Jiří Dostál 
Na podzim roku 2013 z gruzínského přístavního města Batumi vyjela nákladní loď s moldavskou vlajkou MV Rhosus s finální destinací vytyčenou v dalekém Mosambiku. Právě tam měl kapitán Boris Prokošev dopravit 2700 tun nákladu nebezpečné chemikálie - dusičnanu amonného. Po proplutí úžinami Bospor a Dardanely a překonání velké části Středozemního moře ale loď na základě pokynů majitele lodi ruského podnikatele Igora Grčuskina změnila kurs směrem k Bejrútu. A to údajně kvůli nedostatku financí potřebných k zaplacení cel za proplutí Suezským průplavem. Kapitán lodi se rozhodl že získá finance transportem přídavného nákladu – těžkých strojů, při jejichž nakládání ale byla loď poškozena, a byla ji tak znemožněna další plavba. Většina posádky loď ilegálně opustila a kapitán byl s dalšími třemi společníky na 11 měsíců zadržen ve vazbě. Majitel lodi mezitím vyhlásil bankrot a o plavidlo se už dále nezajímal. Převážený náklad byl uskladněn v přístavním hangáru č. 12, čímž byla starost uvržena na bedra armádní administrativy přístavu. Ta si byla vědoma hrozby, kterou nebezpečný materiál představuje, ale nebyla schopná učinit žádné efektivní kroky v důsledku byrokratických bariér. Kapitán Joseph Nadaf několikrát varoval nejvyšší autority o riziku skladování materiálu, a žádal o urgentní přemístění. Jeho požadavky však nebyly vyslyšeny. A právě v tomto hangáru, kde byly chemikálie uskladněny, vypukl po téměř sedmi letech od příjezdu MV Rhosus požár způsobený pravděpodobně svářecí prací. Došlo ke smrtelnému výbuchu, který potopil zbytky naděje Libanonců doufajících v lepší časy.
Na místě hangáru zbyl 43 metrů hluboký a 120 metrů široký kráter, který zaplavila mořská voda. Přístav, přes který proudilo 60 % exportu, se stal zdecimovaným a neschopným provozu. Pětaosmdesát procent zásob pšenice pro Libanon uskladněných v silech v epicentru výbuchu lehlo popelem. Z budov sil zbyly jen pahýly připomínající děsivou smrtelnou událost, a později se staly podobnou ikonou jako zbytky železobetonové stavby Jana Letzela v Hirošimě. Tři nemocnice byly silně zasaženy výbuchem, a zbylé trpěly nedostačující kapacitou i v důsledku akutních případů onemocnění koronaviru. Nabídky humanitární pomoci od jiných států proto Libanon přijímal s otevřenou náručí. Do Bejrútu dorazil i český záchranný tým USAR s 38 členy, a šlo tak o nepočetnější cizokrajnou záchrannou misi v české historii. Paradoxně, pomoc, která mohla přijít nejrychleji – ze sousedního Izraele, byla odmítnuta. Vedoucí politická strana Hizballáh, která je zároveň šíitskou politickou a militantní organizací, odmítla jakýkoli styk s Izraelci.
Již 8. srpna, čtyři dny po tragédii, došlo k masivní demonstraci proti nezodpovědné vládě. Tu si lid dosadil na místo viníka celého neštěstí. Před budovou parlamentu se sešlo přes sedm tisíc občanů. „Odejděte, jste vrazi.“ „Lid chce pád režimu.“ Tak zněly protesty, které ten srpnový den zněly nad tisíci rozzuřenými Libanonci, kteří po silném ekonomickém propadu ve své zemi způsobeným politikou tunelujících zkorumpovaných oligarchů zažili destruktivní výbuch se škodami ve výši přes patnáct miliard dolarů, jenž byl zapříčiněný mimo jiné i nečinností těchto vysokých politických autorit. Vláda ztratila veškerou důvěru lidu, a vlila olej do ohně svým rozhodnutím, že k vyšetřování výbuchu nepřijme cizí a nadnárodní vyšetřovací organizace. Byli zatčeni někteří pracovníci přístavu, paradoxně i včetně kapitána Josepha Nadafa, který se pokoušel přesvědčit autority o nebezpečí, které v přístavu hrozí. Situace se ale v průběhu nadcházejících dnů změnila ve prospěch lidu. Vláda podala demisi, a k vyšetřování byla připuštěna americká FBI, francouzští odborníci a mezinárodní policejní organizace Interpol. Ten vydal zatykač jak na kapitána, tak na majitele lodi. Postupující vyšetřování ale odhalilo nová jména spojená s původem tisíce tun ledku, které se v Bejrútu objevily. Jejich oficiálním majitelem byla společnost Savaro Limited, která jej v roce 2013 koupila od gruzínské chemické továrny Rustavi Azot. Materiál měl být odeslán do tovrány Fabrica de Explosivos v Mozambiku. Tam se ale, nikdy nedostal. Poměrně šokující bylo zjištění, že společnost Savaro je oficiálně registrována ve Spojeném království. Podle Reuters nemá mnoho skutečných zaměstnanců, má jen málo obchodních řízení, a zároveň odmítá odhalit své skutečné vlastníky. Investigace Al-Džazíry přišla se zjištěním o spolupráci se společností ze strany tří syrských podnikatelů – George Haswaniho a bratrů Imada Khuriho a Mudalala Khuriho. Ti mají mít zároveň silné vazby na syrského prezidenta Bašára Asada. Nová zjištění tak vyvolala řadu nových otázek. Například zda výbušniny nebyly zaslány do Bejrútu proto, aby byly přepraveny do Sýrie, kde v roce 2013 právě začínala občanská válka. Stejně jako společnost Savaro Limited vinu za naštěstí popřeli, a doposud nebyl nikdo potrestán.
V roce 2021 byl odvolán původní libanonský vyšetřovatel výbuchu, a následně došlo k propuštění kapitána Nadafa a několika jeho společníků. Bylo jim také umožněno vrátit se zpět na své pozice. Novým vyšetřovatelem se stal soudce Tárik Bitár. Ten se stal trnem v oku různých politických skupin a zejména podpůrců Hizballáhu, když začal tvrdě obviňovat členy jejich hnutí a zároveň politické špičky a bývalé ministry, kteří byli v době výbuchu na pozicích, ze kterých mohli situaci ovlivnit a zamezit tak tragédii. Tato nelibost vůči údajné zaujatosti vyšetřování vedla k velkému říjnovému protestu organizovaném Hizballáhem a spřáteleným hnutím Amal. Cílem se stal justiční palác, kde vyšetřující soudce sídlí. Dav procházející křesťanskou čtvrtí se ale ocitl pod palbou odstřelovačů z ozbrojených skupin, které zaujaly pozici na střechách budov. Sedm lidí bylo zabito a dalších dvacet zraněno. Zbloudilá kulka zabila ve svém vlastním domově čtyřiadvacetiletou ženu. Místo činu obsadila a zabezpečila armáda.
Země není sužována jen takovýmito projevy společenské bipolarity, je i v těžké politické a hospodářské krizi. Od demise 10. srpna 2020 se nepodařilo získat důvěru pro nově sestavenou vládu, která by situaci v zemi uvedla do pořádku. Finanční krize v zemi byla odlehčována kapitálem proudícím z konferencí OSN pořádaných francouzských prezidentem Emmanuelem Macronem, který Libanonu jakožto bývalé francouzské kolonii přislíbil pomoc. I přesto je život pro obyvatele zejména ve velkých městech velmi nekomfortní. V lékárnách docházejí léky, nemocnice poskytují jen základní péči a dodávky proudu jsou v důsledku nedostatku paliv v zemi velmi limitované. V říjnu došlo ke čtyřiadvacetihodinovému výpadku proudu na celém území, které vyvolaly násilné střety v ulicích Bejrútu. Poslední nadějí byly parlamentní volby, které byly ale odloženy na neurčito. Naštěstí byla ale neurčitost posléze vystřídána pevným datem volebního období, kterým se stal začátek května letošního roku. Výsledky voleb reflektovaly dosavadní dění, a hlavně předchozí selhání vrcholných politiků v krizovém období. Hizballáh ztratil svoje většinové postavení a o podporu přišla zejména koaliční strana Svobodné vlastenecké hnutí prezidenta Michela Aúna. Křesla dlouhodobých a zasloužilých poslanců tak obsadili kromě kandidátů z opoziční strany Libanonské síly také kandidáti z občanských hnutí, kteří by tak mohli čeřit vody dosavadních zaběhnutých politických praktik, jenž byly obecně považovány za zkorumpované. Taková změna by pro Libanon mohla být nakonec zásadní. Světové finanční instituce jako Mezinárodní měnový fond čekají na novou silnou vládu a její nový reformní program, který by evokoval důvěru nutnou k poskytnutí finanční pomoci pro zbídačený Libanon.
