Nikola Karkošová 
Předvečer prvního máje měl magický význam už pro Kelty. Slavili v tuto dobu svátek zvaný Beltain. Samotné slovo „beltain“ znamená jasný, zářivý oheň. Oheň měl pro Kelty božský a obětní význam, uctívali jím slunečního boha Belena. Keltové však neoddělovali svět bohů od toho pozemského, vše bylo nějakým způsobem posvátné a mělo svá pravidla, která vycházela z pozorování přírody.
V předvečer Beltainu zhasínali Keltové všechny ohně, aby ve starých plamenech skončilo vše špatné, co minulé období přineslo. Nový beltainový oheň pak symbolicky rozžínal nové začátky a naděje. Keltové zapalovali dva ohně vedle sebe a mezera mezi nimi znamenala bránu mezi starým a novým obdobím. Kdo touto „magickou“ bránou prošel, očistil se od všech špatných energií. Keltové touto bránou prováděli i svůj dobytek, aby jej očistili a ochránili před budoucími nemocemi.
Rovněž děkovali v období Beltainu svým pohanským bohům za to, co jim přinesli v minulosti a vyslovovali svá nová přání. Stejně jako dnešní pálení čarodějnic, ani jeho předchůdce Beltain se neobešel bez jídla, pití a zejména hudby. Keltové věřili, že má hudba jakožto dar bohů ozdravnou moc a kdo ji ovládá, nebude nikdy poražený. Další keltskou tradicí bylo skákání přes oheň.
O Filipojakubské noci se probouzí temné síly
Lidé odjakživa věřili, že jsou dny, které mají čarovnou moc. A některé obzvláště silnou. Takovým dnem byla i Filipojakubská noc, nástupce Beltainu. V Německu tento svátek slaví pod názvem Valpuržina noc. Pojmenování Filipojakubská noc odkazovalo na světce Filipa a Jakuba, kteří slavili svátek následujícího prvního máje. Lidé věřili, že soumrak poslední dubnové noci otevírá cestu temným silám, které je třeba zapudit, osvítit nebo i očistit plamenem. Čarodějnice měly vylézat ze svých úkrytů, pořádat sabaty a škodit a ubližovat lidem.
Proti uhranutí se vesničané odjakživa bránili různými praktikami. Kropili stavění svěcenou vodou, před vrata i na dvůr zapichovali pruty s trním, aby se čarodějnice poranily, pokusí-li se vniknout do jejich obydlí, nebo chrastili řetězy, stříleli z pušek a práskali bičem, aby čarodějnice zahnali. Ochranou pro některé byly i snítky šeříku.
Nejjistější je ale takové zlo symbolicky spálit. Ohně se nejčastěji pálily na kopci za vesnicí. Tento zvyk pochází z doby, kdy pro pověrčivé obyvatele představovaly čarodějnice zlo, které je třeba zahnat dýmem co nejdál od lidských obydlí. Udržel se až do 20. století, a ještě dnes se na některých místech dodržuje. Lidé také v minulosti vyhazovali zapálená košťata do nebe, aby zapudili čarodějnice, které létaly nad jejich hlavami. Také tančili okolo ohně a skákali přes plameny, stejně jako dávní Keltové o Beltainu.
Upálení se na hranici jako oběť pohanským bohům byla pro starobylého člověka pocta
Nikdo už neví, kdy vznikla první čarodějnice, hadrová figurína ale může připomínat poněkud drastické rituální zvyky, při nichž se od pravěku na hranicích upalovali živí lidé. Časem začaly živého člověka zastupovat figury. Obětování vlastního života pohanským bohům bylo však pro tehdejšího člověka nejvyšší poctou.
Ačkoli původní význam byl tedy jiný, dnešní pálení čarodějnic si spojujeme spíše s trestem a středověkou inkvizicí. Nevinné ženy tehdy lidé pod záminkou vymýcení zla označovali za čarodějnice, poté následovalo mučení, dokud nepřiznaly svou vinu, a následně je lidé upálili na hranicích. Inkvizice chápala doslova očistnou moc ohně, kterou uznávali již Keltové. Podle nich měly plameny na hranici zbavit lidského ducha ďábelského zla.
Způsoby oslavy předvečera 1. května, ať už je nazveme jakkoli, prošly v průběhu staletí velkými změnami. Zvláště ve městech se stávají spíše komerční zábavou, maškarním inspirovaném filmovými postavami čarodějů a čarodějnic. Naopak „novodobí Keltové“ se snaží navrátit svátku jeho původní sounáležitost s přírodou. Vesnické oslavy čarodějnic se pak často nacházejí mezi těmito dvěma póly.
Odpradávna lidé věřili, že Filipojakubskou nocí končí nadvláda zla a temna, život vítězí nad smrtí, dobré síly nad zlými. Přichází slunečná, světlá část roku, kdy příroda nabývá největší plodivé síly. Máme se tedy na co těšit.
