Sára Pudilová 
Lidé narození po roce 2000, se začínají oproti předchozím generacím otevřeněji zabývat otázkou mentálního zdraví. Budou tedy zdravější?
Přijde mi, že psychických poruch spíše přibývá. Soudě, dle počtu lidí, co vyhledávají psychologickou a psychoterapeutickou péči, zájem narůstá, a to i v posledních deseti letech, kdy byly podmínky podobné. Z tohohle pohledu to nevypadá, že by mladší generace byla více zdravá.
Člověk v dospělosti funguje tak, jak má uspořádanou osobnost a na tom se nesmírně podílí dětství. Děti potřebují sociální dělohu, kterou tvoří přiměřeně a zdravě milující a dobří rodiče. Tím, že se rodina rozpadá častěji, tak to nepřispívá k tomu, aby se osobnost lidí vyvíjela zdravějším způsobem.
Pojmy moderní doby jako například self love… Jde podle Vás o posun nebo krok zpátky?
Přicházejí ke mně lidé, kteří navštěvují různé kurzy, kde třeba mluví o sebelásce, nebo čtou sebe rozvojové knihy a poslouchají takové podcasty. Ač jsou některé podněty, které si z toho vezmou přínosné, mám pocit, že ti lidé začnou růst ve chvíli, kdy na ten kurz přestanou chodit. Je zde spousta jednorázových podnětů a třeba i dobrých myšlenek, ale vzájemně se tříští. Všechny jakoby slibují nějakou rychlou zkratku, ale nemají šanci se propracovat hlouběji do prožívání, do změny vzorců myšlení, do emočních postojů. Nemají jednotící linii, postup na který by se člověk mohl soustředit. Vícekrát se mi stalo, že klient se začal posouvat až ve chvíli, kdy s hledáním všemožných mouder přestal, a tím jsme mohli skutečně začít v terapii jeho problémy propracovávat.
Problematický je také “duch“ mnoha dnešních seberozvojových knih apod. Často se totiž nese v duchu sebelásky, individualismu, a toho, že “dobré pocity“ jsou středem všeho. Lidé mi vypráví, jak si před zrcadlem říkají různé afirmace a pěstují tak onu sebelásku a sebepřijetí a programují tím svoji mysl pozitivně. Říkají si hesla jako např. „Jsem krásná, miluji se, zasloužím si být šťastná, čeká mě spousta štěstí, najdu si skvělého partnera…" Celé mi to přijde spíše jako slepá ulička. Jestli něco takového vůbec může uvnitř člověka něco změnit, tak jen velmi malinko. Potřebujeme sebepřijetí zakořenit ve vztazích. Jsme sociální bytosti, které když nemají k dispozici ty ostatní milující lidi, tak nějakou sebeláskou se z toho nevytáhnou. Jde především o zdravé vztahy a jestliže člověk nemá rád sám sebe, tak vyřešit si něco v sobě určitě může, ale potřebuje pak také zakusit to, že někdo druhý ho má rád a potřebuje umět jednat ve vztazích tak, aby tohle zakoušet mohl. V psychickém růstu zkratky nejsou. Většinou je problém těch 30 cm od hlavy k srdci, tedy aby se v nás změnil ten postoj a aby se tak změna propracovala do života způsobem, že člověk situaci jinak prožívá, jinak se v ní chová a budí v něm jiné emoce. To je pak důkaz, že se skutečně něco změnilo. Chce to střednědobou až dlouhodobou práci.
Co nejvíce chybí generaci Z a co přebývá a co chybí předchozím generacím?
To je těžké říct. Ale například ve Freudových dobách se zdá, že lidé měli potlačenou sexualitu, a z toho měli neurotické symptomy, komplexy, obsese a úzkosti. Takto se to dle doložených zpráv jeví. Dneska je tabuizovaná smrt. Úzkost ze smrti máme v sobě všichni. Snažíme se na ni zapomenout, máme ji na hranici vědomí, ale všichni nějak víme, že se nás týká, a to i když jsme děti, nebo mladí. To, o čem se nemůže mluvit a co nejde vidět, to je strašně zúskostňující. Pak se něco stane, co člověku připomene, že nemá ten život tak úplně pod kontrolou, a vznikají úzkosti a panické ataky. Dokonce je i docela časté, že lidé nedělají pohřby. Já třeba pocházím z Ústí nad Labem a když jsem chtěla pohřbít babičku, tak mi pracovník pohřebního ústavu vysvětloval, že pohřby už tam dělá jen sedmnáct procent lidí. Nechtějí údajně často ani žádný obřad. Tehdy jsem chtěla abychom mohli stát i u babiččiny otevřené rakve a takto se s ní rozloučit. Na to mi řekl, že tohle zde nezažil už pár let. Dnes terapeuti řeší hlavně úzkosti, málo kdo má klasickou depresi. Ke mně přichází 80 % lidí právě s nějakou formou úzkosti. V příběhu terapie většinou zjistíme, že tím člověkem něco otřáslo a připomnělo mu, že za rohem by mohla být nějaká životní katastrofa.
Nese si naše generace nějaké další fenomény?
Velkým rozdílem této doby je, že dříve lidé počítali s tím, že v životě to nebude jednoduché a budou zde těžkosti, kdežto dneska doba slibuje, že budeme šťastní, tím pádem je na to jakýsi nárok. Cokoliv tedy otřese tímto nárokem, tak úměrně otřese naším psychickým systémem. Dále dnešní doba dává příslib toho, že bychom každý mohli udělat díru do světa. Z toho vyplývá, že když tedy člověk nebude mít strach a nebude mít vnitřní problémy, tak by vlastně každý mohl žít výjimečný a zajímavý život, který by opravdu mohl stát za to. V kontrastu třeba s dřívějškem, kdy bylo devadesát procent lidí poddaných, kteří měli život nalajnovaný. Tzn. drtivá většina populace neřešila, jestli má potenciál být velkým klavíristou, nebo má potenciál na cizí jazyky.
Hlavní rozdíl je asi v tom, že tehdy lidé cítili, že jim k seberealizaci brání vnější překážky, což jistě frustrující být muselo, ale já se dnes setkávám s tím, že lidé se střetávají s těmi vnitřními překážkami. A to je asi vlastně mnohem bolavější. Když vám překáží vnější překážky, tak to neznamená, že vy něčeho nejste schopni dosáhnout, ale že vám něco vnějšího brání. Když se ale ocitnete v podmínkách, které falešně slibují, že můžete dosáhnout čehokoliv, tak si permanentně saháte na vnitřní limity. Na vnitřní strachy, na těžkosti ve vztazích, na to, že máte potíže se seberealizací, protože nevíte, co vlastně chcete, i na to že není každý v něčem výjimečný. Lidem tahle uvědomění brání dobře a s radostí prožívat úplně normální všední život. Protože pořád mají pocit, že by to mělo být o něčem velkém a ani nevědí přesně, co to má být. Ale tváří se to, že by to mělo být možné. A tak je těžší dosáhnout v životě spokojenosti.
Jak to, že i zdánlivě úspěšní lidé bojují s depresemi?
Může být rozpor mezi vnější rolí člověka, která může být úspěšná a mezi tím s jakým žije skutečně vnitřním pocitem. Ten je dán hlavně dětstvím, tedy jestli jedinec byl vykrmený pocitem bezpečí a že je přijatý a milovaný. Pokud se tohle nestalo, tak je v člověku pocitové nastavení do života, které je bolavé, i přes to že člověk dosáhne spousty vnějších úspěchů.
Často se i stane, že mi někdo, koho mám v terapii mluví o Instagramu někoho, koho mám taky v terapii a já vím, jak je ten druhý člověk psychicky na dně. Ale pro toho prvního člověka to vypadá, že ten druhý žije ten dokonalý, společenský, naplněný, akcemi nabitý, plnohodnotný život. Přitom já vím, v jaké životní mizérii se ten člověk reálně cítí být.
S čím lidé dnes přicházejí nejčastěji?
V terapii se mi extrémně často stane, že mi lidé v nějaké variantě povídají zhruba toto: „No víte, já nemám ten vztah, ale přál bych si ho, ale zároveň vím, že je to špatně, člověk by měl být nejdřív šťastný sám a pak až ve vztahu…“ Omlouvají za svou potřebu vztahu a já si jenom říkám, kde to vzali? Co je to za hodnotu? Samozřejmě, že mohou existovat závislostní vztahy a samozřejmě, že ke zralosti osobnosti patří mimo jiné i to, že člověk zvládne být sám. Principiálně ale psychické zdraví není o tom “umění být sám,” ale o umění být zdravě ve vztazích. Potřeba vztahu je normální. Lidé mi ale stále líčí ideologii umění být sám a říkají mi, jak prvně by měli být spokojeni sami, a teprve pak by mohli uvažovat o tom, že jsou připraveni na vztah. My všichni k vývoji našeho Já, potřebujeme kolem nás ty další milující Ty a bez toho to nejde. Investovat stále do sebe, toho se podle mě člověk záhy přejí. Pokud jde jen o koření života, v pořádku, ale pokud na tom máme stát, tak se život stane nesmírně prázdným.
Dnes máme kult individualismu, rozvoje a toho, že v onom sebe rozvoji a sebe realizaci a v tom, jak chci trávit volný čas, mi nikdo nesmí klást žádné překážky. Mám právo žít tak, jak chci a nikomu se nepřizpůsobovat. Je možné, že tohle nastavení vede k tomu, že se vztahy rozpadají.
Ale jsou i pozitivní trendy. Například kontaktní rodičovství, které je preventivní pro hluboká vnitřní zranění a poruchy osobnosti. Hlavně pro dítě v prvním roce, až tak do tří let je výborné, když zakouší blízkost rodiče a má ho neustále k dispozici. To dělá tahle generace lépe než ta předcházející. Od toho se pak odvíjí vše. Myslím si, že kdyby opravdu rodiče poskytli dětem hlavně do těch tří let tu blízkost, tak to neznamená, že se pak později nestanou nějaká zranění. Je to ale ochrana proti tomu, aby to byla taková ta nejhlubší vnitřní zranění, která se mohou projevit až poruchou osobnosti a třeba také tím, že je ze vnějšku úspěšný člověk, ale vnitřně prožívá permanentní hlubokou prázdnotu.
Dále s čím se setkávám v poslední době velmi často je problém si v přímé komunikaci vyříkat vztahové problémy. Například lidé řeší konflikty mezi sebou po zprávách i když třeba sdílí domácnost a jeden sedí v ložnici a druhý v obýváku. Psaná forma se stává pro lidi mnohem jistější a komfortnější, přitom zde chybí spousta neverbální komunikace a intonace, takže dochází k nedorozuměním. Oblíbenější je to i při řešení hlubokých témat, což musí zabírat obrovské množství času. Přimět lidi, aby si vyříkali věci osobně, mi začíná připadat těžší a těžší.
