Linda Jindrová 
Už z názvu tohoto charakterového rysu vyplývá , že hlavní a neutišitelnou myšlenkou v hlavě takového člověka je jakási touha po perfektnosti. Z principu se pro spoustu lidí nejedná o cokoliv negativního. Každý z nás přece chce být dobrý, úspěšný, chce být pochválen. Nikdo by však neměl chtít být dokonalým. A už vůbec by toto slovo neměl spojovat se štěstím. Být perfektní se ne vždy rovná tomu být šťastným. Snaha o to být bezchybným je toxická, nezdravá. Pojem dokonalosti je totiž ze své podstaty dost abstraktní a vlastně i nepředstavitelný pojem. Nic kolem nás takové není. Přesto takové slovo ve slovníku máme, používáme ho dennodenně a do jisté míry se každý snažíme o to, aby nějaký náš výtvor byl tímto pojmem nazván. Perfekcionisté však vynakládají veškerou svou energii, abychom o každém jejich kroku zvolali: "To je skutečně perfektní!" A přesně tady lze vidět, proč tento charakterový rys nemusí být vždy zdravý. Člověk se totiž občas snaží dosáhnout i něčeho, čeho jednoduše nelze. Až ho to kompletně pohltí.
Pokud ve své snaze neuspěje, složí ho to. Samozřejmě, snad každý člověk se cítí sklesle, když se mu cokoliv nepovede. U perfekcionistů jsou však tyto pocity umocněné. A to hned několikrát. Problémem však je, že někdy se takové myšlenky dostavují i v případě úspěšné práce nebo i pochvaly. V takových situacích začnou přemýšlet nad tím, jestli "to šlo udělat ještě lépe". Samozřejmě si snad vždy něco najdou, a proto úspěšné začnou pokládat za neúspěšné. Tento proces je velice sebedestruktivní, únavný a málokdy hledá konce. Pokud člověk už nemůže více udělat ve svém pracovním či studentském životě, začne své perfekcionistické tendence uplatňovat na sobě. Začne držet jídelníčky, přehnaně cvičit, nakonec možná spadne do spárů poruch příjmu potravy či poruchy dysmorfofobické (porucha spjatá s přesvědčením o nějaké tělesné vadě). Nebo se ubere na nějaký koníček, rozvine ho do extrémů a poté vyhoří. Začne svou hodnotu hledat v tom, kolika lidem zvládne vyhovět, aniž by jakkoliv myslel na sebe. Zkrátka najde si nějaký destruktivní způsob, jak posuzovat svou osobnost a jak moc perfektní je. Mnohdy bohužel nezdravým způsobem. Na této temné cestě ve stínu vždy budou pocity méněcennosti, úzkosti, strachu. Člověk se mnohdy stává izolovaným.
Pojem perfekcionismu je stále dost neobjeveným konceptem, a to především co se týče jeho efektů na zdraví fyzické a hlavně to psychické. Ačkoliv takový nemusí být každý člověk snažící se o bezchybnost, spousta z nich v útrobách negativních myšlenek končí a mnohdy o nich ani nepromluví. Lidé, kteří se těmito myšlenkami trápí by však měli vědět, že být perfektní ve všem není zdravé ani fyzicky možné. A je naprotsto lidské a normální chybovat.
