Klára Kostíková 
Jako zdárný příklad této problematiky můžeme uvést jednu z kazuistik Františka Čiháka. Tříletá dívka byla zneužita (znásilněna prstem do vagíny) dědečkem z otcovy strany. Z návštěvy přijela domů uplakaná. Říkala mamince, že ji děda sahal na pipinku a že jí to bolí při čůrání. Po této zkušenosti odmítala jezdit k prarodičům. Měla strach z mužů, veškeré doteky jí byly nepříjemné, také ji děsila tma a odmítala spát jinde než s maminkou. Příznaky přetrvávají ještě 6 měsíců po události.
Dětské krizové centrum ( DKC ) pomáhá týraným dětem. Nejčastěji řeší případy sexuálního zneužívání (26%), násilí odůvodněné rozvodem rodičů (20%), nebo ohrožující chování dospělých (20%). Pokud se dítě dostane do jedné z těchto situací, vykazuje různé příznaky či symptomy, které mohou mít zásadní dopad na jejich budoucnost. Sexuolog a psycholog Petr Weiss k těmto příznakům řadí strach, úzkost, afektivní chování, deprese, agrese, nebo poruchu příjmu potravy.
Mýty a fakta
První mýtus, který bychom měli vyvrátit je určitě hlavní motiv znásilnění. Nemusí to být jen u dětí, týká se to i dospělých žen či mužů. Většina si myslí, že hlavním motivem je sexuální touha. Ve skutečnosti to tak ale vůbec není. Znásilnění je spíše využíváno jako zbraň, která má způsobit bolest. Zásadní motiv je především vztek a sadismus. Většina znásilnění také bývají předem promyšlena, tudíž se nejedná o spontánní projev vášně, jak je často předpokládáno.
Pachatel je pro oběť neznámý člověk. Ve více než 50% případů probíhá tento čin mezi lidmi, kteří se navzájem znají. Nejčastěji to bývají milenci, rodinní příslušníci, kamarádi či kolegové z práce. K tomuto se váže i mýtus o znásilnění formou přepadení. Většina z nás si představí klasickou filmovou situaci. Žena jde sama v noci temnou uličkou, trošku opilá a vyzývavě oblečená. Je to tedy její vina, že ji někdo napadne či znásilní. V reálném životě to tak ale vůbec neprobíhá. Obvykle se pachatel zaměří spíše na místo, kde se oběť cítí bezpečně a tudíž útok vůbec nemusí předpokládat.
Násilníci jsou vždy muži - nemusí to tak ale nutně být. Znásilnění ženami je sice ojedinělé, ale není vyloučené. Většinou mají stejné motivy jako muži.
Co dál?
Toto téma se stává rok od roku diskutovanějším. Velké pozitivum je to, že existují stránky, kde se děti mohou svěřit se svými problémy (např. linka bezpečí, či už dříve zmiňované Dětské krizové centrum). Pokud ale vezmeme v potaz fakt, že většina sexuálního obtěžování pramení z rodinných kruhů, vůbec se nemůžeme divit, že se dítě nikomu nesvěří. Když už ztratí důvěru v ty nejbližší, kde ji poté mají hledat dál?
