Zuzana Langrová Kdo by například uvěřil tomu, že člověk, který neměl ani kapku alkoholu v krvi došel domů jen s jednou botou a zjistil to až druhý den ráno? Asi nikdo. A navíc, když ta bota byla na podpatku. Zkuste si představit dívku, která v brzkých ranních hodinách kulhá setmělou Olomoucí v jedné černé lodičce. Samozřejmě, ty, kteří mají bujnou fantazii, by mohlo napadnout, že u oné dívky zastavila černá limuzína, vystoupil z ní mafiánský boss a ukradl jí jednu botu, ale většina z nás by při takovém pohledu spíše přemýšlela, kolik promile alkoholu má dívka v krvi.
Přiznávám, nebylo to přesně takhle. Trochu jsem povolila uzdu svojí představivosti. Ve skutečnosti bota opustila svou majitelku jen jedno poschodí od jejího bytu. Ptáte-li se, jak to se ztracenou lodičkou dopadlo, druhý den ji přinesl o patro níž bydlící pán. Soudě podle jeho výrazu „jak-někdo-může-ztratit-botu?!“, byl z těch, kteří přemýšleli o počtu promilí.
A co tohle? Je říjen. Denní teploty nepřesahují 15°C, ty noční k této hranici nesahají ani zdaleka. Tři lidé kráčejí (opět v brzkých ranních hodinách) k hladovému oknu, když je na náměstí Republiky neobyčejně zaujme kašna. Ta kašna tam stojí už léta. Prošli kolem ní tolikrát. Ale najednou je jiná. Tak zajímavá, lákavá, ne taková jako jindy, za denního světla. Pro jednoho z nich je kašna natolik přitažlivá, že zatouží zaplavat si v ní. Co na tom, že voda je špinavá? Co na tom, že jsou na náměstí kamery? Chce plavat, tak bude plavat! V té chvíli mu ten nápad přijde naprosto geniální. A než mu někdo z těch zbylých dvou stihne to šílenství rozmluvit, už stojí po kolena v kašně. Další z nich si řekne, že na tom vážně asi něco bude a následuje toho prvního. Třetí , ten nejrozumnější z nich, se neúčastní. Pouze se napůl pobaveně, napůl nesouhlasně dívá, tak jako se rodič dívá na své děti, které právě procházejí pubertou a klade si otázku „je tohle normální?“ Ne, není! Opět za to může náš přítel, Alkohol.
Jak si jinak vysvětlit, že dva vysokoškoláci si bez sebemenších výčitek plavou v kulturní památce? Vlastně rovnou ve dvou. Ono je totiž něco jiného plavat v kašně na náměstí Republiky a na Horním náměstí. A zkusit se má všechno. Přesně toho se drželi ti dva „plaváčci“ a po několika minutách strávených v kalné vodě na náměstí Republiky se rozhodli vyzkoušet i jinou „plovárnu“. Vyrazili na Horní náměstí, cestou minuli „hladové okno", ke kterému měli původně namířeno, aniž by si toho všimli, a zaplavali si v první kašně, na kterou narazili. Když chtěli vyzkoušet ještě další (přece jen na pořadníku jsou ještě dvě kašny na Horním náměstí, a jedna na Dolním), naštěstí dojšla jejich společníkovi "neplavci" trpělivost a přiměl je k odchodu na koleje. Kdoví jak dlouho by jinak „Tour de kašna“ pokračovala.
Alkohol je nevyzpytatelný. Někdy nám z hlavy vymazává vzpomínky na večer, který jsme s ním strávili, jindy se nás snaží zmást natolik, že ani nenajdeme cestu domů, na kolej, na privát. A tak se stalo, že dívka vracející se z nejmenovaného klubu, sice nějakým zázrakem našla koleje, ale v dalším hledání už příliš úspěšná nebyla. Netrefila do svého pokoje. Naštěstí našla jiný, cizí. Jistý dobrodinec jí poskytl nocleh, aniž by vyžadoval jakoukoli protislužbu. Trestem za večer strávený s Alkoholem, byl šok po probuzení v cizí posteli a výsměšné pohledy lidí, které ráno potkala cestou do svého pokoje. Netušila že má na čele napsané telefonní číslo onoho dobrého člověka, který ji nenechal spát na chodbě. Tehdy si slibovala, že s Alkoholem se už přátelit nebude.
Tatáž dívka, o týden později… Je ráno, zvoní budík, dívka vstává. Následuje pohled do zrcadla a… ŠOK! Bylo to možná způsobeno rozespalostí, možná něčím jiným, že si v první chvíli myslela, že na ni ze zrcadla překvapeně civí nějaká cizí holka. Po bližším přezkoumání si uvědomila že v zrcadle skutečně vidí to, co by měla – svoje já. Jen trochu pozměněné. Mozek jí pracoval na plné obrátky ve snaze vzpomenout si na to, co se dělo předešlý večer… Pomalu se jí to začínalo vybavovat. Party u přátel na koleji, koupelna, spolužačka s vypůjčenými nůžkami na patologii a všudypřítomný Alkohol oblečený v lahvi vína, který jí našeptával „Dovol jí to udělat, vždyť o nic nejde, vlasy dorostou“… Koukala na tu holku v zrcadle s ustřiženou ofinkou těsně nad obočím s pomyslnou žárovkou nad hlavou a s úsměvem si pomyslela „No co, až mi zase příště někdo napíše číslo na čelo, tak to alespoň nebude vidět“.
Věřte, nevěřte, všechny tyto příběhy se staly. A co víc, staly se některým z nás, studentů prvního ročníku žurnalistiky. Marná snaha přesvědčovat někoho, že nepijeme. Ale máme alespoň své oblíbené moto. Můžeme dál s nevinným úsměvem tvrdit „Nejsme alkoholici, jsme pouze studenti vysoké školy!“
