David Kubatík 
Každý z mnou sledovaných klubů se snažil hledat řešení tohoto obrovského problému po svém, jedno však měly společné. Nemohly vykonávat činnost, kvůli které existují a v které tkví jejich samotná podstata. Například fotbalisté divizních Nových Sadů se v době nouze pustili do zvelebování svého areálu, což prospělo samozřejmě jeho vzhledu a také jim samotným, protože díky tomu mohli alespoň na chvíli zapomenout na aktuální tíživé období. „Natírali jsme například střídačky, natahovali nové sítě a pomohli nájemcům vymalovat hospodu u našeho hřiště, která stejně v té době musela být zavřená,“ popisoval dlouholetý novosadský předseda Josef Ondroušek. Mimo to také „Sadaři“ pořádali, hned jak to bylo zákonně možné, i různé turnaje. Jak pro děti, tak i pro dospělé. „V létě při první vlně, kdy jsme věděli, že se soutěž nedohraje, jsme s tím začali. Sice bez šaten a sprch, ale měli jsme alespoň něco,“ pokračoval.
Další velkou, a dost pochopitelnou, ranou pak byly ztráty na poli financí. Dost citelně to pocítily hlavně olomoucké volejbalistky, jejichž tým byl vždy mezi nejbohatšími v České republice.
„V důsledku pandemie jsme přišli o zhruba 80 % sponzorů. Nemůžu prostě někoho přemlouvat, aby si dal reklamu do sportovní haly, do které je zakázán vstup divákům,“ vysvětloval ředitel klubu Radan Holásek. Podobně na tom byl i basketbalový výběr Olomoucka. Naopak téměř o nic nepřišli futsalisté Univerzity Palackého. Mladý tým, který si řídí sami jeho hráči sami dokázal v letošní sezoně senzačně opanovat 2. ligu a postoupit s naprostým minimem prostředků do nejvyšší soutěže. „U nás žádné finanční ztráty nebyly a ani nehrozily. Pokud tedy nepočítám výdaje za papíry a barvy v tiskárně, protože jak už jsem řekl, byrokracie bylo letos docela hodně,“ smál se hráč a předseda klubu v jedné osobě Nikolas Tilkeridis.
Na čem však pandemie zanechala, z hlediska sportu, největší a v některých případech i téměř nevratné škody, je mládež. Mnohé děti, které dělaly sport, se po několikaměsíčním nicnedělání už do pravidelného sportovního rytmu vrátit nedokázaly. Anebo si prostě našly jinou zábavu a výplň volného času, která se přes pandemii dala provozovat venku. „Tento stav pak samozřejmě odradil i další naše holky, protože na volejbale najednou neměly svoje kamarádky a chtěly proto chodit tam, kde je měly,“ doplňuje ještě další aspekt tohoto tristního stavu ředitel družstva olomouckých volejbalistek.
Nezbývá tedy nic jiného než doufat, že už máme tuto smutnou kapitolu našich životů definitivně za sebou a následující měsíce budou nejen sportu, ale i všem ostatním formám hromadného setkávání, jako jemkultura, demonstrace či cokoli jiného.
