Eva Lehnertová Pamatujete si ještě, jaká byla vaše první myšlenka, když jste přijel do Afghánistánu?
Tak na tohle si dobře vzpomínám. Když jsem poprvé přistál na půdě Afghánistánu, tak jsem se rozhlédl kolem sebe a došlo mi, že je to opravdu krásná země.
Takže jste neměl žádné negativní myšlenky?
Spoustu negativních myšlenek. Ale úplně první myšlenka, která mi proběhla hlavou, byla tato.
Co se v člověku odehrává, když se rozhodne, popřípadě dozví, že pojede do Afghánistánu?
Abych pravdu řekl, tak na tento pocit si už úplně nevzpomínám. Ale určitě to bude překvapení, poté zájem o zemi, do které pojedete, zájem o nějaké nové zkušenosti. Člověk začne uvažovat negativně až později, když se blíží datum odjezdu.
Bál jste se před odjezdem?
Stoprocentně jsem se bál. Každý se bojí. Vždyť jedete do něčeho, co je absolutně neznámé, znáte to jen z vyprávění, z fotografií, znáte ty nejhorší případy a historky. Čím více se blíží den D, to znamená den odjezdu, tím více negativní člověk je. Lépe řečeno tím více se bojí a připouští si negativní věci, které ho můžou potkat.
Jak se pohybovala teplota v době, kdy jste v Afghánistánu pobýval?
Na začátku mého pobytu jsme bojovali s velkým horkem. Na přelomu pobytu, to znamená asi po třech měsících, přišlo zimní období. Což neznamená, že by nasněžil metr sněhu, ale v noci teploty klesaly k mínus deseti stupňům, což už je znát. Občas i ten sníh napadal, ale jen v noci. Přes den jsme zase měli klasických dvacet pět, klidně i třicet stupňů.
Viděl jste za těch šest měsíců vašeho pobytu někoho zemřít?
Ano viděl. Ne nikoho z vlastních lidí, dokonce ani nikoho z vojáků, ale viděl jsem zemřít malé dítě, které šláplo na ruskou nášlapnou minu. Vojáci ho dovezli k nám na základku, aby se ho pokusili zachránit. Bohužel mělo tak vážná zranění, že se nám to nepodařilo.
Co vám v tu chvíli běželo hlavou? Bral jste to jako svoji práci, nebo se ve vás mísily emoce a pocity?
Jako vojáci jsme na takové situace připravovaní ještě před samotnou misí. Takže samozřejmě, že nějaké emoce tam byly, ale spíše to člověk bral jako svoji práci.
A přemýšlel jste zpětně o tom, co se stalo?
O dítěti jsem nepřemýšlel, o té situaci taky ne. O pár věcech jsme spolu s ostatními mluvili, ale ne o ničem hlubokém, závažném. Nepřemýšlel jsem o ničem, co by mi nějak utkvělo v paměti.
I přesto, že je to vaše práce, v tréninku jste asi umírající dítě neviděl. Opravdu vás to nijak nezměnilo?
Předpokládám, že ne. Lidé z mého okolí mi taky nikdy neřekli, že bych se změnil. Pokud si někdo všimnul nějaké změny, tak ji nepřisuzuji této situaci.
Co vám šest měsíců v Afghánistánu dalo?
Na to neexistuje úplně jednoduchá odpověď. Prožíval jsem tam každý den, šest měsíců v kuse. To se prostě člověk přizpůsobí a žije svůj život dál. Těžko se pak zpětně analyzuje, co mi ten pobyt dal nebo vzal. Když nad tím uvažuji v tuto chvíli, tak jsem určitě získal bohaté zkušenosti, to určitě ano. Dále si myslím, že kdokoli, kdo tam jede, určitým způsobem dozraje, hlavně mladší člověk. Musíte se tam starat nejen o sebe, ale i o ostatní okolo vás. Také jsem si začal více vážit opravdových přátel a po příjezdu se snažím hledat si právě ty dobré přátele, místo toho, abych okolo sebe měl tisíc lidí, kteří jsou pro mne vlastně cizinci.
Bavíme se o tom pozitivním, ale určitě existují i negativa, která tento pobyt přinesl, je to tak?
Spoustu negativních věcí. Hlavně odloučení od rodiny a od „normálního“ světa. Všechny věci a lidi jsem musel nechat tady, na půl roku zavřít dveře a žít úplně jinak, s jinými věcmi, lidmi, zvyky, standardy. Negativem je ve svém smyslu i to, že jsem měl možnost vidět druhu stranu této, v uvozovkách, války.
Takže s rodinou a přáteli jste nemohl být šest měsíců v kontaktu?
Ne, to ne. Mohli jsme telefonovat a psát přes sociální sítě. Ale hlavně jsme telefonovali, asi tak jednou za dva dny. Často jsme cestovali i do jiných tamních lokalit, tam to bylo se spojením horší, takže se prodleva mezi dvěma telefonáty protáhla třeba na čtyři dny. Byť je úžasné, že můžete aspoň telefonovat, pořád je to hrozně málo. Ale to je oběť, se kterou musíte počítat, když do něčeho takového jdete. Na jednu stranu je to hrozně málo, na stranu druhou to člověku v takové situaci a podmínkách dokáže strašně pomoct.
Co si myslíte o době – šest měsíců, je to moc nebo málo na pobyt v cizí zemi?
Ze začátku si řeknete, že je to strašně moc. V polovině si řeknete, že to není zase tak hrozné. A na konci si řeknete, že to vlastně docela rychle uteklo. Teď, když se na to dívám zpětně, si myslím, že šest měsíců je opravdu hodně.
Co vám v Afghánistánu nejvíc chybělo?
Na prvním místě určitě rodina a tehdejší přítelkyně. Další, co my chybělo, bude některým lidem asi připadat k smíchu, ale život vojáka v Afghánistánu prostě není normální život jako tady, kdy vám skončí směna, přestáváte být zaměstnancem a stáváte se na zbytek dne obyčejným člověkem. Chyběly mi právě ty obyčejné základní věci, jako jít si nakoupit, jít na bazén s přáteli, do kina, ale i problémy, které každý průměrný člověk má.
Nechyběla vám v cizí zemi například typická česká jídla?
Je pravda, že česká jídla nám – vojákům – nevařili. Rodiny ale mohly posílat balíčky, takže něco málo se z naší kuchyně získat dalo. Třeba mně přišly od rodičů škvarky. Vzhledem k tomu, že jsem se podělil s kolegy, bylo asi za dvacet minut po škvarkách. Musím ale říct, že tam, kde jsem byl já, vařili excelentně, byť ne česky. Existují i vojáci, kteří jeli jinam a měli jinou náplň práce, ti byli klidně půl roku na bojových dávkách, což jsou takové ty krabičky plné jídla, které vydrží snad několik let.
Vy sám jste byl v Afghánistánu na přelomu roků 2010 a 2011, takže Vánoce ani Silvestra jste netrávil s rodinou?
Bohužel, na Vánoce i Silvestra jsem byl v Afghánistánu. Tam se to tedy upřímně moc neslaví, ale Češi si vždy poradí. Takže ti z nás, kteří neměli službu, se sešli, připili si nealkoholickým pivem a popřáli si Merry Christmas.
