Veronika Macháčková
Cíl práce
Cílem mého projektu je fotografické zachycení tréninku capoeiry.
Oslovený vedoucí klubu Vem Camará Capoeira Olomouc mi ochotně vyšel vstříc, mohla jsem docházet na tréninky kterékoli věkové kategorie a s negativním přístupem jsem se nesetkala ani u samotných capoeiristů. Klub bude mít výsledné fotografie k dispozici pro jeho vlastní propagaci, nicméně mohou současně sloužit i jako ilustrační k článkům s tématikou capoeiry.
Na fotografiích jsem zachytila tréninky dětí i dospělých.
Zdůvodnění volby tématu
K tématu mě přivedla moje vášeň pro bojové sporty. Navštěvovala jsem tréninky karate a juda, ale v loňském roce jsem našla zalíbení v capoeiře.
Ačkoli se může zdát, že by se téma hodilo spíše do sportovní specializace, capoeira má obrovskou kulturní tradici, a proto je podle mě zařazení do specializace kulturní odpovídající.
Oproti jiným bojovým sportům je mnohem ladnější, méně údernější. Je spojením tance, zvláštního boje a akrobatických prvků. Bojovníkům se říká hráči a samotnému boji hra. Hráči musí být naprosto sehraní, pohyby plynulé. Toto ve spojení se zpěvem a hudbou, což jsou neodmyslitelné součásti capoeiry, tvoří jakýsi bojový tanec, který je atraktivní pro hráče i pro přihlížející.
Mým prvotním úmyslem bylo vytvoření série fotografií, které by zachycovaly Bimbovy sekvence . Podle kreslené předlohy, jež jsem našla na internetu, jsem se pokoušela capoeiristy vyfotografovat tak, aby fotografie korespondovaly s nákresy, a abych následně mohla jednotlivé fáze sekvencí popsat. To se však nezdařilo, jelikož tato technika byla příliš náročná časově i fyzicky. Capoeiristé museli každou sekvenci, skládající se z mnoha prvků, opakovat hned několikrát, abych na docílila dokonalé posloupnosti.
Rozhodla jsem se tedy, že místo Bimbových sekvencí na fotografiích zdokumentuji capoeiristický trénink Chtěla jsem fotografovat jak v tělocvičně, tak v přírodě, ale počasí nebylo příznivé a tréninky mimo tělocvičnu neprobíhaly.
Narozdíl od boxu, karate či kung-fu není capoeira příliš často propagovaná např. ve filmech. Téměř každý slyšel, a mnozí je i viděli, o filmech jako je Karate Kid, Rocky nebo Drak přichází, ale skoro nikdo nezná film Mistr neznámého boje.
Na fotografiích zachycuji dynamičnost tréninku, klasické capoeiristické úbory i hru na nástroje.
Zdroje/stav problematiky
V průběhu realizace projektu mě trenéři seznamovali se strukturou klubu Vem Camará Capoeira Olomouc. Dozvěděla jsem něco o historii samotného klubu, o dosavadních úspěších i o systému páskování. Jelikož jsem celou dobu fotografovala, a neměla jsem tak čas zapisovat si poznámky, odkázal mě trenér na internetové stránky.
Klub Vem Camará Capoeira se nenachází pouze v Olomouci. V České republice působí také v Hradci Králové, v Hranici na Moravě, Jablonci nad Nisou, Liberci, Milovicích, v Mladé Boleslavi, Opavě a v Pardubicích. V zahraničí je možné tento klub nalézt na Slovensku a v Maďarsku.
Olomoucký klub capoeiry byl založen roku 2006 pod vedením Zdeňka Riga, přezdívaného graduado India. Tento klub se časem stal členem celosvětové organizace ABADÁ-Capoeira a posléze se do vedení klubu olomoucké capoeiry dostal Pavel Sýkora, tzv. aluno Gigante. V roce 2008 se na vedení začal podílet také Ondřej Novák, tzv. graduado Girafa. Ten se následně stal jediným vedoucím a klub má na starosti dodnes. Roku 2009 vstoupil klub do nové asociace Vem Camará Capoeira.
Vzhledem k dlouholetým zkušenostem nabízí olomoucký klub profesionální výuku. Žáci mají pravidelně možnost zúčastnit se seminářů s brazilskými mistry, mohou postupovat na vyšší technické úrovně, účastnit se capoeiristických vystoupení, reprezentovat na Mistrovství České republiky Capoeiry nebo si jenom zlepšit fyzickou kondici.
Co se dosavadních úspěchů týče, současný vedoucí Ondřej Novák získal v roce 2009 na Otevřeném mistrovství České republiky v Mladé Boleslavi 3. místo v kategorii oranžovo-modrého pásku a získal také cenu za hru sao-bento .
Roku 2010 se na dětském mistrovství ČR umístil Matěj Korba na 6. místě (kategorie 12-14 let) a Jak Křenek získal, po pouhém půl roku tréninku, 8. místo v semifinále (kategorie 8-11 let).
Systém páskování
Páskování v capoeiře vzniklo za účelem motivování žáků. Capoeiristé dříve technické dovednosti protivníků rozeznávali podle dovedností, stylu a životních zkušeností.
Asociace Vem Camará používá k označení jednotlivých technických stupňů motivy z přírody.
Na začátku je hráč batizován. Stává se z něj začátečník a dostává šedobílý pásek. Tomu se říká začátek cesty. V této kategorii může postupně získat pět pásků. Šedobílo-žlutý, žlutý, žluto-oranžový, oranžový a oranžovo-modrý. Žlutá je symbolem pro zlato, pro lesk v očích nového držitele. Oranžová má evokovat slunce. Capoerista této úrovně by měl zvládat boj v rodě i floreios .
Následující je kategorie graduado. První pásek, který hráč získá v této kategorii, je modrý. Další modro-zelený, zelený a zeleno-fialový. Modrá je symbolem pro moře, pro dlouhou cestu, kterou musí capoerista absolvovat. Zelená symbolizuje prales, porozumění capoeiře a přiblížení se přírodě. Hráč této úrovně je aluno graduado.
Další kategorií je instruktor. Zde jsou pásky pouze dva. Fialový a fialovo-hnědý. Fialová má evokovat chameleóna. Capoeiristův život bude capoeirou ovlivněn navždy, nehledě na to, zda bude ve cvičení pokračovat, či nikoli.
Následující technický stupeň, kterého může hráč dosáhnout, je kategorie profesor. Pásek hnědé barvy má symbolizovat zemi a to, že capoeira je v hráči hluboce zakořeněna..
Contra mestre je označení předposlední nejvyšší kategorie. Pokud hráč dosáhne této technické úrovně, obdrží pásek hnědo-červený.
Nejvyšším možným stupněm technické dokonalosti je kategorie mestre. Barva pásku, který hráč obdrží, je červená a symbolizuje rubín.
Páskování existuje na třech úrovních podle věku.
Systém páskování do 16 let má jinou návaznost pásků. Hráč zde může získat pásek šedobílý, následně šedo-žlutý, žlutý, šedo-oranžový, žluto-oranžový, oranžový, šedo-modrý, žluto-modrý, oranžovo-modrý a modrý.
Systém páskování do 6 let používá pásky s barevnými konečky. Šedý se žlutými konečky (3-4 roky), šedý s oranžovými konečky (4-5 let) a šedý s modrými konečky (5-6 let).
Historie capoeiry
Capoeira byla vyvinuta africkými otroky, které do Brazílie zavlekli portugalští kolonizátoři. Otroci si s sebou přinesli své tradice, náboženství, válečné tance a rituály, které dohromady sloužily jako základ pro toto bojové umění. Cvičením se zdokonalovali a své dovednosti zastírali tancem. To je důvod, proč bývá capoeira označována jako bojový tanec.
Po zrušení otroctví přetrvávala rasová diskriminace, a protože šance sehnat zaměstnání byla téměř nulová, sdružovalo se černé obyvatelstvo do gangů. Capoeira se tak začala dostávat do povědomí ve spojení s nezákonnými aktivitami, a v důsledku toho byla roku 1892 v Brazílii zakázána. Ve vyhlášce stálo: "Kdo bude provádět na ulici nebo veřejném prostranství cvičení pohyblivosti a obratnosti známé pod jménem capoeiragem, bude potrestán dvěma až šesti měsíci vězení“ (http://www.wikipedia.com, http://regional.wz.cz, cit. podle http://www.capoeira-carreira.cz/index.php).
Legalizaci Capoeiry napomohli Mestre Bimba (vl. jménem Manuel dos Reis Machado), a Mestre Pastinha (vl. jménem Vicente Ferreira Pastinha).
Mestre Bimba roku 1927 založil první akademii, ve které se capoeira vyučovala jako bojové umění nazývané Centro de Cultura Física e Capoeira Regional. Mestre Pastinha se tímto počinem inspiroval a začal capoeiru v 70. a 80. letech rozšiřovat po celé Brazílii, a poté i za její hranice.
Capoeira Angola
Styl zvaný Angola capoeira v sobě obsahuje prvky dávných rituálů, tanců, bojů a hudebních představení. Je to zábava, ale současně také styl sebeobrany.
První školu capoeiry Angola založil roku 1941 Mestre Pastinha v Salvátoru v Brazílii. Zákonem Angoly je být upřímný a opravdový. Hra, které se říká jogo, je uzavřená, bojovníci zůstávají co nejvíce při zemi, chrání si hlavu, břicho a hrudník. Nesmí se útočit na ruce, stehna a pozadí. Cílem hráče je dostat protivníka do polohy, ze které nemůže uniknout.
Capoeira Regional
Zakladatelem capoeiry Regional je Mestre Bimba. Tento styl capoeiry je „nejmladší“, je více orientovaný na samotný boj. Techniky jsou efektivnější a hráči více používají atletické a akrobtické prvky. Mestre Bimba capoeiru Regional vytvořil tak, že do původní podoby capoeiry zakomponoval prvky bojového umění batuque, techniky z jiu-jitsu a techniky z boxu.
Batizado
Batizado je pro hráče velmi důležitá událost. Je to doba, kdy jsou oficiálně batizováni noví členové skupiny, kteří zároveň dostávají svůj první pásek. Ostatní členové mají možnost získat pásek pokročilejší technické úrovně. Typické batizado většinou tvá několik dní a sestává z workshopů, batizování a páskování (Troca das Cordas). Do města, ve kterém se batizado koná, se většinou sjedou skupiny z více regionů.
Batizování probíhá tak, že žák absolvuje svoji první hru v rodě, kde proti němu stojí většinou mistr capoeiry (Mestre de Capoeira). Batizovaný capoeirista také někdy dostane přezdívku (Nome de Guerra), jež bude ve „světě capoeiry“ používat. Přezdívka může odkazovat na jeho chování, tělesnou konstrukci, místo odkud pochází nebo např. na způsob, jakým se obléká.
Při „páskování“ hraje Mestre de Profesor s hráči v rodě jednu nebo více her a testuje přitom jejich schopnosti. Pokud hráči obstojí, dostanou pásek pokročilejší technické úrovně.
Hudební nástroje
Hlavním hudebním nástrojem v capoeiře je berimbau, strunný bicí nástroj. Připomíná luk a udává rytmus a tempo hudby. Skládá se z dřevěné tyče (verga) a ocelové struny (arame). Suchá dýně, která je připevněna na struně, slouží jako resonátor.
Na berimbau se hraje tyčkou (vaqueta) s chrastítkem (caxixi). Capoeiristé rozlišují tři tóny tohoto nástroje. Nejnižší tón se nazývá berra-boi, střednímu tónu se říká médio a nejvyššímu viola. Proto mohou hrát naráz maximálně tři berimbau.
Hráč hrající berra-boi má hlavní postavení a většinou také předzpívává. Médio doplňuje berra-boi a dohromady určují charakter rytmu. Nejvyšší tón, viola, hraje variace a improvizuje.
Na trénincích jsem měla možnost spatřit také tamburínu (pandeiro) a velký buben (atabaque).
Atabaque je afro-brazilský velký dřevěný ruční buben, vyrobený z Jacarandy . „Hlava“ bubnu je většinou z telecí kůže, která je na „těle“ zajištěna systémem lan. Atabaque se dělí podle zvuku na rum (vysoký buben s nižším zvukem), rum-pi (středně vysoký buben se středním zvukem) a lé (nejmenší buben s vysokým zvukem).
Pandeiro je jiné pro Angola capoeiru a pro capoeiru Regional. Zatímco v té první se vyrábí většinou ze zvířecích kůží (blána) a dřeva (bez umělé hmoty či kovu), v druhé mohou být na výrobu pandeira použity i kovové části a blána z plastu.
Dalšími nástroji, které se v capoeiře používají, jsou dvojitý zvonek (agogo) a škrabka vyrobená z bambusu (reco-reco).
Písně a hudba
Hudba dodává hráčům rytmus a eleganci. Oživuje hru v rodě, „propůjčuje“ capoeiře kulturnější podobu a pomáhá udržovat tradice. Mezi typické capoeiristické písně patří ladainhas (modlitba skládající se z proseb, litanie) a canto de entrada (píseň na úvod).
Ladainhas zpívá sólista. Vypráví o historii, o výzvě protivníka.
Canto de entrada je tradiční píseň, ve které sólista zvolává místa, další capoeristy, mestres,... Začíná většinou „Le Viva“ což znamená „ať žije“.
Dále sem patří quadras (čtyřverší), corridos (dlouhá píseň s příběhem) a chulas (zvolací píseň).
Rytmus hudby
V capoeiře se používá jedenáct rytmů, z nichž každý má svůj specifický způsob využití.
Druhy rytmů jsou a panha laranja, amazonas, bengela, cavalaria, idalina, iuna, jogo de dentro, regional, samba, santa maria a sao bento grande de mestre bimba
Na katolické svaté odkazují rytmy sao bento grande, sao bento pequeno a santa maria. Benguela a angola se používají v souvislosti s africkými národy.
Iuna je jedinečný prvek Bimbovy capoeiry Regional. Jde o melodii pro berimbau (toque), která se užívá při zvláštních příležitostech. Pokud se hraje tato toque, mohou do rody pouze zkušení studenti a hra je krátká, kreativní, plná bojových triků a akrobacie. Cavalaria odkazuje na vojenskou kavalerii, která měla za úkol terorizovat capoeiristy na počátku 19. stol v Bahii. Používá se také, pokud se v rodě vyskytuje cizinec.
Techniky
Nejdůležitějšími obrannými technikami v capoeiře jsou kopy a přemety. Ruce se používají hlavně jako podpora při akrobacii a zdůrazňovanými technikami úniku jsou úskoky a pády.
Z hráčova těla se mohou země dotýkat pouze hlava, ruce a nohy. Proto by oblečení capoeiristy mělo být bílé, aby na něm šla poznat místa, kterými se země dotkl.
Základním prvkem , jež musí dokonale zvládnout každý, je ginga. Jde o opakovaný pohyb nohou, ze kterého vycházejí přemety, kopy a ostatní pohyby, a do kterého se zase vracejí. Ginga skrývá hráčovy záměry a soupeři ztěžuje zásah.
Capoeirista musí také perfektně zvládnout kopy a podmety. Kopy bývají většinou kruhové a jsou prováděny ve všech možných polohách, např. i ve stoji na hlavě či na jedné ruce.
Posledním důležitým prvkem je akrobacie. Hráči používají hvězdy, piruety, salta i přemety.
Na fotografiích se mi povedlo zachytit některé techniky, nebo alespoň jejich části.
Cocorinha je technika, kterou se dá vyhnout kopům na blízkou vzdálenost. Bránící se hráč se skrčí, a podle toho, ze které strany přichází kop zvedne ruku. Druhou ruku může mít na zemi a pomáhat si tak udržet rovnováhu.
Negativa je důležitá, protože se z ní dá přejít do spousty jiných technik. Hráč je ve dřepu, jednu nohu má nataženou ve vzduchu před sebou. Prsty na této noze musí být vytočeny kvůli bezpečnosti na stranu. Aby byla jeho pozice stabilnější, může se dotýkat rukou země na straně natažené nohy.
Přímý kop se nazývá bencao. Hráč vytáhne jedno koleno nahoru a trochu se shrbí. Potom nohu pomalu natáhne směrem dopředu a zasáhne protivníka chodidlem. Cílem není protivníka odkopnout, pouze ho „odtlačit“. Kop by měl být pomalý a pevný.
Martelo je běžný kop používaný v capoeiře Regional. Hráč vytáhne koleno jako u kopu bencao, obrátí se na noze o 90-180°, ale zvednuté koleno má stále ve stejné pozici. Otočí také boky, kvůli rovnováze se natáhne trochu dozadu a protivníka udeří nártem. Martelo by měl být tvrdý a rychlý.
Ideový plán
Po úvodních nezdarech jsem se rozhodla na fotografiích zachytit trénink capoeiry. Chtěla jsem, aby fotografie působily jednoduše a zároveň aby vystihovaly náročnost a dynamičnost tréninku..
Na internetových stránkách Vem Camará Capoeiry Olomouc se v sekci Fotogalerie nachází fotografie z batizada, vystoupení i tréninků, nicméně žádné z nich nebyly pořizovány v tělocvičně, ve které jsem fotografovala já.
Ačkoli jsem chtěla původně scény na fotkách uměle aranžovat, myslím si, že výsledné fotografie, které jsou zachycením jedinečných momentů, splňují můj záměr mnohem lépe.
Postup práce
Realizace projektu probíhala v období jednoho měsíce. Fotografovala jsem se pouze děti v kategorii pokročilí 8 – 11 let a dospělé v kategorii začátečníci 15 let a výše. Každý týden jsem navštívila minimálně jeden trénink a ve výsledku jsem měla k dispozici kolem dvou tisíc fotografií.
Fotografovala jsem vlastním fotoaparátem značky Nikon typu D3000 s objektivem Nikkor 18-55mm. Měla jsem sice k dispozici vestavěný blesk, ale nepoužila jsem jej.
Lepší kvality fotografií bych mohla docílit použitím přídavného příslušenství, např. dalšími objektivy, použitím stativu nebo externích blesků. Trénink capoeiry je však velmi dynamický. Žáci se pohybují po celém prostoru tělocvičny a jejich pohyby a úskoky jsou často poměrně rychlé. S dodatečným příslušenstvím by se mi tedy špatně manipulovalo, musela bych jej stále přenášet a nastavovat, což by možnosti fotografování spíše omezovalo, než rozšiřovalo.
Stále jsem se s fotoaparátem přemisťovala z místa na místo a snažila se najít co možná nejlepší úhel zachycení jednotlivých fotografií. Využívala jsem podhledů i nadhledů.
Za velikou výhodu při fotografování považuji objektiv se zoomem. Prostor ve kterém jsem fotografovala nebyl příliš velký, což mi bránilo dostat se k subjektům dostatečně blízko. Při nácviku technik bych překážela ostatním capoeiristům a při hře v rodě by mohlo kvůli nedostatečné vzdálenosti dojít k nechtěnému střetnutí fotoaparátu s hráčem.
Tréninky které jsem fotografovala probíhaly od 17:00 do 19:00 a místnost, ve které se odehrávaly byla poměrně špatně osvětlená. Bílé stěny navíc odrážely modrou barvu podlahy, a v podvečer měla modrý nádech celá místnost.
Nedostatek světla jsem se snažila částečně vyvážit nastavením vyšší hodnoty ISO, ale některé fotografie nebyly kvůli zvýšené hladině šumu použitelné.
Z technické nabídky fotoaparátu jsem využívala automatický scénický režim sport, který je vhodný přímo pro fotografování dynamických a rychlých situací, jelikož fotoaparát nastaví nejnižší možný čas, aby byl zachycený objekt ostrý.
Dále jsem používala manuální režim, který je na mém fotoaparátu značen písmenem M. Ten mi umožnil nastavit si clonu i čas podle potřeby.
Režim priority času, značený S, jsem používala v případě, kdy jsem na fotce chtěla mít ostré pozadí a naopak rozmazané postavy.
Výsledné fotografie jsem upravovala v programu Picasa 3. Z nabídky v tomto programu jsem používala pouze dvě úpravy. Vzhledem k tomu, že fotografování capoeiristů probíhalo velmi rychle, byly fotografie často nakřivo. Tento problém jsem vyřešila vyrovnáním. Dalším problémem bylo nechtěné zabarvení fotek, které vzniklo kvůli zářivkovému osvětlení a dříve zmíněnému odrazu barvy podlahy. To jsem vyřešila vybráním neutrální barvy.
Na fotografii č.1 je zachycen chlapce na dětském tréninku. Nacvičuje techniku Aú Malandro.
Fotografie č.2 je poněkud tmavá, nicméně jsem se rozhodla na ní světlo neupravovat. Libí se mi kontrast, který vytváří tmavá místnost a světlo dopadající z oken. Děvče je v pozici typické pro kruhový kop a chlapec dělá gingu.
U fotografie č.3 jsem musela upravit zabarvení, protože kvůli odrazům byla fotografie zabarvena do modra. Na fotografii je zobrazen strečink na začátku hodiny. Děti jsou čelem k trenérovi a napodobují jeho pohyby.
Fotografie č.4 zobrazuje hru v rodě. Jelikož se na trénink nedostavil dostatečný počet hráčů, obvod rody byl vymezen plastovými „trychtýři“. Fotografii jsem nijak neupravovala.
Na fotografii č.5 nacvičují dospělí prvek z akrobacie. Musela jsem scénu trochu vyrovnat a odstranit nechtěné zabarvení.
Fotografie č.6 byla v „surovém stavu“ zabarvena do modra, a modře působilo i bílé oblečení capoeiristů. Toto zabarvení jsem odstranila a následně fotografii lehce vyrovnala. Zachycuji zde hru v rodě, v níž proti sobě stojí žena s mužem. Žena provádí martelo kop (kladivový kop) a muž se kopu vyhýbá.
Fotografii č. 7 jsem pouze trochu vyrovnala. Opět jde o hru v rodě, kde proti jednomu z capoeiristů stojí graduadu Girafa, vedoucí klubu Vem Camará Capoeira Olomouc. Hra v rodě je vždy doprovázena hudbou. V pozadí jsou vidět dvě berimbau a jeden atabaque. Osoba hrající na berimbau zpívá a ostatní capoeiristé tleskají do rytmu.
Fotografe č.8 zachycuje děti při pauze na pití. Tyto pauzy jsou důležitou součástí tréninku, který je fyzicky dost náročný a je proto nutné dodržovat pitný režim.
Fotografie č.9 zachycuje detail při nácviku akrobatické techniky. Musela jsem výrazně opravit zabarvení fotografie a trochu scénu vyrovnat.
Fotografii č.10 jsem ořízla, protože v levé a spodní části se nacházel zbytečný prostoru. V rodě proti sobě stojí dva muži, z nichž ten vlevo právě dokončuje Meia Lua de Compasso, kop s otočkou.
Fotografie č.11 zachycuje dynamičnost a pohyb. Pokud bych fotografii vyrovnala, muž napravo, který v rodě útočí, by „přišel o hlavu“, a proto nechávám fotku „křivou“. V zadní části jde vidět berimbau, atabaque i pandeiro.
Fotografie č.12 byla focena před setměním, kdy byla tělocvična osvětlena umělými zářivkovými lustry. Musela jsem trochu upravit zabarvení a scénu vyrovnat. Hra v rodě probíhá mezi dvěma muži, kteří zrovna dělají gingu.
Sebehodnocení
Při realizaci projektu jsem narazila na několik problémů. Musela najít klub, který by mi dovolil tréninky vyfotografovat. Někteří oslovení mi na e-mail buď vůbec neodpověděli, nebo mi odepsali, že už „nefungují“ a tréninky nemají.
Vzhledem k tomu, že nejsem profesionální fotografka a focení se věnuji většinou pouze rekreačně, vznikly některé fotografie metodou pokus omyl, což ale vůbec nepovažuji za chybu.
Zkušenosti s fotografováním sportu mám, fotila jsem dokonce i capoeiru. Šlo ale vždy pouze o fotografie v přírodě, kde je dostatek světla a prostoru. Scény na těchto fotografiích jsem si navíc uměle aranžovala. Na trénincích šlo všechno rychle, takže na aranžování nebyl čas a myslím si, že to fotkám spíše prospělo.
Problémy mi dělalo hlavně špatné osvětlení v tělocvičně, se kterým bych se vypořádala přídavnými blesky, které jsem však neměla k dispozici, a které by na trénincích zavazely. Mohla jsem použít blesk, který mám vestavěný ve fotoaparátu, ale tím bych docílila pouze toho, že by subjekty v popředí byly osvětleny a subjekty v pozadí by se ztrácely.
V budoucnu by se určitě dalo na tento projekt navázat fotografováním některé akce spojené s capoeirou. Názvaznost by měly fotografie ze soustřeění, batizada, mistrovství nebo páskování. Zajímavé by byly také fotky tréninků v přírodě.
Vzhledem k tomu, že mám malé zkušenosti s fotografováním sportu v uzavřeném prostoru, kde je navíc nedostatečné osvětlení, by se na fotografiích našly určité nedostatky. Tyto nedostatky podle mě však nejsou nijak závažné.
Podle mého názoru byla realizace projektu úspěšná. Povedlo se mi vytvořit kolekci fotografií, které zachycují trénink Vem Camará Capoeiry Olomouc Tyto fotografie mohou sloužit klubu pro jeho propagaci a zároveň jako ilustrační fotografie pro články s danou tématikou.
Zdroje
http://www.capoeira-carreira.cz/index.php
http://olomouc.vemcamara.com/
http://capoeira.unas.cz/capoeira.php3
http://www.sacs.wz.cz/SCS_soubory/capoeira_historie.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Capoeira
http://sacs.wz.cz/SCS_soubory/capoeira_historie.htm
http://www.capoeiramandela.cz/cs/pro-zajemce-o-capoeiru/co-je-capoeira.php
http://angoleiro.wz.cz/capoeira.htm
http://www.capoeirahnt.estranky.cz/
