímž jsem vyjadřoval souhlas s tím, co mi lidé říkají. Přišlo mi neslušné nechat někoho dlouho mluvit a nenaznačit, že ho nebo ji poslouchám a vnímám, nebyla to však chytrá volba. Často se stalo, že moje „hm“ bylo vysloveno ve stejný okamžik jako slovo toho, s nímž jsme právě mluvil, což ve výsledku znemožnilo čisté post-produkční vystřihnutí zvuku. Do budoucna bych se měl tohoto reflexu zbavit, abych nemusel poté i šikovná vyjádření vylučovat z výsledné reportáže kvůli mému hlasitému přitakání. I ve výsledném videu je zvuk několikrát slyšet, kde nebyla možnost se jej efektivně zbavit a záběry byly příliš cené na to, abych si mohl dovolit je nevyužít.

 

· Předvídat, jak materiál použít: Bohužel jsem při tvorbě reportáže uvědomil, že kvalitní reportér musí již při sbírání materiálů mít docela jasnou představu o tom, jak bude výsledný produkt vypadat. To se mně osobně nedařilo. Předpokládám, že to přichází se zkušenostmi a bude to je obecně jeden z hlavních faktorů, který rozlišuje dobrého reportéra od reportéra průměrného. Důležitá je schopnost poznat ve výpovědích účastníků ty podstatné, záchytné informace, které poté v reportáži použiji, a nechat si je případně několikrát zopakovat, tak, aby se daly použít v různých kontextech nebo jen vybrat ten nejlepší pokus. Z desetiminutového monologu přirozeným tempem se zadrháváním a opakováním se se důležité věci vytahují mnohem obtížněji. Projevilo se to také tak, že několik velmi vhodných vyjádření, které by se daly za běžných okolností dobře použít, jsem využít nemohl, neboť větám chyběly podměty. Musím si dávat pozor na to, aby mně lidé nejenom odpovídali na to, na co se jich ptám, ale aby jejich věty dávaly smysl, i když stojí o samotě. V inkriminovaný okamžik jsem si tuto skutečnost neuvědomil, neboť jsem přemýšlel příliš nad tím, jestli kamera směřuje tam, kam má, jestli je světlo alespoň trošku vhodné, jestli bude rozumět zvukové nahrávce atp. V jednu chvíli, kdy seděla matka Gabrielle a dcera Olivia vedle sebe na lavičce, tak měly tendence mluvit obě střídavě a vzájemně se doplňovat, takže volba klipového mikrofonu v tu chvíli naopak nebyla ideální, neboť byly hlasitosti velice rozdílné.

 

· „Ošemetné“ téma: Toto není výtka, spíše jako krátká úvaha. Přestože mě téma reportáže bavilo a baví, natáčet o dětech je dle mého názoru těžší než nahrávat o dospělých. Nejvíce jsem toto pocítil při snaze získat nějaké ilustrační záběry, které půjdou později použít pro prostříhání dlouhých interview. Když jsem natáčel v parku procházející lidi, nepřipadal jsem si příjemně. A když jsem pak natáčel dětské hřiště, přišlo mi, že by tomu snadno mohl někdo neporozumět a vyložit si moje natáčení velmi nevhodně. Myslím si, že natáčení dětí je citlivější a často zkrátka obtížnější než u dospělých.

 

· Chybějící akademik: Přestože jsem nakonec získal dle mého názoru vhodné a kvalitní vyjádření paní Musiolové z praxe, původním záměrem bylo se o jazykové akvizici pobavit s akademickým pracovníkem, který se tématu věnuje i na vědecké úrovni. Takové vyjádření by mohlo obsahovat více empirie, příklady studií a celkově vykazovat ještě větší erudovanost v tématu. Také by mohlo obsahovat i nějaká varování, jak by se výchova vykonávat neměla, i když věřím, že by převažovala pozitiva, resp. také ujištění, stejně jako v případě ředitelky mezinárodní školky, že pokud se postupuje přirozeně, dítěti z takové výchovy nic zlého nehrozí.

 

· Čísla z Úřadu práce: Přestože vyjádření z Úřadu práce v Olomouci má jistou informační hodnotu, je trochu škoda, že není výrazně konkrétnější. Jedinou kvantifikovatelnou položkou je vyjádření o „popularitě“ jazyků pro zaměstnavatele, která jazyky řadí do přehledného pořadí. Pan analytik Úřadu práce mi po telefonu bohužel sdělil, že konkrétnější data k tomuto tématu nemá k dispozici. Myslím si ale, že pokud bych se mohl opřít o silnější mediální organizace za sebou, tak bych mohl získat zajímavější, nebo alespoň konkrétnější data.

 

6.2 Porovnání HDV kamery a DSLR

Jak jsem zmínil v předchozí kapitole, při natáčení jsem využil dvě velmi různé metody natáčení: pomocí HDV kamery a pomocí běžné digitální zrcadlovky. V průběhu natáčení jsem přešel od první metody ke druhé. Důvodem byla veliká nevýhoda HDV kamery v principu zachytávání videa do počítače tzv. Firewire kabelem, jenž se v dnešní době již do přenosných počítačů neinstaluje. Termín zachytávání v sobě skrývá také nevýhodu časové náročnosti, která se rovná délce záznamu. V případě, když jsem chtěl záznam zpracovávat v pohodlí vlastního stroje, se k času zachycení videa z kazety přičetl ještě čas potřebný pro export ve vhodném formátu, než bylo možno soubory přenést do vlastní počítače a zpracovávat kdykoli bez závislosti na otvírací době audiovizuálního centra, kde především týden před termínem odevzdání projektu bylo spíše obsazeno.

 

Kromě nepraktického stahování záznamu z HDV kamery má však kamera několik podstatných výhod, mezi které patří: plně automatické ostření, které na rozdíl od DSLR je opravdu plně automatické a nevydává žádné ruchy; již zmíněná jiná konstrukce kamery, resp. jejího hledáčku umožňuje natáčení kamery blízko u obličeje, což dělá obraz stabilnějším; a nakonec podstatnou výhodou je také možnost plynulého přiblížení, které je zvláště u standardních setových objektivů levných DSLR problém.

Konkrétní DSLR Nikon D5100 má poté kromě již zmíněné jednoduchosti získání natočených záznamů také drobnou výhodu v displeji, který je výklopný na všechny strany, což je velmi praktické při natáčení rozhovoru v jednom člověku, kdy je možné si od mikrofonu až zleva nebo zprava kontrolovat, zda je subjekt stále tam, kde má být.

7. Zdroje

(Faktickými informačními zdroji byly v mém případě převážně výpovědi rodin a dalších zúčastněných. Mám za to, že cíl toho projektu jak zmíněn v první kapitole předurčuje minimum sekundárních zdrojů.)

Webové zdroje:

Česká republika od roku 1989 v číslech. Český statistický úřad [online]. 2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/redakce.nsf/i/cr_od_roku_1989

English preschool and primary school in Olomouc, Czech Republic: Internationa School Olomouc [online]. 2014 [cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.ischool.cz/

Knihy:

WHITE, Lydia. Second Language Acquisition and Universal Grammar. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. ISBN 9780521796477.