Miroslav Janošek 
Co pro tebe znamená Univerzitní hokejová liga? Vidíš s tomto poměrně mladém projektu potenciál?
Univerzitní hokejová liga je projekt, který je teprve v začátcích, ale ve slibných začátcích. V Česku vzniklo díky pár mladým a nadšeným lidem něco, co s každou sezonou nabývá větší úroveň. Jde o formát soutěže, který se možná teprve hledá, někdy klopýtne nebo zakopne, občas se něco nepovede, ale jde dopředu. V jiných hokejových soutěžích, které jsou v tuzemsku považovány za profesionálnější, jde vidět mnohem větší zkostnatělost, nebo řekněme větší konzervatismus. Univerzitní hokej je pružnější a dle mého názoru má potenciál, jen jej musí řídit skupinka nadšenců, jelikož jde o časově i finančně náročnou věc, kterou nemůže dělat někdo, kdo k projektu nemá žádný vztah.
Jak ses dostala k práci pro HCUP?
Práce pro HCUP se mi naskytla loni v červenci. V té době jsem ještě nestudovala žurnalistiku ani jí podobný obor, měla jsem po státnicích na svém bývalém bakalářském studijním programu, což byla Praktická nizozemská filologie. Zároveň jsem už byla přijatá na Katedru mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky a na Žurnalistiku a Mediální studia se zaměřením na žurnalistiku. Podvědomě jsem cítila, že mi chybí zkušenosti z praxe, které budu nejen při studiu, ale i během práce potřebovat. Před zahájením akademického roku, kdy jsem hledala cokoli, co by mě mohlo rozvinout jsem narazila na nabídku práce pro HCUP, která byla inzerována na sociálních sítích. Obrátila jsem se tehdy na svého kolegu z práce Dominika Dubovčího, který je nejen ve firmě, která zaštiťuje sportovní redaktory, ale zároveň také působí jako hráč v HCUP. Dominik mi dal kontakt na manažerku Niku Tótovou a následně jsem zde od srpna začala působit jako redaktorka. Ve zkratce by se dalo říci, že mi práci dohodily kontakty z novinářského sportovního světa a sociální sítě.
Je práce pro HCUP tvá hokejová premiéra?
Není, upřímně nevím, co je vlastně mojí hokejovou premiérou. Na hokej jsem začala chodit před dvanácti lety, kvůli bráchovi. Chodila jsem mu fandit, máme spolu skvělý vztah a je pro mě nadevše důležitý. Každý, kdo je součástí hokejové rodiny, má dle mého dvě možnosti. Buď se o hokej vůbec nezajímat, nebo mu dát vše. Mohla jsem před dvanácti lety každý víkend, kdy se naši jezdili dívat na bráchu, děla svoje, sedět doma nebo být s kamarády, ale já jsem se rozhodla jinak, rozhodla jsem se každý víkend a později i den trávit na zimním stadionu. Bylo to to nejlepší rozhodnutí ze všech. Později jsem začala chodit na extraligu a sledovat mistrovství, to byl už jen krůček k NHL a zámořským juniorským soutěžím. Asi jsem si nevybrala hokej, ale hokej si vybral mě a stal se pevnou a nedílnou součástí mého života. Vždy jsem věděla, že chci, aby to tak zůstala a hokej byl součástí mě a já součást hokeje.
Kdy jsi překročila fanouškovský stín a stala se z tebe hokejová redaktorka?
Před dvěma lety hledala redakce prvoligového Šumperka redaktorku. Napsala jsem do výběrového řízení a vyšlo to. Tím jsem začala působit u firmy eSports, poté si mě všiml Vsetín. První sezonu, která byla navíc covidová, jsem trávila střídavě v redakci Šumperku a Vsetína. Šumperk proto, že tam chytá můj brácha a Vsetín z důvodu, že odtamtud pochází moje rodina. Díky těmto zkušenostem jsem si střihla i své první živé rozhovory na Instagramu Chance ligy a dostala jsem se mezi úzký okruh vytěžovaných redaktorů eSports. Dokonce jsem si svou prací vysloužila pozvánku na letošní světový šampionát ve finském Tampere.
Jak se liší práce pro univerzitní a profesionální klub?
Co se týče Chance ligy, kde působí A-tým Vsetínu i Šumperku ve srovnání s prací u HCUP, tak šlo zejména o objem práce a stres, pod kterým jsem pracovala. Například po zápase prvoligového celku musela být téměř do minuty na webu anotace s výsledkem, následně se na stránky musela zpracovat statistika, kterou jsme navíc poskytovali Deníku Sport, takže byla pod přísným dohledem. Poté se musel napsat report, nemluvě o pozápasovém rozhovoru a příspěvcích na sítě. To vše do půl hodiny až hodiny, záleželo na důležitosti zápasu a možnostech redaktorů na zápase, občas jsem tam byla sama a nesměla jsem zaváhat či udělat chybu. Výhodou ale zase bylo, že například můj šéfredaktor ze Vsetína má vystudovanou žurnalistiku a působil v prestižních denících, a tak mi udílel cenné rady i kritiku. Také bylo fajn, že hráči mají ve smlouvě dáno, že musí komunikovat s médii, což je menší jistota a ulehčení pro novináře, ačkoli mně nikdy nikdo z hráčů problémy nedělal, ale vím, že třeba kolegové z jiných redakcí s tím měli zkušenosti. Další výhodou byl také dosah. Chance ligu, tedy zejména Vsetín, sleduje mnoho lidí a já jsem nějak tak měla pocit zadostiučinění, když můj článek informoval široké publikum, a i mně přinášel potencionální nabídky práce. K nevýhodám bych kromě stresu přidal i příliš soutěživé prostředí.
Jaký je tvůj žurnalistický cíl?
Když jsem nastupovala na obory, co nyní studuji, tak jsem měla jasno. Chtěla jsem se věnovat sportovní novinařině, nejlépe hokeji ve veřejnoprávní televizi. Stručně a jasně jsem se chtěla stát další Darinou Vymětalíkovou na ČT Sport, respektive hokejovou expertkou a redaktorkou pro pořad Buly hokej živě. Stále bych si tuto pozici během studijních let ráda vyzkoušela a věřím, nebo spíše doufám, že k tomu bude možnost. V rámci studia jsem však objevila úplně jiný cíl, ke kterému směřuji. Na katedře Mediálních a kulturálních studií a žurnalistiky bych ráda pokračovala i v doktorském studiu. Vždy mě bavilo se učit, bádat, číst knihy, psát práce a objevovat nové skutečnosti. V konečné fázi bych se ráda stala akademickým pracovníkem. Jednou bych tak chtěla učit a vzdělávat budoucí novináře.
