Tomáš Poštulka Tam, kde Popelka spoléhala především na jisté režijní vedení zkušeného Kennetha Branagha, si Kniha džunglí drží jiný trumf. Tím je sebevědomé a do jisté míry revoluční trikové provedení filmu. Bez nadsázky lze tvrdit, že nová adaptace povídek Rudyarda Kiplinga představuje vizuálně nejzajímavější snímek posledních let. Dokonale využívá 3D efektu, který zde nespočívá ve vylétávání věcí z plátna na diváka, ale především v úchvatné hloubce prostoru. Díky ní má divák pocit, že džungle na plátně je skutečně plastická a doslova mu ožívá před očima. Režisér Jon Favreau, který dříve pracoval například na marvelovských Iron Manech, dokázal náročnou trikovou stránku ukočírovat tak, že skutečně slouží především klasickému příběhu.
Ten skutečně nic nového nepřináší. Sledujeme osudy malého chlapce Mauglího (Neel Sethi), který byl odmalička vychováván zvířaty v džungli. Když se ale do džungle vrátí tygr Šér Chán (Idris Elba), zdá se, že Mauglího dny mezi jeho zvířecími přáteli jsou sečteny. Točilo se podle šablony, známé z původního Disneyho animovaného filmu. Stejně jako v případě zmiňované Popelky tkví kouzlo Knihy džunglí především v aplikování nejmodernějších technologií na dobře známý příběh. Právě tahle sázka na jistotu způsobuje, že film nemá moc čím překvapit. Zároveň je ale po všech stránkách tak nadprůměrně realizovaný, až si nedovedu představit, že by někoho vyloženě zklamal.
Tato přístupnost všem vrstvám diváků žene Knihu džunglí vstříc miliardovým celosvětovým tržbám. Studio Disney si tak potvrdilo, že aktualizace klasických námětů jsou pro diváky stále atraktivní a jistě už chystá celou řadu dalších podobných filmů. Jak dlouho bude tento trend diváky bavit, je otázka. Kniha džunglí je ale určitě snímkem, na který se už kvůli fascinující vizuální stránce vyplatí do kina zajít.
