út., 3. květen 2022 18:10

Ledová košťata: Pokec s Paulovými

Olympijští reprezentanti manželé Paulovi Olympijští reprezentanti manželé Paulovi Zdroj: prazska.drbna.cz
Poslední sezóna manželů Paulových měla snový charakter. Vůbec poprvé v historii se díky Tomášovi a Zuzaně Česká republika mohla pyšnit olympijskou účastí. V rozhovoru usměvavý pár prozradil, že curleři jsou jedna velká rodina s otevřenou náručí pro kohokoliv, vrátili jsme se na skok do Pekingu, zjistili, že rituály před zápasy jsou naprosto zbytečné a povídali si o tom, jak těžké je být známý. To vše přináší třetí díl curlingového cyklu Ledová košťata.

Co pro vás byl nejzajímavější moment na olympiádě v Pekingu?
Tomáš: Za mě byl nejzajímavější zážitek kontakt s médii, protože nejsme zvyklí na velkou popularitu. Když se to sečetlo tak jsme s nimi komunikovali defacto několik hodin denně. Díky této zkušenosti jsme ale nyní více odolní vůči mediálnímu tlaku a určitě nás to v tomto směru posunulo.
Zuzana: Mě zase nejvíce bavily různé historky s ostatními sportovci. Každý den jsme třeba počítali kolik hokejistů chodí do KFC, protože se tam prvních pád dní nedalo dobře najíst. Organizátoři nevychytali úplně nejlépe skladbu jídel. K salátům chyběly zálivky, k snídani nebyla vajíčka, párky taktéž nic a ani müsli byste ráno nenašli. Teprve až po prvních pár dnech pomocí dotazníků organizátoři dali vše do pořádku.

Před olympiádou jste asi nebyli tolik známí jako teď. Jak často se vám stává, že vás fanoušci zastavují a je vám to příjemné?
Z: V Praze je fajn ta anonymita. Když jsme ale byli v Brně, tak tam to bylo hodně enormní a poznávali nás všichni a všude. V Praze to tak intenzivní není, ale určitě nás to i tak ovlivnilo a ovlivňuje. Například u mě v práci je můj obličej až moc všude. Po celou olympiádu jsem běhala po všech televizích a jelikož pracuji ve velkém korporátu, tak mě sledovalo asi 8 tisíc lidí. Dneska ráno jsem byla například hrozně rozespalá a vlezla jsem do výtahu a jela jsem jedno patro. Paní, ke které jsem přistoupila mi říká: Takže olympionička a jedete jen jedno patro, to se nestydíte?
T: Já mám naštěstí takový hodně zaměnitelný obličej za jiné muže, takže mě v Praze nikdo nepoznává. Maximálně když si vezmu olympijskou bundu, tak to někomu docvakne, ale jinak jsem dost inkognito a pokud nejedu se Zuzkou tak mě nikdo moc nezastavuje. Tím, že nás nezastavuje tak moc lidí, tak je to příjemné a povzbuzující. Těší mě, že je zájem o curling a to byl jeden z cílů, proč jsme na tu olympiádu vlastně jeli, aby se ten sport u nás ukázal a lidi pochopili jak je super.

Rozjel se teď po olympiádě curling v ČR více?
Z: Je to omezené kapacitou a ke curlingu potřebujete speciální podmínky. Není to tak, že jen vyrazíte na louku do lesa si užít ten sport, prostě potřebujete jet do toho místa, kde se ten sport hraje. V tomto případě hala. Takže to nás omezuje hodně. Každopádně enormní nárůst vidíme na takových těch jednorázových akcích.

Předtím než jdete na led, máte nějaké rituály, pouštíte si nějaké písničky?
Z: Jsme hodně proti rituálům a snažíme se je co nejvíce eliminovat. Přijde mi strašná škoda se na to upínat. Na příklad zabouchnou se vám dveře na váš oblíbený záchod, nebo se vám přetrhne vaše oblíbená tkanička a jste z toho hned rozhozený. To se prostě stává a přijde mi zbytečné se něčím takovým omezovat a zbytečně si to vkládat do hlavy. Že se člověk rozcvičí, v přesný čas jde na led, správně dorazí do haly, to jsou rutinní věci, které má člověk zažité, ale není to rituál.
T: Za mě člověk musí mít nějakou tu rutinu před zápasem, aby neměl moc času na to dostat do hlavy ty věci, které ho můžou rozhodit. Nějak to mít rozplánované. K tomu se dostává hráč během kariéry tak nějak postupně. Když jsem hrál 10 let zpátky nechal jsem se rozhodit úplnými kravinami. Někdo řekl jednu větu, která mi pak ležela v hlavě a nepříjemným způsobem mě rozhodila na celý zápas. Teď už se to neděje.

Otázka na vybavení. Jaromír Jágr pozná, když jeho hokejka váží o pár gramů více nebo méně. Je to poznat i u košťat?
T: U košťat úplně ne, jsou všechna standardizovaná. I kdyby měl někdo o 10g těžší koště, tak si na to zvykne okamžitě a defacto to nemá žádný vliv. Druhá věc jsou ale boty. Ty curler musí mít prostě vlastní a prošláplé na svoji nohu. Teflon, na kterém jezdíme je taky nějak oježděný a ve chvíli, kdy ty boty obměníte, tak je to úplně jiný pocit z toho skluzu a má to velký dopad na to, jestli jste schopní konzistentně házet. Takže boty jsou nejdůležitější část vybavení, a proto když letíme na turnaj, tak základní pravidlo hráče je mít boty v příručním zavazadle. Kdybyste neměli boty, tak jste nahraný.

paulovi v pekingu

A jsou boty dány pravidly nebo můžu olympiádu odehrát v teniskách?
Z: Můžete hrát v teniskách, dokonce to i někteří hráči dělají. Musí mít ale skluznou úpravu, bez toho se jinak nesklouznou. Jediné pravidlo je, že boty nesmí ničit ledovou plochu.

Mezi curlery je důležitá domluva. Je mezi všemi stejná, nebo má každý tým svoji specifickou domluvu?
Z: Myslím si, že základ je dost podobný. Curlingová škola učí podobné návyky – kdy mluvit, jak mluvit, co říkat, co neříkat. Samozřejmě se zde odráží typ osobností, různé mentality a také i kultury. Když jsme 3 roky zpět hráli proti Nigérii, měli jsme každý tým jinou a nesrovnatelnou komunikaci. Drtivá většina komunikace ale na profesionální úrovni má stejný základ.
T: Forma komunikace je dost podobná u všech týmů. Rozdílem je obsah a způsob jak si informace sdělují.

V Brně Jakub Bareš prozradil, že během zápasech na olympiádě s vámi vlastně nesměl komunikovat. Nebyl tam tedy tak trochu zbytečný?
Z: Tak to úplně není, on s námi může komunikovat. Jedná se o změnu v pravidlech, které je poměrně nová. Trenér tudíž má právo po skončení endu si s týmem promluvit. Pravdou ale je, že toho moc nevyužíváme, protože tato změna přišla docela nedávno. Je fajn vědět, že se můžeme spojit, ale třeba náš trenér má od nás jasně dané pravidlo, že na nás nesmí mluvit dřív, než my se obrátíme na něj.
T: Práce trenéra je stěžejní spíše mimo led. Během zápasu jsou tam hráči sami za sebe a musí to utkání odehrát podle sebe. Důležitá je příprava před utkáním, analýza zápasů, vedení mítinků, vypíchávání analytických informací o soupeřích a datová práce. To je velká část, na kterou hráči nemají čas a od toho tam mají právě trenéry.

Jakub také povídal, že vítězný tým zve ten proherní na něco dobrého k pití. Je tomu tak všude nebo pouze v Česku?
Z: Je to mezinárodní pravidlo a lákají se na to noví hráči (smích). Od začátku totiž člověk hodně prohrává, takže na tom hezky vydělá. Ale je pravda že covid tuto zvyklost trochu zabil. S covidem to sociálno ustoupilo a sami jsme zvědaví, jak moc se to vrátí. Teď po dvou letech, jsme si v Praze odehráli konečně nějaký rozumný turnaj, kde se to opravdu zase dodržovalo. Bylo to moc fajn.
T: já s myslím, že by se to mělo rozdělit na tu rekreační úroveň a na tu vrcholnou. Když objíždíte světovou tour, tak tam ty týmy spolu hrají defacto neustále dokola a už vlastně nemají důvod se zvát na drink. Spíše si jen sednout po zápase a trochu pokecat. Když ale člověk jede na nějaký rekreační turnaj či českou ligu, tak tam to pravidlo platí. Curleři jsou vždycky rádi, když si můžou sednout na drink a povídat si o tom, co se povedlo nebo naopak nepodařilo. Takže to je taková ta pozápasová rutina na rekreační a národní úrovni.

Jak tato rutina vlastně vznikla?
T: Já si myslím, že to původně vzniklo tak, že Skoti v 16. století hráli curling někde na zamrzlém jezeře a aby nezmrzli, museli pít nějaký ten životabudič. Pravděpodobně whiskey. V Kanadě to pravidlo funguje trochu jinak. Tam sice zve vítěz poraženého na drink, zároveň ale poražený hned otočí druhou rundou nazpět. Takže u nás ta zvyklost možná trochu zakrněla a zůstala pouze na vítězi.

V tenise občas někdo rozmlátí raketu. Stane se i v tomto sportu, že si curler vybije zlost na svém koštěti?
Z: Děje se to, ale divácky to není opravdu atraktivní a do toho sportu to prostě nepatří. Vzpomínáme s legrací na to, když jeden náš nejmenovaný spoluhráč přehodil koště přes celou halu. Letělo asi 40 metrů. To jsou ale takové ty historky k pivu. Na vrcholnější úrovni jsou podobné prohřešky velmi rychle trestány. Začíná to už od juniorů a pokud tohle udělá hráč na MS nebo v kvalifikaci, tak to rozhodčí nemilosrdně trestají a on si do konce zápasu minimálně nezahraje.

Může se člověk u curlingu zranit? Popřípadě stalo se to vám?
Z: Na olympiádě jsme se se snowboarďákama nasmáli, protože tam chudáci byli všichni zranění a ptali se nás, jestli vlastně nějaké zranění můžeme mít i my. Odpověděla jsem, že nám hrozí tak maximálně zlomení nehtu. Takže moc ne. Dá se ale zranit úplně na začátku. Ty největší zranění vznikají první dvě tři hodiny na ledě, kdy to ti lidi neumí a nejsou seznámeni s ledovou plochou. Mohou spadnout z metru a půl na temeno hlavy, což způsobí nepříjemný otřes mozku. Ale na té vrcholné úrovni se velké zranění nestávají, spíše jde o opotřebování těla.

Tomáš Paul

Teď dvě kvízové otázky: zametání nebo házení?
T: myslím si, že curling je převážně o odhodu. U toho zametání má člověk trochu stres, aby správně odhadl délku kamene. Ve finále ale je největší mentální zátěž na tom, aby ten kdo hází, hodil ten kámen, co nejlépe a co nejpřesněji. Takže i když hodně zametám, tak je stále těžký ten odhoz. Bez toho by naše hra nedávala smysl.
Z: Souhlasím.
T: ty ale nezametáš, takže ti nic jiného, než souhlasit nezbylo. (smích)

Hlava nebo svaly?
T: Hlava. Svaly člověk nějakým způsobem vždycky má, ale ve finále zápasy rozhoduje hlava. Svaly musíte mít, ale bez mentální odolnosti nikdy nebudete dobří.

Na MČR jste skončili druzí, bylo to pro Vás velké zklamání?
T: Bylo to pro nás poměrně velké zklamání, protože jsme samozřejmě chtěli postoupit z MČR na MS a tam ještě dojet sezónu v té formě, kterou jsme nabrali během první půlky sezóny. Tým, který ale hrál proti nám byl prostě lepší a vyhrál zaslouženě. Pravděpodobně se projevilo, že jsme byli trochu mentálně vyčerpaní a neměli jsme tolik času si zvyknou po olympiádě na ty podmínky, které jsou u nás v Praze. Když se to ale ve finále sečte, tak jsme všichni hráli na stejném ledě a oni byli prostě lepší a potvrdili, že jsou kvalitním týmem.

Vyhráli jste ale Prague Trophy, to je také důležité vítezství.
Z: Je, ale kdybychom si měli vybrat, jestli chceme vyhrát republiku anebo svěťák, tak vždycky bychom brali republiku, protože rozhoduje o více věcech. Svěťák je fajn a body se hodí, ale mistrák je mistrák.
T: MČR je jedna z věcí, která rozhoduje o celé sezóně. Je to pro nás enormní stres, protože jsme nastupovali jako favorité a tohle je jediná příležitost, jak postoupit na MS. Tady se prostě musí chytit nejlepší forma a tu jsme evidentně spíše ladili na olympiádu, což mělo svůj dopad.
Z: My jsme jako favorité teď na všech turnajích, takže jsme vždycky pod tlakem a můžeme jen, když to přeženu, zklamat. Týmy proti nám hrají přesně v opačném gardu. Mohou jen překvapit a hrají uvolněně, a to je také vidět.

Za svoji kariéru jste určitě byli na hodně místech, které místo nebo hala se vám líbila nejvíce?
Z: Bylo hodně míst, kde si člověk říkal, že to je ono a pak vždycky přijde nějaké, kde je to ještě lepší. Já bych řekla asi dvě top země, kde se mi hraje nejlépe. Skotsko a Švédsko. Ve Švédsku mají ty haly skandinávský styl – velké prostory pro lobby a pro hráče a moc se nemažou s tím, aby to vypadalo krásně a luxusně. Spíš to vypadá jako kdybyste přivezli do obýváku curlingovou halu. Cítíte se tam komfortně a koukáte na gauči na curling. Ve Skotsku je to zase o tom, že ty místa dýchají tou atmosférou. Všude vidíte sedmipatrové poháry a obdivujete to.
T: Přesně tak, ta stoletá tradice turnaje ve Skotsku na vás hned dýchne.

Co plánujete ve svém volném čase po skončení sezóny?
Z: Teďka plánujeme mentální oddech a pořádnou dovolenou. Tím, že jsme nepostoupili na MS jsme získali asi dva týdny dovolené, takže si ji užijeme a pojedeme nejspíše do Peru.
A proč zrovna Peru?
T: Já jsem vždycky chtěl vidět Machu Pichu, takže jsem si říkal, že než to turistika zničí, tak se tam musíme zajet podívat. Dál ani nevím, co se v Peru nachází, to už všechno ví Zuzka, protože je hlavní plánovač našeho výletu.

Zobrazeno 108 krát
Naposledy upraveno: čt., 5. květen 2022 15:47
Pro psaní komentářů se přihlaste