Sabina Tocháčková 
Ve světe jsme proslaveni naší láskou k alkoholu a řadu let se pyšně umisťujeme na předních příčkách v pomyslné soutěži o největší pijáky. Podle statistik Světové zdravotnické organizace (WHO) provedené v roce 2019 padne ročně na českou hlavu 14,26 litrů čistého alkoholu. Kéž by udělali soudruzi z WHO chybu. A jaká čísla by statistika ukázala v pandemii? Radši ani nevědět. Pro srovnání, ze stejné statistiky vyplývá, že Norové vypijí o celou polovinu méně. Již dlouho tam totiž kraluje silná proti-alkoholová politika a jeho konzumace je přísně regulována. Až na výjimky si alkohol v běžném supermarketu nekoupíte. Musíte pro něj do specializovaných obchodů Vinmonopolet s nešikovně krátkou otevírací dobou, odkud odejdete s dírou v peněžence a skoro prázdnýma rukama. Vinmonopolet všechny své věrné zákazníky pečlivě eviduje, a pokud vyhodnotí míru jejich konzumace za problematickou, zaklepe jim na dveře pozvánka na proti-alkoholové rehabilitační sezení.
Češi rádi zapomínají, že je alkohol pro tělo toxický. Paměť jim většinou osvěží až následující ráno. Národní stránky pro podporu omezení konzumace alkoholu uvádí, že ročně stojí život 6,5 tisíc lidí. Poškozuje játra, mozek, srdce, a co bývá často přehlíženo, psychiku a vztahy.
Krátce po Sametové revoluci u nás vznikla česká odnož mezinárodní skupiny Anonymních alkoholiků (AA), která od té doby obrací životy závislých k lepšímu. Jedním z nich je Martin K.
„Zřejmě jsem se jako závislý už narodil a jedinou otázkou bylo, na jakou drogu narazím dříve. A já narazil na alkohol,“ popisuje Martin začátek svého vztahu s alkoholem. Poprvé ho ochutnal jako třináctiletý se svým dědečkem. Tehdy nemohl tušit, že se mu stane věrným společníkem na dlouhou řadu let. Alkohol mu zprvu nechutnal. Pil, protože si díky němu připadal dospělý, dodával mu odvahu. „Od samého začátku jsem neznal svoji míru, jako by mi chyběla klapka, kterou mají ostatní,“ vzpomíná. První problémy na sebe nenechaly dlouho čekat, v osmnácti se přiotrávil natolik, že málem oslepl.
Když Martin začal pracovat, dal si pravidlo nepít v práci. Skutečně jej dlouho a důsledně dodržoval, ale pak začal konzumovat i tam. „Potřeboval jsem alespoň jednu promile, abych mohl myslet, mluvit, fungovat. Kupoval jsem do práce denně litr vodky.“ Na první pohled bylo vše v pořádku, o svůj zevnějšek se staral a do práce chodil v obleku. Ale alkohol z něj byl cítit každý den. S lidmi, kteří sebrali odvahu a konfrontovali ho, se brzy přestal bavit. „Měl jsem radši dobráky z hospod, kteří mě nesoudili a nechali mě v klidu se upíjet,“ konstatuje.
První si závislosti všimne okolí. Ale protože je v naší kultuře alkohol brán jako společenská záležitost, a i excesivní pití je normální, bývá to mnohdy příliš pozdě. A samotný alkoholik problém nerozezná do doby, než se ocitne na samém dně. To byl i Martinův případ. „Poprvé jsem si problém přiznal až po patnácti letech intenzivního pití. Bylo to tak pět minut předtím, než mě zavřeli na detox. Hlava alkoholika je nemocná a vždycky si najde racionální důvod, proč pít.“
Zlomový okamžik pro Martina nastal v roce 2007. Jedno ráno se probudil naprosto paralyzován. „Byl jsem na pokraji sil, ztratil jsem chuť a sílu žít. Kdybych to dokázal, šel bych a skočil z mostu. Ale tělo mě neposlouchalo a jediné, co jsem zvládl, bylo přivolat sanitku. V tu chvíli jsem si přál, aby se o můj zpackaný život postaral někdo jiný, aby mě vzal do náruče a vše napravil,“ vzpomíná.
Na detoxu byl v Praze a v léčebně v Kroměříži. K vyléčení je podle něj nejdůležitější ingrediencí ochota. „Dokud člověk nechce, k abstinenci ho nepřesvědčíte ani párem volů.“ Řada lidí po detoxu za nedlouho sáhne po láhvi. Martin naštěstí vydržel. Už za týden se cítil silnější a začal plánovat, co všechno změní. „Měl jsem najednou takovou chuť žít.“
Nejtěžší na cestě ke svobodě pro něj bylo podívat se ženě a dětem do očí, když za ním přijely do Prahy. „Stál jsem za zamřížovanými dveřmi a koukal na ně. To byl opravdu silný zážitek.“ Martin tvrdí, že za patnáct let střízlivosti vděčí především své ženě. Říká, že je velice vzácná. Neopustila ho ani před léčbou, ani po ní, kryla mu záda před dětmi a kdykoliv dostal úzkosti a chuť, držela ho nad vodou. Martin s dětmi upřímně promluvil teprve nedávno. V době jeho závislosti bylo dceři jedenáct a synovi osm. Poté, co se přidal k AA, si uvědomil, že pravou obětí jeho alkoholismu byly právě ony.
S chutí pít musí bojovat každý den. „Abstinence je moje volba, můžu se kdykoliv napít. Ale vím, že když to udělám, umřu. I jedna sklenička může být rozhodující. V AA se říká: Nezabije tě poslední vagón vlaku, ale ten první. Pro alkoholika kontrolované pití prostě neexistuje,“ vysvětluje.
Podle AA je normální nepít. V naší společnosti je ale opak pravdou. Kdo nepije, stává se mnohdy terčem posměchu a přesvědčování. „Paradoxně, jakmile přiznáte závislost, se kterou se chcete léčit, dostane nálepku alkoholika. Člověka, co se neumí ovládat. A lidé se na vás začnou dívat skrz prsty. Přitom by to mělo být přesně naopak. V alkoholické léčebně není lůza, jsou tam naopak stateční lidé, hrdinové, kteří to nevzdali,“ končí své vyprávění abstinující alkoholik Martin K.
