Jiří Kalát Příkře vzhůru a pak po suti dolů
Drobně mrholilo, když jsem se vydal na první úsek cesty k Aspiring Hut v údolí Matukituki poblíž města Wanaka. Na první den to byly pouze dvě hodiny chůze, malá příprava na to, co bude následovat. Chata je umístěna přímo pod horu Pylon (1835 m.n.m.), která je nejvyšším bodem treku. Nebylo zde mnoho lidí, jen dva se chystali na přechod sedla. Ranger z DOC mě informoval o možnosti přítomnosti sněhu v sedle a nesnázích spojených s novým sněžením nebo deštěm. Nové zprávy mě sice vyděsily, ale přece jenom jsem se rozhodl výstup zkusit. V nejhorším případě je vždy možné se vrátit a počasí slibovalo změnu.
Ráno bylo nebe čisté a slunce se pomalu ukazovalo za horami. Kolem sedmé hodiny se před chatou objevili dva horolezci směřující nahoru a pak dále na ledovce. Při pohledu na jejich výbavu (mačky, cepín atd.) mě zamrazilo v zádech. Můj výstup začal asi hodinu po nich. První část cesty vedla bažinatým lesem a trvalo mi skoro dvě hodiny dostat se nad hranici stromů. V tu chvíli za mnou bylo přibližně 400 (z celkových 1400) výškových metrů, které bylo nutno překonat k cestě na vrchol.
Stezka se již neklikatila mezi stromy, ale příkře stoupala trávou. Některé úseky hraničily s horolezectvím, jelikož vedly puklinami ve skále. Pohled pod sebe mi naznačil, že jedna malá chybička a možná si zkusím volný pád s několika kotrmelci na konci. Stále mi hlavou procházely myšlenky na sníh. Ve chvíli, kdy bych musel překonávat kolmé sněhové pole, se budu muset vrátit. Při pohledu na srázný svah pode mnou mě ta představa vyděsila více než cokoliv jiného. Už stoupám 4 hodiny, vrchol je stále v nedohlednu. Najednou se objevil sníh. Odpočívám a přemýšlím co s tím. S pocitem strachu a víry, že výstup už musí skončit, vstupuji na sněhovou plochu. Bořím se do sněhu, což je dobře, protože mi nekloužou nohy. Udělám několik kroků, přehoupnu se přes hranu kopce a koukám na sluncem vyhřátý vrchol kde se sluní známí horolezci.
S ulehčením ulehám vedle nich a vychutnávám si pohled na okolní velikány a ledovce. Bohužel na odpočinek není moc času, čeká mě ještě šestihodinový sestup údolím přes sedlo Cascade podél ledovec Darth. Cesta je promočená tajícím sněhem a nově vzniklé potoky nejsou přemostěné, proto sundávám boty a překračuji jen naboso. Voda je ledová, ale přežít se dá. Ledovec jenom září a já mám neskonalé štěstí na slunný den. Pomalu se prodírám sutí na dno údolí a s úzkostí poslouchám hřmění lavin v horní části hory. Kamení a led se ke mně snad nedostanou, přesto to není příjemný pocit. Zbytek cesty se skládá z kličkování mezi kameny a balancování na suti. Po jedenáctihodinovém pochodu se přede mnou zjevuje Darth Hut, která je bohužel přecpaná lidmi k prasknutí, a proto nakonec usínám pod dřezem, zatímco si lidé nad mojí hlavou dělají večeři.
Následujícího rána pokračovala cesta okolo „Sněžného potoka“ přes sedlo Rees (1447 m.n.m.) až k Shelter Rock Hut. Dalších šest hodin pochodu neuvěřitelnou krajinou Nového Zélandu. Pěšina se klikatila mezi horami a bažinatým údolím potoka. Výhled ze sedla je nádherný. Sestup údolím k další chatě byl zdlouhavý. Nádherná scenérie se bohužel neměnila a místní bodavé rostliny se postaraly o další znepříjemnění cesty.
Poslední den byl již jen 7 hodinovou procházkou po lučinách v údolí s malým broděním řeky jménem 25 Mile Creek. Bohužel i na takovéto „nudné“ cestě se dá zabloudit. Pěšina se spojila s kolejemi po automobilu, které posléze zase opustila, což jsem já neudělal. Moje chyba se objevila až o několik minut později. Stopy vedly přímo do široké řeky. Nezbylo nic než jít podél ní a přebrodit jedno z menších ramen. Když už nezbývala jiná naděje než se vrhnout do ledové vody, uviděl jsem ve stráni značku. Cesta vedla v křovinách asi 50 metrů nade mnou, v bezpečí a daleko od vody. Drápání do stráně nebylo sice moc příjemné, ale přece jenom lepší než se snažit dostat přes řeku.
Malé dobrodružství na rozloučenou
Nad městem Queenstown se tyčí hora Ben Lomond (1748 m.n.m) a z centra se na ni dá vystoupit během 3 – 4 hodin. V jednom z mých posledních dnů na Novém Zélandu jsem vyrazil k tomuto vrcholu s nádherným výhledem na okolní hory. Výstup není náročný, a proto se na něj, zvláště ve slunných dnech, vydává velké množství lidí. Není proto divu, že na vrcholu nebylo skoro možné naleznout místo k sezení. Více než na Zélandu jsem si tu připadal jako v Evropě, hlasy okolo mne mluvily německy, holandsky, francouzsky a mnoha dalšími jazyky, které jsem bohužel nepoznal.
Na cestu zpět jsem zvolil trochu opomíjenou cestu přes Arthur´s point. 3 hodiny na parkoviště a pak ještě 5 kilometrů po silnici do města. Bohužel je cesta nenavštěvovaná nejenom turisty, ale i zřejmě lidmi s DOC, protože značení zmizelo po několika minutách a stezka směřovala přes soukromý pozemek plný cestiček od ovcí. Několikrát jsem se ztratil a jen s dávkou štěstí hledal správný směr. Drobná zamotání a hledání mě stála mnoho času a sil. Když po dvou hodinách došla v parném slunci voda, chytla se mě panika. Jsem sice co by kamenem přes horu dohodil od civilizace, ale cesta zpět by zabrala minimálně pět hodin, a to většinou do kopce.
Důvěřuji svému orientačnímu smyslu a postupuji vyprahlou buší dál. Několik zatáček mezi skalami, stoupání a klesání, když se začnou objevovat první stromy. U prvního pramene nořím obličej do chladivé vody, piji, až se málem udusím. Následují další se známkami civilizace. Město je nablízku a cesta již vede okolo zahrad. Poslední kilometry z p arkoviště už stopuji, zastavuje třetí auto.
Malá kilometrická bilance závěrem:
Letadlem: cca 43 300 km
Stopem: cca 1 230 km
Autem (s přispěním na benzín): cca 1 200 km
Pěšky: cca 228 km
Lodí: cca 50 km
Na kole: cca 50 km
Autobusem: cca 30 km
Celkem: cca 46 088 km
