Kristýna Jarošová I na vuvuzely můžeme uplatnit obecně uznávanou pravdu, že svoboda jednoho člověka končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Kdyby tato africká trubka byla relativně tichá, šlo by pak jen o licitování mezi dvěma tábory, ale starší verze vydávají zvuk o hlasitosti až 130 decibelů a ty nové se blíží ke stejné hranici jako start malého letadla a práh bolesti je u lidí překračován s hladinou zvuku 120 decibelů. V této situaci by bylo na nejvýš na místě vuvuzely zakázat. Zaplatit si za divácký zážitek a místo toho devadesát minut trpět monotónním zvukem, který přesahuje únosnou mez.
Argument a závěrečné rozhodnutí prezidenta FIFA by se mohly stát precedentem, kdyby tady už jedna podobná situace nebyla. A to z roku 1996, kdy byly na mistrovství Evropy zakázány skotské dudy. Což do problematiky vnáší nové a hůře pochopitelné světlo. Proč se při jednom šampionátu může něco fanouškům zakázat a při druhém ne? Nabízí se myšlenka, že za tímto rozhodnutím by se mohlo skrývat více než jen tradiční fandovství této africké země. Nepočítá se s potenciálním úspěchem vuvuzel i ve světě? Kdy by mohly firmy vyvážet tyto trubky (společně se špunty do uší, jak je tomu už i nyní) na všechna mistrovství.
Možná tato teorie zní poněkud konspirativně, ale proč v tom případě dostávají diváci ke vstupence automaticky vuvuzelu, když je zdraví ohrožující? A také by bylo v tomto kontextu zajímavé vědět, kdo uzavřel s výrobcem smlouvu na trubky ke vstupenkám.
Kresba: Kristýna Jarošová
Infozdroj: Víkend MF Dnes, Vuvuzela str.5
