Matěj Hejduk 
Začínal jsem slovo maturita z duše nenávidět. Ve škole to bylo pořád jen to samé dokola. To máte od prváku. V některých případech, a že já zrovna měl to štěstí, o tom mluví učitelé dokonce osm let. Asi opravdu očekávají, že když před třiceti třináctiletými dětmi řeknou, ať teď zpozorní, že zrovna na řecko-perské války je jedna z maturitních otázek, tak si ty děti sednou na zadek a budou napínat uši ve snaze pohltit veškeré informace, aby, kdyby se za těch sedm let maturita nezrušila, kdyby k ní, dej pánbůh, došly, kdyby si vybraly dějepis a kdyby vytáhly tu otázku číslo pět, která by do té doby zůstala stejná, tak aby si v takové chvíli mohly říct něco jako: „No jo, tady mám vyhráno, tohle jsme přece brali v sekundě, to si všechno naprosto přesně pamatuju!“
Dále je tu jistá skupina lidí, jež neustále používá slovo maturita tam, kam vůbec nepatří. To třeba člověk staví puzzle, „maturita, co?“ ozve se najednou. Nebo jsme hráli fotbalový zápas proti soupeři z čela tabulky. Taky to prý měla být maturita. Lidé zkrátka zapomínají a skutečný maturant pak trpí.
Setkáte se i s takovými exempláři, které vám budou tvrdit, že není žádný důvod ke stresu, že to všechno vlastně představuje jen jakousi formalitu. Po provedení hloubkové analýzy mohu konstatovat, že podobné názory převládají především mezi o rok staršími studenty, tenkrát čerstvými absolventy. Co to ale znamenalo pro nás a co to znamená pro současné maturanty? No, nejspíš vůbec nic. Kolik toho může takový „kovidový maturant“ vědět o náročnosti oné zkoušky? Vždyť jim zrušili slohy a ústní část byla dobrovolná. To se pak člověku maturuje.
Nejzajímavějším druhem předmaturitního provokatéra pak bude bezpochyby náš milý pan zástupce. Jeho vynález označovaný jako maturitní časomíra opravdu zaslouží Nobelovku. Člověk by nevěřil, jak moc dokáže to hloupé číslo zkazit den. Přitom žádný užitek nepřináší. Když se na nás rozsvítila devadesátka, s nikým to ani nehlo, alespoň ne v tom správném slova smyslu. Jediný syndrom, co se dostavil, byl štiplavý pocit, připomínající rozpoložení Nohavicova kozla s rudým tričkem ve chvíli, když „zahoukal vlak“. Později jsem ve škole spatřil dres Jardy Jágra, oné štípání se zintenzivnilo. Třeba bych se už i rád začal učit, jenže na mě, bohužel, zrovna čekalo tolik zajímavějších a v tu chvíli důležitějších činností. A ani další čísla prostě nikdy nebudou dostatečnou motivací třeba jen vzít do ruky knížku. No a když už je to opravdu blízko a student je rád, že se mu podaří na chvíli přijít na jiné myšlenky, zbavit se toho stresu, z ničeho nic mu to vpálí znova, přímo mezi oči, Michael Jordan s třiadvacítkou.
Měl bych na závěr radu pro nejšťastnějších devětadevadesát procent populace. Važte si toho, že nemusíte zrovna letos maturovat. Myslete na to co nejvíc. Mně to opravdu pomáhá. Kdykoli se cítím špatně, vzpomenu si na nebohé o rok mladší kamarády a hned je svět veselejší.
A pro ty vyvolené. Milý maturante, věř tomu nejpovolanějšímu (mně) a už neztrácej další cenné vteřiny. Pravděpodobnost, že vykašleš tričko a dopadneš jako zmiňovaný kozel nejspíš není vysoká. Proto, jestli ti můžu poradit, nech mečení i stresování, vem knížky a sešity a okamžitě se začni učit! Tik... tak.
