Michaela Maňáková 
Nevšední název i motivace k založení
Vesnici založila v roce 1990 Rebecca Lolosoliová, kterou zbila skupina mužů a vykázala vlastní komunita, jelikož kritizovala takzvanou ženskou obřízku neboli mrzačení ženských pohlavních orgánů. Zatímco se zotavovala v nemocnici, zrodil se u ní nápad založit ves, kam nebudou mít muži přístup. Vzniklo tak útočiště pro další ženy, které se staly obětí sexuálního napadení a musely opustit své místo bydliště. Popřípadě utekly před dětskými sňatky či ženskou obřízkou.
Jedním z důvodů vzniku byl také radikální krok, ke kterému se odhodlala tehdy patnáctičlenná skupina samburských žen. Ta registrovala u keňského ministerstva kultury svou ženskou pracovní skupinu, v rámci které se její členky věnovaly výrobě a prodeji tradičních korálkových výrobků. Jejich muži však rostoucí úspěch svých chotí těžce nesli, a manželky proto často slovně i fyzicky napadali. Právě tyto osoby byly spolu s Rebeccou Lolosoliovou prvními obyvatelkami keňské matriarchální vesnice. Svou novou domovinu pojmenovaly Umoja, což ve svahilštině znamená „společně“. Dnes žije v obci kolem dvou set žen a dětí. Tamní obyvatelky si v Umoji postavily domy a nachází se zde také škola. Celé místo obklopuje plot z trnitých větví. Zdrojem obživy je pro místní prodej medu a již zmíněných korálků.
Vztah k mužům – využití na práci a reprodukci
Stejně jako všichni Samburové, žijí i obyvatelky Umoje především z chovu dobytka. Vstávají před šestou ráno, aby dobytek podojily a vyhnaly na pastvu. Někdy si najímají mladé chlapce z okolních vesnic – jak pro pastvu dobytka, tak pro jiné drobné práce, které jsou obvykle ženskou doménou (např. sběr dřeva na oheň).
Jedná se o chlapce, které zapudila jejich vlastní komunita, protože se strachem utekli od obřadu rituální obřízky, která z nich měla udělat mladé válečníky Moran. Chlapci jsou dnes pro posměch a jejich postavení v rámci samburské společnosti je velice nízké. Ženy tyto chlapce využívají v období sucha, protože je často nutné hnát krávy až několik kilometrů daleko, a pastva se tak může protáhnout i na několik dní. Aby tato matriarchální osada nestála na pokraji vymření, musí příslušnice dané osady udělat výjimku a samburské muže využít především k zakládání nových pokolení. Díky tomu můžou po vesnici pobíhat desítky malých dětí, které tady se svými matkami žijí.
Vzdělání na prvním místě
Prioritou Umoje je vzdělání jejích dětí. Chtějí ukázat, že i dívky mohou něco dokázat navzdory svému nízkému sociálnímu postavení. Za stěžejní považují vzdělání, které je v této oblasti poměrně nedostatečné. Samburské děti podle jejich slov školy víceméně nenavštěvují. Zřídily proto před několika lety školu, která sídlí za branami vesnice. Škola je otevřená všem dětem, které v okolí žijí, nyní se v ní střídá asi stovka žáků. Učitelky zde pracují téměř zdarma. Dostávají jen symbolickou částku, která jim umožní v místních podmínkách přežít. Škola funguje na bázi příspěvků s mottem „přines, co můžeš“. Děti nemusí za své vzdělání platit penězi, ale například i sesbíraným dřevem na podpal. Zatímco školu v průběhu dopoledne navštěvují děti, odpoledne probíhají kurzy čtení a psaní pro dospělé zájemce.
Skvělá turistická atrakce
„Za pomoci několika mezinárodních humanitárních organizací jsme vybudovaly v blízkosti naší osady turistický kemp. Turisté si tu mohou za peníze postavit stan, případně využít některé chýše na břehu řeky s výhledem na krokodýly a slony. Chceme zkrátka, aby lidé poznali, jaká je naše kultura a že jsme schopné se postarat samy o sebe, i když jsme ženy. Možná proto jsme pro mnohé dámy obrovskou inspirací,“ říká jedna z místních obyvatelek Jane Nolmongenová.
Pokud si návštěvníci kempu připlatí, zorganizuje pro ně náčelnice prohlídku vesnice. Exkurze do vesnice začíná zhlédnutím jednoho z domů a pokračuje návštěvou malého muzea a ukázkou tradičního samburského tance. Prohlídku mohou poté zakončit nákupem tradičních korálkových šperků.
Trnem v oku okolním vesnicím
Nebývalý úspěch a překvapivá ekonomická prosperita matriarchální vesnice se logicky nelíbí okolním samburským vesnicím. „Dříve na nás v noci muži z okolních vesnic útočili a honili nás kolem našich domů. Dnes už se to naštěstí celkem uklidnilo,“ popisuje vztahy s ostatními osadami náčelnice Rebecca Lolosoliová.
