Vybavujete si ten moment, kdy vás odvedli z domu?
Ano. Jakmile viděli mladší lidi, ihned je sbírali. Schovávali jsme se třeba pod dřevěné kádě na vodu, ale nešlo tam vydržet hodiny. Stačilo vyjít na záchod a bylo to.
Co se dělo pak?
Odtáhli nás na nádraží, dali do dobytčáku a vezli. Nestihli jsme a ani nemohli si sbalit jakékoli věci s sebou. Nastrkali nás tam plný vagon, kdo už se v tu chvíli psychicky složil, tak zkolaboval. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme jeli, byla to věčnost. Nikdo nevěděl, kam jedeme. Vlak se za celou dobu nezastavil, až na místě.
Cesta tedy vedla do Německa, kam konkrétně?
Dozvěděli jsme se, že nás dovezli do Hamburku, tam nás potom třídili. Mě se sestrou poslali do Lübecku. Lágr stál skoro hned vedle místa, kde nás vysadili.
Jak to tam vypadalo, co následovalo?
Byl to oplocený areál, na rozích hlídali strážníci, aby se nikdo z lágru nedostal. První, co udělali, tak to, že nás natlačili do sprch, všechny vedle sebe. Oblečení nám pak dali pracovní. Poté nás odvedli do místností, kde jsme měli spát asi po dvaceti lidech. Dřevěná lůžka byla nad sebou. Spali jsme na slámě, měli jsme jednu deku, která kousala, vyrobená z různých zbytků.
Popsala byste, jakou práci jste dělala?
Každé ráno nás vyváděli do obrovské letecké fabriky. Vyráběly různé díly do letadel. My museli tyto díly zpracovávat úplně najemno nějakou bruskou, kterou jsem neměla nikdy v rukou. Byla hrozně těžká. Hala byla rozdělena na uličky a každý z nás měl přidělené místo. Hlavní inženýr kolem nás procházel, měl takový okruh. První přišel a zadal co musíme stihnout udělat, než půjde další kolo na kontrolu. Pracovali jsme přibližně dvanáct hodin a více. Přestávka byla jednou za den, někdy nebyla.
Co jste jedli?
Jednou za den jsme šli do kantýny. Jedna byla zvlášť pro Němce a druhá pro cizince. Nám vařili polívku ze zbytků z jídel, které vařili pro Němce. Mnohdy už ze starých zbytků, ve kterých lozili červi. Bylo nám z toho zle, zpočátku jsme to nejedli. No, když nejíš, umřeš. Takže jsme to snědli. Jednou týdně jsme nafasovali chleba. Jednu malou cihličku, kterou jsme si museli ve třech podělit. Pokud sis to nesnědl hned, mohl ti to někdo ukrást. Ženy bez jídla vydržely déle, ale muži trpěli. Byli tam i mladí chlapci, třeba čtrnáctiletí, měli hrozný hlad.
Stal se vám nějaký vážnější úraz?
Ano. Nevím, čím byly napuštěné ty plechy, se kterými jsme pracovali, ale když jsem se jednou o ně poranila, dopadlo to špatně. Ze začátku jsem tomu nevěnovala pozornost, protože by to tam stejně nikoho nezajímalo. No mně s tou rukou nešlo po čase pracovat. Ten inženýr, který nás kontroloval, si ruky všiml. Měla jsem ji úplně červenou, měla jsem otravu krve. On se zděsil a odvedl mě do ošetřovny. Ošetřoval mě Francouz, měla jsem štěstí. Ruku mi ošetřil, byl to hrozný proces. Následně mi ji dal do bandáže.
To jste s ní nemohla pracovat následující dobu, ne?
Téměř nemohla. Ale ten inženýr mi zařídil jinou práci v kanceláři. Porovnávala jsem tam šanony. Byla to velká kancelář, kde seděli Němci i Němky. Vzadu seděl jejich nadřízený, který mi zadával práci. Když jsem jednou z kanceláře odcházela, začala se mi jedna Němka vysmívat do obličeje. Já se trochu neudržela. A řekla jsem ji něco ve smyslu, ať si hledí svého.
Z toho ale musel být problém
Ano, neměla jsem to dělat. Popadli mě a odvedli do jiné budovy, kde byly obrovské sklepy. Posadili mě do nějaké zkosené vlhké místnosti bez světla a zamkli. Byla tam jedna dřevěná lavička, dveře s mřížemi a někudy tudy tekla voda, zdi byly hodně mokré. V tu chvíli jsem si myslela, že je to můj konec. Nakonec jsem tam byla asi týden. No netrvalo to dlouho a zavřeli mě tam zas.
Přesuňme se ke konci toho všeho. Kdy nastal zvrat?
Bylo léto, ale slunce vidět nebylo možné. Všude ve vzduchu byl popel, cítit dým. Osvobozovali nás Angličani. Lübeck byl bombardovaný a dvě bomby spadly přímo do dvora. My se schovávali, ale tlaková vlna semnou hodila až k oknu. Když vidím ztvárnění ve filmech, tak se mi hrozně moc vrátí vzpomínky. Po těch letech je to mírnější, ty mé pocity, ale nerada na to vzpomínám. Angličani obsadili kasárny a rozdělovali nás podle národnosti. Po Angličanech přijeli Rusové. Měli nárok na to, aby vzali svoje lidi domů. Moje sestra jela zpět domů. Já odjela do Čech s manželem.
Kdy jste se mezitím vším dokázali sblížit s manželem?
V továrně bylo mnoho lidí z různých zemí. Mezi nimi byl i jeden Čech, můj manžel. V situaci, kdy jsem ještě nevěděla, že mám otravu krve a nemohla jsem dostatečně pracovat, mi právě on tajně pomáhal dokončovat i moje zadané úkoly od inženýra. Trval na tom, abych sním odjela do Čech.
Co se pak odehrávalo v Česku?
Ještě cestou do Čech jsme zažili nepříjemné momenty. Pak jsme se dostali do Prahy. Řádové sestry a jiné pomocnice nás ubytovali. Byly tam vany, vykoupali nás, převlíkli. Bylo tam nachystané lůžko. Nedokážete pochopit, jaký to byl pocit blaha. Dali nám i najíst, ale doktoři, kteří nás na místě kontrolovali říkali, ať jíme opatrně. Ze začátku jíst málo.
Nyní tedy žijete už několik let v Česku, máte neskutečných téměř 98 let a stále vám to skvěle myslí. Máte nějaké tajné rady, jak to děláte?
(Smích) No, zajímám se o vše, co se děje. Čtu noviny, časopisy a dívám se na televizi. Můj mozek dostává neustále nějaké podněty, stále se chci o vše zajímat. Dokonce vnoučata a pravnoučata mi říkají, že ovládám mobil lépe než například moje dcera. Miluji květiny, bylinky, chodím na zahradu a pěstuji rostliny.