Adéla Pastyříková 
Dýško, tringelt, spropitné. Někde samozřejmost, jinde urážka, u nás spíše vzácnost, proto dobrá servírka pro dýško i přes plot skočí. Ve většině podniků spropitné funguje, jako takový hnací motor pro personál. Těšíte se na konec směny, až se sečte kasa a vy zjistíte, jak úspěšní jste dnes byli. Věřte mi něco o tom vím, takto se těším každý večer po dvanáctihodinové směně v kavárně.
Z mého osobního výzkumu, vyplývá, že Češi jsou v tomto ohledu dost "držgrešle". Nechci házet všechny do jednoho pytle, občas se najde někdo, řekla bych s dost pěknou částkou, ale ty velkým stínem zakrývá skupina lidí, kteří sice zaplatí, ale jen tak bez ničeho si odejdou a vy po nich v hlavě házíte stolem a židličkami, které jste ochotně táhla ze skladu, protože jich bylo prostě moc!
Dýško není povinnost, ale je fajn ho dát. Tedy pokud neplatíte třeba 99 korun a s úsměvem neřeknete: „Děkujeme slečno, tu korunu už nehledejte." Pak vám já řeknu dost nevděčné a ironické děkuji. Zažila jsem i podnik, kde se slečna servírka nestyděla a o spropitné si při placení přímo řekla. Dobrá taktika pro horší časy. Možná je lepší dát na rady internetu a pozvat si vizážistku, která servírky nalíčí. Na ženy to prý nefunguje, ale u mužů se dají očekávat o 17% vyšší dýška. Na zaplacení vizážistky by to mohlo stačit. A ženu můžete okouzlit místní historií nebo tipy na výlet, a to by bylo, aby nebylo.
Ale pro srovnání se světem, například v Turecku, Rakousku nebo Nizozemí, je dýško povinné, ve Francii zahrnují poplatek za servis rovnou v účtence, v Tunisku si vystačíte s drobným dárkem, v Číně, Dánsku, Švédsku a na Novém Zélandu nečekají nic. Ale pozor v Japonsku a Thajsku považují spropitné za urážku a v Argentině dokonce za porušení zákona. Takže až pojedete na dovolenou, tak při učení cizího jazyka se rovnou podívejte, jak jsou na tom v zemi se spropitným, ať českému národu neuděláte ostudu.
A těch pár korun u nás dávejte dál, protože korunka ke korunce…
