Eva Lehnertová Kdy jste si uvědomili, že vaše dcera trpí anorexií?
Matka: Ke konci základní školy se rozhodla, že chce zhubnout. Nevěnovali jsme tomu pozornost. Po pár měsících jsem si ale všimla, že je hodně unavená. Jen ležela doma pod dekou, i v létě. Přestala chodit ven s přáteli, odmítala čím dál více jídel. Hned jsem poznala, že je něco špatně, a vzala ji k psychologovi. Ten nám moc nepomohl. Stav se zhoršoval, začali jsme s dcerou chodit k psychiatrovi, to už bylo pozdě. Diagnóza zněla mentální anorexie.
Otec: Já sám bych si asi ničeho nevšiml. Jediné, co se pro mne měnilo, byl můj vztah s dcerou. Začala být více uzavřená, nemluvila se mnou, už si nepřišla pro objetí. To jsem ale připisoval pubertě, nenapadlo by mě, že trpí nemocí a uzavírá se kvůli ní do sebe.
Vzdali jste někdy boj s její nemocí?
Otec: Já snad tisíckrát. Nechápu, kde na to manželka brala celé ty roky sílu. Pokaždé dala dceři další šanci, pomáhala jí, utěšovala ji, povídala si s ní, velice často se hádaly. Udělala by pro ni první poslední. Já jsem byl bezradný a razil jsem názor, že máme být na dceru tvrdší.
Matka: I při těch nejhorších hádkách, i když jsem viděla, jak dcera nespolupracuje, jak se vlastně nechce vyléčit, jsem to nevzdala. Miluju ji celým srdcem, bojovala jsem o její život. Jednou jsem jí ho dala, tak ho přeci nezahodí. Jen jednou, po asi pěti letech marného boje s nemocí, nebo spíše s dcerou, jsem měla noční můru. Zdálo se mi, že dcera umřela, že jsme ji ztratili. Probudila jsem se s pláčem a najednou mi došlo, že už jsme ji dávno ztratili. Vážila asi třicet kilo, vypadala jinak a hlavně byla úplně jiným člověkem. Nepoznávala jsem ji. Žila s námi anorexie, ne naše dcera. Tehdy, když se mě zmocnil ten ohavný pocit ztráty dítěte, jsem přišla o hodně sil. Bylo těžké bojovat dál.
Změnila vás nemoc vaší dcery?
Matka: Všichni jsme se změnili. Nejvíce právě dcera. A myslím teď povahově. Jsem si jistá, že kdyby si neprošla anorexií, byla by dnes jiný člověk. Neříkám, že lepší, ale jiný. Nás její nemoc také ovlivnila. Občas říkám, že mne to utrpení a každodenní boj připravili o několik let mého života. Také se díváme na psychicky nemocné jinak, víme, že je to daleko složitější, než jak si to lidé, kteří se s nemocí nikdy osobně nesetkali, představují. A samozřejmě strach o dítě, které je dnes už dospělé, je daleko větší, než by byl za „běžných okolností“.
Změnilo to, co jste prožili, vaše vztahy v rodině?
Matka: Nemoc naší dcery nás hodně semkla. Když vám umírá dítě, uvědomíte si, že ostatní věci jsou banality a už se kvůli nim nehádáte. Vždycky jsem ji milovala a vždy ji milovat budu. Ale mnohem více se o ni bojím. S manželem jsme si byli v tom nejhorším období, které trvalo několik let, vzájemnou oporou.
Otec: Nemoc mne s dcerou oddálila, s manželkou zase sblížila. Myslím, že náš syn, který je starší než dcera, její nemoc dlouhé roky nechápal. Postupně s dcerou začal trávit více času, mluvili spolu a vytvořilo se mezi nimi silné pouto. Vidím to i dnes, že by bez sebe nemohli být. Dcera je na svém bratrovi trochu závislá, ale v dobrém slova smyslu – je to její přítel, obdivuje ho, ráda s ním tráví čas.
Znáte příčiny nemoci?
Otec: Já dodnes nevím, jak tato nemoc vzniká. Myslel jsem si, že dívka prostě začne držet dietu, až se to zvrtne a nejí vůbec. Za ty roky jsem ale pochopil, že je to hlubší problém, především psychický.
Matka: Těch důvodů, spouštěčů je vždycky více. Ani naše dcera neví, co přesně ji k anorexii dovedlo. Vím ale, že velkou roli hrály v tomto ohledu poznámky od okolí na její postavu, na jídlo. Přitom ona nikdy s váhou problémy neměla. Je hodně citlivá, vše si bere velice osobně. A také je perfekcionistka.
Znáte ve svém okolí někoho dalšího, kdo trpí nebo trpěl anorexií?
Matka: Občas jsem vozila dceru k psychiatrovi, kde jsem na slečny se stejným problémem narazila. Blíže je ale neznám. Dceřina bývalá pediatrička dlouho mentální anorexii nedokázala pochopit. Nevěděla, proč se my – rodiče – cítíme jak bezradní a nemůžeme nic dělat. Jsou to asi tři roky, co její dospělá dcera onemocněla stejnou nemocí. Známe se dobře, snažím se jí radit, protože teď prožívají to, co my před několika lety.
Hádali jste se doma často v době nemoci?
Matka: Pořád, kvůli všemu. Dcera byla v té době velice citlivá, vznětlivá, vše si brala osobně. Nelíbilo se jí, když jí někdo rozkazoval. Nelíbila se jí spousta věcí. Hádali jsme se kvůli jejím malým porcím, kvůli tomu, že si brala jídlo do pokoje. Také když jsme našli vyhozené jídlo, nebo když odmítala jíst úplně. V domě byla pak tak napjatá atmosféra, že jsme se „chytli“ i kvůli naprosto banálním věcem, jako úklid, oblečení, volný čas, nebo třeba jen jedno jediné slovíčko.
Otec: Já jsem na rozdíl od manželky více klidný, řeším věci bez křiku, gest, výbuchů. Ty roky napětí kvůli nemoci byly ale tak těžké, že i já jsem občas vybouchnul. Stalo se to jen párkrát. Většinou to bylo kvůli tomu, že dcera něco zatvrzele odmítala a hádala se kvůli tomu s manželkou. Nevydržel jsem a zakročil.
Jaké vztahy máte s dcerou dnes?
Otec: Konečně, když už je z nemoci snad venku, jsme se zase sblížili. Už si se mnou zase povídá, obejme mě, ani jeden už nejsme nervózní. V době nemoci jsme spolu mohli být v jedné místnosti, ale připadalo nám to, jako by nás dělil oceán.
Matka: Mám ji ráda pořád stejně, dnes se už ale nehádáme, určitě ne pořád, a ne kvůli hloupostem. Vycházíme spolu, aniž bychom si lezly na nervy. A my s manželem jsme šťastní, protože vidíme, že naše dcera je konečně šťastná.
Bylo těžké nechat dceru v nemocnici? Prosila, abyste ji vzali domů?
Matka: Bylo to jedno z nejtěžších rozhodnutí. Jednak proto, že nás prosila, abychom si ji odvezli domů, a jednak proto, že tehdy byla na pokraji života a my měli strach vzdálit se od ní. Mohli jsme ji kdykoli ztratit. S manželem už jsme ale neměli sílu se na naše umírající dítě dívat. Často jsme volali jí i lékařům, zda je vše v relativním pořádku. Ale ze začátku, když byla rozčilená na celý svět, že ji drží v nemocnici, jsme za ní moc nechodili. Musela si to urovnat v hlavě a my jsme museli načerpat novou sílu.
Otec: Pamatuji si na den, kdy konzilium rozhodlo, že si ji nechají na psychiatrické klinice. Dcera brečela, ležela vysílená na lůžku. Jediné, co na ní bylo vidět, byly její kosti. Měla bílou, až téměř průhlednou barvu, kruhy pod očima, promrzlé celé tělo, hlavně ruce. Neměla sílu na nic a pláč jí bral poslední kousky energie. Slíbil jsem jí tehdy, že to bude vše dobré. Říkal jsem jí, že musí bojovat, že společně to zvládneme a bude ta nejkrásnější a nešťastnější dívka na světě. Bylo to moc těžké.
Co bylo pro vás jako pro rodiče během nemoci vaší dcery nejhorší?
Matka: Bezmoc. To, že jsme viděli umírat vlastní dítě a nemohli jsme s tím nic udělat.
Otec: Museli jsme jen čekat, protože nikoho nedonutíte, aby se léčil z anorexie. Musí se rozhodnout sám. To jsme pochopili až po letech. Ale člověk se vždy snaží, i když marně. A to mu bere další síly.
Napadlo vás někdy „Proč zrovna my?“?
Otec: Takové otázky si člověk nesmí klást. Neexistuje na ně totiž odpověď. Jen se plácá ve vlastních myšlenkách a spíše si ubližuje.
Matka: Sama sebe jsem se na to zeptala asi milionkrát. I když jsem věděla, že neexistuje odpověď. Musíme věci přijímat tak, jak přicházejí. I ty špatné.
