David Kubatík 
V roce 2012 jste se rozhodli otevřít hospodu, která v Ostravě do té doby neměla obdoby. Čepují se v ní piva z minipivovarů, má rotující pípu (pravidelné střídání čepovaných piv, pozn. red.). Jaké jste od takovéhoto „experimentu“ měli očekávání. Nebáli jste se, že takový koncept mnoho ostravských pivařů nepřijme? (pozn. red. – hned po položení úvodní otázky musel Jiří Bajgar odejít obsloužit právě příchozí hosty k okénku)
Petr Kmetík (PK): Abych pravdu řekl, tento koncept jsme vymýšleli za pochodu. Původně jsme nezamýšleli, že jednou budeme mít osm výčepů. Chtěli jsme prostě jenom dát prostor malým začínajícím pivovarům a také vytvořit příjemnou hospodu s dobrým pivem pro prima lidi. A pro nás si vymyslet práci, ať nemusíme někde „makat na panském“.
Říkáte „makat na panském“. Znamená to tedy, že už jste před otevřením Kurnik Šopy tuto práci někde dělali?
PK: Ano, oba dva jsme z oboru.
A jak na tuto myšlenku reagovalo Vaše okolí? Neodrazovali Vás Vaši známí od toho?
PK: To ne, spíše nám fandili. My máme spoustu kamarádů a známých, kteří byli rádi, že budou mít kam chodit.
Jak to všechno probíhalo hned na začátku? Po otevření.
PK: No bylo to těžké. První hospodu jsme otevírali v Porubě. Na místě, kde před námi sídlil takový velice specifický podnik. Návštěvníky byli baníkovci, „huliči“ a tak podobně. Když jsme tam pak otevřeli my, tak si ťukali na čelo a říkali nám, že s tímto konceptem a pivy, které tam chceme čepovat, to můžeme rovnou zabalit. A vidíte? V roce 2017 jsme dokonce otevřeli svou druhou hospodu v Ostravě – Přívozu.
Kolik k Vám v té době zhruba chodilo lidí? Předpokládám, že jste asi neměli tak plno jako v posledních letech. (pozn. red. – Jiří Bajgar se vrátil a mohl se tedy také připojit do rozhovoru)
PK: První půlrok byl slabý. Sami jsme nevěděli, co od toho vlastně očekávat. Důležité je říct, že jsme Kurnik Šopu otevírali jako nekuřáckou v době, kdy se ještě v hospodách normálně kouřilo. Abychom tedy přilákali více lidí, kouření jsme následně povolili.
Jiří Bajgar (JB): Začátky byly samozřejmě těžké. Vymýšleli jsme různé akce, vysvětlovali lidem, proč čepujeme zrovna tato piva a tak dále. Hodně lidí totiž tyto pivní styly vůbec neznalo. Znali jen klasický ležák a ani je nenapadlo, že může existovat i svrchně kvašené pivo.
PK: Mnoho našich návštěvníků jsme naučili pít jiné pivní styly. Přišli například nějací kluci a ptali se: „Ty jo, co to je, ta čtrnáctka IPA?“ Tak jsme jim dali ochutnat a oni od té doby už nechtějí nic jiného.
JB: Pak už nám za to kolikrát i nadávali, že si nemůžou dát jiné pivo, protože už jim nechutná (smích).
Jakým způsobem jste ve svých začátcích s pivovary navazovali kontakty? Bylo složité se s nimi domluvit?
JB: Bylo to trochu složitější. Začali jsme je obvolávat, a když někdo z nás někam jel a měl okolo cestu, tak si vzal nějakou tu bečku s sebou do kufru. Později se situace začala obracet a pivovary začaly obvolávat nás.
PK: Úplně na začátku jsme vlastně nabízeli Svijany, které tady na Ostravsku v té době teprve začínaly. Měli jsme tehdy tři druhy jejich piva. Potom jsme k tomu postupně začali přidávat minipivovary. Nakonec jsme od Svijan úplně ucouvli a začali s rotováním už jen malých pivovarů.
PK: V té době byly v Ostravě vlastně jenom tři hospody, které byly schopny nabídnout i jiné pivo, než to z velkých komerčních pivovarů. U Hobita v centru, u Segala na Fifejdách a my.
Jak se hospoda, když pominu poslední „pandemický“ rok, za dobu své existence proměnila?
JB: Proměnila se hodně, hlavně v pivní nabídce. Začínali jsme na třech kohoutech. Teď už jsme na osmi. A když během večera dojde jeden sud, okamžitě narážíme jiný.
PK: Co se týče vzhledu, tak se za tu dobu výrazně „zabydlela“. Máme tam takovou podpisovou stěnu. Tam jsme původně chtěli nechat podepisovat jenom sládky, ale teď už je stěna popsaná skoro celá.
JB: Její hlavní smysl byl od začátku v tom, že jsme na ní chtěli mít podpisy pivovarníků, sládků a hospodských, kteří byli pro nás od začátku vzorem. Postupem času k nám začali jezdit na pivo a stali jsme se kamarády.
JB: Když jsme malovali, tak tato stěna zůstala jako jediná netknutá. Sice je už trochu zašlá, ale tak nějak tam patří.
JB: Ze začátku byla hospoda taková prázdná, dnes už v ní je v podstatě domácí prostředí.
PK: Ze začátku jsme měli problém zaplnit regály nějakými drobnostmi. A tak jsme tam alespoň rozházeli brambůrky, aby vypadala plněji. Časem jsme museli regály přidávat, protože to, co jsme do nich chtěli dát, se tam prostě nevešlo.
JB: Jednalo se o různé cedulky, staré věci, pivovarské pípy.
PK: Hodně z toho jsou dary od lidí, něco jsme si koupili.
Kdo nejznámější se na Vaši stěnu podepsal?
PK: Byl u nás herec Milan Šteindler. Ten u nás tenkrát stříhal svoji kreditní kartu (smích).
Stříhal kartu? (smích)
JB: Zjistil, že už ji nemá platnou.
PK: A tak ji demonstrativně ve tři ráno přestřihl (smích)
Pojďme se přesunout k poslednímu období. Jak se na chodu hospody podepsala protipandemická opatření?
JB: Je to špatné. Jezdilo k nám mnoho lidí, měli jsme pěknou návštěvnost. Teď to všechno spadlo na nulu. Naštěstí jsme otevřeli alespoň ta okénka, ale celkově je to bída.
PK: Okénko má tu výhodu, že díky němu lidé vědí, že stále existujeme, naše skalní jádro pro ty „petky“ pořád chodí, čímž nás podporuje. Věřím, že v momentě, kdy se zase otevře, budeme „zpátky“.
Jak dlouho byste v tomto „okénkovém režimu“ dokázali ještě vydržet?
JB: To si asi netroufneme takhle říct.
PK: No do nekonečna by to takhle asi nešlo. Brzy se snad budou otevírat alespoň zahrádky, i když ty taky mají jenom svoji omezenou kapacitu. Těžko říct, jak to bude.
JB: Hodně záleží i na počasí. To bude v této chvíli rozhodující faktor.
JB: U hospody v Porubě je výhoda, že je hned naproti pustkovecké hřiště a obecně větší plocha. Lidé se tam bez problémů rozprostřou. Někdy, když je krásný den - třeba v pátek, máme tržby téměř srovnatelné s dobou před Covidem. Když někdo přijde pro tři „petky“, tak nám udělá za pár minut stejnou tržbu, jako by udělal za čtyři hodiny v hospodě.
Doba není samozřejmě těžká jen pro Vás jako hospodu, ale i pro pivovary. Kolik z nich už kvůli novým opatřením muselo skončit?
JB: No že by vyloženě kvůli pandemii musel nějaký pivovar skončit, tak to jsme nezaznamenali.
PK: Ony se totiž všichni přeorientovaly na ty „petky“.
JB: Všechny pivovary se tou špatnou dobou snaží nějak proplout.
Byl nějaký rozdíl mezi první vlnou a těmi následnými, které přišly na podzim?
PK: Rozdíl byl asi jenom v počasí. Když bylo hezky, lidé chodili. Když ne, zůstali doma.
JB: U té první vlny si navíc člověk říkal, že to bude týdenní až čtrnáctidenní záležitost. Teď je k vzteku hlavně ta nejistota. To, že člověk nikde v dálce nevidí ten konec. Neví, jestli ho čekají ještě dva týdny nebo dva měsíce.
Zavedli jste nějaké akce na podporu prodeje?
JB: Ano. Máme takovou akci, že všechny účtenky nad tři sta korun jdou do slosování a na konci měsíce vylosujeme tři výherce. Ti vždycky vyhrají nějaké drobné ceny, jako jsou dobrá pivka, trička, náramky apod.
PK: Snažíme se také být aktivní na sociálních sítích. Ať už to je facebook, instagram nebo naše webové stránky. Snažíme se o to proto, aby lidé viděli, že stále fungujeme.
Sociální sítě si spravujete sami?
JB: Na facebooku máme kluka, který tam přidává příspěvky na základě našich podnětů. Nemáme na to totiž tak úplně čas. Sami tomu zase taky tak dobře nerozumíme (smích).
PK: On je takový šikovný, lepší než my (smích). Taky se ale přesunul z pozice štamgasta a našeho kamaráda. Potom ještě kolegyně z Poruby nám rozjela instagram, který jsme sice znali, ale šel úplně mimo nás.
Bude po znovuotevření nějaký zásadní rozdíl ve fungování hospody? Ať už by se týkal šíře sortimentu nebo třeba hygienických opatření?
JB: Hygienická opatření se budou odvíjet podle toho, co nám doporučí vláda.
PK: Sortiment ale zůstane stejný. Asi nebudeme hned první den rozjíždět všech osm výčepů, ale během týdne až desíti dnů to bude všechno zpátky. V podstatě nemáme něco, co bychom chtěli měnit. Nám náš koncept funguje. Lidé k nám chodí s tím, že těch piv zkusí víc a je to hodně o objevování a ochutnávání. Není to u nás o tom, že by prostě přišli „na šest dvanáctek“.
Pomohl Vám v této těžké situaci nějakým způsobem stát?
PK: Dostávali jsme nějaké zákonné kompenzace. Spíše nám ale pomohlo město Ostrava, které nám dalo ještě dost peněz nad rámec toho, co bylo dáno zákonem. Jinak všichni pomohli tak, jak pomoct měli. Nenechali nás vyloženě utopit.
PK: Nevýhodou státní pomoci ale bylo, že člověk musí mít zaplaceno úplně všechno (nájem zaměstnance), aby o ty peníze vůbec mohl žádat. Úplně tedy chápu, že se někdo dostal do začarovaného kruhu, kdy musel zaplatit výplaty za peníze, které v tu dobu neměl. A aby je od státu mohl dostat, musel všechno zaplatit. Navíc mu je stát poslal až třeba za další měsíc. Myslím si, že tento krok státu mohl mnoho hospod položit. Musí si totiž vybrat, jestli si na zaplacení půjčit, nebo se na to prostě vykašlat.
Byla z Vaší strany někdy během pandemie chvíle, kdy jste si říkali, jestli by nebylo lepší se na to také vykašlat?
Oba: Ne, v žádném případě.
JB: My tu hospodu máme rádi a naštěstí nás podporují i lidé. Nemáme proto důvod končit.
PK: Možná někdy v sedm ráno, po propitém večeru, jsme si říkali „Na to s…m!“, ale jinak ne (následoval výbuch smíchu všech zúčastněných).
Bylo z Vaší strany strategií, že jste svou porubskou hospodu otevřeli tak blízko vysokoškolských kolejí?
PK: To už v podstatě byla jen přidaná hodnota. My jsme vhodné prostory hledali už třičtvrtě roku předtím.
A otázka na závěr. Je nějaký cíl, kterého byste chtěli s Vaší hospodou dosáhnout?
JB: Hodně lidí se ptá, jestli bychom nechtěli i začít vařit, v tom jsme měli ale od začátku jasno. Nechceme! Nějaké věci k snědku tady samozřejmě máme. Hermelíny, utopence, tvarůžkovou pomazánku a tak podobně. To si všechno děláme sami. Jen tlačenku máme od řezníka.
PK: Hlavně bychom chtěli, aby k nám stále chodili lidi a byli u nás spokojeni. Z toho máme vždycky největší radost. Když chodí, pivko jim chutná, dávají nám dobré recenze a zpětné vazby a celkově tu jsou šťastní. To nás drží nad vodou asi nejvíce.
