st., 8. prosinec 2021 21:05

Na univerzitě nepanují zrovna idylické vztahy, říká budoucí děkan Filozofické fakulty UP Jan Stejskal

Nově zvolený děkan FF Jan Stejskal Nově zvolený děkan FF Jan Stejskal Zdroj: Daniel Vachek
Novým děkanem Filozofické fakulty Univerzity Palackého se stal historik Jan Stejskal. Ve volbách, ve kterých byl jediným kandidátem, mu svůj hlas dalo 18 senátorů. „Jistě jste si všimli, že o tu funkci byl veliký zájem, rvačka byla opravdu veliká, byl to těžký souboj hned od začátku do konce,“ říká s úsměvem muž, který bude stát v čele fakulty v následujícím funkčním období.

Byl jste jediný kandidát, jaký z toho máte pocit? Proč myslíte, že nebylo více kandidátů?
Myslím si, že to bylo prostě proto, že o funkci děkana není žádný zájem. Pro člověka, který do toho vstoupí, není o co stát. Bude totiž muset do značné míry vystoupit ze své komfortní zóny – z toho, co dělá. Nedá se od něj očekávat, že napíše hodně knih nebo bude tolik učit.
Druhou věcí, kterou všichni brali v úvahu, je to, že fakulta je i na české poměry obrovská. Například sociální vědy jsou v Brně i v Praze na jiné fakultě. To nese určitá pozitiva, ale i negativa. Jsou tu různé obory, které používají rozdílné způsoby hodnocení. Je těžké ohodnotit, jakou váhu má jedna historikova kniha a jakou politologův článek.
Univerzita je do značné míry rozhádaná, což je dáno problémy jedné fakulty a jejího rozdělení, se kterým jsme se nebyli schopni poslední dva roky vypořádat. Nepanují zde zrovna idylické vztahy a nejvíce se to odráží na ne úplně přátelském pohledu na humanitní a sociální vědy. Děkan se tedy bude muset potýkat i s nesourodým prostředím. Sám jsem se snažil přesvědčit několik lidí, aby kandidovali, ale neuspěl jsem. Děkanem budu maximálně čtyři roky. Příště už kandidovat rozhodně nebudu.

Vraťme se ale úplně na začátek. Narodil jste se v Pardubicích, jak jste se dostal ke studiu v Olomouci?
Docela náhodou. Musím říct, že s Olomoucí jsem dlouho neměl absolutně nic společného. Přijímací zkoušky byla dokonce moje první návštěva Olomouce v životě. Moje rodina totiž tíhla spíš k Čechám než k Moravě, kde jsme měli jen jednoho příbuzného. Jelikož jsem chtěl studovat historii a měl jsem strýce, který byl docela známým a vynikajícím historikem, poradil jsem se s ním. Doporučil mi nějaké méně exponované místo. Vzhledem k tomu, že to bylo ještě před Sametovou revolucí, tak jsem s profilem člověka bez komunistické legendy neměl šanci studovat na filozofické fakultě v Praze. Později se objevila zpráva, že v Brně ze spolupráce mezi VUT a Masarykovou univerzitou, která tehdy ještě nebyla Masarykova, má vzniknout obor, který se bude zaměřovat na opravy historických památek. Tehdy mě velmi bavila fyzika a mechanika a myslel jsem si, že by to mohlo být fajn. Tento obor nakonec neotevřeli a mně nezbylo nic jiného než se přihlásit na historii v kombinaci s bohemistikou.

Kromě působení tady na univerzitě jste absolvoval i několik stáží v zahraničí a působil jste v soukromém sektoru. Na kterou z těchto částí vaší kariéry vzpomínáte nejraději?
V 90. letech se objevila možnost studovat na Středoevropské univerzitě v Budapešti, přičemž mě zajímal středověk a chtěl jsem se na něj specializovat. V Budapešti ta možnost byla, tak jsem tam absolvoval magisterské studium. Tehdy ale nefungovalo, že by mi takové věci uznali tady na univerzitě, takže jsem se musel vrátit a vše dodělat – psal jsem dvě diplomové práce, a tak dále. Studium na Středoevropské univerzitě mi ale velmi prospělo. Studovat a psát v cizím jazyce vám dá hodně.
Při doktorském studiu jsem pracoval ve Svobodné Evropě. Tehdy se přesouvala z Mnichova do Prahy a přivezli s sebou amatérsky zpracovaný archiv. Já jsem ho měl dát dohromady a později rozvíjet. Po dvou letech jsem nastoupil do PricewaterhouseCoopers, což je auditorsko-poradenská firma. To jsem stále ještě dělal doktorát. Připadalo mi, že jsem dva dny otrokem a tři dny v lázních. Ty lázně bylo studium (smích).
Poté jsem nastoupil na postdoktorandskou stáž do Centra teoretických studií v Praze, což je instituce mezi Akademií věd a Karlovou univerzitou. Smyslem toho centra bylo a stále je to, že zde pracují lidé z různých oblastí. Takže tam byl historik, vedle seděl sociolog nebo třeba matematik. Tito lidé se spolu měli pár let potkávat a případně něco společného udělat.
Každá z těch etap měla něco do sebe, i ta v soukromém sektoru. Každému bych přál, aby si zkusil, jaké to je pracovat v soukromé firmě.

Mluvil jste o zahraničních zkušenostech, budou v následujících čtyřech letech vznikat nová partnerství filozofické fakulty?
No kéž by! Já věřím v partnerství, která vznikají takzvaně odspodu. Někdo se s někým potká, rozumí si a dohodnou se, že spolu něco udělají. To je mnohem lepší, než když se univerzita rozhodne navázat partnerství s pěti dalšími univerzitami kvůli grantům a pak nám na fakultách říkají, že se máme kamarádit s touhle konkrétní univerzitou. Myslím, že mnohé evropské výzvy napomáhají vzniku těch partnerství odspodu. Moc rád bych všechny povzbudil, aby to tak udělali.
Spousta lidí vůbec neví, o co může teoreticky žádat a co můžeme udělat. Podobné povědomí bych chtěl rozšířit co nejvíc, aby lidi žádali o to, co považují za smysluplné. Někteří jezdí na určitá místa dlouhodobě na konference, někoho tam znají a rozumí si. Tak se pojďme podívat, jestli by se nedalo udělat nějaké institucionální partnerství s univerzitou, na které ten člověk působí. Takhle přesně by to mělo růst.
Úkolem děkanátu není ta partnerství zařídit, ale říct zájemcům, jaké jsou možnosti, kdy je deadline a případně jim s tím vznikem pomoci. To je podle mě mnohem lepší než ta partnerství seshora, která tady na univerzitě taky máme. Věřím, že to takto začne fungovat. Zatím se do toho ale nikdo nehrne.

Když mluvíte o partnerstvích, tak v poslední době je velmi aktuální téma Konfuciova institutu. Jaký k němu máte přístup?
Nutno podotknout, že Konfuciův institut je společná instituce univerzity a čínské strany, nikoliv fakulty. Filozofická fakulta k tomu má prakticky nejblíže, díky jazykům, ale konečné rozhodnutí je na panu rektorovi. Konfuciův institut je primárně podobný tomu, co zakládali a zakládají jiné vlády na podporu vlastního jazyka, kultury a politiky, jako je třeba British Council, Italské kulturní centrum nebo Španělské kulturní centrum. Podobnou instituci tu mají i Korejci a pokud vím, tak v dohledné době tu budou něco zakládat i Američané. Jsou to instituce, které chtějí podporovat studentskou a kulturní výměnu. Když se podíváte na webové stránky Konfuciova institutu, dozvíte se, že se tam učí jazyk, tai chi, kaligrafie… Takže fungují v zásadě stejně jako jakékoliv jiné kulturní centrum. Rozdílem ale je, že oni jsou součástí naší univerzity.

No a nemyslíte si, že zrovna v případě čínského institutu to může být problematické?
Problém je, že podle mě nejde o stejnou Čínu jako v době, kdy se institut zakládal. Čína, její vláda a její postavení ve světě se hodně změnily. A v senátu se objevují hlasy, že bychom neměli participovat na společném podniku s čínskou vládou. Nahrává tomu například i zákon na ochranu suverenity v Hong Kongu, který byl loni přijat. Vymezuje zločiny proti Číně, rozvracení čínského státu a jeho svrchovanosti ve spolupráci s cizí mocností. Na tom zákoně je fascinující, že nevztahuje svou teritorialitu jen na Hong Kong nebo Čínu, ale na celý svět. Je tedy možné, že pokud si tu vyvěsím tibetskou vlajku a budu na fakultě vykřikovat slávu Tibetu a jednou pojedu do Etiopie nebo jiné země, která má s Čínou dohodu o vydávání zločinců, budu souzen na doživotí za podrývání čínské svrchovanosti. Můj názor je takový, že bychom se měli dohodnout na jiné formě soužití, která by v sobě nezahrnovala společný podnik. Aby si dělali to, co chtějí pod svojí značkou, mimo univerzitu.

Na setkání akademické obce, kde jste vysvětloval své plány, se dostavilo asi 60 lidí a z toho minimum studentů. To svědčí o tom, že o univerzitní politiku není velký zájem. Dalo by se s tím z pozice děkana něco dělat?
Je to těžké. Určitou roli v tom sehrála také pandemie, která ovlivnila skoro každou část našich životů. Lidé si odvykli fyzickému kontaktu. Tu akademickou obec sledovala zhruba další stovka lidí online, což by aulu skoro naplnilo. Máte ale vlastně pravdu. Je nás pět tisíc, což znamená, že naprostou většinu tyto věci absolutně nezajímají. Je mi to trochu líto. Na druhou stranu to srovnávám s jinými fakultami a univerzitami a ta naše oproti nim exceluje. Například s tím, kolik studentů se zapojuje do voleb do akademického senátu. O takových počtech se jiným ani nezdá. Myslím, že se celá univerzita bude ještě třeba dva roky vzpamatovávat z pandemie koronaviru. Během ní skončila skoro veškerá studentská mimoškolní činnost – studenti se nemohli setkávat, zamrzly mimoškolní spolky. A ten zájem bude těžké probudit. Z pozice děkana můžete udělat to, že budete podporovat studentské spolky, budete dávat zelenou co nejvíce aktivitám, kterých se také zúčastníte. Nedělejme si ale iluze. Lidí, kteří se o to budou zajímat, bude vždy menšina.

Jakou podobu bude mít váš proděkanský tým?
Obrysy mého týmu mám, ale není to definitivní. Jisté je, že proděkankou pro zahraničí zůstane anglistka Pavlína Flajšarová. Promění se proděkanát pro studium, který se bude soustředit opravdu jen na studium. Měla by ho vést Eva Klimentová z katedry sociologie. Rád bych, aby se změnil i orgán pro vědu, kde bude asi Lenka Křupková z muzikologie. Doktorské studium a akreditace se přesunou a vytvoří se nový proděkanát, přinejmenším dočasně. Tam to jméno ale není ještě jisté. Chtěl bych, aby na proděkanátu pro infrastrukturu pokračoval Vladimír Polách. Je potřeba dodělat Třídu Svobody 26 a nemá smysl, aby se někdo na posledním domu určeném k rekonstrukci učil úplně všechno znovu. Chtěl bych, aby proděkana pro organizaci dělal Ondřej Kučera z asijských studií. Také proto, že reprezentuje tu nejdynamičtěji se rozvíjející součást univerzity. Myslím, že je potřeba se zaměřit na vnější vztahy. Už nebudeme mít ten komfort, že nám bude univerzita relativně nakloněna, protože rektor i většina prorektorů už nejsou z naší fakulty. Na tuto funkci bych chtěl angažovat Petra Bilíka, který se těmto věcem věnuje a myslím, že jim rozumí. Někteří z těch proděkanů mi také řekli, že za čtvrt roku se může stát leccos. Takže tyto informace berte s rezervou.

Ve vašich tezích jste naznačil, že byste rád co nejvíce využil nástrojů, které nám covid-19 vzhledem ke studiu dal. Například Cyrilometodějská teologická fakulta loni otevřela obor, který lze absolvovat zcela online. To je ten směr, kterým se chcete vydat?
Covid nám dal to, že jsme učili distančně. Neříkal bych tomu online výuka, na kterou jsou daleko lepší nástroje. To, že učitel přednáší studentovi online, je pouze zlomkem aktivit, které se odehrávají.
Myslím si, že je otevřené pole ke zvažování, jestli nemodifikovat to, co my považujeme za distanční výuku. Jestli to nenahradit online prostředím, abychom se vyvarovali těm předpotopním způsobům, že sem studenti přijíždí jednou za měsíc v sobotu. Stát kontroluje, kolik máme studentů, a kdybychom jich přijali o mnoho víc, tak nás může i pokutovat. Otevřít tady všechny obory i v online podobě by byla špatná úvaha. Uvažujeme ale nad tím, že bychom v této podobě dělali to kombinované studium.

Existuje zde spor mezi Katedrou mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky a CMTF, která otevřela obor velmi podobný žurnalistice. Jaký je váš pohled na duplicitu oborů a jak ji řešit?
Podoba, jak je to teď na univerzitě nastaveno, bude plodit další a další spory. Univerzita získala na deset let institucionální akreditaci a v určitých oblastech vzdělávání si můžeme akreditovat obory, jak chceme. Se získáním institucionální akreditace musela vzniknout Rada pro vnitřní hodnocení, která bude akreditaci oborů posuzovat a rozhodovat o nich. Ta Rada vznikla narychlo a zasedli v ní zástupci fakult a pár lidí navíc. Podle mého názoru by v Radě měli sedět lidé podle oblastí vzdělávání. To znamená, že na všeobecné lékařství tam bude jeden člověk, na geografické vědy další a tak dále. A neříkám, že by měli být z té nebo té fakulty. Mohl by zde být i člověk z jiné univerzity. Tito lidé by totiž reprezentovali svou oblast vzdělávání a ne svou fakultu a případně by nenechali vzniknout nový obor, který už na univerzitě máme. Já myslím, že to jablko je červivé od samého počátku, což ale nepřikládám žádné zlé vůli. Prostě jsme to museli nějak rychle ustavit, abychom tu akreditaci měli. A všechno děláme podle fakult, aby byli všichni spokojení. Ale myslím si, že jsme poučení, že to tak nefunguje, takže to změníme. Budu se o to snažit, ale nic zaručit nemohu.

Jaká z vašich programových tezí je pro vás ta nejdůležitější? A čeho byste chtěl během funkčního období dosáhnout?
Byl bych rád, kdyby na katedrách proběhly diskuse vzhledem k institucionální akreditaci. Chtěl bych, aby si každá katedra sedla a řekla si, co a jak učí a jaké programy nabízí. A jestli to opravdu chtějí dělat tak jako doposud. Abychom zkrátka měli na fakultě akreditované obory, které nemáme, a toužili jsme po nich, nebo naopak zrušené obory, o něž už není zájem. Na některých katedrách tyto diskuse proběhly. Ale myslím si, že většina to dělala pouze tak, aby to nějakým způsobem fungovalo. Takže bych si přál, aby si všichni řekli, jestli je výuka opravdu na výši a učí se zde předměty tak, jak by se na moderní evropské univerzitě učit měli.

Zobrazeno 185 krát
Naposledy upraveno: st., 8. prosinec 2021 21:30
Pro psaní komentářů se přihlaste