ne., 20. prosinec 2009 09:17

Kytička pro Boromira aneb po Novém Zélandě pěšky, klusem a autobusem část 4.

Před několika měsíci mi zazvonil telefon: „Mám levnou letenku na Nový Zéland, letíš se mnou?“  řekl známý hlas. „Ne, přece nejsem blázen,“ byla moje odpověď.  Bláznem jsem se stal asi za dva týdny, kdy z mého účtu zmizelo několik tisíc a na emailu se objevil itinerář letu.

Leslie-Karamea Track

Národní park Kahurangi se nalézá v severozápadní části Jižního ostrova. Tím prochází Leslie-Karamea Track. Je to jedna z několika cest přes park k West Coast, neboli západnímu pobřeží. Během 90 kilometrů zdolává 1795 metrů převýšení,  přebrodí několik řek a vyšplhá se do sedla Little Wanganui, odkud klesá až k moři.

Dostat se na začátek cesty bylo mnohem složitější než se zdálo. Parkoviště Flora se nachází asi 30 km od města Motueka, které bylo naším startovacím místem. Cena turistického autobusu byla astronomická, a proto bylo lepší zkusit solidaritu místních lidí a postavit se k silnici s palcem nahoru.  Auta nás míjela dvě hodiny, než konečně jedno zastavilo a svezlo nás k odbočce k hoře Mt. Arthur. Právě přijížděl malý náklaďák, řidič se usmál a naznačil nám, ať naskočíme.  „Kouříte trávu?“ zeptal se a auto rozjel na 120 km/h. Nebylo to moc příjemné, dívat se na úzkou silnici, spoustu zatáček a vysmátého řidiče. 15 minut jízdy mi stačilo na odříkání několika modliteb a díků. Posledních 7 kilometrů je přímo do kopce po asfaltce. Pešky by to nahoru trvalo tak dvě hodiny, ale naštěstí přijelo auto se dvěmi staršími ženami, které nás neváhaly naložit do tak již přeplněného auta. Stařičká Toyota Corola vezla cca 45O kg (pět lidí + pět 25kg batohů), supěla do příkrého kopce, převodovka vydávala nepřirozené zvuky, ale nakonec „malý tank“ na parkoviště přece jenom dojel.

První část cesty byla spíše taková „turistická silnice“, po které se příjemně kráčelo. Skoro 4 hodiny vytrvale stoupáme okolo hory Mt. Aurthur, která bohužel leží mimo náš trek.  Na cestě překračujeme první „houpací“ most vytvořený z ocelových lan.  Chvíli před setměním nás vítá Salisbury Hut. Je zde již několik nocležníků, a tak si při čínské polévce povídáme historky.
Začalo pršet.

(Hut, neboli chata, je obyčejně plně vybavená noclehárna pro přespání několika lidí. Jsou zde matrace, postele, kamna a další potřebné věci k vaření a přespání. O chaty se stará DOC /department of conservation/ a to dokonale. Původně jsem si představoval takovou malou salaš v horách a nechtělo se mi platit 5 dolarů za noc. Však takovéto ubytování nedostanete ani v některých backpackerech. Trek prakticky začíná v kanceláři DOC, kde je možná zakoupit „ubytovací lístky“, které se poté vhazují do malé schránky v chatě.)

Podle mapy by měl další úsek trvat 5 hodin. Z chaty odcházíme poslední a pomalu sestupujeme údolím. „Silnice“ se změnila v podmáčenou pěšinu, která není občas mezi kořeny ani vidět. Příkrý svah a vyvrácené stromy jasně ukazují sílu deště v místních horách. V malé zátočině odpočíváme a koupeme se. Voda je sice ledová, ale na osvěžení ideální. Nahý skáču do proudu, přičemž se pokouším zklidnit srdce a zabránit infarktu, konečně zase trochu čistý. Už jdeme šestou hodinu a cesta nekončí, až po dalších šedesáti minutách se konečně objeví naše nocoviště. S trochu překvapeným výrazem hledím na helikoptéru, která nakládá turisty a odváží je pryč. „Vítejte v divočině,“ mumlám si pro sebe.

Během následujících dvou dní se nad výpravou nese otazník. Místní rangeři a prakticky kdokoliv, kdo nám zkřížil cestu, nás varovali před přechodem Kendall Creeku při vysoké vodě. Je to nebezpečné, řeka je moc široká na přemostění klasickým mostem, a tak je tam zatím pouze brod. Začalo silně  pršet, a tak se po prvních třech hodinách uchylujeme do chaty a přemýšlíme co dál. S námi zde nalezli útočiště i rybáři a opět nás upozorňují na brod s tím, že pokud bude hodně silně pršet, rozvodní se i ostatní potoky a my zůstaneme chyceni mezi nimi. Ta představa se nikomu z nás nelíbí, ale stejně tak ani návrat. Večer přestalo pršet a předpověď na další den je dobrá. Ráno je sice řeka ještě vysoko, ale my přesto vyrážíme na téměř desetihodinový pochod s vírou v slunný den. Objevují se bažiny a stezka vede přímo přes ně, nejdříve skáčeme z drnu na drn, což po hodině ztratí význam a naše nohy se noří do bláta a vody. Dalším překvapením jsou skalnaté kluzké břehy řeky, naštěstí je zde ocelové lano a to zabraňuje několika pádům. Celý den svítí slunce a naše naděje se zvyšují. Snažíme se jít co nejrychleji a děláme jen dvě přestávky. V každém z nás je stále trochu strach z dalšího deště. Po devíti hodinách je tu zrádný Kendall Creek, voda už opadla, a tak se brodíme asi jen 40 cm vody. Několik desítek metrů vymletého koryta s množstvím ohromných kamenů dává tušit, co se tady děje po vydatném dešti.

Poslední překážkou na cestě na západ je sedlo Little Wanganui. Z chaty Trevor Carter máme krásný výhled na průsmyk. Je sice krásný, ale pořádně vysoko. Na jeho zdolání budeme potřebovat dva dny.  První den zastavujeme už po třech hodinách v chatě před největším stoupáním. Ráno spolu s pěšinou opouštíme řeku a prudce stoupáme, mraky se ženou sedlem a rychle se ochladilo. Padá mlha a vlhkost se dostává úplně všude. Ostré fučení větru naznačuje, že už jsem na nejvyšším bodě našeho treku. Je mlha a není nic vidět, to nám na náladě moc nepřidává. Michal připravuje vrcholovou fotku. Fouká vítr, clona mraků se zvedá a na několik minut je nám dovoleno si užít krásný výhled. Dokonce je vidět i vzdálené moře. Poté se mraky zase zatáhnou a my jdeme dolů. Začíná pršet, nejdříve jen málo, ale pak se z toho stává pořádný liják. Všude kolem nás se valí voda, řeka stoupá a vody přibývá. Když se dostaneme do nižších poloh, řeka je rozvodněná a my musíme podemleté úseky obcházet přes džungli. Potoky se vylily z koryt, a tak i jejich přechod přestává být tak zábavný jako dřív. V posledních kilometrech se řeka rozlila a my musíme pokračovat v jejím toku. Voda sahá občas až po pás a hrozí nebezpečí pádu do nějaké pukliny či jámy. Adrenalinu na závěr bylo dost. Oběd si dáváme již na parkovišti, kde cesta končí. Všechno je mokré a to, co není, je od bahna. Úsměv na tváři nám to nevezme a teplá sprcha vše snad spraví.

Skrz jeskyni a pak ještě dál

Jeskyně Fenian se nacházejí asi 5 kilometrů od města Karamea na západním pobřeží Jižního ostrova. Vede k nim celkem příjemná cesta, ideální na nedělní odpolední procházku. Tak tohle je omyl.

První kilometry pěšiny opravdu vzbuzují mylnou představu, což se rychle mění. Trek se rozdělí a po prvním kroku je bota 20 cm v bahně. Dál to není o moc lepší, a tak se brodím bažinou směrem k první jeskyni. Ta mne odmění tichem a tmou. Je krásná, zbarvená do zelena, i když ne moc hluboká. Pokračuji dál džunglí a už vím, že boty jsem sušil zbytečně a i oblečení zbytečně pral. Cesta vede přímo do jeskyně číslo dvě. Chvíli bloudím a nejistě se snažím najít pokračování treku. Vzdávám to, nasazuji čelovku, vstupuji do ledového potoka a nitra jeskyně. Voda malinkou stoupá a stěny se přibližují, nic pro klaustrofobiky. Pomalu se dostávám hlouběji do jeskyně, slyším vodopád a nejsem si úplně jistý, jak se dostanu přes něj. Stojím na jeho vrcholu, není vysoký, tak metr až dva. Pátrám po okolí a nacházím malou chodbičku, která vede okolo něj a pomalu klesá. Jediné světlo je moje čelovka. Jsou chvíle, kdy si říkám, že jsem měl při hodinách angličtiny více poslouchat. Nejsem si vůbec jistý, jestli tady mám být, sice se v instrukcích psalo o průchodu jeskyní, ale opravdu už nevím, co přesně. Další metry se drápu po stěnách a pokračuji hlouběji. Minuty ticha přehlušuje jen potok. Konečně se objevuje světlo, cesta ven. Prošel jsem a stezka pokračuje mezi stromy dál. Příště už nikdy sám do jeskyní. Začalo pršet a potoky se rozvodňují, třetí jeskyni vynechávám a mířím rovnou zpět do vesnice. Vody a dobrodružství bylo pro dnešek už dost. 

Zobrazeno 2198 krát
Naposledy upraveno: út., 2. prosinec 2014 21:37

Související články

Pro psaní komentářů se přihlaste