Pavel Juráš Termínem filosofie totiž mohou různí lidé rozumět všelicos a já s odstupem uznávám, že při vágnosti prezentování „přednášky u příležitosti mezinárodního dne filosofie“ může být viníkem nedorozumění jak vysilatel, tak recipient pozvánky. Pořadatelem akce byla mezinárodní společnost Nová Akropolis, která nikterak nezastírá své okouzlení teosofií, což už je samo o sobě diskreditujícím faktorem par excellence.
Fundovanost referentky, která se raději několikrát přiznala ke své profesi učitelky dějepisu, byla zpochybněna již od prvního okamžiku přednášky, a to se netajím tím, že jsem na ni přišel pozdě. Velice signifikantním jevem zde byla nesystematičnost, kterou dokládá například plynulé rétorické proplouvání od Platona k Bhagavadghítě. Mezi mnoha jinými šperky z pokladnice informovanosti bylo možno zaslechnout kupříkladu údajná synonyma „univerzum nebo Bůh“. Vždyť ono je to vlastně jedno, jablka nebo hrušky, hlavně aby iluze vlastního univerzalismu udělala dojem i na někoho dalšího.
Rozpačité úsměvy, kterými publikum referentčiny násilně prvoplánové anekdoty provázelo, spíš působily dojmem nutnosti maskovat trapný pocit, který člověk dostává, když sleduje špatného herce. Přednáška tak daleko více než demonstrace plodnosti racia působila dojmem hledání optimálního komunikačního kódu s dozajista ne příliš hegemonním publikem. Jen tak si dokážu vysvětlit, že celé „kázání“ vypadalo jako jedna velká zahřívačka, kterou před velkým vrcholným finále a sdělením úplných životních pravd někdo (ne)šťastným sledem okolností nechal ukončit. Jako „dáreček“ si navíc přednášející připravila i dvě powerpointové prezentace, nápadně připomínající „neoficiální videoklipy“ k srdceryvným písničkám z pubertálních či prepubertálních střižen, jejichž přesycením splácí server Youtube daň svobodě sebevyjádření.
V názvu své kritiky si vypůjčuji termín filosofa Václava Bělohradského „morální kýč“. Rozumím jím naivní glosy či parafráze mudrosloví, se kterými se stěží dá nesouhlasit ...a to zakládá jejich zoufale patetickou prázdnost. Pokud by mateřské školy pořádaly kurzy osobnostního růstu, pak by právě tohle bylo jejich ideální náplní: „kdo je to pravý přítel?“; „ze života se dá učit“; „pravá láska se nedá koupit“; „společné okamžiky jsou cenné“; „každý jsme jedinečný“; „mezi extrémy může existovat harmonie“, etc. Výčet těchto kýčovitých frází (v autentickém znění) nikdy nemůže plnohodnotně vykreslit, jakým je dvouhodinová přednáška, která se prakticky z ničeho jiného nesestává, intelektuálním peklem. Pokud se zrovna nebavíte uzoufaně tragikomickou přítomností kolegy, který o vás díky nevýhodné pozici v přednějších řadách neví, máte na podobných událostech chuť v lepším případě začít hystericky křičet, v těch horších zbavit své smysly utrpení tím, že strčíte hlavu do nějakých stísněných, zvukotěsných a hermeticky uzavřených prostor. Docházíte však postupně k blouznivému přesvědčení, že chyba není v okolí, ale ve vás.
Mým skromným osobním názorem přesto zůstává, že intelektuální růst bývá značen právě posunem od otřepaných frází k neotřelým rozmluvám. A permanentně zneuctívaná Královna humanitních věd si ke své slávě určitě zaslouží více, než jen vodopády prázdných slov.
