Zuzana Langrová Takže jsem si mohla jen dál nadávat do samiček jistých sudokopytníků a ujišťovat se, že dárky schované před bratrovou všetečností v nejtemnějším koutku naší půdy budou stačit. Ale radost v dětských očích – to je něco, čeho člověk nemá nikdy dost. A tak jsem po hlubokém mozkovém hloubání a dloubání, jak by řekl král Jelimán z filmu Madagaskar, přišla na ten spásný nápad – „naježit“ bráchovi pod stromeček výlet do Olomouce. Olomouc, město pro studenty atraktivní svými bary a kluby, pro dítě aqvaparkem, želvami na náměstí a samozřejmě zoologickou zahradou. Rodiče si odpočinou od věčného bratrova vydávání neidentifikovatelných zvuků při hře na Star wars a mé hlasité hudby, a my si odpočineme od rodičů a jejich "Ukliď si ten chlívek" nebo "Oloupej brambory". A už jsem vyráběla „poukaz“. Do obálky s ním, mašličku, a je to!
Jako každý rok mi po štědrovečerní večeři byla přidělena funkce „podavač dárků“. Obálku skrývající moje překvapení jsem si nechala na konec. Přišla na řadu, až když se zdálo, že jsou všechny dárky rozbalené a podlahu našeho obývacího pokoje pokrývaly cáry balicího papíru. Slovy „je tu ještě jeden dárek pro Káju“ jsem odtrhla bratra od obdrženého mikroskopu. Vzal si ode mě obálku bez většího nadšení (bylo mu jasné, že živá krajta, kterou k Vánocům nedostal, ačkoliv si ji přál, se v ní neskrývá). Po otevření a přečtení poukazu naopak následovala naprostá euforie. „Jó, do zoo, do zoo! Na krajtu! Ježíšek je borec! Ségra je borec! Jdu si sbalit!“
První den našeho olomouckého výletu jsme zhlédli betlémy v několika kostelech, kvůli bratrově nadšení pro letadla jsem asi půl hodiny mrzla před barem Letka, dokud pořádně neprozkoumal podvozek a nakonec došlo i na želvu před kašnou na Horním náměstí. Zatímco ostatní děti se usazovaly želvě za krk a na krunýř a nechávali se rodiči fotit, můj neúnavný bratr na mě s nadšením volal: „Hele, jsem jí strčil prsty do nosu!“. Zahleděla jsem se někam do dáli s výrazem „Panebože, čí je to dítě? Měli by si ho hlídat!“. To, že onoho chlapce, který má nacpané prsty v nosních dírkách obří želvy neznám, natož že je to můj rodinný příslušník mi ale asi nikdo nevěřil po tom, co na mě začal volat „Tak ségra, pojď mě vyfotit!“. Obměkčena bratrovou radostí z prstíků zastrčených hluboko v želvích nozdrách, jsem ho přeci jen vyfotila. Po zhlédnutí všech tří dílů Lvího krále mohl usínat s uspokojivým pocitem, že má fotku, jakou pravděpodobně ještě nikdo.
Druhý den - konečně vysněná zoo! Byla jsem vzbuzena větou „Vstávat, zoo čeká!“ a následně jsem celé dopoledne poslouchala „už půjdeme do zoo?“, „A kdy už půjdeme do zoo?“, „Tak už jdeme do zoo?“, „Já už chci jít do zoo“. Bratr asi bude vědec. Podařilo se mu v rekordně krátkém čase vypěstovat zcela nový druh alergie, a to alergii na slovo zoo. Když jsme konečně nasedli do autobusu č. 11, směr Svatý kopeček, vystřídala „zoodotazy“ otázka „Už tam budem?“ kladena z bratrovy strany v časových intervalech přibližně patnáct vteřin. Velmi nápadně tím připomínal oslíka ze Shreka.
Brány zoo nebo fata morgana? Degenerována tisícem otázek, jsem si nebyla zcela jistá. Naštěstí to vážně byla zoo. Už žádné otázky. Už jen pobíhání od jednoho výběhu ke druhému, fotografování zvířátek a očekávání příchodu tmy. Chtěla jsem totiž vidět „večerní zoo s vánoční atmosférou a osvětlením“ jak slibuje upoutávka na internetu. Tma přišla, zatímco jsme byli (asi půl hodiny) v „pavilonu giga kraba“, jak Kája, okouzlen langustou, pojmenoval Vodní svět. Ve tmě před pavilonem jsem marně hledala vánoční osvětlení, kvůli kterému jsme šli do zoo až po obědě, kvůli čemuž jsem celé dopoledne poslouchala stejnou otázku pořád dokola. Osvětlení nikde. Nemusím asi zdůrazňovat, že to mě naštvalo. Navíc byl před námi ten nejtemnější úsek zoo – od sobů k vlkům – cca 300 metrů lesem. Nebylo vidět na krok, nikde nikdo. Můj devítiletý bratr, kterého jen tak něco nerozhodí, mě tahal za rukáv a šepem mi sděloval, že se bojí. Já jsem ho ujišťovala, že se nemá čeho bát, ale připadala jsem si jak v Jurském parku. Navíc, když za plotem, v jehož přítomnost můžete jen doufat, protože ve tmě není vidět, září bílá srst arktických vlků. Tma, liduprázdný les a vlci. A pak si zkuste někomu tvrdit, že se není čeho bát. Raději jsme přešli k výběhům naproti tomu vlčímu. Kája lepil nos na sklo a ptal se, co je vevnitř.
Mobilem jsem si svítila na cedulky u jednotlivých výběhů, abych mu mohla přečíst jaké zvíře se skrývá ve tmě za sklem. Za každým přečtením následovalo „Achjoo, a to jsem zrovna chtěl vidět“. I kdyby tam mělo být pár blech, tak by to chtěl vidět. Vždycky chceme to, co nemůžeme. A v té tmě jsme za skly opravdu nic vidět nemohli. Kája po chvíli pochopil, že může nos na sklo tisknout jak dlouho chce, a stejně neuvidí nic, takže jsme zbytek cesty došli bez zastávek. Kdybych v olomoucké zoo byla poprvé, tak bych nejspíš ani nevěděla, kam v té tmě mám jít. Díkybohu jsem tam byla už několikrát, takže jsem šla po paměti. Když jsme se konečně vynořili ze tmy nedaleko východu, stále jsem nechápala, co bylo míněno „vánoční atmosférou a osvětlením“. Zřejmě si někdo z vedení zoo řekl, že vánoční atmosféry je o Vánocích všude až až, a že tedy bude lepší stezka odvahy. V tom případě se povedlo. Naštěstí mírné zklamání z temných, oku nicnenabízejících, výběhů nezastínilo bratrovo nadšení z langusty, a tak jsem cestou zpátky nemusela poslouchat „A kdy už budem doma?“, nýbrž ódy na „giga kraba“. Je mi jasné co si Kája bude přát k příštím Vánocům. A taky vím, že langustu nedostane, stejně tak, jako letos nedostal krajtu. Budu to muset zase vyžehlit výletem do Olomouce.
