Jiří Kalát
Poražen Londýnem
V Kingstonu mě vyložil autobus na neznámé zastávce. Musím čekat jeden den v britském hlavním městě na další let. Člověk u kterého má dneska spát tu někde bydlí. Pomalu procházím ulicemi a hledám správné číslo domu. Dva kilometry, desítky čísel a konečně svůj dnešní „hotel“ nacházím. Teď si jen někam sednout na kávu a čekat dvě tři hodiny, než se objeví můj známý. Jsou teprve čtyři hodiny odpoledne a kupodivu je v téhle části Londýna všechno zavřeno. S krosnou na zádech se vydávám na dlouhý průzkum hlavní ulice. „Přece si musím někde dát kafe,“ zní mi odbojně hlavou. Po několika kilometrech se i rebelský hlas přestal únavou ozývat a já se otáčím na cestu zpět. Přece jenom si kávu nedám a musím se spokojit s dvěma pivy ze supermarketu k pití a lepenkovou krabicí k sezení před domem č. 22.
Palestina v Dubaji
Hned při nástupu do letadla člověku dojde, že letí s muslimskou společností. Z reproduktorů se ozývá modlitba za šťastný let. Lidé na palubě to buď vůbec nevnímají a nebo se zavřenýma očima naslouchají. Než se člověk dostane z Londýna do Aucklandu, čeká ho několik více či méně příjemných mezipřistání. Bohužel na každém z nich musí opět projít rentgenem a kontrolou. Proto z hodinové přestávky je nakonec jen několik minut na cigaretu a kafe.
Procházím letištěm a pozoruji lidi kolem mě, podle televizního zpravodajství, které doma posloucháme by všichni spadali do kategorie hledaný terorista. Uvědomuji si jejich pohledy a trochu zmateně těkám očima z jedné strany na druhou. Až po chvilce si uvědomuji, že mám na krku šátek „palestinu“. Trochu mi zatrne a to hlavně proto, že nevím, jestli se ti lidé na mě usmívají nebo mračí. Žiji a tak se asi usmívali
Tak trochu přezrálý student
K imigračním turniketům se nahrnulo několik desítek lidí z našeho letu. Na aucklandském mezinárodním letišti ve čtyři hodiny ráno mimo to skoro nikdo nebyl. To se bohužel nezměnilo a v celé té ohromné hale zůstalo po několika minutách jen 5 lidí. Ti čtyři odešli po rozpravě s imigračním úředníkem. Já tam zůstal stát bez pasu a vysvětlení.
Nic se nedělo, jen přilétali další lidé a procházeli kolem mě. Nervozita stoupala a představa, že mne pošlou domů se nebezpečně zhmotňovala. Směrem ke mně vyrazila imigrační úřednice. Snažila se usmívat a být milá. Po několika zahřívacích kolech otázek typu: „Jak se máte? Odkud jste? atd.“, se zatvářila zmateně a zeptala se mě přímo „Nejste trochu moc starý na studenta?“ Smát se nebo plakat, běží mi hlavou. Milé paní úřednici jsem vysvětlil anabázi svého života a nezapomněl se u toho usmívat. S pochopením kývala hlavou a rukou hledala místo pro imigrační razítko.
Potíž první překonána, jsem na Novém Zélandě.
Více autorových fotografií zde.
