Pavel Juráš Snímek se soustředí na osobu známého a kontroverzního vědce, profesora kybernetiky Kevina Warwicka. Warwick je původem Brit, domovskou univerzitou mu vždy byla University of Reading. Občasně však přednáší i jako hostující profesor na fakultě ČVUT v Praze. Jeho vědeckou činnost odměnily Imperial College London a Akademie věd České Republiky doktorátem. Warwick se účastní výzkumů na poli biomedicinského inženýrství, robotiky, umělé inteligence a kybernetiky, jeho práce však přesahuje i do jiných vědních odvětví.
V dokumentu přiznává své ovlivnění románovou sci-fi Poslední Člověk, kterou se kdysi rozhodl revolučně uchopit nikoli coby dílo beletrie, ale jako svým způsobem vědeckou publikaci. Tato zdánlivě triviální zmínka je ve skutečnosti právě pro osobu Kevina Warwicka velkým signifikantem, přímo metaforou ke způsobu odstartování jeho kariéry. Ano, Warwick je vizionářem.
Tento podstatný rys jeho osobnosti Olmerův snímek neopomněl podtrhnout. Nejsem si ale už tak jist, zda k tomu zvolil ten nejlepší možný způsob. S dobrým úmyslem byl v dokumentu různým osobnostem dán prostor k formulaci vlastního názoru na věc. Výsledný efekt však působil poněkud rozpačitě. Mezi těmi, kteří se k otázkám robotiky vyjadřovali, byli totiž i vůdčí osobnosti minoritních náboženských komunit, muslim Emir Omic a rabín Moše Chajim Koller. I s přimhouřením obou očí je patrné, že tito pánové mají ke věcnému a erudovanému vyjádření stran kyborgizace snad stejně daleko, jako kterýkoliv jiný laik, jehož by bylo možné arbitrárně odchytit kdekoliv na ulici.
„Jak se stát kyborgem“ je film antagonismů, protikladů. V tom jsou si s hlavním protagonistou podobni. Tento fakt, scénáristická zlatá žíla, je ale Olmerem trestuhodně opomenut. Právě ona osobnostní dynamika má potenciál dát základ neopakovatelně silnému televiznímu portrétu, proč tedy není explicitně vyjádřena?
Warwick jako skorokyborg mluví o nadvládě inteligentních strojů nad člověkem s takovou nonšalancí, jako by „k nám“ už dávno nepatřil a děsí tak myšlenkové konformisty.
Warwick jako stálečlověk vysedává na lavičkách, diskutuje se studenty a má dokonce i vlastní škálu kvality klobás, které se prodávají na fotbalových stadionech prvoligových klubů.
26 minut, které snímek trvá, je docela málo na adekvátní pokrytí všech fenoménů, které se k námětů nově lepí nebo s ním naopak dlouho táhnou. Některé pasáže jsou přitom převzaty z dokumentů jiných či z Warwickova osobního archivu. Nelze ovšem říci, že by se s časovým omezením režisér nepopral statečně. Co mu již odpustit nelze jsou trhliny ve formální stránce - zpracování jakoby samo cudně přiznávalo, že neaspiruje na to být rovno profesionálním střihům zahraniční produkce. Vlastní hudební podkres víceméně úplně chybí, jediným motivem je známá titulní skladba z filmu Terminátor 2: Soudný den. Ta však v kontextu snímku působí až lehce ironizujícím dojmem (do jaké míry to bylo záměrem ví asi jen Olmer sám).
Pozitivním na dokumentu je, že důsledně pokrývá mezníky Warwickova života, počínaje památným „Project Cyborg“ z roku 1998, kdy si Kevin poprvé nechal implementovat jednoduchý RFID čip (identifikace na rádiové frekvenci), který mu umožňoval interagovat s počítačově řízenými systémy univerzitní budovy. V další fázi už pod kůži dostal komplexnější nervové rozhraní, které mimo jiné umožňovalo pohybově synchronizovat Warwickovu ruku s rukou robotickou. Díky napojení jeho neuronálního systému na internet však jedna ruka mohla zůstat doma v Readingu, zatímco ta druhá vysílala a přijímala podněty až z New Yorku.
Kevin Warwick je nepochybně člověkem, který stojí právě na pomyslné trhlině dějinného zlomu, ale kolem kterého by většina z vás bez povšimnutí prošla. Jeho inovativní nápady a ještě revolučnější vynálezy mají potenciál dávat velkou svobodu, na druhou stranu ji také mohou brát. Jako vědec a vizionář si však bezesporu zaslouží když ne velké uznání, tak alespoň skromnou poctu. Těžko říci, zda se mu jí v podobě Olmerova počinu „Jak se stát kyborgem“ skutečně dostalo. Snímek není špatný, ale do optimální formální i obsahové nasycenosti mu přeci jen cos chybí. Nezklame, ale ani nenadchne. Zkrátka nepřekvapí. Jak velice se tím liší od samotného Kevina Warwicka...
