David Kubatík 
„Ze začátku jsme byli opravdu smutní z toho, že nás to pozastavilo a nemohli jsme pokračovat v našich skvělých výkonech, které jsme měli v plánu ještě zlepšovat. Navíc jsme měli i cíl postupu do 1. ligy, který jsme také museli odložit,“ popisuje Tilkeridis těžké časy nadějného klubu. „V první vlně jsme se nemohli scházet vůbec, protože jsme ve 2. Lize neměli profesionální smlouvy. Když se pak z týdne na týden opatření lehce rozvolnila, tak jsme se snažili sejít alespoň jednou týdně,“ říká. „Naštěstí všichni hrajeme i velký fotbal, a tak jsme se domluvili i s naším trenérem na tom, že si kondici budeme udržovat v našich klubech. Bohužel jsme ale nemohli pilovat technickou stránku futsalové hry,“ přiznává a pokračuje: „Jednu dobu to bylo tak, že se mohlo trénovat pouze venku a v malých skupinkách. V tom nám paradoxně pomohl fakt, že nás je v týmu málo. Po dalším rozvolnění jsme si pak mohli udělat i vnitřní trénink po menších skupinkách.“
A když jedno covidové období skončilo, začalo zase jiné. Se svými specifickými problémy a překážkami. „Jednou z nejtěžších věcí byl následný návrat do haly. Ten byl spojen i s mnohými nařízeními, které jsme museli během utkání dodržovat. Dlouho jsme nevěděli, jestli to má všechno vůbec smysl. Byli jsme totiž zatíženi obrovskou vlnou byrokracie. Papírů a jiných náležitostí okolo bylo strašně moc,“ vysvětluje. Dá se ale říci, že ještě před kýženým návratem k normálním futsalovým podmínkám to také nestálo za moc. Ony podmínky jsou totiž tak specifické, že je velice těžké, až téměř nemožné, je nasimulovat kdekoli jinde mimo palubovku.
„Snažili jsme se nasimulovat futsalové podmínky. Zkoušeli jsme to na hřištích pro malou kopanou. Nejčastěji ve Slavoníně nebo na Nových Sadech. Problém byl ale v tom, že jsme nemohli využít technická specifika. Míč se například odrážel úplně jiným způsobem. Alespoň jsme tedy využili podobných rozměrů hřiště a branek,“ popisuje. Tyto nedokonalosti tak určitě nepřispívaly k dobré a bezstarostné náladě, tolik potřebné pro dosažení nejen sportovního úspěchu.
„Určité náznaky skepse se projevovaly u většiny kluků. Hlavně v tom, jestli má ještě cenu se v takových podmínkách scházet. Řekli jsme si tedy, že nebudeme zbytečně tlačit na pilu a raději jsme čekali na rozvolnění či na informace od Svazu futsalu,“ kroutí hlavou olomoucký srdcař. Jednu výhodu ale olomoučtí borci měli. Tím, že nebyli bráni jako profesionálové, jim stačilo pouhé očkování k tomu, aby prokázali bezinfekčnost a nemuseli utrácet horentní sumy peněz za drahé každotýdenní testování. „Měli jsme štěstí, že většina z nás byla naočkovaná. Dva hráči ale očkování neměli, tak jsme jim museli vyřešit profesionální smlouvy. Potom jim stačil jen obyčejný rapid test,“ popsal situaci Nikolas Tilkeridis a na závěr ještě dodal: „U nás žádné finanční ztráty nebyly a ani nehrozily. Pokud tedy nepočítám výdaje za papíry a barvy v tiskárně, protože jak už jsem řekl, těch papírů bylo strašně moc.“
