Jiří Kalát Spánek v aucklandském muzeu
Po našem příjezdu bylo celkem logické vypravit se nejdříve do aucklandského muzea, abychom poznali místní historii a kulturu. To by nám mělo dát základní znalosti k hlubšímu prozkoumání souostroví. Prostory muzea byly před několika lety nově přebudovány a expozice přestavěna. Jeho první zvláštností je vstupné. Podle průvodce i okolních nápisů je vstup zadarmo. Od každého návštěvníka se však předpokládá „dobrovolný“ přípěvek ve výši pěti novozélandských dolarů (cca 65 Kč).
První patro je zaměřeno na tradice maorských osadníků, kteří přišli na NZ zhruba před 800 lety, a příbuzných kmenů žijících na okolních ostrovech. Je zde zastoupeno množství původních předmětů, keramiky a zbraní. Celkově je dobře uspořádáno a poskytuje kvalitní přehled o místním vývoji a hmotné kultuře. Prostřední patro zahrnuje exponáty ze živočišné a rostlinné říše, je rozšířeno také o mnoho interaktivních her a pomůcek pro děti. Poslední patro je velkým pomníkem novozélandským vojákům, kteří padli ve válkách posledních několika století. Díky mnoha novinkám se návštěvník může ocitnout v zákopech první světové války a nebo na přistávací ploše pro anglické spitfiry ve válce druhé.
Bohužel po skoro 40 hodinovém letu naše smysly byly otupeny natolik, že jeden z nás usnul na muzejním záchodku s toaletním papírem pod hlavou. Nutno podotknout, že druhý překonal nevyspalost s únavou a prošel celé muzeum během čtyř hodin.
Ještě chvíli a domů bychom plavali
Malý ostrov Rangitoto je častým cílem jednodenních výletů mnoha obyvatel Aucklandu. Nachází se pouhých několik kilometrů od přístavu a spojení zajišťuje hned několik dopravních společností. Projížďku lodí si cestující ani nestačí pořádně užít a už musí vystupovat. Cesta na vrchol sopky by podle ukazatelů měla trvat hodinu.
Ve ztvrdlé lávě místní „ochránci přírody“ vytvořili cesty pro turisty. Stezka se vine pozvolna do kopce a každých několik stovek metrů je umístěna naučná tabule s rozličnými informacemi. Ty začínají flórou a faunou ostrova, posléze informují o vývoji sopek, jejich činnosti a nebezpečí. Na vrcholu je malý okruh kolem kráteru a velká dřevěná rozhledna. Dorazili jsme poslední a nic si z toho nedělali. Cesta nahoru nám ale trvala skoro osmdesát minut, což je hluboko pod průměrem. Místní jsou na procházky zvyklí, tomu i odpovídá značení cest. Není to tu jako v Čechách, kde i průměrnému chodci zbývá na konci malá rezerva. Tady je všechno jen tak tak. Tuto bolestnou pravdu si uvědomujeme bohužel až při cestě dolů, což znamená, že se z pohodové vycházky stává nelítostný běh lávovým polem. Naše loď je pro tento den poslední. Schvácení a udýchaní dobíháme do přístavu, díky bohu nemusíme plavat, loď je ještě tu.
Dvakrát skoro zatčen během jednoho dne
Do letadla se žádné zbraně brát nesmí, to ví skoro každé malé dítě. Bohužel jeden z nás na to zapomněl. Nebudu jmenovat, jelikož daná situace je celkem vážná. Na lince Auckland – Wellington naše odbavení probíhalo celkem hladce. To až do chvíle, kdy se na detektoru kovu rozsvítilo červené světlo. Strážný si prohlížel batoh a převracel jeho kapsy. Vše se zdálo být v pořádku, než rukama vylovil malý švýcarský nůž. Jeho majitel by se v té chvíli nejraději propadl do země. Následovalo několik nepříjemných otázek, potom však, k našemu překvapení, putoval nůž zpět do batohu s přáním klidného letu.
Jedním z orientačních bodů Wellingtonu je budova parlamentu, tam nás také vyložil autobus přijíždějící z letiště. Chvíli trvalo se zorientovat a najít směr, kterým leží náš budoucí domov. Během této chvíle se nám však podařilo upoutat pozornost ochranky parlamentu. Jeden z nás vykonal malou potřebu do nízkého křoví. Kamery jsou všude. Dva muži s baterkami a nepříjemnými otázkami byli na místě skoro hned. Sice zapíráme, ale nepomáhá to. Začíná to vypadat na teroristický útok, jelikož baterky šmejdí křovím a oba strážci vypadají celkem nervózně. Přiznáváme tedy pravdu a se sklopenými hlavami jsme vykázáni z parku. Náš pobyt v hlavním městě začíná.
Velká páteční párty
Páteční večery ve Wellingtonu jsou stejné jako v třeba v Olomouci. Lidé se jdou bavit, pořádají večírky a podobné kratochvíle. S našimi přáteli (bydlíme u nich již třetí den) děláme malý piknik v parku. Kolem nás procházejí lidé a usmívají se. Jelikož fouká studený vítr a je celkem zima, mám pocit, že se nám spíše smějí. Každý připravil kousek něčeho dobrého, například Christopher udělal masové kuličky a Ali koupil indické pivo. Pít se v parku sice nesmí, ale papírový pytlík udělá své. Když už necítíme prsty na rukou a nohou, je čas na návrat.
Měla být velká párty, ale jelikož je již jedenáct a skoro nikdo tu není, budeme si muset užít zábavu spíše v komorní atmosféře. Odcházím s Gealem do jeho pokoje probrat plán na další dny. O pár minut později se vracím a dům je již plný. Skoro šedesát lidí se vešlo do malého domku ve svahu. Jsou tu lidé všech národností, ras a náboženství. Dokonce i jedna Češka a Slovenka. Všichni se baví a tančí. Jen tak mezi nimi proplouvám a snažím se zachytit útržky rozhovorů. Poznávám nové lidi z Japonska, Indie i Kivákova (Nový Zéland - Kiwiland). Je pozdě po půlnoci a mně se zdá, že lidí spíše přibývá než naopak. Poslední dvě noci bylo moje lůžko v obývacím pokoje, kde se v tuto chvíli baví asi třicet lidí. Stáčím se do klubíčka na gauči a usínám. Je krásná noc a nás čeká nádherný den.
