Adéla Pastyříková 
Hned po vyzvednutí akreditace v přízemí Uměleckého centra UP (Konvikt) jsem se vydala do nejvyšších pater Konviktu, do Filmového sálu České televize, kde se měl film promítat. Na internetových stránkách festivalu je akreditací na výběr celkem pět. Ta základní je zdarma a dostanete se s ní na většinu programových akcí. Zbytek akreditací je zpoplatněný, ale s tím se pojí řada výhod, například rezervace místa, která by se mi nyní hodila. Po vystoupání do čtvrtého patra mi je totiž jasné, že se do sálu už nevejdu. Pokud tedy máte základní akreditaci, vyplatí se přijít o něco dříve nebo čas příchodu vylepšit alespoň přítomným výtahem. Ale za půl hodiny začíná hned vedle v Divadelním sále jiný film. Kávová budoucnost sice nebyla na mém seznamu, ale když už jsem tady…
Máme se dobře, protože jsme zneužívali přírodu
Jelikož jsem na místě byla o půl hodiny dříve, tak mezi prvními usedám do Divadelního sálu a zbytek míst se rychle zaplní. Přichází moderátorka s režisérem dokumentu Stanislavem Komínkem. „Když to zjednoduším, nyní se máme dobře, protože jsme historicky zneužívali přírodu nebo lidi z jiných částí planety. A spousta těchto nespravedlností platí dodnes,“ uvádí svůj snímek Komínek a odkazuje na jeho předcházející dokument Ve stínu kakaovníku z Pobřeží Slonoviny. „Co za tím všechno je, uvidíte v dokumentu,“ dodal režisér.
Dokument trvá asi čtyřicet minut. Představuje pěstitele kávy z Latinské Ameriky, kteří kvůli nevýhodným obchodům žijí v chudobě. Ve snímku zazní, že z jednoho šálku kávy mají pěstitelé jenom něco kolem koruny. Klimatická změna ohrožuje produkci těchto pěstitelů a v nadcházejících letech má dojít k velkému úbytku vhodných ploch pro pěstování kávy Arabiky.
Následuje debata. Moderátorka naráží na označení Fair trade. „Je to jediný globální obchodní systém, na kterém se podílí přímo výrobci. Nabízí pěstitelům způsob, jak se důstojně uživit pěstováním komodity,“ odpovídá Komínek. Na řadu přichází další dotazy: „Co můžeme udělat my, abychom výrobce podpořili?“ „Já jsem přišel na čtyři věci. Samozřejmě kupovat věci s označením Fair trade, zároveň informovat ostatní o podmínkách pěstitelů, můžete se tomu také věnovat rámci vzdělávání, a poslední, můžete využít svoje aktivní občanství a volit lidi, kteří podporují tuto spravedlivější metodu,“ uzavírá debatu Komínek.
Já mám tvoje oči. A já zuby
Cestou z Konviktu procházím Horní náměstí, kde kousek od sloupu Nejsvětější Trojice stojí velké modely Země a Měsíce. Mezi nimi je malá buňka, kterou okupují hloučky dětí. Součástí AFO je i doprovodný program Věda v ulicích, který má zaujmout děti i dospělé. Děti zaujal rozhodně, ale dospělí spíš jen postávají kolem a nechce se jim soupeřit o místo s o půl metru menšími konkurenty. „Já mám tvoje oči. A já zuby,“ smějí se dvě holčičky stojící naproti sobě u zrcadla, které prohazuje části obličeje. Ani mně se nechce soupeřit s dětmi, a tak raději vědeckou buňku, která spíš budí dojem dětského koutku, obejdu a odcházím pryč z náměstí.
Co mě teda identifikuje jako venkovana?
Nevynechám ani druhý den AFO. V plánu mám přednášku Pavla Pospěcha na téma Města a venkov – Sociální a symbolické hranice ve Filmovém sále a hned poté začíná v Divadelním sále Respekt ŽIVĚ: Kód života psaný umělou inteligencí.
Na přednášku sociologa Pospěcha přicházím s dostatečným předstihem. Sice asi patnáct dalších minut stojím nepohodlně v řadě na schodech, ale místo v sále mám jisté. Postupně se na schody staví další návštěvníci a po otevření sálu je opět plno. „V tuto dobu bych přednášel na Masarykově univerzitě a myslím, že bych tam neměl takto plný sál,“ komentuje účast Pospěch, který je mimo jiné autorem knihy Neznámá společnost: Pohledy na současné Česko, podle které natočila Česká televize minisérii, dostupnou v iVysílání.
Čtyřicetiminutová přednáška se točí kolem vztahů měst a venkova. Dozvídám se o symbolických hranicích, které sami tvoříme kvůli vlastní potřebě, ale ve skutečnosti nejsou reálné. Hodně jim přidávají i politici, média, obchodníci. Svá tvrzení dokazuje Pospěch na mapách a sociologických výzkumech. Například ukazuje, jaké jsou životní priority pro lidi z venkova a pro lidi z měst, které se vlastně vůbec neliší. Velkým tématem je i vzdělání. „Je to pouze efekt velkých měst, jinak napříč ostatními sídly to není velký rozdíl,“ dokazuje Pospěch, že věci nejsou takové, jak bývají často prezentovány. Následuje zajímavá debata s hromadou otázek, které rozšiřují probírané téma, ale zaujme mě jedna od studenta, který sedí vedle mě a pod sedadlem se mu krčí malinká čivava: „Co mě teda identifikuje jako venkovana?“ „Viděl jste, že Andrej Babiš se identifikuje jako venkovan,“ naráží Pospěch na knihu Sdílejte, než to zakážou, o které byla řeč. „Narodil se v Bratislavě, dneska žije v Praze,“ komentuje s úsměvem, „nevím, většinou se opakuje názor, že to venkovanství je něco, co máte v sobě, co je nevykořenitelné.“
Přednáška končí s velmi pozitivním ohlasem publika. Když vycházím ze sálu, všimnu si, že do Divadelního sálu na Respekt ŽIVĚ se stojí snad nekonečná řada. Vzdávám to a odcházím s myšlenkou, zda se identifikuji jako venkovan nebo ne. Rozhodně mám k tomu více předpokladů než Andrej Babiš.
