Monika Kroupová Není pochyb o tom, že se lidé o migraci ptáků zajímají už několik století. Tento fenomén byl zkoumán již před více než třemi tisíce lety v oblasti Pacifiku a o něco později si na něj posvítili i staří Řekové. Avšak konkrétní data o tomto jevu byla získána až s příchodem kroužkování, které se poprvé objevilo v roce 1899. Za jeho průkopníka se považuje dánský profesor Hans Christian Mortensen, který kroužkoval špačky, aby zjistil, zda na jeho zahradu létají pořád ti stejní jedinci. Tato inovace přinesla do světa ornitologie nespočet poznatků, a i přes svou konkurenci je dodnes nejrozšířenější a nejpoužívanější metodou.
I přes své staří stále nenahrazena modernější technologií
Za dobu své existence kroužkování přineslo do světa ornitologie odpovědi na tehdejší základní otázky. Týkaly se nejen tahových tras a zastávek, ale i návratnosti, usazování mladých ptáků a polohy zimovišť. Přineslo s sebou i například pojmy jako fidelita (věrnost ptáků k hnízdišti) a filopatrie (věrnost ptáků k rodišti).
Kromě své dlouholeté tradice je tato metoda nadále oblíbená pro své nízké náklady. Navíc si kroužkovatelé drtivou většinu vybavení hradí sami, a to včetně kroužků samotných. Díky těmto faktorům jsou ornitologové schopni nasbírat obrovské množství dat a z předešlých zkoumání případně vyvodit například tzv. populační trendy (které druhy přibývají a které ubývají). Další výhoda spočívá v tom, že kroužkování není vázáno na určitý druh. Vědci tak mohou získat data od různých druhů ptáků, dokonce i od těch nejmenších.
Proces kroužkování a další varianty značení
Co se týče samotného procesu, kroužkování spočívá v tom, že se ptákům nasadí na běhák (kost nacházející se na dolní končetině mezi lýtkem a prsty) hliníkový kroužek s unikátním kódem. Ten následně poslouží jako celoživotní identifikace daného jedince za předpokladu, že ho neztratí nebo kód nebude již čitelný. Kroužkování se netýká pouze dospělých jedinců, ale i mláďat.
V praxi se používají i barevné plastové kroužky, které stejně jako jejich kovoví protějšci obsahují unikátní kód. Avšak místo jednoho kroužku, se ptákům nasadí na obě končetiny tři. Kroužky mají vždy určitou barevnou kombinaci, aby kroužkovatel mohl ptáka bezpečně rozeznat. Díky této variantě kroužkování není potřeba k identifikaci jedince odchyt. Této metodě se přezdívá barevné značení a používá se hlavně u druhů, jejichž další kontrolní odchytí je velice obtížné, například u jeřábů.
Značení ptáků se neumisťuje pouze na jejich dolní končetiny. Například u labutí se využívají krční límce a u kachen zobákové značky. Dalším typem je křídelní značka, která je na rozdíl od předešlých metod, invazivní. Používá se hlavně u dravců a brodivých druhů ptáků jako například volavka nebo pelikán. Posledním a méně známým druhem značení jsou odečítací vlajky. Jedná se o barevné pásky s prodloužením vyčnívající z běháku, kterými se značí mořští ptáci. Názor na jejich používání se mezi ornitology liší kvůli spekulacím o jejich negativním vlivu.
Kdo všechno se podílí na kroužkování?
Podstatnou část těchto údajů shromažďují hlavně vyškolení kroužkovatelé, jejichž hlavní motivací není finanční stránka, ale možnost pracovat s ptáky pro vědecké účely. Na kroužkování se také podílí i dobrovolníci, kteří se mohou buď podílet na hromadných odchytových akcí nebo mohou pracovat s již školeným kroužkovatelem.
Za školeného kroužkovatele se považuje ten, kdo vlastní kroužkovací licenci. O tento dokument může zažádat každý plnoletý občan České republiky a s předstihem musí svůj záměr oznámit kroužkovací stanici, jež poskytne zájemci všechny potřebné informace a podmínky. Uchazeč poté musí na svoje náklady absolvovat dvouleté přijímací řízení a následně složit praktickou a teoretickou zkoušku, která prověří nejen jeho znalosti ze světa ptáků, ale i z příslušné legislativy.
Činnost těchto dobrovolníků koordinuje Kroužkovací stanice, která mimo jiné shromažďuje a zpracovává získaná data. Tato instituce vznikla již v roce 1934 v rámci Československé ornitologické společnosti a byla vedena na dobrovolnické bázi. Avšak to se v roce 1964 změnilo a stanice byla následně zřízena jako vědecké pracoviště v rámci zoologického oddělení Národního muzea. Kromě práce s údaji má Kroužkovací stanice na starost i komunikaci v rámci mezinárodní organizace EURING, ta zastřešuje kroužkovací centrály po celé Evropě a snaží se o jednotnost postupů a metod kroužkování.
Na výzkum a ochranu ptáků se podílí i členská organizace Česká společnost ornitologická (ČSO), která sdružuje profesionální i amatérské ornitology, zájemce o pozorování ptáků a milovníky přírody. Mimo jiné ČSO poskytuje vzdělání pro děti i dospělé a vydává i své vlastní odborné časopisy Sylvia a Ptačí svět.
Bez mezinárodní spolupráce by to nešlo
Mezi nejvýznamnějšími projekty, na kterých se podílí naši kroužkovatelé, patří program CES (Constant Effort Sites Scheme). Cílem CES je monitorování populačních změn běžných druhů ptáků, především pěvců. Tato pozorování jsou prováděna za určitých podmínek. Jednou z nich je udržování konstantního kroužkovacího úsilí na dané lokalitě. To znamená, že na stejných místech je vystavený neměnný počet odchytových sítí. Díky tomu projekt získává srovnatelné údaje nejen o početnosti dospělých ptáků, ale i o hnízdní produktivitě.
Za zmínku stojí i další projekt RAS (Retrapping Adults for Survival). Oproti CES se zaměřuje na druhy, na které jsou zaměřeny různé ochranářské programy, nebo nejsou podchyceny jinými monitorovacími projekty. RAS se snaží získat informace o meziročním přežívání širokého počtu druhů ptáků žijících v různém prostředí.
Nová éra ve výzkumu ptáků
S příchodem telemetrie přišla revoluce ve zkoumání migrace. Díky technickému pokroku bylo možné sestavit zařízení různých tvarů a velikostí, nejlehčí z nich váží méně než jeden gram. Kromě polohy mohou tyto přístroje za pomoci čidel zaznamenávat teplotu, vlhkost, intenzitu světla i atmosférický tlak. To znamená, že ornitologové mohou například zjistit, v jaké výšce pták letěl.
Telemetrická zařízení se dělí na dva typy – VHF a GPS telemetrie. Obě zařízení se liší tím, že pracují v rozdílném rozhraní. Zatímco VHF (velmi krátké vlny) využívá rádiový signál pro dálkový přenos dat, GPS pracuje se satelitní sestavou a zaznamenává polohu jedince na základě UHF (ultra krátkých vln). Díky tomu je GPS telemetrie mnohonásobně přesnější než VHF, odchylka od reálné pozice sledovaného jedince je méně než 10 metrů.
Telemetrická zařízení mají mimo jiné mnoho podob. Mohou se ptákům nasazovat na běhák podobně jako u kroužkování nebo i na krk. Dále se může nasazovat na kožní záhyb křídla, s čímž se můžeme setkat u velkých druhů ptáků, například supů. Existují také ocasní vysílačky, které se nasazují u sokolovitých dravců nebo sov. Naopak pro měření malých jedinců se uplatní geolokátory připomínající malý batůžek, který se pomocí teflonových pásek připevní na záda ptáka. Vyrábí se i voděodolné typy sloužící například pro sledování racků.
I přestože cena těchto přístrojů postupem času klesá, je tento způsob měření stále finančně náročný. Cena se může pohybovat v rozmezí několika tisíců až desetitisíců korun, a to v závislosti na typu, velikosti, funkcích, systému a výrobci. Z tohoto důvodu se ornitologové stále ještě spoléhají na kroužkování, které jim nadále poskytuje údaje v masovém měřítku.
Podle údajů z měření čelíme obrovskému úbytku ptáků
Nejenom u ptáků, ale u celé řady druhů zoologové zaznamenávají úbytek populace. Česká společnost ornitologická uvedla, že od roku 1980 zmizelo z Evropské unie 600 milionů hnízdících ptáků. Podle této analýzy je značná část těchto ztrát důsledkem masivního úbytku běžných a hojných druhů ptáků. Největší propad početnosti byl pozorován u vrabce domácího (247 milionů jedinců) a u konipase lučního (97 milionů jedinců). Mezi hlavní příčiny podle studie patří změny zemědělské politiky a hospodaření, v neposlední řadě i znečištěné ovzduší a ztráta habitatu (označení pro místo výskytu určitého organismu).
Globální oteplování má též negativní vliv na migraci ptáků. Oblast Sahelu, kam ptáci odlétají zimovat, se postupně zmenšuje kvůli Sahaře, která se pod vlivem změny klimatu neustále rozšiřuje. I přestože jsou ptáci schopni nepřetržitě létat až sedmdesát hodin, potřebují ke své náročné cestě tahové zastávky. Biotopy těchto míst se však mění, a to nejen kvůli globálnímu oteplování, ale i lidské činnosti. Tyto změny přispívají k degradaci tahové zastávky a následně k jeho ztrátě, která může mít pro tažné ptáky fatální následky.
I přestože je potřeba zaznamenávat populaci a migraci ptáků hlavně kvůli jejich ochraně, ornitologové ještě stále neobjevili všechna tajemství, které ptačí svět skýtá. Ani za pomoci moderní technologie ještě nedokázali plně nahlédnout do jejich života a stále přicházejí s novými poznatky, které by mohly v budoucnu pomoct ptákům, kteří čelí vymírání.
