Karolína Kovaříková 
V době, kdy si jeho vrstevníci hráli s běžnými hračkami, Oren četl slovníky a zeměpisné atlasy. Zajímala ho geografie. Chtěl vědět co nejvíce o všech zemích a koutech světa. Velmi brzy se naučil všechny světové státy, jejich hlavní města a mnoho dalších informací. Díky pobytu v Americe byla angličtina jako jeho druhý rodný jazyk. Mimo geografii a jazyky má i velký hudební talent. Zpívá, hraje na kytaru, bubny, ukulele a velmi rychle se dokáže naučit ovládat i ostatní hudební nástroje. Protože Orenovu pozornost v dětství velmi upoutala japonská anime, rozhodl se naučit japonsky. To mu díky jeho jazykovému talentu také netrvalo dlouho. Japonština a cestování do Japonska se staly jeho hlavním zájmem a celoživotní vášní. Po službě v armádě se věnoval asijským studiím. Získal bakalářský titul na Tel-Avivské univerzitě a nyní se věnuje výuce jazyků a překladatelské činnosti. Oren však nezůstal jen u angličtiny a japonštiny. Poté, co zjistil, že má na jazyky talent, začal se zajímat o další světové jazyky. Naučil se arabsky a rusky číst a psát a zvládá i základní konverzaci v češtině.
Jaké jsi byl dítě? A jaké projevy Aspergerova syndromu se u tebe v dětství nejvíce projevovaly?
Jako dítě jsem byl hodně sám. Téměř pořád. Nerozuměl jsem si se svými vrstevníky. Jedna věc, kterou mi rodiče říkali, byla, že jsem dokázal vycházet s lidmi a přátelit se s nimi. Jen to nebyli mí vrstevníci. Byli o něco starší než já. Moji rodiče si například pozvali kamarády, kteří přišli k nám domů. A já jsem si za nimi přišel popovídat a neměl jsem problém s nimi mluvit. Měl jsem problém najít společnou řeč se svými vrstevníky. Byl jsem jiný než většina dětí, protože jsem se bavil především s dospělými. To je jedna z věcí, které si rodiče všímali. Jinak jsem chodil všude sám, mluvil jsem sám se sebou, zpíval jsem si pro sebe. Byl jsem velice citlivý na zvuky. Například když jsem slyšel prasknout balonek, myslel jsem, že se zblázním. Takové zvuky pro mě byly těžko snesitelné. Také jsem špatně nesl silné hlasy a křičení. Potom mi nedělala dobře silná světla. Jako malý jsem měl problém i s hlasitými zvuky, například když byla v televizi hlasitá reklama, tak mi to nedělalo dobře.
Přetrvala u tebe tato silná citlivost na zvuky a světla do-dnes, nebo to byla spíše záležitost dětství?
Ne, nemyslím si, že by to u mě přetrvalo do dospělosti. Myslím, že teď už se mi to neděje. Alespoň jsem to na sobě dlouhou dobu nepozoroval. Možná mám ještě trochu problém s hlasitými zvuky, ale určitě to není tak silné jako v dětství. Například, když jsem byl malý a byly v televizi reklamy, bylo pro mě velmi těžké je poslouchat. Teď už takový problém nemám.
Jsou tedy příznaky, které se postupem času vytratí?
Ano, třeba dětství jsem byl často sám a měl jsem problém navazovat kontakty s lidmi. Nedokázal jsem s nimi najít společnou řeč. A nerozuměl jsem některým situacím. Nechápal jsem, kdy lidé chtějí, abych byl s nimi a kdy naopak ne. Také jsem měl problém s udržováním kontaktů a s tím někam zavolat. Nerad jsem třeba volal známému/kamarádovi, aby se mnou šel na film. Vždy jsem doufal, že ostatní lidé se mnou začnou navazovat kontakty jako první, že to přijde od nich, z té druhé strany. Protože já jsem navazovat kontakty neuměl, i když, občas jsem to zkusil. Když jsem byl dítě, nastávaly například situace, kdy jsem se dozvěděl o nějaké akci, například oslavě narozenin. Pořád jsem si myslel, že mě tam nechtějí, protože mě nepozvali. Ale většinou mě nakonec vždy pozvali, jen ne v tu dobu, kdy jsem to čekal. Nyní už tento problém také nemám, alespoň ne v takové míře jako v dětství.
Chodil jsi rád do školy? Jak jsi vnímal školní prostředí?
V první a druhé třídě na základní škole jsem byl v malém kolektivu. To byla třída pro děti se speciálními potřebami. Tam jsem neměl moc kamarádů, bylo tam několik dětí, se kterými jsem málo vycházel. Ve třetí třídě jsem se přesunul do klasické, větší třídy. V té velké, klasické třídě to bylo jak kdy. Někdy jsem měl chvíle, kdy jsem do školy chodil hodně rád, ale byly i chvíle, kdy jsem tam rád nechodil. Ve třetí třídě jsem měl tu nejlepší učitelku v životě. Brala nás na filmy, na výlety. Také jsme chodili k ostatním dětem domů a tam jsme se dívali na filmy. Také jsme šli navštívit speciální školu pro děti s autismem, protože jeden spolužák měl bratra s autismem, který chodil do této školy. Byly tam třeba i děti, které nemohli vůbec mluvit. Byla to velmi zajímavá zkušenost. Naše učitelka byla úžasná, proto to ve třídě v klasickém kolektivu nebylo až tak špatné. Ale i tak jsem měl občas těžkosti. Ne vždy jsem dokázal chápat svoje spolužáky a oni zase nechápali mě. Z toho mnohdy vycházely nepříjemné situace. Nechápal jsem, jestli chtějí abych byl s nimi nebo ne, nevěděl jsem, jestli se mi za zády posmívají, nebo jestli se smějí něčemu úplně jinému.
Často jsem si myslel, že se mi spolužáci posmívají, ale nakonec se ukázalo, že se mi neposmívají, ale chtějí se smát se mnou. Byl také jeden kluk, nebo dva, kteří mě bouchali. Ve čtvrté třídě jsme šli ze školy do divadla v Ramat Ganu podívat se na představení. Bylo to asi půl hodiny pěšky od naší školy. Celou cestu mě ten kluk bouchal po hlavě. Potom jsem to doma řekl rodičům. Moje máma se spojila s mamkou toho kluka. Poté máma toho kluka vysvětlila té mojí, že to dělal proto, že si myslel, že jsem arogantní, že se chovám, jako bych byl něco více než on. Nikdy jsem nedělal nic takového záměrně. Ale teď vím, že to bylo kvůli tomu, že jsem toho ve škole hodně uměl a věděl víc než spolužáci. A chtěl jsem, aby i ostatní v mém okolí věděli, že jsem chytrý a nemysleli si, že jsem hloupý nebo divný. Neuvědomoval jsem si, že je to něco, co ze mě dělá nebo by mohlo dělat arogantního člověka. Například, když jsem mluvil, tak jsem používal „vysokou hebrejštinu“ místo hovorové, v případě, že to šlo. Také jsem měl všeobecné znalosti a přehled. Sledoval jsem zprávy, četl jsem atlasy a věděl informace o různých zemích světa. Občas to bylo v pořádku, ale hodně často také ne a spolužáci mě vnímali jako arogantního. Ale to jsem nevěděl. Nerozuměl jsem této společenské situaci.
Až později jsem pochopil, že důvod, proč se ke mně ostatní děti chovají takto, je ten, že si myslí, že nejsem v pořádku z nějakého důvodu. Ale v tom čase jsem měl i jednoho dva kamarády. Nepamatuji si, jestli byli ze stejné třídy. Také jsem měl jednoho kamaráda v naší čtvrti. Byl to i kamarád mého mladšího bratra. Protože mezi mnou a bratrem je malý věkový rozdíl, tak jsme většinou měli společné kamarády. Například kamarády v sousedství. Ale i přes to jsem si často nevěděl rady se společenskými situacemi, a to způsobovalo, že jsem byl frustrovaný. Necítil jsem se dobře, nebo jsem ve škole brečel. Někdy, když jsem se vracel ze školy, tak o mě rodiče měli velké starosti. Ale měl jsem to štěstí, že jsem měl hodné, chápavé rodiče, kteří se o mě vždy zajímali, snažili se mi zajistit nejlepší psychology a kouče, abych s nimi mohl o těchto věcech mluvit. Většina mých problémů v dětství nastávala z důvodu nedorozumění. Například mi rodiče před mými narozeninami řekli, že mi neudělají narozeninovou oslavu. To jsem hodně těžce nesl a nechápal jsem, co jsem udělal špatně, proč mi letos oslavu nechtějí udělat. Pořád jsem nad tím přemýšlel a byl jsem smutný. Ale nakonec mi oslavu udělali a byla to jedna z nejlepších oslav. Pozvali všechny děti ze třídy a nachystali pro mě různá překvapení. A tak jsem pochopil, že bych si podobné situace neměl tolik brát.
Jak se na tobě projevuje Aspergerův syndrom nyní, v dospělosti?
V dospělosti se projevuje určitě o poznání méně než v dětství. S navazováním vztahů s lidmi už nemám tak velký problém jako dřív, ale stále se mi občas stává, že je pro mě v některých situacích těžké navázat kontakt s novými lidmi, „které neznám úplně nejvíc na světě“. Necítím se úplně pohodlně s nimi jen tak mluvit, nebo někde posedět. Například včera v práci. V jazykové škole, ve které učím, měla kolegyně narozeniny a pozvala mě na oslavu, kde mělo být několik dalších lidí, které jsem vůbec neznal. Pozvání jsem odmítl. Jednak jsem ještě něco musel udělat, měl jsem vybitý telefon, ale hlavně jsem se necítil dobře jít někam, kde většinu lidí neznám. Když se ale mám potkat s lidmi, které alespoň trochu znám, tak s tím většinou problém nemám. Je i několik dalších situací, ve kterých vidím, že se u mě Aspergerův syndrom objevuje i v dospělosti. Občas se mohu dostat do situace, která je pro mě možná nová, možná je několik dalších věcí, které se mi zrovna dějí v hlavě… to co se děje, cítím velmi intenzivně. Něco, co je pro mě nového, situace, do které jsem se nikdy v životě před tím nedostal. Mohou to být situace se kterými se běžný člověk úplně normálně vyrovná a ani nad nimi nepřemýšlí. Já to ale mohu cítit intenzivně a v danou chvíli nedokážu odhadnout, jak bych se měl zachovat. Nestává se to příliš často, ale je to jedna z věcí, se kterou mám občas problém.
Například jednou se mi v nové práci stala následující situace: Když jsem nastoupil do jedné firmy a oni mě chtěli zaučit, tak jsem cítil velký tlak. Bylo to pro mě extrémní množství informací v jeden čas. Nezvládl jsem porozumět tomu, jak mám zpracovat takové množství informací najednou. Všechno bylo nové. Nové prostředí, noví kolegové, spoustu nových informací. Kvůli tlaku ze všeho nového jsem se necítil dobře, v noci jsem špatně spal. Také se mi stává (to je taky spojené s Aspergrem) že potřebuji, aby mi věci a informace byly úplně jasné. Potřebuji dostat jasné instrukce. Protože když mi něco v práci není jasné a nerozumím tomu, tak se mi může stát, že nedělám nic do té doby, než někdo přijde a pomůže mi. A to je problém. Například když dostanu větší úkol a musím ho postupně splnit, stane se mi, že se zaseknu na místě, kterému nerozumím a nemohu pokračovat dál. I když bych měl ten krok, co mi nejde, přeskočit a vrátit se k němu později. Další věc, která je pro mě obtížná, je to, že mám občas problém rozeznat priority. Pochopit, co je hlavní, důležité a co je méně důležité. Také občas přeháním. Mám přehnané reakce na určité situace. Třeba malé nepodstatné věci vidím někdy až moc vážně.
Myslíš si, že mít Aspergerův syndrom má i výhody? Pokud ano, jaké a co považuješ za největší výhodu?
K této otázce bych na začátek řekl, že Aspergerův syndrom je u každého velice individuální. Někteří lidé neradi používají výraz „Asperger“, mají raději označení: „autistické spektrum“. I když spektrum nemusí být jen Asperger, může to znamenat více věcí. Teď ohledně výhod. Sám za sebe mohu říct, že mám velmi dobrou schopnost se učit a hodně si pamatovat. Sám jsem se naučil japonsky a další jazyky. Jsem dobrý v několika jazycích a myslím, že to je s Aspergerovým syndromem spojené. Mám dobrou paměť. „Teď mluvím česky, není problém pro mě, „Vzpomínám mnoho věcí, ale dělám mnoho chyby.“ (smích) Takže učení a dobrá paměť a schopnost rychle se učit jazyky. To jsou podle mě hlavní výhody.
A jaká je podle tebe největší nevýhoda?
Největší nevýhodou je pro mě asi komunikace, jak už jsem zmínil u jedné z předchozích otázek. Také je nevýhoda to, že mám někdy problém rozpoznat pocity druhých lidí. Například když mi někdo něco řekne, tak někdy nedokážu rozpoznat, jestli to daný člověk myslel vážně, nebo jen z legrace. Nedokážu pochopit cynismus. Další nevýhoda, kterou jsem pociťoval hlavně v dětství, byla ta, že jsem od sebe nevědomě odpuzoval své okolí. Pořád jsem byl sám, mluvil jsem sám se sebou, zpíval jsem si pro sebe a byl jsem uzavřený ve svém vlastním světě. Proto jsem svému okolí připadal divný a neměl jsem mnoho přátel. To byla největší nevýhoda v minulosti. Dále je pro mě těžké, že občas trpím pocity nedůležitosti, že se o mě nikdo nezajímá a lidé mě nemají rádi. V minulosti jsem měl takovéto pocity často. Že se mi lidé smějí za zády a podobně. Teď už se to zlepšilo, ale stále tyto pocity mívám. Nakonec bych rád dodal, že tyto nevýhody, které s sebou Aspergerův syndrom přináší, nejsou něco, co bych pociťoval každý den, nebo nějak pravidelně. Je to spíš něco, co se může kdykoli objevit.
Mnoho lidí s AS má velmi specifické zájmy. Jedním z tvých největších zájmů je japonština a cestování v Japonsku. Mohl bys o japonštině a dalších svých specifických zájmech říct více?
Japonsky jsem se začal učit, když mi bylo dvanáct let, protože jsem měl rád anime. Anime jsem hodně sledoval a z něj jsem se začal učit japonsky. Kromě anime jsem se učil i z různých internetových stránek. Později jsem měl i různé kurzy a soukromé učitele. V Japonsku jsem byl poprvé v šestnácti letech se svou rodinou. Tam jsem měl příležitost hodně mluvit japonsky s rodilými mluvčími. I když jsem se ze začátku styděl mluvit a cítil jsem se divně, tak jsem v japonské komunikaci pokračoval.
Důvod, proč mě Japonsko tolik zajímá a v minulosti zajímalo, je spojený s tím, co jsem říkal před tím. Nedokázal jsem porozumět pocitům jiných lidí. Nevěděl jsem, kdy se na mě zlobí a kdy ne, kdy si ze mě dělají legraci a kdy to myslí vážně a tak dále. Ale v anime mi bylo všechno stoprocentně jasné. Chápal jsem charakter každé postavy. Dokázal jsem poznat, jestli je dobrá nebo zlá. Jestli jsou ty postavy šťastné nebo naštvané. Na postavách bylo vše jasně vidět. Třeba když byla postava naštvaná, byl s ní spojen oheň. A to se mi na anime líbilo. Pochopil jsem v něm to, co jsem v realitě pochopit nedokázal. To je něco, co mě spojilo s anime a v konečném důsledku i s Japonskem a s láskou k japonštině, později i k dalším jazykům. Také jsem dříve zmínil, že jsem byl hodně sám a stále mluvil sám k sobě. Postupem času jsem k sobě začal mluvit japonsky a také přemýšlet v japonštině. To mi také hodně pomohlo se tento jazyk výborně naučit. Hodně jsem si pro sebe opakoval věty, které jsem viděl v anime a tvořil si tak svůj vlastní svět.
Kromě Japonska jsem měl i další velmi specifické zájmy. Miloval jsem čtení zeměpisných atlasů. Místo četby Harryho Pottera jsem měl atlasy, které jsem četl i před spaním. Rád jsem se učil o hlavních městech světa a snažil jsem se si je zapamatovat. Když jsem byl ve čtvrté a páté třídě, tak mě spolužáci přezdívali „Atlas“. I do třídy jsem si pořád nosil atlas a bral si ho všude s sebou. Také jsem rád četl slovníky. Vlastně ani nevím proč. Prostě jen tak. Rád jsem četl cizí slova a měl jsem radost, když jsem se naučil nová slova, která jsem před tím neznal.
Co považuješ za svůj největší životní úspěch?
Wow, to je zajímavá otázka. Za úspěch považuji to, že jsem úspěšně dokončil školu a získal titul. Také že jsem se stal učitelem jazyků a dokázal jsem mluvit před mnoha lidmi. Také jsem na jedné japonské konferenci vyprávěl japonsky svůj příběh. To bylo online v době korony. Také jsem pořádal různá hudební vystoupení, kde jsem hrál na kytaru.
Je něco, co bys chtěl na konec vzkázat čtenářům?
Věřím, že je hodně lidí, kteří mají poruchu autistického spektra a je to pro ně těžké. Buď si nejsou jistí, co v životě chtějí, nemají přátele nebo mají jiné těžkosti. Je pro mě důležité říci, že i když se jim nedaří najít si přátele, pravděpodobně ještě nenašli ty správné lidi. Protože lidé na světě jsou různí. A jsou lidé, kteří se k nám jako přátelé hodí více a jsou takoví, kteří se k nám hodí méně nebo se k nám nehodí vůbec. Určitě se najdou lidé, kteří se s nimi budou chtít kamarádit, posedět s nimi nebo občas zajít na různé akce. Buď jiní lidé na spektru, nebo i lidé kteří nejsou na spektru. Jsou i lidé, kteří nejsou na spektru a chtějí se s námi přátelit. Určitě se najde člověk, který si bude myslet, že naše osobnost je zajímavá.
A další věcí, kterou si myslím, je ta, že pro lidi s Aspergerem je důležité zkusit novou věc, i když se pro ně ze začátku může zdát nepohodlná. Zkusit se seznámit s novými lidmi a mluvit s nimi. Nemusí to být pro začátek žádná velká skupina. Prostě jen tak zkusit začít konverzaci. Hlavní je vyjít ze své komfortní zóny a hledat lidi, zajít s nimi na kávu. Nebo si najít nějakou volnočasovou aktivitu. Nebo skupinu/klub lidí s nějakým specifickým zájmem, a díky takovému místu zkusit poznat nové lidi. Hlavně, aby se lidé na spektru nestyděli za to, že mají Asperger, protože je to jejich součástí. To je hodně důležité. Je to v pořádku být jiný. A není na tom nic zlého. Je v pořádku být trochu divný. A to je i něco, co nás činí zajímavými. Lidé s Aspergrerovým syndromem mohou být v životě hodně úspěšní. Věřím, že si spoustu z nich splní své životní sny a budou šťastní. Rád bych jim popřál mnoho úspěchu v životě a ve všech věcech, které dělají.
