Tereza Vaňková 
Po rozdělení Československa na dvě samostatné republiky v roce 1992 u nás zůstal zachovaný zákoník, který upravoval i podobu rodiny. S pozdějšími novelami přicházely změny, které se dotýkaly i náhradní péče. Právě ta se stala důležitou pro dobro dětí, které nemohly z různých důvodů vyrůstat ve své rodině. Průměrný počet narozených dětí byl v letech 1968-1992 více než 151 tisíc. Od roku 1993 má Český statistický úřad dostupná data až do roku 2017, kdy průměrný počet novorozenců klesl o 47 tisíc, za to však stouplo průměrné množství mimomanželských dětí, a to z devíti tisíc o 367 %, tedy na více než 33 tisíc. To mohlo být jedním z důvodů poptávky o náhradní rodinnou péči.
Slovensko má oproti České republice zhruba poloviční populaci a můžeme tak počítat s jistými odchylkami v číslech statistik náhradní péče. U nás vede tyto statistiky Ministerstvo práce a sociálních věcí, sousedé je pak zveřejňují prostřednictvím podobného Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny.
Proces pěstounství v Česku trvá zhruba rok, jde o nejvyužívanější formu péče
Český právní systém rozlišuje pět forem náhradní rodinné péče. Dvěma nejčastějšími jsou osvojení a pěstounská péče, která může být i na přechodnou dobu. Dále může dojít ke svěření dítěte do péče jiné osoby nebo k poručenství. Vůbec nejužívanější variantou náhradní rodinné péče v Česku je pěstounská péče. V tomto případě jde o svěření dítěte do péče fyzické osoby s tím, že tato osoba nemá plná rodičovská práva, zastupuje dítě jen v běžných věcech a má poskytnout dítěti kontakt s biologickou rodinou.
V České republice jsou do pěstounských rodin svěřovány zejména děti, které si prošly nějakým traumatem. Právě proto je důležité vybírat pěstouny pečlivě. „Pěstounství je náročný a dlouhý proces. Není to samoúčelná věc a některé zájemce délka procesu může odradit,“ říká předsedkyně organizace Diamant podporující náhradní rodiny Tereza Kocurová. „Do toho registru se musí dostat lidé, kteří to opravdu chtějí dělat, proto je náročnost procesu jedna z pojistek výběru správných pěstounů. Trvá, než se rodina prověří a sama si ověří, zda je na to připravena,“ doplňuje Kocurová s tím, že od podání žádosti ke konečnému rozhodnutí šetření je to zhruba rok.
Stejný systém funguje i na Slovensku, ačkoliv tam jsou počty dětí v této péči podstatně nižší než u nás. Průměrný roční počet dětí svěřených do pěstounské péče v ČR je 1800 dětí, kdežto sousedé drží toto číslo okolo osmdesáti dětí ročně. Tento jev je dán především tím, že zhruba v roce 1995 začaly vznikat tzv. profesionální rodiny. Ty jsou formou dětských domovů (DD), tedy ústavní péče, jejich fungování spočívá ve vyškolených zaměstnancích DD, kteří jako profesionální rodiče zabezpečují stálou péči ve svých domácnostech, nikoliv však jako pěstouni. Tato forma se dá přirovnat k českému pěstounství na přechodnou dobu, které trvá nejdéle rok.
Osvojení je nejpřirozenější forma náhradní rodiny
Osvojení je laické veřejnosti známé spíše jako adopce. Podstatný rozdíl této formy od ostatních je vztah, který vzniká mezi osvojitelem a osvojencem. Osvojitel je v tomto případě považován za rodiče, má plnou rodičovskou odpovědnost a dítěti zanikají vztahy k původní rodině. Také mu nenáleží žádné zvláštní dávky, jako je tomu u pěstounské péče. Stejně funguje tento systém na Slovensku, jen s výjimkou délky tzv. před-adopční péče, která je nutná před samotným osvojením. V Česku trvá tři měsíce, Slovensko pak stanovilo délku této přípravy na devět měsíců. Slovenské soudy v letech 2015-2020 povolily osvojení průměrně 184 dětí, v Česku to bylo o necelé dvě stovky dětí více. Graf níže porovnává pětileté období s čísly dat jednotlivých úřadů.
Mezi další formy NRP v Česku i na Slovensku patří poručenství, které se využívá zejména z důvodu úmrtí rodičů dítěte, zbavení jejich odpovědnosti nebo při nezletilosti rodiče. Mezi pěti sledovanými lety stagnoval počet dětí v poručnictví okolo 380, Slovenská republika zaznamenávala průměrně 160 dětí ročně. K české náhradní péči jiné osoby, než je rodič se dá přirovnat slovenská náhradní osobní péče. K té dochází, pokud o dítě nemůže pečovat žádný z rodičů ani poručník. Slovenské úřady těchto případů řeší ročně zhruba devět stovek, ty české pak zhruba třináct set.
Mimo zmíněné formy náhradní rodinné péče funguje také péče ústavní. Ta je v obou zemích až druhotnou volbou náhradní péče, pokud není možné dítě umístit do náhradní rodiny. Slovenská republika je však v ústavní péči poněkud napřed, a to zejména díky poměrně modernímu institutu výchovy v profesionální rodině. Na Slovensku je navíc zakázaná ústavní péče u dětí do šesti let, zatímco v Česku stále fungují kojenecké ústavy. To se však podle novely zákona o sociálně-právní ochraně zákona změní od roku 2025, kdy bude zakázáno do ústavní péče umisťovat děti do tří let a tím dojde i ke zrušení právě kojeneckých ústavů.
