pá., 26. leden 2024 10:49

Fejeton: Jak jsem šla na hokej aneb Klárka v říši divů

Fanoušci týmu HC Oceláři Třinec při zápase s týmem z Českých Budějovic Fanoušci týmu HC Oceláři Třinec při zápase s týmem z Českých Budějovic Zdroj: Klára Revendová
Pátek, 19. ledna. HC Oceláři Třinec hrají zápas proti Motor České Budějovice a pro mně je to první hokejový zápas, který vidím živě. Werk Aréna se plní lidmi a já jsem se na vlastní oči přesvědčila, že toto je sociologická teorie davu. V nejlepším slova smyslu.

Lokální hokej a fanouškovství sportovních týmů jsem nikdy pořádně nechápala. Pamatuji si, když jsem byla na druhém stupni na základní škole, tak moje spolužačka, zapálená fanynka Ocelářů z Třince po prohře s Litvínovem přišla do školy celá uplakaná a zdrcená. Nepomohl tomu ani fakt, že si ji kvůli tomu celý den dobíral jeden z mých tehdejších spolužáků. Psal se rok 2015, Oceláři prohráli proti Litvínovu finálový zápas hokejové ligy a jejím nejoblíbenějším hráčem byl Šimon Hrubec. O tři roky později jsem se dostala na střední školu. Měla jsem učitele na matematiku, kterého jsme měli tzv. otipovaného. Totiž, vždycky, když hráli v neděli Oceláři, tak jsme to sledovali snad všichni (i ti nesportovnější z nás), abychom byli schopni odhadnout, s jakou náladou se vyučující zítra dostaví do školy. Pokud vyhráli, matika byla v pohodě. Pokud prohráli... to je příběh na jindy.


Vždycky se mi to zdálo trochu zvláštní, že součástí života tolika lidí jsou hokejové zápasy a fanouškovství. Veřejně projevovat svou podporu domácímu týmu a být schopen se o danou záležitost i poprat. Ještě aby ne, vždyť ve zpravodajství dost často bývají výtržnosti fotbalových/hokejových fanoušků. Svým názorem jsem se v rodinném kruhu moc netajila, proto když se mi minulý týden naskytla příležitost jít na páteční hokejové utkání výše zmíněného Třince, tak jsem šla. "Vždyť ty se ani na hokej nedíváš," namítla mamka. Na druhou stranu, byla to ona, kdo mi zprostředkoval daný zážitek, a to sice permanentkou kolegyně z práce, která se nemohla dostavit. Sportu moc nerozumím, vlastně vůbec a jediný důvod, proč jsem na to kývla bylo, že zkusit se má (skoro) všechno. Nikdy nevím, kam mě má budoucí profese novinářky zavede. "Jenom škoda, že nehrají s Olomoucí, to by teprve bylo dilema, že," přisadila si mladší sestra. Toto jsem však nechala bez komentáře.


Ve velké skupině lidí si obvykle připadám velmi nesvá, ale pracuji na tom. Se sluchátky jsem tedy jela autobusem do Třince. Konkrétně, do Werk arény, té nové. Už v autobuse jsem postřehla, že větší polovina lidí bude vysedat na zastávce se mnou. Dresy, šály, čepice... to všechno s logem domácího týmu. Také jsem byla svědkem velmi zajímavého rozhovor, a to sice výhody pití piva a vína. Jednoho z účastníků diskuze prý po pivu bolívá hlava. Po víně ne. Deset minut nato jsem vysedala na zastávce. Už tehdy se mi vybavil sociologický pojem "teorie davu". Ustupuje vědomá osobnost a všechno se stáčí jedním směrem. Zde HC Oceláři Třinec. Třinecký, "náš" hokejový tým. Při vstupu na stadion jsem obdržela fanouškovskou proprietu (tleskátko) a vydala se hledat svoje místo. Sektor G, místo k stání. Neboli lidově řečeno, kotel.


Netrvalo dlouho, i přes mou mizernou orientaci v hlučných a rušných místech, jsem své místo našla. K mému překvapení jsem zde potkala mého sedmnáctiletého bratrance, který nemohl uvěřit tomu, že mě vidí. "Co tady děláš," zeptal se s údivem. Když jsem mu sdělila, že jsem zde z výzkumného hlediska a píšu fejeton, hlasitě se zasmál. "Takže skoro pracovně. Doufám, že si to užiješ, hrajeme proti HC Motor České Budějovice," odvětil. Nutno podotknout, že vedle mě stál celou první třetinu, což bylo z jeho strany velmi milé. A když hodiny odbily pátou, zápas začal.


Vlastně jsem ani moc nesledovala, co se dělo na ledě. Jediné, co jsem byla schopna vnímat bylo jednohlasné křičení sloganů k podpoře domácího týmu. Nechybělo tradiční "Tady vládne Třinecko" nebo prostě a jednoduše "Třinec!" doprovázeno tleskáním, bušením a povykováním. Člověk se velice jednoduše stane součástí davu. K mému vlastnímu úžasu, když padl druhý gól ve prospěch Budějovic, tak mi nechtíc vyklouzla nadávka. Tak moc mně to chytlo. Skončila první třetina, stav 0:2 a čekala nás patnáctiminutová přestávka. Během které se na "kostce" objevila i paní, která slavila narozeniny, a jelikož je dlouholetou fanynkou Ocelářů, tak nesměl chybět dort. Jak jinak, než bílo-červený s drakem. Dokonce i maskot týmu, dráček Werkáček, jí popřál.


Bohužel jsem nezůstala do konce zápasu, musela jsem odejít dříve, abych stihla autobus. Seděla jsem v poloprázdném vozidle a přemýšlela. Dvě věci mi byly jasné: že teorie davu, ač zastaralý koncept, tak funguje. A taky to, že člověk je zvíře společenské. Všechno je to o komunitě, jednom cíli a jednom týmu. Ať už to jsou Oceláři Třinec, HC Litvínov nebo i Sigma Olomouc. O tom, že hokejový zápas je společenská událost a možnost setkat se s přáteli a známými. Nepopsatelná atmosféra. Sice jsem byla trochu mimo, když jsem dorazila domů, ale měla jsem radost, když jsem ze sportovních zpráv zjistila, že Oceláři nakonec vyhráli. Jako bonus bylo video mého bratrance po finálovém gólu Třince. Tolik radosti!


Půjdu někdy v budoucnu na hokejový zápas zase? Pravděpodobně ne, ale tenhle zážitek mi dal jedno - náhled do fanouškova světa. A tleskátko, která je vystavena u mně v pokoji. Prostě jsem z Třinecka.

 

Zobrazeno 254 krát
Naposledy upraveno: ne., 28. leden 2024 21:57
Pro psaní komentářů se přihlaste