Justýna Bouchalová 
Lidstvu se nikdy nechtělo pracovat. Proto se už od počátků civilizace snažilo vymyslet nástroje a přístroje, které mu práci usnadní. Poté co jsme zabili Boha, jsme spásu začali hledat v technickém pokroku. Naše nadšení ale netrvalo dlouho. Došlo nám, že stroje nám mohou práci sebrat, nebo významně přeměnit její podobu. Konflikt s pokročilejšími technologiemi máme už od dob rozbíječů strojů, ale teprve ve 21. století se kvůli vstupu finančně dostupných počítačů na trh a do běžných rodin začíná dotýkat i naší kreativní a intelektuální práce.
Zatímco v průběhu 20. století nám stroje braly práci fyzickou, zefektivňovaly výrobu, často nahrazovaly nekvalifikované dělníky atd. nyní nám AI bere práci kvalifikovanou a kreativní. Mohli jsme sledovat, jak se v počátcích uvedení prvních online AI nástrojů zvedla velká vlna nevole především v uměleckých profesích. AI nástroje například mohou velmi rychle a efektivně generovat obrazy, ale tato umělecká díla jsou založena na kompilaci děl jiných lidských autorů. Tato skutečnost pak samozřejmě rozjela debatu, zdali se obrazy vytvořené AI vůbec mohou považovat za autorské umělecké dílo. Protože už chvíli po uvedení AI se objevilo mnoho takzvaných AI umělců, kteří říkají, že jsou skutečnými umělci a jsou autory takto vzniklých obrazů. Opačný názor na autorství pak mají mnohé vysoké školy, které nyní kvůli jednoduchosti napsání esejí pomocí ChatGPT ruší bakalářské práce.
Byl vůbec vývoj umělé inteligence správným krokem?
Vývoj technologií vede ve své podstatě k jakési utopické představě, že v někdy v daleké budoucnosti lidé pravděpodobně už nebudou muset dělat vůbec nic. Pracovat za nás budou stroje a my budeme jen slastně vegetovat a bavit se. Jenže takováto existence pro nás není přirozená. Lidé se vždycky budou chtít nějak zabavit a uprchnout před nudou, kterou by nám příliš jednoduchý život přinesl. Většině lidí se ale nechce těžce fyzicky a monotónně pracovat, proto se jako východisko vždy rýsovala práce hlavou, tvorba umění v různých podobách atd. Tato možnost je ovšem už nyní AI technologiemi omezena. Naopak se mi zdá, že se budeme čím dál víc propadat do jakéhosi Matrixu, ve kterém lidé budou pracovat a stroje se budou bavit.
Ačkoliv před výbuchem popularity AI nástrojů byla často omílána takzvaná Industry 4.0 a plánovaná robotizace našich výroben a montoven, která měla vést k zářným zítřkům, realita v českých firmách tomu moc nenasvědčuje. Pro firmy je stále levnější zaměstnávat lidi, kteří jim ochotně budou dělat dvanáctky v trojsměnném provozu za 30 tisíc, protože tak univerzálního robota s tak levným provozem zatím nikde nenajdete. Cesta za pravým odbouráním fyzické práce je tedy trnitá a její cíl v nedohlednu. Naopak umělá inteligence už teď bere lidem práci v oblasti grafiky, překladatelství a během pár let nám vymele mozky ChatGPT, po jehož letitém používání už lidi nebudou schopní ani nic napsat. Což je teda dost smutné.
Naší kolektivní myšlenkou je přece svět vylepšovat a zjednodušovat ke svému prospěchu, ke své zábavě a kreativitě, ne ze sebe dělat otroky. Vývoj technologie je nezadržitelný a ve své podstatě pro lidstvo prospěšný. Jenže se mi zdá, že si lidstvo zase dobře našláplo pravou nohou a pak se rozhodlo skočit do propasti. Místo toho, abychom nechali stroje roboticky pracovat a kreativní práci si nechali pro sebe, dali jsme kreativní práci strojům a na lidi teď zbyde robotická práce za pásem, za kasou, nebo někde v kanceláři.
