Jak jste se k provázení dostala? A proč zrovna hrad Buchlov?
Žiju v pěkném a bohatém kraji. Nedaleko mého bydliště se nachází hned dvě půvabné památky. Já jsem původně chtěla provázet přesně na té druhé, na zámku Buchlovice. Zdejší paní kastelánka mě ale velice rychle odmítla. Na rozloučenou mi věnovala dobrou radu, a to, že mám štěstí zkusit trochu výš, na hradě Buchlově. Dala jsem tedy na její doporučení a svůj životopis jsem poslala také tam. A to už vyšlo. Slovo dalo slovo a já jsem se stala průvodkyní.
Dokážete si představit dělat průvodce na jiné památce než na hradě Buchlově?
Dříve mě to velice lákalo, ale dnes už nad tím vůbec nepřemýšlím. Dobře se totiž znám a vím, že by se mi nechtělo znovu studovat informace o nové památce, učit se, jaký klíč odemyká jaké dveře a tak.
Bylo těžké naučit se výklad?
Učení výkladu je mnohem jednodušší, než se na první pohled může zdát. Před zahájením průvodcovské kariéry jsem docházela na náslechy. Absolvovala jsem několik prohlídek se zkušenými kolegy a všechno si nakoukala a naposlouchala. Doma jsem se pak už nemusela učit skoro nic, jen jsem si upevňovala obtížnější údaje jako názvy, jména a roky.
Jak jste si zapamatovávala například ta jména?
Se jmény to bylo docela veselé. V této souvislosti bych ráda zmínila jednu naši hradní paní, která se jmenovala Marie Terezie Apolonie Barbora Klára Petřvaldská z Petřvaldu. Žádnou vychytávku pro snazší zapamatovávání jsem bohužel nevymyslela, a tak jsem si všechna jména opakovala a opakovala, až jsem si je konečně zapamatovala.
Jaká byla Vaše úplně první prohlídka v roli průvodkyně?
Moje první prohlídka byla skvělá, moc jsem si ji tenkrát užila. Měla jsem bezvadné návštěvníky, se kterými jsme si vzájemně sedli. Překvapilo mě tehdy, že se neobjevila žádná komplikace, v hlavě jsem totiž předem počítala s kdečím.
Jako průvodce hodně komunikujete s lidmi. Máte nějaký svůj recept na to, jak s nimi dobře vyjít?
Žádný takový recept nemám, neznám. Snažím se k návštěvníkům a lidem obecně chovat s úctou a respektem. Pak totiž můžu stejný přístup očekávat i od nich. Často to tak sice není, ale takový je svět. Nezbývá než doufat v lepší zítřky.
Měla jste někdy chuť takzvaně hodit klíči a pověsit svou kariéru průvodce na hřebík?
Myslím si, že takové momenty znají asi všichni, kdo pracují s lidmi. Mě nevyjímaje. Například na konci letošní sezóny jsme na hradě měli menší potyčku mezi návštěvníky, jeden na druhého dokonce zavolal policii. Tenkrát jsem hodně přemýšlela, jestli mi to za to vlastně stojí. Ale zvládli jsme to všichni ve zdraví, takže stojí!
Jakou nejkurióznější otázku Vám návštěvník položil?
Čelila jsem spoustě kuriózních otázek, jedna se mi ale přece jen vybavuje ze všech nejbarvitěji. Možná proto, že mi byla položena na jedné z prvních prohlídek. Byli jsme tenkrát na hradní věži, odkud se naskýtá překrásný pohled do širého okolí. Pavlovské vrchy na jedné straně, Bílé Karpaty s Velkou Javořinou na druhé. Novoveská štěrková jezera, Uherské Hradiště, Zlechov, Velehrad, Buchlovice. Husté chřibské lesy všude kolem. A přesně na tomto kouzelném místě ke mně přistoupil pan návštěvník a zeptal se, kdo je majitelem támhletoho pozemku s dvěma krátkými řadami stromů. Mou neznalostí byl tenkrát velmi pohoršen a musela jsem mu slíbit, že se informaci doučím.
Film Poslední aristokratka režiséra Jiřího Vejdělka dává nahlédnout do života na památkovém objektu otevřenému lidem. Mimo jiné se v něm objevuje i průvodcovský slang. Prozradíte nám z něj pár slovíček, prosím?
Já se musím přiznat, že z průvodcovského slangu aktivně používám jediné slovo, a tím je muflon. Když někdy uslyšíte dva průvodce mluvící spolu o muflonech, tak vězte, že komentují návštěvníky.
Co vám průvodcování do života dalo a co vám z něj naopak vzalo?
Průvodcování mi vzalo představu o tom, jak je naše česká společnost dobrá. Ano, je, ale ne ve všem a vždycky. Více než vzala, mi ale kariéra průvodce jednoznačně dala. Tak například už se nebojím komunikovat s cizími lidmi. Především jsem si ale díky provázení na hradě Buchlově našla spoustu dobrých kamarádů. A to se vyplatí!