Eva Zálešáková Na úvod zazněla skladba norského hudebníka Didrika Ingvaldsena, ve které se sólově uvedly všechny nástroje. Následovala první autorská věc, složená trumpetistou J. Přibilem, která se inspirovala severskými zeměmi - Skandinávií. Skladbu kapela obohatila o symbolické foukání větru, což jí dodalo na zvláštnosti a jedinečnosti.
Druhá autorská píseň vzešla z rukou basisty M. Friedla. Z velké části ji ovlivnilo autorovo studium etnomuzikologie. Tím důležitým ‚extra‘ se v této skladbě stal zajímavý nápad doplnit nástroje vytleskáváním rytmu. V těchto úsecích se pro nedostatek zkoušek objevily drobné chyby, i přes tyto nepřesnosti však patřila skladba k vrcholům večera.
Vystoupení sklidilo u publika velký úspěch. Téměř zaplněný sál odměnil každou skladbu či výrazné sólo uctivým potleskem. Je jen škoda, že se koncert nekonal v baru či jiném podobném neformálním místě, kde by se posluchači mohli více uvolnit a nechat hudbu proudit celým tělem.
Jak jsem již zmínila výše, New Quartet vznikl nedávno a tento fakt ovlivnil celé vystoupení. Nejvíce to vyniklo v tom, že hudebníci hráli hodně podle not, což není pro jazzové umělce zcela typické. V první části chyběla ta pravá jazzová hravost, kdy jeden nástroj improvizuje a druhý mu v zápětí odpovídá. Výraznější improvizaci předvedli hudebníci až po přestávce – v další skladbě Ingvaldsena. Trubka se saxofonem se zde velmi povedeně hádaly o slovo.
Celkově muzikanti předvedli kvalitní výkony, ovšem za vyzdvižení stojí vystoupení Kamila Slezáka (bicí). Slezáka ocenilo více lidí: ,,Všichni byli dobří, ale bicí se mi líbily nejvíc,‘‘ uvedla po koncertě jedna z posluchaček.
Je zřejmé, že New Quartet má vykročeno správným směrem. Poté, co muzikanti dopilují drobné nedostatky a ještě více se sjednotí, vznikne prostor pro větší improvizaci, na které se zakládá jazzové vystoupení a pro posluchače představuje ten pravý jazzový zážitek. Tyto věci se ale nedají zvládnout za týden, postupně přijdou až s časem a více zkušenostmi.
Na závěr přidávám minirozhovor s Janem Přibilem. Píše o vzniku kapely, její budoucnosti a o důvodech výrazné polské inspirace.
EZ: Kdy a jak se kapela dala dohromady?
JP: Kapela „New Quartet“ vznikla teprve nedávno, před několika měsíci, a to v souvislosti s návratem kontrabasisty Mariana Friedla z Prahy (kde studoval kontrabas na VOŠ při Konzervatoři Jaroslava Ježka) do svého rodného Slezska. Na Moravě je veliký nedostatek kvalitních jazzových muzikantů, zejména pak kontrabasistů a bubeníků. Proto jsem Mariana, po jeho návratu na Moravu, ihned využil a sestavil kapelu, která mi už delší čas ležela v hlavě. Chtěl jsem totiž vyzkoušet koncept kapely bez harmonického nástroje, v našem quartetu je pouze trubka, saxofon, kontrabas a bicí. Takové uskupení umožňuje větší svobodu vyjádření a také klade větší důraz na vzájemnou souhru a interakci na pódiu. Vedle Mariana Friedla v kapele účinkuje brněnský saxofonista Radim Hanousek, který má již také zkušenost s freejazzovým přístupem. Na bicí hraje velice vyhledávaný bubeník Kamil Slezák, s kterým spolupracuji již delší čas. Čtenáři mohli Kamila třeba slyšet v současné koncertní kapele Zuzany Lapčíkové či v Big bandu Gustava Broma.
EZ: Plánujete koncerty i v jiných městech republiky, popř. v zahraničí?
JP: První koncert této kapely proběhl koncem loňského roku v Bruntále. V podstatě to bylo takové testovací hraní, byl jsem zvědav, jak budeme dohromady fungovat. Kontrabasistu Friedla jsem znal totiž pouze z doslechu, věděl jsem, že hrával v pražské jazzové kapele Nedaba apod. Ihned po tomto prvním bruntálském koncertě mně bylo jasné, že to jde správným směrem. Porozuměli jsme si totiž nejen na pódiu, ale i lidsky, což je kolikrát ještě důležitější. V plánu máme pochopitelně hrát po celé republice, když přijde nabídka ze zahraničí, budeme jenom rádi. V březnu hrajeme v brněnském Dezertu (10. 3.) a v Táboře (25. 3.). Do budoucna bych velice uvítal spolupráci s nějakým šikovným manažerem.
EZ: Proč se v repertoáru zaměřujete tolik na polské hudebníky?
JP: Polská scéna (vedle skandinávské scény) mě fascinuje již delší čas. V Polsku je nesmírné množství talentovaných mladých jazzových muzikantů a spousta zajímavých kapel a projektů. Ještě na studiích v Praze jsem objevil gurua polské jazzové avantgardy Tomasze Stanka. Jeho hudba mě velice zasáhla. Transkriboval jsem několik jeho skladeb pro svůj absolventský koncert, posléze některé jeho skladby přearanžoval. Přes Stanka jsem se dostal ke Krzysztofu Komedovi a vůbec celé polské scéně. Dalším logickým krokem byla moje dvousemestrální stáž na Hudební akademii v Katovicích, kde jsem studoval mj. jazzovou trubku u Piotra Wojtasika.
EZ: Dočkají se posluchači také alba vašich nahrávek?
JP: Zatím chceme hrát především hodně naživo. Bude-li spolupráce dobře fungovat a doplníme-li repertoár vlastními skladbami (zatím hrajeme pouze dvě vlastní skladby), určitě oslovíme některé české vydavatelství.
