Matěj Vrba 
V Bílině žijete už řadu let. V lomu, dříve VMG, jste začal pracovat na konci 60. let. Pamatujete si tedy okolí lomu před jeho rozšířením?
Naprosto přesně. Jako děti jsme si do chodily hrát za kamarády, kteří ve zrušených obcích žili. Nejčastěji jsme chodili do Jenišova Újezdu a Břežánek, ty byly také největší. Ještě na začátku 70. let (dva roky před demolicí) byly vesnice plné života. Pak přišlo úřední rozhodnutí a vesnice se začaly pomalu vylidňovat a připravovat k demolici.
Kterých vesnic se zrušení konkrétně v tomto období týkalo?
Jenišova Újezdu, Břežánek, Liptic a Břešťan. Vesnice už byly dříve poddolované a vedly pod nimi kilometry chodeb. Ale pak musely tedy ustoupit povrchové těžbě uhlí. Zajímavé bylo, že v povrchových slojích bylo v té době vidět jednotlivé chodby starých dolů.
Kolika lidí se celá situace dotkla?
Jen Jenišův Újezd a Břežánky měly po téměř dvou tisících obyvatelích. Celkově se muselo tedy přestěhovat téměř 4 tisíce lidí.
Jak demolice vesnic probíhala?
Po tom, co přišlo rozhodnutí o zrušení vesnice, se museli lidé někam přestěhovat. Nejčastěji do nově vznikajících panelových sídlišť. Proto také v Bílině vzniklo Sídliště Za Chlumem nebo Sídliště U Nového nádraží. Pak se začalo s demolicí jednotlivých budov. Pamatuji si, jak na místo určení přijel buldozer, srovnal domy se zemí a suť se odvezla pryč, aby nepřekážela velkorypadlům.
Na lomu jste pracoval. Musel jste se tedy nějak podílet na demolici vesnic?
Vlastně to nebylo úplně náplní mé práce. Já dělal na pasovce a když bylo potřeba vozil jsem různý matriál. Snad jen jednou jsem pár dní vozil suť mimo lom.
Jak tuto skutečnost nesli obyvatelé dotčených vesnic?
Co si vzpomínám, tak si troufám říct, že velmi těžce. Do teď si pamatuji, bylo to krátce po tom, co se museli lidé z Břežánek odstěhovat, jak jedna stará paní chodila po balkonu v prvním patře svého nového bytu a smutně se mě ptala, kde se přikládá do kamen. Zvlášť starším lidem chyběl život na vesnici, kde se starali o svůj dobytek a svoje hospodářství.
Jiří Houdek žil do svých dvaadvaceti let v Břežánkách i on má v živé paměti dobu, kdy se musel s rodinou přestěhovat.
Pro mě to bylo zvláštní období. Představte si, že celý život trávíte na jednom místě a najednou se musíte během několika dní přestěhovat někam jinam. Nejvíc mi vadilo, že jsme se z domu se zahradou museli přestěhovat do bytu v paneláku.
Říkal jste, že jste na šachtě pracoval. Takže by se s nadsázkou dalo říct, že vám místo vaší práce vzalo domov.
V podstatě ano. Lom se v té době hodně rozšiřoval, takže bylo stále více jasné, že vesnice bude muset těžbě ustoupit. I tak tomu člověk nevěřil, dokud nepřišlo oficiální oznámení o demolici obce. Paradoxem pak bylo, když jsem vozil suť domů z vesnice, kde jsem vyrůstal.
Jak vesnice před demolicí vypadala?
Možná už mám trochu zkreslené vzpomínky, ale vesnice byla opravdu krásná a živá. Měla kostel, základní školu i obchody. Navíc se nacházela opravdu blízko Bíliny, takže nebyl takový problém zajít také do města, když člověk něco potřeboval. Krásné bylo i okolí s potokem, kam jsem jako kluk chodil na ryby. Ráz krajiny ale stále více narušoval blížící se lom VMG.
Nakonec jste vesnici musel opustit. Stěhoval jste se sám nebo byl někdo, kdo šel s vámi?
Ve vsi jsme bydleli celá rodina, tedy já, moji rodiče i prarodiče. Se svými rodiči jsme dělali na šachtě, jak se tady říká, takže jsme zvolili, že se přestěhujeme na Sídliště Za Chlumem do Bíliny. Štvalo nás to, ale co mohl člověk dříve dělat?
Jak člověk takovou změnu snáší?
No, jak jsem už říkal, bylo to zvláštní. Já si ale na nové prostředí zvykl rychle a za nedlouho se odstěhoval od rodičů. Nejhůře to z naší rodiny nesla babička, která byla celý život zvyklá ráno vstávat ke zvířatům a starat se o svou zahrádku. Nikdy si na život na sídlišti nezvykla a nedlouho poté, co jsme se přestěhovali, zemřela.
Napadá mě, co všechno člověk na místě musel nechat?
My se snažili si vzít, co nejvíce nábytku, dekorací a kuchyňských spotřebičů a takových věci, co člověk opravdu potřebuje k životu. Nechtěli jsme kupovat všechny věci nové. V té době na to ani člověk neměl peníze a taky nebylo všechno k mání, jako je to dnes. V bývalém domově jsme museli nechat skoro všechno zahradnické nářadí a taky třeba věci na zabijačku.
Jak se díváte na možnost prolomení těžebních limitů, což by mělo za důsledek například demolici části Horního Jiřetína.
Myslím, že v dnešní době by se už nic takového stávat nemělo. Navíc ze své zkušenosti vím, že uhlí v oblasti Jiřetína není příliš kvalitní, za tu škodu by to nestálo. Také bych nikomu nepřál zažít, ten pocit, když musí nedobrovolně opustit svůj domov.
