Blanka Moravcová James Harries, který pochází z Velké Británie, už několik let žije v Praze. Za své působení vydal šest alb a odehrál nespočet koncertů nejen v České republice, ale i v dalších zemích po celém světě, do povědomí veřejnosti se však zapsal především díky svému podílu na soundtraccích k filmům Snowboarďáci, Rafťáci, Bobule nebo Lidice. V Olomouci se naposledy objevil v únoru v rámci turné k poslednímu vydanému albu s názvem Growing Pains.
V roli předskokana se tentokrát po osmé večerní představil Tomáš Krejčířík z kapely Hope Astronaut. Podobně jako později James Harries, i on si vystačil pouze s kytarou. Publikum mu sice neprojevilo výraznější sympatie, jeho písně, zpravidla založené na nekomplikovaných melodiích a textu, si však dokázaly udržet pozornost. Velice vhodně zapůsobil i fakt, že styl hudby, který Krejčířík předvedl, do značné míry korespondoval s hlavním programem večera.
Náladu Harriesova vystoupení do značné míry určily už prostory, ve kterých se odehrávalo. Půda totiž dělá čest svému jménu a při její návštěvě není dobré očekávat nablýskaný klub. Veteš rozmístěná po celé místnosti, polštáře a matračky k sezení, trám namísto zábran oddělujících umělce od publika… Co dodat? Skutečná půda. V zimních měsících navíc pořádně promrzlá.
Navzdory tomu, jakým teplotním podmínkám byli diváci vystaveni, není téměř pochyb, že nikdo nezalitoval, že se na Jamese Harriese vyrazil podívat. K tomu, aby rozesmutnil nebo rozesmál, totiž tento Brit nepotřebuje složitou instrumentaci, halu plnou fanoušků nebo ohňostroje na pódiu. K vytvoření nezapomenutelného zážitku mu stačí jednoduché, ale chytlavé písně, kytara, silný a čistý hlas a smysl pro humor.
V Olomouci Harries představil především písně z nejnovějšího alba, vrátil se ale i ke starším kouskům, které podle vlastních slov už dlouho nehrál, a do programu zapojil i skladbu, která ještě nebyla oficiálně vydána.
Zařadit Harriesovu hudbu do jediného žánru je složitý úkol, ať už ale hraje country, folk, jazz nebo rock, jisté je, že živě jeho styl funguje na výbornou, a to zejména díky pronikavému a čistému zpěvu. Britský časopis Rolling Stone Harriesův hlas označil za zlatý a návštěvníkům olomouckého koncertu nezbylo nic jiného než se pod tento popis pomyslně podepsat. Výborná intonace vynikla i v porovnání s předskokanem, který se se zpěvem přece jen potýkal o poznání více.
Celé vystoupení proložil Harries řadou vtipně a osobitě podaných příhod, které jen umocnily dojem, že vystřihnout kvalitní číslo před publikem je pro něj stejně snadné jako pro ostatní dýchat. Jen těžko mohli diváci udržet vážnou tvář, když Harries svou poněkud lámanou češtinou přirovnal podmínky na Půdě k hotelu, v němž se ocitl před několika lety v Berlíně: „Byla fakt zima. A tam jsme topili uhlí… Jenže ten uhlí jsme neměli.“
Představení skončilo těsně po desáté hodině se slovy, že je potřeba dodržet noční klid, aby sousedé nezavolali policii, a poděkováním ze strany pořadatelů za jedno z nejkrásnějších vystoupení, které kdy na Půdě proběhly.
Pokud jste Harriesův listopadový koncert propásli, nemusíte věšet hlavu. Do Olomouce tento zpěvák znovu zavítá v únoru.
